{"id":10707,"date":"2010-09-14T15:30:00","date_gmt":"2010-09-14T14:30:00","guid":{"rendered":"http:\/\/twincestblog.cz\/?p=10681"},"modified":"2010-09-14T15:30:00","modified_gmt":"2010-09-14T14:30:00","slug":"na-ctyrech-kolech-3-4","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/2010\/09\/14\/na-ctyrech-kolech-3-4\/","title":{"rendered":"Na \u010dty\u0159ech kolech 3\/4"},"content":{"rendered":"
autor: Mishka<\/strong><\/p>\n<\/div>\n
Ahojky lidi\u010dky… nejprve bych se cht\u011bla omluvit V\u00e1m v\u0161em, co \u010dtete tuhle pov\u00eddku, \u017ee jsem se s dal\u0161\u00edm d\u00edlem objevila tak pozd\u011b, ale bohu\u017eel jsem se p\u0159es pr\u00e1zdniny nedostala na internet a takhle to dopadlo. Na druhou stranu jsem ale stihla dokon\u010dit oba d\u00edly, kter\u00e9 jsem pl\u00e1novala, tak\u017ee u\u017e nebudete muset \u010dekat. Posledn\u00ed d\u00edl jsem se rozhodla ud\u011blat trochu del\u0161\u00ed, ne\u017e ty p\u0159ede\u0161l\u00e9, ale to douf\u00e1m nevad\u00ed. Tak\u017ee p\u0159eju p\u0159\u00edjemn\u00e9 \u010dten\u00ed a jsem zv\u011bdav\u00e1 na va\u0161e komenty… pap\u00e1… Va\u0161e Mishka =o*<\/em><\/p>\n<\/div>\n
Tom:<\/p>\n<\/div>\n
Tak\u017ee u\u017e mi bylo jeho chov\u00e1n\u00ed jasn\u00fd. Ten zatracenej Schwarz mu musel prov\u00e9st n\u011bco hodn\u011b hodn\u011b hnusn\u00fdho, kdy\u017e se Bill chov\u00e1 takhle. Jinak by to p\u0159ece nebylo norm\u00e1ln\u00ed. Ka\u017edop\u00e1dn\u011b te\u010f se od n\u011bj nic nedozv\u00edm. Starostliv\u011b jsem si povzdech, ale to u\u017e  jsme ve\u0161li otev\u0159en\u00fdmi vraty do budovy na\u0161\u00ed d\u00edlny. Byl tam p\u011bknej chaos. V\u0161ichni se shlukovali kolem Andrease a zap\u00e1len\u011b o n\u011b\u010dem diskutovali. Vsadil bych se o sto eur, \u017ee t\u00e9ma jejich hovoru nebylo nic jin\u00e9ho ne\u017e incident, kter\u00fd se tu p\u0159ed p\u00e1r minutami odehr\u00e1l. A taky, \u017ee jsem m\u011bl pravdu. S Billem jsme do\u0161li a\u017e k nim. Kdy\u017e si n\u00e1s v\u0161imli, v\u0161ichni zmlkli. Podr\u00e1\u017ed\u011bn\u011b jsem se pod\u00edval na Andrease. Nejsp\u00ed\u0161 tu\u0161il, \u017ee te\u010f u\u017e jsem nad m\u00edru vyto\u010denej. A taky, \u017ee jsem byl. \u0160tvalo m\u011b, \u017ee mi nikdo nic necht\u011bl \u0159\u00edct.  <\/div>\n
„B\u011b\u017ete si v\u0161ichni po sv\u00fdch, te\u010f tu chci m\u00edt jenom Andyho a Toma,“ zavelel Bill a v\u0161ichni uposlechli. Ka\u017ed\u00fd ode\u0161el ke sv\u00e9mu autu a hled\u011bl si sv\u00e9 pr\u00e1ce. „Co se tu stalo, Andreasi?“ zeptal se ho.<\/div>\n
„Byl tu Schwarz s \u010d\u00e1st\u00ed  svoj\u00ed party, ale to jsi asi vid\u011bl,“ poznamenal s n\u00e1dechem ironie v hlase.<\/div>\n
