autor: Gia Už zase. Ten zvláštní pocit vycházející z mého vlastního podvědomí, který mě z ničeho nic probudil uprostřed noci. Neudělal žádný hlasitý zvuk, který by mě snad mohl probudit, můj spánek byl vždycky až neuvěřitelně tvrdý. A i přesto jsem s
autor: Gia „Sakra, tak rád tě zase vidím, chlape!“ Zahlaholí Georg nadšeně a párkrát zabuší do mých zad sevřenou pěstí, jen to hlasitě zaduní. „Mysleli jsme si, že ses na nás definitivně vykašlal.“ Rozvine jeho myšlenku Gustav, který sedí před obrovskou plochou
autor: Gia Měla jsem tak trochu vztek sama na sebe, zareagovala jsem správně? Možná to ode mě byla dost velká chyba, že jsem ho takhle hloupě odehnala, ale copak jsem něco mohla udělat jinak? Pokud by i nadále zůstal v bratrově blízkosti, byla
autor: Gia „Ehm Bille?“ Promluvím na něj po delší a značně nervózní odmlce, už teď se bojím toho, jak asi zareaguje. Opatrně srovná i poslední zlatavou palačinku na přichystaný talířek s ubrouskem a se zájmem v očích se ke mně konečně otočí. „Máma mě
autor: Gia „Předpokládám, že nijak zvlášť netoužíš po tom, abych tě líbal s pusou plnou toho čokoládového marasu.“ Usměju se na zamračeného Billa v momentě, kdy ho přestalo bavit opatrné dětské pusinkování a o něco naléhavěji zatlačil na mé pevně semknuté rty. Chvíli mě
autor: Gia Naštvaně si odfrknu, převrátím polštář na druhou stranu, ale ani to mi nepomůže k tomu, abych se cítil lépe, a konečně usnul. Pořád mám před očima to, jak trapně jsem se choval, jak jsem byl absolutně nejistý. Určitě očekával cokoliv, jen
autor: Gia Věděl jsem, že není kam spěchat. Pokud se jednalo o jakoukoliv zásadní změnu, pak u Toma vždycky platila zásada, že spěchat se má pomalu. Nemohlo mě proto nijak zvlášť překvapit, když se ode mě po tom kraťoulinkém, téměř mateřském polibku
autor: Gia Pomohl jsem Billovi přenést některé z jeho věcí, které prozatím nikdo nevybalil, a zůstávaly naskládané v objemných taškách dole v hale. Několik hezkých dekorací, které mě napadlo vzít při poslední návštěvě jeho bytu, teď trochu zmateně rozmisťoval po pokoji, hlavu nakloněnou na stranu
autor: Gia Předstíral jsem, že se přímo pekelně soustředím na dusot matčiných nohou, když sbíhala po schodech zpátky do kuchyně, a neustále jsem se nervózně vrtěl na vachrlaté stoličce. Pořád jsem si ještě plně neuvědomil, že tohle není halucinace, která je pro každou
autor: Gia „Jsi v pořádku?“ Bill znovu protočí oči v sloup a lžící naštvaně třískne o zdobený okraj polévkového talíře. Nebyli jsme z nemocnice pryč ani hodinu, a už měl zpátky ty příšerně tmavé kruhy pod očima, obličej mu znovu pokryl nepřirozeně bledý odstín. Z každého
autor: Gia Pro jistotu ustoupím dozadu ještě o jeden malý krok. Nepomáhá to. S rozmrzelým povzdechem stáhnu obličej v pokřivené, nanejvýš nešťastné grimase. „Mami?“ Zašeptám nerozhodně směrem, kde tuším obrysy matčina těla, které se sklání nad bratrovou starou dětskou postelí. Se vší soustředěností převléká velký buclatý polštář
autor: Gia „Prostě to udělal. Vůbec ho nenapadlo, aby se zeptal na můj názor. A proč vlastně taky? Byli jsme v těchhle věcech naprosto stejní, takže jsem si mohl lehce odvodit, že i kdybych se vzteky stavěl na hlavu, ani v nejmenším by to
autor: Gia Pomaličku se odtáhnu a pro jistotu zavřu oči, než konečně zakroutím hlavou. Nechtěl jsem si znovu prožít jeho zklamání, vidět ten naprosto odzbrojující pohled plný bolesti. Když se pevně semknutá víčka znovu rozlétla dokořán, byl pryč. Řekni upřímně, přeješ si
autor: Gia Potichu vejdu do světlého pokoje s pastelově modrými zdmi. Všechno je až nepřirozeně sterilní, skoro mám strach položit papírové nákupní tašky k nohám bratrovy postele. Byl od přírody hrozný bordelář a byl jsem si jistý, že v takhle uklizeném pokoji ještě nikdy nebydlel.
autor: Gia Znovu udělá ten pitomý psí pohled. „Ještě ten obchod s kabelkama, hm? Zabere to jenom chviličku.“ V rychlosti mrknu na hodinky a okamžitě pochopím, že jsem měl být dávno někde úplně jinde. V nemocnici. Namísto toho jsem zbytek dopoledne prorandil se svou halucinací, prolezl všechny butiky
