Der Freitag Poslouchej pohádku, šeptám ti ji do vlasů… Máme ještě dostatek času… Na tom něco změnit… By Cera Jen spát… Zapomenout… Ale tentokrát ne na čas, ne na něj – ztělesnění mých nočních můr… Na svou bolest, na své zoufalství… Na
Bill běžel úzkou chodbou. Letmo se dotýkal dlaněmi stěn. Slyšel Tomovo volání, tisíce dalších hlasů, ale nezastavoval se, neohlížel se. Stále jen běžel, vpřed, k východu. Do bezpečí od všech těch krvežíznivých saní… Ocitl se v postraní uličce, sousedící s hlavní třídou.
Tom pomalu vystoupal schody. V rukou svíral šálek teplého čaje. Potichu přistoupil ke dveřím bratrova pokoje. Zřetelně cítil, jak z něj sálá zoufalství. Pohlcovalo ho. Vnímal ho každou částečkou svého těla. Prsty jemně zaklepal na dveře. Nikdo neodpovídal a tak vstoupil. Bill
Der Donnerstag Cenu slávy já naučil se znát… Teď se jí pomalu začínám bát… By Cera Ještě chvíli. Jenom chvíli. Krátký okamžik…být ve tvé náruči. Věčnost… Nechci se vzdát, ještě ne. Nechci se vzdát tvého objetí, tebe…svého dvojčete. Nás… Přeji si ještě
Pohlédl do zrcadla. Zkontroloval si make-up, stíny, prostě všechno… A stále se mu něco nezdálo v pořádku. Ano. Bill Kaulitz měl větší strach než kdykoli předtím. Odrážel se mu v očích a vysílal na všechny strany volání o pomoc. Když to teď
Der Mittwoch Nevnímal svět, nevnímal nic… Přál si být daleko, Dokázat víc… Sám… By Elis Městečko dokáže skrýt mnohá tajemství. Zvlášť, když je zahaleno tmou. V jeho prázdných ulicích může zmizet kterákoli zbloudilá duše, aniž by si jí kdokoli všimnul a věnoval
Černovlasý chlapec právě stoupal schody do svého pokoje, když ho zastavila Simone: „Bille, volal David. Mám vám vyřídit, že se pro vás ve dvě staví Saki, aby jste to stihli do Berlína na generálku…“ „Generálku?“ vykulil oči Bill. „No máte přece dnes
„Jsem tak ráda, že jste si na mě vzpomněli. Pojďte dál. Zrovna jsem vytáhla z trouby koláče…“ popostrkovala je dovnitř. Chlapci se posadili za starý dřevěný stůl v malé kuchyňce a rozhlíželi se kolem. Na stěnách stále visely ručně malované talíře a
Slunce se pomalu vyhouplo zpoza obzoru a svými zlatavými paprsky slabě ozářilo šedé ulice města. Poskakovalo po střechách a osvětlovalo i ty nejtemnější kouty. Nehřálo však tak jako dřív. Brzký příchod podzimu si vybíral svou daň. Proklouzlo přes bílé závěsy a smutně
Der Dienstag Nepromarnit ani chvíli, spolu s blízkými jen být. Když už cesta spěje k cíli, aspoň zbytek z života si vzít… by Elis Zmizel čas. Zmizel prostor. Ani tma, ani světlo. Jen prázdnota a zatracení. A on stál uprostřed toho všeho
Stačilo by se jen malinko naklonit a letět… Letět do náruče modré hladiny jemně se vlnící v srpnovém vánku. Jenomže Tom, i když to stále nedokázal vyslovit nahlas, měl strach. Nikdy se nebál výšek. Nikdy. Avšak několika metrová propast, která se pod
Konečně dorazili k vytouženému cíli své cesty. Tom vyčerpaně dosedl za volný stůl a rozvalil se na židli. Pomalu začínal litovat toho, že taky neupustil od své image, a namísto v mikině nešel klidně i v hnědých kraťáskách a šátkem okolo krku
Autobus zastavil na malé opuštěné zastávce. Vystoupili pouze dva jediní chlapci, dvojčata. Dezorientovaně se kolem sebe rozhlížela. „Bille, seš si jistej, že jsme tady správně?“ otočil se nejistě Tom na svého bratra. „Chceš opravdu znát odpověď?“ znejistil chlapec. „Ehm… Tak snad radši
Der Montag Zkusit zapomenout na včerejší dění, rozeznat realitu od pouhého snění… Stačilo věřit, stačilo chtít. On však všechno nechal si vzít… By Elis a Cera Chlapcovy dlouhé černé vlasy se zachvěly jakoby v jemném poryvu letního vánku. Už nespal. Nechtěl však
„Jste tu nějak brzo.“ Podivil se David, když vešli do místnosti. Chlapci nijak nezareagovali. Jen se posadili na židle a hleděli z okna. Manažer zakroutil hlavou a vrátil se opět k papírům, které se mu povalovaly na stole a čekaly, až si
