Bill seděl bez jediného hnutí na tvrdé posteli, kterou znal tak důvěrně, až to pro něj bylo nepříjemné. Celé dny mu nedovolili vycházet, jedinou jeho činností bylo věčné polehávání na matraci, na niž nebyl zvyklý a tupé zírání skrz zamlžené okno, které
Nevěděl jak dlouho seděl u jeho postele, minuty mu nějak splývaly, nejspíš chvílemi upadl do polospánku, když držel křečovitě jeho ruku a víčka se mu samovolně zavírala. Záda měl ztuhlá od nepříjemné polohy na tvrdé židli, ale zarytě a tvrdohlavě odmítal doporučení
Tom pomalu rozevřel ztěžklá víčka a nechápavě se rozhlédnul kolem sebe. Za velkými nemocničními okny se probouzelo mdlé časné slunce a slabě vpouštělo tlumené stíny do potemnělé opuštěné čekárny. Když se konečně zorientoval, promnul si tvář. Musel usnout, únavou a vyčerpáním. Bylo
„Co mi to děláš?“ špitnul zničeně Tom a zabořil hlavu do jeho vlasů, ačkoliv si byl moc dobře vědom toho, že svým zoufalstvím bratrovi rozhodně nepomůže, že by se měl naopak chovat v jeho přítomnosti optimisticky, usmívat se a utěšovat jej, ale
Tak nervózní a vyděšený jako právě dnes, se necítil ještě nikdy za celý svůj život. Jestli se někdy skutečně bál, nebylo to nic proti tomu, jak se jeho tělo svíralo nyní. Při každém bouchnutí dveří, při každém rychlém kroku po ztichlé chodbě,
Tak nervózní a vyděšený jako právě dnes, se necítil ještě nikdy za celý svůj život. Jestli se někdy skutečně bál, nebylo to nic proti tomu, jak se jeho tělo svíralo nyní. Při každém bouchnutí dveří, při každém rychlém kroku po ztichlé chodbě,
Tomovi zněl v uších pronikavý zvuk sirény, jako ta nejútrpnější melodie, již byl kdy nucen poslouchat. V hlavě mu hučelo a jeho smysly byly naprosto otupené, konsternované na jeden jediný děj, který se právě odehrával před jeho kalnýma očima, ale cítil, jakoby
Tom nečinně postával u doširoka rozevřeného okna a hlubokými nádechy vdechoval ledový vzduch, proudící dovnitř společně se silným mrazivým větrem, jenž způsoboval na jeho holých pažích husí kůži. Potřeboval trochu víc kyslíku, měl pocit, že se v té příšerně dusné atmosféře dřív
Bill malátně vyšel ze svého pokoje a teprve za neskutečně dlouhou dobu se mu podařilo s vypětím všech sil sejít schody. Za okny svítalo, mohlo být tak kolem půl sedmé ráno, dole v přízemí byl cítit nepříjemný chlad, který prostupoval i skrz
Tom se zničeně posadil na posteli a sklopil hlavu do dlaní. Vydechnul a zavřel oči. Dal by úplně všechno, aby se mu to celé jen zdálo, aby to byl jen špatný sen, z nějž se probudí do jiskřivého rána a znatelně se
Tom scházel ze schodů s odhodlaným výrazem a pokoušel se projít bez povšimnutí kolem bratrova pokoje. Nechtěl na něj myslet, teď opravdu nebyla vhodná chvíle. Věděl, že by si to všechno rozmyslel, že s pohledem na jeho porcelánovou tvář, by vyprchala všechna
Tom vzhlédnul k jeho tváři tím nejzvláštnějším pohledem, jenž u něj byl schopen kdy spatřit. Byl tak strašně neobvyklý především proto, že v něm nedokázal rozpoznat absolutně nic. Nic v něm neviděl, nedovedl v něm číst, přestože jeho oči pro něj bývaly
Bill sklopil zrak, ale jeho oči nedokázaly dohlédnout na zem. Bratr u něj stál příliš blízko, viděl jen jeho rychle se nadzvedávající hruď, přesto vycítil, že vztek z něj postupně vyprchává. Netisknul jej už tolik silně, zmírňoval své sevření a jeho dech
Bill nalezl ztracenou rovnováhu teprve ve chvíli, kdy se zády opřel o protější stěnu a s vystrašeným výrazem v očích se dotknul bolavé tváře, která byla v jednom ohni. Nemohl se zorientovat, trvalo mu nějakou donu, než ze sebe vůbec dokázal vyloudit
Nedokázal ji od sebe odstrčit, prostě v sobě neměl dostatek přesvědčení o tom, že ji skutečně nechce. Nemiloval ji, nikdy by nemohl, věděl, že jí nemůže poskytnout ani zlomek lásky, po níž ona touží, že jí nemůže dát to, co by si
