„Dobrý ránko!“ šklebil se Tom pobaveně, když dvacet minut po jedenácté hodině dopolední vešlo do prostorné kuchyně drobné stvoření, zachumlané v Tomově bílém županu, rukou si prohrabovalo rozcuchané černé vlasy a rozmazanýma očima mžouralo do božího světla, vnikajícího do žluto-oranžově laděné kuchyně
Během týdne Tomovi prošla hlavou spousta myšlenek. Vlastně počítal s tím, že se ho Bill nebude chtít vzdát a stůj co stůj se ho bude snažit udržet. Možná si za tu dobu i párkrát připustil, že nejspíš nebude tak silný a možná
„Ne, nech mě ještě spát Nette…“ mumlal Tom rozespale do polštáře, jak se s ním někdo pokoušel třást. „Psst, to jsem já…“ zašeptal Bill rozechvěle, jak se bál, aby neprobudil Vignonette. Tom se konečně začal probouzet. „Bille, zešílel jsi? Co tady proboha
O několik málo hodin později, už osprchovaný a voňavý Tom, tiše vcházel do spoře osvětlené ložnice. „Už jsem si říkala, kde jsi…“ prohodila Vignonette a zaklapla román, jímž do té doby listovala. „Ještě jsme si s Bennym povídali…“ pokrčil Tom rameny. Ve
„Totiž… chtěl jsem ti jen říct…“ vykoktal Tom nesměle, bázlivě pohlížejíc přes stůl na Billa. „Vážně tě nenapadlo, co se mi včera v noci zdálo?“ zeptal se tiše Bill, jako by vůbec nepostřehl, že se mu Tom pokouší něco říct. V tu
„Ty jo, tady je to pěkně zařízený… dlouho jsem tu nebyl…“ Bill se rozhlížel po otcově bytě. „Stýská se mi po Loitsche…“ zabručel Tom odpověď. „Mě se stýskalo po tobě…“ Bill se obrátil k Tomovi, který ještě věšel bratrovu a svou mikinu
Tomovi už začínala být pekelná zima, zatoužil zalézt někam dovnitř do tepla, když vtom konečně spatřil velký žlutý autobus s velkou cedulí na předním skle – spoj – BERLIN – MGDEBUG – MNICHOV. Rozechvěla se mu kolena a on nervózně potáhl z
(A/N): Psáno v euforii ze zážitku z jízdy jedním z těch úžasných žlutých autobusů společnosti Stundent Agency – proč si nedovolit menší reklamu, že..? ;)) Pro někoho, kdo je zvyklý na normální autobusové dálkové linky..no, prostě luxuus..x) Skutečnost, že se prakticky nic
„Vypadá to dobře. Seznámil jsem se s jedním klukem ze školy, prý klidně řekne máti, že jsem na ten víkend u něj, je fakt hodnej.Takže je všechno připravený, i peníze už mám..x) Nikdo sice nedostane vánoční dárek, ale co… Tak zatím… Už
„Klaustrofobii…“ opakoval Kevin a bezcitně zahlížel na Billa, který se žádostivě krčil u jeho paže. „Já totiž…“ Billovi byla zima, měl strach, nedostatek kyslíku a zkrátka byl v opravdu lítostivé situaci. Rozhodl se toho však zneužít. „Já… je mi to fakt blbý,
Bylo pondělí, poslední vyučovací hodina, už jen pár minut zbývalo do konce, Billovým největším přáním bylo, aby už konečně zazvonilo. Naprosto ho to vytáčelo, trávit svůj volný čas ve spolku idiotů a naprostých ignorantů, chtěl prostě jednou provždy pryč. Už jen tři
„Tome ? Co je to s tebou ? Jsi nějaký nervózní poslední dobou…“ Vignonette svádivě zamrkala a dvěma prsty hladila Toma po hřbetu ruky.„Nic se mnou není…“ zamumlal a položil si hlavu na skrčenou paži. Leželi s Vignonette na velkém, bíle povlečeném
Bill si ani nestačil uvědomit co dělá a už nesměle scházel schody dolů z patra. Přidržoval se zábradlí, jak si připadal slabý. V tu chvíli už vůbec nepochyboval, byl přesvědčený, že si může něco dát.Oddechl si, když vešel do potemnělé kuchyně a
Tomova rána bývala šedá a chladná. Barevný podzim byl dávno ten tam, většina lidí měla pocit, že snad vůbec nezačal a venku, v ulicích teď vládlo to něco mezi podzimem a zimou.Všechno se halilo do mrazivého, mlžného oparu a na zašedlých ulicích
„Bille, snědl jsi tu sušenku, co jsem ti dávala s sebou do školy?“„No jasně!“ ohradil se Bill. Matka mu poslední dobou spíš než cokoliv jiného připomínala hlídacího psa.Upřel na ní svůj laní pohled.„A na obědě jsi byl?“ vyzvídala Simone dál.„No samozřejmě, že
