Vsadíš se? 20. (konec)
Někdy mívám pocit, že můj život nemá žádný smysl… Jistě, je tu ta láska, to, co mě drží nad vodou, ale když nad tím přemýšlím – je to právě ona, co mě naopak stahuje ke dnu…Za poslední rok a půl se kompletně
Někdy mívám pocit, že můj život nemá žádný smysl… Jistě, je tu ta láska, to, co mě drží nad vodou, ale když nad tím přemýšlím – je to právě ona, co mě naopak stahuje ke dnu…Za poslední rok a půl se kompletně
Po pár minutách intenzivního zápasu jsem byl rád, že mi v puse zůstalo držet několik zubů, ovšem zas tak jistý bych si nebyl vzhledem k tomu, že v krvi, kterou jsem vykašlával, bych je stejně nebyl schopen zahlédnout. Vsadil bych se –
Ze dnů se stala muka, z hodin bolest a sekundy se staly utrpením.Nevěřil jsem tomu, že bych se někdy mohl cítit ještě hůř než v těch několika dnech, kdy se mnou Bill nekomunikoval a bál se mě, po té příhodě s…Ach jo,
Prásk. Zvuk tříštícího se porcelánu, křik, pláč, výčitky, prosby, všechno mi splývalo v jedno.Nechtěl jsem to slyšet, už jsem zoufale nechtěl poslouchat ten naprostý průchod citů a pocitů, v němž se právě nacházel Bill.Nemělo cenu lhát.„Ehm, ano, vsadil jsem se… Je mi
(A/N): To, aby ta Billova řeč byla hodně zmatená, byl účel. ;)) Stojím dole v hale, tisknu k sobě bratrovo chvějící se tělo a pořád tomu ještě nemůžu uvěřit.Vždyť to je Bill – můj Bill!Co mi s ním udělali?„Bille, lásko, no tak,
„Vážně nemám jít s tebou?“ ptal jsem se starostlivě, když jsme s Billem stáli před ředitelnou.„Vážně ne. Tohle zvládnu sám. Nechci, abys byl u toho, až se bude řešit, jakej jsem idiot…. Holt jsem to s tou matikou zvoral a ponesu za
„Neříkej mi, že jdeme zase pozdě!“ hysterčil Bill, když jsme se nebezpečně přibližovali k budově zvané škola.„Neplaš, zlato, buď tak hodný…“ ušklíbl jsem se a po řádném rozhlédnutí, jsem se k němu naklonil a políbil ho do vlasů.Bill se zapýřil a se
„Co-co to bylo?“ vykoktám ze sebe asi po minutě strnulého ticha, kdy na Billa zírám s pootevřenou pusou.„No co by… Políbil jsem tě poprvý nebo co?“ Bill si nervózně hrábl rukou do pocuchaných vlasů.„Ty mě stále… miluješ?“ zeptal jsem se a nepodařilo
Tak… Myslel jsem, že na tom teď budu totálně špatně, když se na mně vykašlal Bill i Yvonne, ale s hrůzou zjišťuju, že Bill je na tom hůř…Jeho psychika zřejmě opravdu utrpěla…Já nechápu, proč se ke mně nechce vrátit, vždyť beze mě
„Bille?“ klepal jsem na jeho dveře.Bylo to už asi dvacet minut od chvíle, kdy za sebou zabouchl dveře, ale až teď jsem se vzpamatoval natolik, že jsem se sebral a šel za ním.Ještě stále jsem slyšel jen neutuchající, srdceryvný pláč.„Bille!“ řekl jsem
Kdysi někdy někdo řekl – čas se mění a my s ním.Myslím, že jsem přišel na to, proč to řekl.Za poslední tři týdny se nejmíň pětkrát změnily všechny moje názory a postoje… Já.. mám pocit, že už to nejsem já…Dřív jsem býval
„Kluci, já vás o to prosím!“ zavolala na nás mamka zespoda.„My už…“ Bill prudce vydechl. „…už jdeme !“ zvolal.Přesto mi jen přejel něžně prstem po tváři, jako by ho vůbec nevzrušovalo, že jeho vzdech během řeči s matkou mohl dost razantně ohrozit
Hladil jsem Billa po břiše a on se jen rozrušeně vrtěl (otíral se mi tak zadkem o rozkrok, což radši nebudu řešit, protože na to slova nestačí… dobře, pokusím se, stačily by dvě – aaah, Bille!) a šeptal mi, ať toho nechám,
„Tome, volá ti Max, tak už sakra vylez z toho pelechu!“ třískne někdo do dveří.„A ty Bille taky, když jdeš spát v osm večer, člověk by čekal, že bys třeba mohl vstát dřív než v půl dvanáctý dopoledne!“ flákne i na bráchovy
„Tome! Tome!“ třese se mnou někdo.Jen jsem se zavrtěl. Ještě chci spát! Nikdo mě nemá právo budit – je sobota!Někdo nade mnou si povzdechl a zřejmě si přisedl k mé posteli.Bylo ticho a tak jsem myslel, že můžu konečně nerušeně spát.Ale něco