„Co cht\u011bl?“ zeptal se znovu, ignoruj\u00edc jeho p\u0159ede\u0161lou pozn\u00e1mku.<\/div>\n
\n
„Nev\u00edm, nep\u0159ijel kv\u016fli ur\u010dit\u00fd v\u011bci. Nejsp\u00ed\u0161 cht\u011bl jenom vyhro\u017eovat. \u0158\u00edkal n\u011bco o tom, \u017ee se m\u00e1me t\u011b\u0161it na to, a\u017e bude stoprocentn\u011b  p\u0159ipravenej. Prej, \u017ee n\u00e1s se sv\u00fdma autama roznese na kopytech a z\u00edsk\u00e1 \u00fazem\u00ed cel\u00fdho m\u011bsta. Ale byl docela zklamanej, \u017ees tu nebyl ty,“ Dkon\u010dil a pod\u00edval se na Billa, v jeho\u017e o\u010d\u00edch se na moment zabl\u00fdskla jisk\u0159i\u010dka strachu, kter\u00e1 v\u0161ak vz\u00e1p\u011bt\u00ed zmizela. Konej\u0161iv\u011b jsem se na n\u011bj usm\u00e1l a on se mi to sna\u017eil oplatit. Moc mu to ale ne\u0161lo. V jeho tv\u00e1\u0159i byly zn\u00e1t obavy a starosti.<\/p>\n<\/div>\n
Bill:<\/p>\n<\/div>\n
Andy mi ani nemusel \u0159\u00edkat, \u017ee to byl Schwartz. To jsem v\u011bd\u011bl, u\u017e kdy\u017e n\u00e1s se sv\u00fdm autem m\u00e1lem p\u0159ejel. Na klidu mi ale nep\u0159idalo to, \u017ee ur\u010dit\u011b  bude cht\u00edt z\u00e1vodit. A j\u00e1 nev\u00edm, jestli budu schopn\u00fd ho porazit. Nejv\u00edc ze v\u0161eho m\u00e1m ale strach o Toma. Nechci, aby se mu n\u011bco stalo. Miluju ho a nechci ho ztratit. Asi bych Schwarze zabil, kdyby mu n\u011bco ud\u011blal. Zahnal jsem sv\u00e9 nej\u010dern\u011bj\u0161\u00ed my\u0161lenky a sna\u017eil se p\u0159em\u00fd\u0161let \u010dist\u011b strategicky. Nejv\u011bt\u0161\u00ed Schwarzovou slabost\u00ed nebyly slab\u0161\u00ed vozy nebo nejednotn\u00e1 parta. Byl to styl jeho \u0159\u00edzen\u00ed, a to se mu v p\u0159ede\u0161l\u00fdch letech \u010dastokr\u00e1t vymstilo. V minulosti jsem s n\u00edm dost z\u00e1vodil, a tud\u00ed\u017e jsem m\u011bl mo\u017enost okoukat si zp\u016fsob, jak\u00fdm \u0159\u00eddil. Neu\u0161lo mi, \u017ee si kolikr\u00e1t zbyte\u010dn\u011b moc najel nebo absolutn\u011b p\u0159eto\u010dil zat\u00e1\u010dku. Podle m\u011b prost\u011b neum\u011bl \u0159\u00eddit. To si v\u0161ak v\u011bt\u0161inou vynahrazoval siln\u00fdmi, dob\u0159e vylad\u011bn\u00fdmi auty. I kdy\u017e Alfa Brera nebylo zrovna terno, daly se s n\u00ed d\u011blat docela hezk\u00fd v\u011bci.<\/p>\n<\/div>\n
„Jak moc vylad\u011bn\u00fd ty auta m\u00e1, Andy?“ zeptal jsem se po chv\u00edli ticha. „No, samoz\u0159ejm\u011b jsem se mu pod kapotu ned\u00edval, ale navenek bylo jasn\u00fd, \u017ee ty Brery maj dost dob\u0159e vybaven\u00fd. I podle zvuku se to dalo poznat. Ka\u017edop\u00e1dn\u011b tam bude m\u00edt dost nitra, tak\u017ee na to bych si dal pozor. Asi budou dost v\u00fdkonn\u00fd. Ale v\u00edc ti toho bohu\u017eel \u0159\u00edct nem\u016f\u017eu. Musel bych se pod\u00edvat dovnit\u0159,“ dokon\u010dil sv\u016fj monolog.<\/div>\n
