Marcus se pobaveně ušklíbnul. „Bille, ty jsi úžasný, vážně. Nic ti nevyčítám, vážně, zasloužil jsem si to, na tvém místě by tak jednal každý.“ Bill nechápavě zavrtěl hlavou, přestože mu pomalu začaly docházet veškeré souvislosti. Vlastně si byl téměř jistý, byl si
Bill se prudce vzepřel. „Ne! Ty nemůžeš vědět, co já chci!“ křiknul napjatým hlasem. Tom se podíval zpříma do jeho doširoka rozevřených očí. „Ale vím. Jedině já to vím, tím si buď jistý, Bille.“ Pomalu zajel stehnem k bratrovu rozkroku a mírně
Bill zlostně třísknul dveřmi od koupelny a dělal že neslyší bratra, jak na něj úpěnlivě volá. Nevnímal ho, lomcoval s ním vztek, který se minutu od minuty střídal s lítostí. Jednotlivé pocity se v něm postupně přebíjely, vzájemně se kryly a on
Tom ze sebe v rychlosti shodil bundu a s napjatým bušením srdce nahlédl do pokoje. S úsměvem si oddechl. Bill ležel s víčky pevně stisknutými k sobě, jeho tělo se zlehka nadzvedávalo pravidelným dechem, přikrývku měl shrnutou až ke kolenům a lem
Tom něžně přejel prsty po bratrově ruce. „Měl by sis na chvíli lehnout, vypadáš unaveně.“ Bill se statečně pousmál. Nechtěl marnit čas, který může strávit s Tomem, zbytečným spánkem. Raději bude vší silou držet ospalá víčka otevřená, protože nehodlal z jejich společného
„Tobě je prostě úplně jedno, co si myslím já!“ křičel dotčeně Bill a odstrčil stranou tác se snídaní. „Moje názory tě vůbec nezajímají, nikdy ses o ně nestaral, tak proč bys měl teď, že ano?!“ Tom nervózně rozhodil rukama. „Nepřeháněj, Bille, mluvíš
Bill sebou prudce trhnul a s výkřikem se vyhoupl do sedu. Mohutně mrkal, aby si jeho oči navykly neproniknutelné tmě, která v pokoji vládla a prvních několik vteřin si připadal naprosto dezorientovaný. Nemohl si uvědomit, jestli se to, co se odehrávalo ještě
„Tak tohle sis myslel?!“ vykřikl Bill. „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že já, já, který něco takového tak striktně odsuzuju! Tome, copak mi vůbec nevěříš? Miluješ mě a přitom ve mně nemáš žádnou důvěru, jak dlouho si myslíš, že taková láska může
Bill rozrušeně dopadl na svoji postel a jeho měkký polštář okamžitě pohltil příval slz. On ho vyhodil! Neomaleně ho vyhodil ze svého pokoje, jako by byl nějaká obyčejná hračka na zavolání, s níž může vláčet jak se mu zlíbí! Jak jen mohl?!
Billovi se asi po půl hodině usilovné námahy podařilo nevzhledné otisky na krku alespoň částečně zamaskovat. Lépe to prostě nešlo, nezbývalo mu tedy nic jiného, než vyčkat tu neskutečně dlouho dobu, než se všechno zahojí a získá normální vzhled. Vrátil se zpět
Tom pozoroval bratra, nemohl uvěřit, že mu lhal. Proč? Proč to udělal? Vždycky si říkali všechno a zvlášť teď, když k sobě mají blíž než kdykoliv jindy, se do jejich života zapletou lži? Bill musí mít důvod, proč zatajuje Marcusovu přítomnost v
Bill už nekřičel, ani neprosil, prostě už neříkal nic. Byl vyčerpaný, další mluvení a plané přesvědčování by stejně nikam nevedlo, nic by nezměnilo, nic by nezachránilo. Po tvářích mu stékaly slzy, jedna za druhou, nesnažil se je skrývat, nezáleželo mu na tom.
Kessy zvedla vyčerpaně hlavu. Celou noc nespala, neustále se jí honilo hlavou, co ji dnes čeká, co musí udělat pro svého přítele, i když se jí to příčí, prostě ho nesmí zklamat, nesmí ho podrazit, on by pro ni udělal to samé,
Bill se téměř sesunul k zemi, když spatřil osobu, jíž patřily silné ruce, které jej doteď nepustily. Hlavou mu běžela jediná myšlenka. Ne, to nemůže být pravda, to všechno se mu musí jen zdát. Není přece možné, aby se ta noční můra
„Vážně nechceš jít se mnou?“ naléhal Tom zoufale na bratra. Myšlenka, že by měl nechávat Billa v domě samotného, se mu ani trochu nezamlouvala, příliš si navyknul na to, mít jej pod svým neustálým dohledem, jakmile ho neměl na očích, začínal být
