Tak jako kolikrát jsem seděl schoulený v rohu místnosti, obklopen bílými čtvrtkami papíru, okusujíc konec černé tužky… naslouchám tichému šumu hvězd. Tolik bych si přál rozumět jejich nesmyslné řeči, povídat si s nimi, svěřit se. Rozrušeně jsem zamrkal na popsaný cár papíru
Ještě o něco víc jsem si bradu zachumlal do tlusté šály a snažil jsem se horkým dechem alespoň trochu zahřát. Boty, které nebyly stavěné na to, aby se brodily závějemi, si se vší urputnou snahou snažily probít cestu mezi kamennými náhrobky. Nikdy
A/N: Hneď na začiatku sa chcem priznať, že toto nebol úplne môj nápad. Čítala som jednu zlatú anglickú poviedku a okamžite som si pri tom predstavila dvojčatá. Tak som sa teda rozhodla napísať vlastnú verziu. 😛 Tap. Tap. Tap. Netrpezlivé klopkanie prstov
Mladší z bratrů Kaulitzových vztekle zabušil na dveře. A znovu. Snažil se, to mu nelze upřít, avšak bez odezvy, dveře se však ani nehnuly.Proč???Věděl, že tam je. Vždycky když měla nějaké problémy, zavírala se do pokojíku, aby mohla v klidu přemýšlet. A
(Bill) Koncert byl úplně úžasný… Byl to poslední koncert v tour, což ve mně vyvolávalo mírný smutek, ale zároveň radost, protože byl velice vydařený. Stále jsem byl však smutný… Přišel jsem totiž o svého miláčka… Vůbec nevím, co se stalo… Byl to
Bože… Bill mě tak rajcuje… Ty jeho dokonalé pohyby, kterými mě naprosto vzrušoval… Zvedl jsem malinko pohled a všiml jsem si, že se na nás Georg dívá, ale mávl jsem nad tím rukou… Dál jsem si k sobě tiskl svou lásku… Ano,
Tahle povídka mě napadla při jednom snu a při poslechu Avril Lavigne – Slipped Away… takže snad se vám to bude líbit (Bill) Seděl jsem na své posteli a přemýšlel o svém dvojčeti, ani nevím, jak dlouho už Toma miluji.Věděl jsem však,
„Bille, no táák, už pojď!“ křikl jsem na svého bratra, který ještě stále nevyšel z koupelny… Moc dobře jsem věděl, že se tam upravuje, ale už by mohl jít… Za necelých dvacet minut jsme měli být v jednom klubu, kde jsme měli
(A/N): Takové kratší dílko… jsem zvědavá, kolik z vás to pochopí… Přišel jsi. Neptal ses. Pohladil jsi mě po tváři. Nesmál ses. Plakal jsem. Všechno jsem ti řekl. Pochopil jsi. …a zůstal. *** Přišel jsem. Neptal jsem se. Pohladil jsem tě po
Smráká se.Už zas. Nedokážu říct, pokolikáté tě tu takhle vidím sedět, nepřítomně hledět z okna, vzpomínat. Ale ty to víš… Za dveřmi je už dlouho ticho. Nikdo tě nepotřebuje, nikdo tě nehledá. Stále ještě bláhově čekáš, že se vrátím. Nevrátí se… Bolí
Lotishe Jaro, 10.4.2007, 14.hodin. B: „Tak jedem.“ Řekl velmi optimisticky a s širokým úsměvem na tváři Bill. Směrem k Tomovi, svému klukovi… bratrovi… klukovi! Při tom si ještě popravil kšiltovku, nastavil šlapátko u kola na pohodlnou polohu a směle vyjel, směr městský
Dívám se kolem sebe, tvoje stopy jsou všude dost čerstvé na to, abych zapomněl. Nejde to, už je to měsíc, měsíc co jsi přišel a vzal mi srdce a rozšlapal ho na milion kousků. Dal jsem ti ten večer vše, to co
I shouldn’t love you but I want youI just can’t turn awayI shouldn’t see you but I can’t moveI can’t look away „Hej, Bill, chytaj!“ Tom s pobaveným úškrnom hodil bratovi kľúč od ich spoločnej hotelovej izby a vybuchol do šťastného smiechu,
„Ok, ok, budu hrát taky. Jenom mě přestaňte tahat za košili, pro pána jána,“ řekl krajně srozumitelně Bill a už si sedal do kolečka utvořeného kolem flašky od vína. Na její etiketě bylo napsáno: In vino veritas. „Joo, in vino veritas,“ přemýšlel
Mám mu to říci? Ano. Ne. Ano. Ne. Co když mě odmítne? Opravdu mám prozradit své city? Ano. Ne. Ano. Ne. Proč je to tak těžké?Ví to snad někdo? Ano. Ne. Ano. Ne. Pomůže mi někdo?Ano? Ne? Určitě NE. Vím to. Nikdy