„OK, to je mi jasn\u00fd. Tak jo, d\u00edky, Andy, a te\u010f bysme m\u011bli j\u00edt makat na autech, proto\u017ee to nejsp\u00ed\u0161 budem pot\u0159ebovat,“ \u0159ekl jsem a pod\u00edval se na Toma. Jen p\u0159ik\u00fdvl a ode\u0161el ke sv\u00e9 b\u00edl\u00e9 Audi. Udivovalo m\u011b, \u017ee byl po celou dobu hovoru zticha. Ale na ot\u00e1zky te\u010f nebyl \u010das.<\/p>\n<\/div>\n
Tom:<\/p>\n<\/div>\n
Od chv\u00edle, co Bill ode\u0161el, se na m\u011b ani nepod\u00edval. Otev\u0159el jsem tedy kapotu a op\u0159el jsem se o auto. Zad\u00edval jsem se do nale\u0161t\u011bn\u00e9ho motoru, ale m\u00edsto toho, abych se mu v\u011bnoval, zabloudil jsem znovu my\u0161lenkami k Billovi. „Hej, Tome… v pohod\u011b?“ k\u0159ikl na m\u011b Andy, kdy\u017e si v\u0161imnul, jak nep\u0159\u00edtomn\u011b civ\u00edm do otev\u0159en\u00e9ho motoru. Zat\u0159epal jsem hlavou a p\u0159ik\u00fdvl. Za\u010dal jsem se tedy pln\u011b v\u011bnovat sv\u00e9mu autu. Ze sv\u00fdch zku\u0161enost\u00ed v\u00edm, \u017ee je v\u017edycky co vylep\u0161ovat a jasn\u00fdm d\u016fkazem toho byly moje lahve s nitrem. S dus\u00edkem jsem byl absolutn\u011b na nule. Do\u0161el jsem si teda do skladu, kde jsem si dv\u011b vzal a dal jsem se do pr\u00e1ce. Budu muset vymontovat ty star\u00fd a nov\u00fd tam zase namontovat, co\u017e samoz\u0159ejm\u011b zabere trochu \u010dasu.<\/p>\n<\/div>\n
Bill:<\/p>\n<\/div>\n
Kdy\u017e Tom ode\u0161el, je\u0161t\u011b  chv\u00edli jsem tam st\u00e1l a p\u0159em\u00fd\u0161lel. Nakonec jsem ale v duchu konstatoval, \u017ee na p\u0159em\u00fd\u0161len\u00ed bude je\u0161t\u011b \u010dasu dost a jako ve snu jsem odkr\u00e1\u010del ke sv\u00e9mu \u010dern\u00e9mu zlat\u00ed\u010dku. Do skladu jsem si do\u0161el pro n\u011bkolik sou\u010d\u00e1stek, pot\u0159ebn\u00fd n\u00e1\u0159ad\u00ed, a pustil jsem se do pr\u00e1ce. Jakmile jsem se pono\u0159il do mechaniky m\u00e9ho Lamborghiny, v\u0161echny chmurn\u00fd my\u0161lenky se r\u00e1zem ztratily. Tohle m\u011b v\u017edycky dok\u00e1zalo dokonale uklidnit. Je\u0161t\u011b asi dv\u011b hodiny jsem pracoval na aut\u011b, ne\u017e bylo v\u0161echno kompletn\u011b hotov\u00fd. A j\u00e1 jsem byl po pravd\u011b taky dost hotovej. Unaven\u011b jsem odhodil \u0161roubov\u00e1k, sednul jsem si na zem a z\u00e1dy se op\u0159el o bok auta. Zav\u0159el jsem o\u010di a zaposlouchal se do ka\u017edodenn\u00edho ruchu v d\u00edln\u011b, kter\u00fd jsem tak d\u016fv\u011brn\u011b znal.  <\/div>\n
