Bol nádherný jarný deň. K dokonalému šťastiu im nič nechýbalo…V ten deň sa ale všetko nečakane zmenilo na nočnú moru…Zradila ich vlastná sláva…Nezastaviteľné posadnuté fanynky…Mal to byť len obyčajný podpis…Bola to však rana do srdca…Iba silný záblesk a strašná rana… ,,Tom? Čo
,,Bille a nezapomeň, že si pro tebe má za chvilku přijet táta,“ dodala mamka, která právě nastupovala do služebního auta, které ji mělo dovézt až na letiště. Abych vám to upřesnil – mamka se už v mém dětství, byl jsem ještě batole,
,,Bille, lásko…“ Dredatý chlapec tiše vydechl a zabořil obličej do jemných uhlově černých vlasů svého mladšího brášky.. Tiskl se k němu, jako by to mělo být naposled.. Ale ono to bylo naposled.. A oba to věděli.. Věděli, že dnes je jejich poslední
Bez hnutí koukám naproti sobě… Skelnýma, zasněně zamlženýma očima, pozoruji protější zeď… Ve skutečnosti ji ale vůbec nevidím. Nevnímám ji. Stále si v hlavě vybavuji ten jeden jediný okamžik, kdy to všechno začalo. Tenhle kolotoč… Když si za mnou tehdy přišel s
Byla to obyčejná fotografie. Fotka, vyfocená foťákem, vyvolaná ve Fotolabu, přinesená domů se spousty jinými. Tak proč se stala tím, co nyní neustále hypnotizoval? Co se pro něj stalo, v podstatě posledních pár měsíců, smyslem života? Připomínala mu jej… V podstatě na
Díval se mu do očí…Viděl temnou čokoládu v mléčné, tak podobné té, kterou měl on, ovšem s černými linkami.Viděl smutek…Viděl touhu.Nedokázal se odtrhnout.Viděl, jak jsou jeho oči lesklé. Jak po jeho lících stékají perly s příchutí soli.Pro oba byly kyselé…Jeho rty je
Vznáším se vzduchem, lehce se špičkami bot dotýkám té bezbarvé hmoty pode mnou… Jako bych levitoval asi padesát metrů nad tmavým hustým lesem… ale já se opravdu vznáším…Je tma. Zataženo, pouze na nebi svítí pár malých hvězd, a i ty jsou bledé…„Tome,
Prázdná místnost.Jsem tu sám??Zdá se, že jo. Je tu pouze okno, zaneřáděný stůl, značící mojí nepořádnost a nevyrovnanost, postel, na které sedím. Naproti mně bez ladu a skladu přeházené knihy na poličce. Nečtu je. Nesoustředím se na ně.Nic zvláštního.Jsem tu sámNa první
Vyběhnu ven. Do tmy.Je zima, hustě prší a stromy se kácí v poryvu větru. To mi ale nevadí. Snažím se, aby mé oči konečně přivykly tmě, a skutečně, asi po třech sekundách, spatřím vysokou vzdalující se postavu, už na konci ulice. Nerozmýšlím
Sněhobílá.Barva něžnosti.Barva nevinnosti.Čeho ještě? Je nade mnou. Je všude okolo mě.Obklopuje mě.Vlhkost svírá mou tvář.A přitom za tou bílou stěnou by mohlo něco být…Dobrého?Špatného?Možná by pouze stačilo otevřít oči.Odhrnout stěnu…Jsem tu, žiju tu?Přežívám tu. Pouhé přežívání, pouhá forma života, nahrazující základy.Ale radost
3 měsíce a 8 dní.100 dní.100 dní od chvíle, kdy jsem tě naposled políbil.100 dní od chvíle, kdy jsem tě naposled viděl.100 dní tě miluji láskou, marnou, ztracenou a hlavně nekonečnou.100…Stovky něžných slůvek, stovky polibků, stovky dnů…A ta poslední stovka je nejhorší.Stovky
„Tak promiň, sakra!!! To vážně nebylo schválně, byl to omyl!!! Tak na mě nemusíš furt řvát!!!“„Ne, vůbec ne!!! Já vážně nechápu, o co ti jde! Poslední dobou se chováš strašně!!! A víš co, já tady vůbec nemusím bejt!!!“ Hořce se pousmál. Od
„Tobě hráblo.“„Jsi blázen.“„Přestaň se konečně tlemit.“Jsem šťastný? Zřejmě jo. Nic mi nechybí. Směji se, jsem úspěšný, na všechny okolo milý, nedšený ze všeho.Přetvářka…Heh.Jsem šťastný?Zřejmě jo. Ale… něco mi chybí. Zároveň brečím, v osobní životě hořce neúspěšný, na sebe milý asi tak, jako
Je to už dávnoKdy jsem doufal,Že má naděje byla oprávněná.Bohužel to tak není.Asi je dobře, že jsem to neudělal. Tvůj pozdější názor mě dost vykolejil.Nemyslím, že bych se od tebe mohl dočkat pomoci, to opravdu ne…Jak jsi řekl po přečtení jedné internetové
Musíš se rozhodnoutŘíct, či neříct?Risknout, nebo nerisknout?Milovat, či nemilovat?Odvaha, či zbabělost?Co je lepší, co je víc?Mám se vzdát svého snu, nebo ho realizovat? Realizuj… Co když o něj přijdu? Zkus to… Co když to není tak, jak si myslím? Ale je… Co
