autor: Áďa Ahoj všichni, tak tímhle dílem se s vámi tahle povídka loučí. Nepovažuju ji za nějak povedenou, naopak, můj vztah vůči ní byl docela apatický, protože jsem si v ní akorát vybíjela smutek, vzteka a depresi. Tak snad to bylo přežitelný a i
autor: Áďa Stál v temné chodbě bez oken. Byl tam sám. Ani Tom, ani Georg s Gustavem, ani David, dokonce ani nikdo z fotografů tam nebyl. Zachvěl se a přešlápnul z nohy na nohu. Podpatek kozačky z hadí kůže tiše zazvonil o kamennou podlahu, ale i když
autor: Áďa Bill se s tichounkým zakňouráním protáhl. Spánek mu ještě zalepoval víčka a on je nechtěl otevřít, ještě ne. Chtěl si užívat toho příjemného pocitu být v říši své vlastní fantazie. Chmurná, zlá realita normálních dnů ho děsila a jemu se před chvílí
autor: Áďa „Doprdele, Davide, udělej s tím přece něco!“ „A co jako? Bille, takhle nám to řekl Universal,“ snažil se manažer uklidnit po telefonu svého svěřence. „Jenže mně je jedno, co řekl Universal!“ prsknul Bill rozčileně. „Tohle prostě neudělám!“ Na chvilku se na
autor: Áďa Zdravím, tak tady máte kratší vícedílku. Nebude moc dlouhá, ale psaní holt mnohdy uleví, když člověku není nejlíp… a nebude ani moc veselá, protože teď skutečně neprožívám veselé období života, naopak. I když vraždy tam zatím neplánuju (ale co není, může být). Tak