„Copak, unavenej?“ ozval se nade mnou tolik zn\u00e1m\u00fd hlas, kter\u00fd jsem nade v\u0161e miloval. Usm\u00e1l jsem se otev\u0159el jsem o\u010di. Tom se nade mnou skl\u00e1n\u011bl a pozoroval m\u011b s lehk\u00fdm \u00fasm\u011bvem na tv\u00e1\u0159i.<\/div>\n
„Hmm…“ zamru\u010del jsem a k\u00fdvnul hlavou.<\/div>\n
„A copak dneska m\u016fj Bill\u00ed  d\u011blal?“ zeptal se m\u011b a d\u011btsky se uculil. Jeho \u00fasm\u011bv m\u011b  nutil sm\u00e1t se taky.<\/div>\n
„Bill\u00ed m\u011bnil tlumi\u010de. Dal jsem tam ty nov\u00fd, odleh\u010den\u00fd. Dodaj mu v\u011bt\u0161\u00ed odpich, v\u00ed\u0161?“ za\u0161i\u0161lal jsem jak mal\u00fd d\u011bcko. Tom se za\u010dal znovu sm\u00e1t, ale te\u010f u\u017e se jeho sm\u00edch rozl\u00e9hal celou d\u00edlnou. Netrvalo dlouho a j\u00e1 jsem se k n\u011bmu p\u0159idal. M\u011bl jsem sto chut\u00ed ho pol\u00edbit, ale p\u0159ece jenom bylo v d\u00edln\u011b dost lid\u00ed a j\u00e1 nemohl riskovat, \u017ee n\u00e1s n\u011bkdo uvid\u00ed.<\/p>\n<\/div>\n
Tom:<\/p>\n<\/div>\n
Po chvilce jsme se s Billem kone\u010dn\u011b p\u0159estali sm\u00e1t. To u\u017e jsme jenom oba sed\u011bli na zemi a n\u00e1\u0161 sm\u00edch pouze dozn\u00edval.<\/div>\n
„OK, l\u00e1sko, j\u00e1  p\u016fjdu dod\u011blat svoje lahve s nitrem, ale za chvilku jsem u tebe. Tak mi nikam neute\u010d. Jasn\u00fd?“ za\u0161eptal jsem. Bill se jenom usm\u00e1l a p\u0159ik\u00fdvl. Na tv\u00e1\u0159 jsem mu vtiskl malinkatou pusinku a pak u\u017e jsem si to nam\u00ed\u0159il ke sv\u00fd b\u00edl\u00fd k\u00e1\u0159e. Ne\u017e jsem tam v\u0161ak stihl doj\u00edt, zastavil m\u011b d\u00edv\u010d\u00ed hlas. Byla to Nola.<\/div>\n
„Tome!“ k\u0159ikla a p\u0159ib\u011bhla a\u017e ke mn\u011b. <\/div>\n
„Hm?“ k\u00fdvnul jsem na ni. Po pravd\u011b jsem na n\u00ed v\u016fbec nem\u011bl n\u00e1ladu. T\u011b\u0161il jsem se, a\u017e kone\u010dn\u011b dokon\u010d\u00edm ty pitom\u00fd dus\u00edkov\u00fd lahve, se kterejma jsem se zdr\u017eoval celej den.<\/div>\n
„Pot\u0159ebuju s tebou mluvit,“ vypravila ze sebe bez dechu a sv\u016fdn\u011b na m\u011b zamrkala. Trochu jsem pozvedl obo\u010d\u00ed, ale ne\u0159\u00edkal jsem nic. V\u00e1\u017en\u011b m\u011b za\u010d\u00ednala udivovat.<\/div>\n
„A nemohlo by to po\u010dkat do z\u00edtra, Nolo?“ zaptal jsem se otr\u00e1ven\u011b.<\/div>\n
„Ne, Tome, je to dost d\u016fle\u017eit\u00fd. No tak, pros\u00edm, bude to jenom chvili\u010dka,“ zaprosila a odhalila sv\u00e9 dokonale b\u00edl\u00e9 zuby ve sv\u00e1div\u00e9m \u00fasm\u011bvu. Za\u010d\u00ednal jsem se docela b\u00e1t. Jestli na m\u011b bude n\u011bco zkou\u0161et, tak m\u00e1 tak trochu sm\u016flu.<\/div>\n
„OK, dob\u0159e, tak teda pov\u00eddej,“ stoupnul jsem si p\u0159ed n\u00ed s rukama zk\u0159\u00ed\u017een\u00fdma na prsou a vy\u010dk\u00e1val jsem.  <\/div>\n
