autor: Pajule Milí čtenáři. V první řadě se omlouvám, že v poslední době díly přibývaly tak málo. Jak už jsem psala u své druhé povídky (Život na prkně s kolečky), soukromí mi teď moc nedovoluje psát. Čas chybí. A já si obzvlášť
autor: Pajule Ahoj. V první řadě bych se všem chtěla velmi omluvit za to, že už dlouho nepřibyl nový díl této povídky. Že jste si museli počkat tak dlouho. Bohužel jsem měla v poslední době problémy s počítačem. Když byl PC o.
autor: Pajule „Vím, že se Billy bojíš. Jsou to tvoje vzpomínky, tvůj život. Je to z úplně jiného pohledu, než jaký jsem měl já. Ale věř mi, prosím. Možná to bude mnohem lepší, když mi všechno povíš.“ „Já… ještě teď je ve
autor: Pajule Omlouvám se, že mi to tak trvalo, nemám teď moc „plodné“ období, i když se snažím. P. „Půjdeme dovnitř?“ zeptám se Billa. Ten jen mlčky přikývne. Vstane z lavičky, zamuchlá se ještě víc do deky a s malým úsměvem na
autor: Pajule Ahojky! Tak se zase vracím s dalším dílečkem. Tentokrát je o něco kratší, je to díl především o tom, jak Bill vypráví o Kelly (viz. 1, 4 a 5 díl). Takže to vlastně není tak nějak o ničem. Jen o
autor: Pajule Slunce už zapadalo za obzor, když se dva mladí – tak stejní, ale tak rozdílní – chlapci, ruku v ruce brodili přes louku. Jarní kvítka už se zavírala a dlouhá tráva, sahající chlapcům až po pás, se vlnila v rytmu
autor: Pajule „Billy, broučku, počkej na mě, prosím!“ hulákám přes celou louku a běžím, co mi nohy stačí. Bill se jen zvonivě směje a honí poletující motýlky. „Tak poběž, Tomi! Je to tu kouzelný!“ kníkne, když v tu chvíli se mu v
autor: Pajule Tiše jsem sešel dolů do kuchyně, kde jsem si vyndal potřebné věci k nachystání pozdní snídaně. Do rychlovarné konvice jsem dal vařit vodu. Pečivo ze včerejška jsem pečlivě namazal máslem a poté medem. Zalil jsem pytlíky s čajem a vše
autor: Pajule Tiše ulehnu do postele a čekám, až ze sprchy vyleze i Tomi. Nějak mu to dnes trvá. A já nechci jít spinkat bez toho, aniž bych mu popřál dobrou noc. Myslím, že jako téměř každý večer si budeme ještě chvíli
autor: Pajule Venku zuřila pořádná vichřice. Z nebe padaly obrovské kroupy o velikosti středně velikých korálků. Do toho nebe stihlo ještě vydávat hrůzostrašné a hlasité hromy, které si pohrávaly na obloze společně s blesky. Špičky stromů se ohýbaly až ke zemi a
autor: Pajule O dva měsíce později – duben Černovlasý chlapec mlčky seděl na posteli a pohrával si s tkaničkou u svých tepláků. Sotva, co udělal velmi úhlednou mašličku, uslyšel tiché kroky. Bylo slyšet jen mlaskání nohou, jež se dotýkaly studených kachliček v
autor: Pajule „Víte, Tome…“ načne ta zvláštní slečna psycholožka, když jí náhle zarazím. „Víš, prosím. Nemám rád, když mi někdo vyká.“ usměji se na ni z posledních sil a dál se věnuji lemu svého XXL trika. Jsou přede mnou nejméně čtyři hodiny
autor: Pajule Skromnou malou koupelnou někde ve středu nemocnice se společně s hlasitým dopadáním horkých kapek na kachličky rozléhaly dvojité a velmi hlasité steny. Když by člověk měl tu možnost vstoupit tam, spatřil by dva mladé chlapce stojící ve sprchovém koutě téměř
autor: Pajule „Neboj, broučku, spolu to zvládneme,“ uchopím svého broučka za nastavenou ručku a posadím se k němu na postel. Jeho si stáhnu na klín a líbnu ho na čelo. „Ale… ale co když se to nepovede? Co když nastanou komplikace?“ smutně
autor: Pajule Zimní sluníčko si ospale svými paprsky promnulo očka a tiše se rozhodlo probojovat mezi mraky. A tak tiše našlapovalo po obloze, až se mu konečně podařilo prostrčit pár paprsků mezi mraky, které ze sebe sypaly sněhobílé vločky. Venku to vypadalo,