„No, v\u00ed\u0161, Tomi, je to docela osobn\u00ed, cht\u011blo by to trochu soukrom\u00ed,“ \u0159ekla a znovu zat\u0159epotala sv\u00fdma siln\u011b namalovan\u00fdma \u0159asama. Tomi?!!! D\u011bl\u00e1 si ze m\u011b srandu? Tohle v\u00e1\u017en\u011b nevypad\u00e1 dob\u0159e. Ti\u0161e jsem si povzdechl a p\u0159ik\u00fdvl jsem. Pak u\u017e jsem ji jenom n\u00e1sledoval do skladi\u0161t\u011b. Op\u0159el jsem se o jednu ze\u010f a koukal jsem na ni. V\u00e1\u017en\u011b m\u011b to docela unavovalo.  <\/div>\n
„V\u00ed\u0161, Tomi, ned\u00e1vno jsem si v\u0161imla, \u017ee mi nejsi tak docela lhostejnej. A v\u010dera jsem si kone\u010dn\u011b p\u0159iznala jednu v\u011bc,“ dramaticky se odml\u010dela. „V\u00ed\u0161, Tomi, j\u00e1 t\u011b miluju,“ \u0159ekla a vrhla se mi kolem krku. \u0160okovan\u011b jsem ji od sebe odstr\u010dil. J\u00e1 jsem to tu\u0161il.<\/div>\n
„Pod\u00edvej, Nolo, tohle nejde,“ \u0159ekl jsem a zam\u00edtav\u011b jsem zavrt\u011bl hlavou.<\/div>\n
„Pro\u010d, Tome? Pro\u010d  by to ne\u0161lo? J\u00e1 t\u011b miluju,“ \u0159ekla nal\u00e9hav\u011b a po tv\u00e1\u0159\u00edch se j\u00ed spustily fale\u0161n\u00e9 slzy.<\/div>\n
„Ale, Nolo, pochop m\u011b. J\u00e1 nem\u016f\u017eu op\u011btovat tvoje city, proto\u017ee u\u017e n\u011bkoho m\u00e1m,“ vy\u0159kl jsem. Na moment se zarazila a pak nasadila bojovn\u00fd v\u00fdraz.<\/div>\n
„Tak\u017ee je to p\u0159ece jen pravda?“ zeptala se um\u00edn\u011bn\u011b. <\/div>\n
„Co jako?“ odpov\u011bd\u011bl jsem ot\u00e1zkou. M\u016fj hlas te\u010f zn\u011bl p\u011bkn\u011b podr\u00e1\u017ed\u011bn\u011b. <\/div>\n
„No p\u0159ece, \u017ee \u0161uk\u00e1te s Billem,“ \u0159ekla a u\u0161kl\u00edbla se.<\/div>\n
„Odkud tohle v\u00ed\u0161?“ k\u0159ikl jsem na ni.<\/div>\n
„Tobias to \u0159\u00edkal. Pr\u00fd v\u00e1s spolu vid\u011bl, u tebe doma. Ka\u017edej si tady o tom pov\u00edd\u00e1. Jen se v\u0161ichni boj\u00ed to \u0159\u00edct na hlas, proto\u017ee Bill je v\u016fdce,“ \u0159ekla \u0161kodolib\u011b. Zhluboka jsem d\u00fdchal. Byl jsem maxim\u00e1ln\u011b vyto\u010denej.<\/div>\n
„Nolo, vypadni!“ procedil jsem skrze zuby. M\u011bl jsem co d\u011blat, abych j\u00ed nedal facku. Ale krotil jsem se, p\u0159ece jenom to byla holka.<\/div>\n
„Fajn, Tome, mohla jsem ti pat\u0159it se v\u0161\u00edm v\u0161udy. Ale ty nejsp\u00ed\u0161 d\u00e1\u0161 p\u0159ednost n\u011bjak\u00fdmu teplou\u0161ovi, kterej se maluje jako holka,“ znovu se u\u0161kl\u00edbla.<\/div>\n
„Vypadni!“ k\u0159ikl jsem na ni znova.<\/div>\n
„Pa, brouku,“ \u0159ekla a ne\u010dekan\u011b se mi p\u0159is\u00e1la na rty. V tu chv\u00edli se u v chodu do skladu mihl z\u00e1voj \u010dern\u00fdch vlas\u016f. Hrklo ve mn\u011b. Surov\u011b jsem od sebe Nolu odstr\u010dil a vb\u011bhl jsem do ztemn\u011bl\u00e9 d\u00edlny.<\/p>\n<\/div>\n
Bill:<\/p>\n<\/div>\n
Rozb\u011bhl jsem se tmou, kter\u00e1  n\u00e1hle ovl\u00e1dla celou d\u00edlnu. Ani jsem si nev\u0161iml, \u017ee se setm\u011blo. Te\u010f u\u017e mi to bylo jedno. V\u0161echno mi bylo jedno. Nech\u00e1pal jsem, \u017ee m\u011b mohl podv\u00e9st. D\u011blalo se mi \u0161patn\u011b p\u0159i pomy\u0161len\u00ed na to, \u017ee jeho sliby v\u011b\u010dn\u00e9 l\u00e1sky, byly pouh\u00e9 l\u017ei. Nic v\u00edc ne\u017e fale\u0161n\u00e9 l\u017ei. A j\u00e1 mu, jak naivn\u00ed blbe\u010dek v\u011b\u0159il. Po tv\u00e1\u0159\u00edch se mi spustily slzy. Ani jsem nev\u011bd\u011bl, kam b\u011b\u017e\u00edm. N\u00e1hle jsem se ocitl u sv\u00e9ho auta. Ob\u011bhl jsem ho a po jeho boku jsem se svezl dol\u016f. Moje vzlyky byly po\u0159\u00e1d siln\u011bj\u0161\u00ed, ale st\u00e1le se mi je sna\u017eilo ti\u0161it. Usly\u0161el jsem zvuk Nolina odj\u00ed\u017ed\u011bj\u00edc\u00edho BMW a p\u00e1r sekund na to celou d\u00edlnu zalilo ostr\u00e9 sv\u011btlo. Tom rozsv\u00edtil stropn\u00ed sv\u011btla v d\u00edln\u011b.  <\/div>\n
„Bille!“ k\u0159ikl do ticha. Neoz\u00fdval jsem se. P\u0159\u00e1l jsem si, aby odjel a u\u017e nikdy jsem ho nemusel vid\u011bt. „No tak, Bille, nech si to vysv\u011btlit, pros\u00edm,“ usly\u0161el jsem jeho hlas znovu. Pl\u00e1\u010d jsem te\u010f zadr\u017eoval jen st\u011b\u017e\u00ed. Uv\u011bdomoval jsem si toti\u017e, \u017ee ten hlas st\u00e1le miluju. \u017de jeho po\u0159\u00e1d miluju. Svoje vzlyky u\u017e jsem nedok\u00e1zal dusit v sob\u011b. Slo\u017eil jsem hlavu do dlan\u00ed a rozvzlykal jsem se nahlas. „Bille, pros\u00edm, nech m\u011b to vysv\u011btlit,“ ozval se jeho hlas nep\u0159\u00edjemn\u011b bl\u00edzko m\u011b. Zvedl jsem k n\u011bmu hlavu a cht\u011bl jsem na n\u011bj za\u010d\u00edt k\u0159i\u010det, ale n\u011bco mi v tom br\u00e1nilo. V jeho o\u010d\u00edch se leskly slzy a bylo vid\u011bt, \u017ee je jen st\u011b\u017e\u00ed zadr\u017euje.<\/div>\n
„Vypadni, Tome. Vypadni!“ \u0161eptl jsem do ticha.<\/div>\n
„Ne, Bille, pros\u00edm, mus\u00ed\u0161 m\u011b vyslechnout. To ona m\u011b za\u010dla l\u00edbat, to ona se na m\u011b vrhla. Bille, j\u00e1 t\u011b miluju, mus\u00ed\u0161 mi v\u011b\u0159it. Nikdy bych t\u011b nepodvedl. Pros\u00edm,“ vy\u0159kl zoufale a po tv\u00e1\u0159\u00edch se mu za\u010daly kut\u00e1let slzy. Zb\u011bsile jsem za\u010dal kroutit hlavou.<\/div>\n
„Nem\u016f\u017eu, Tome. Je pozd\u011b…“ za\u0161eptal jsem. V\u011bd\u011bl jsem, \u017ee mu ubl\u00ed\u017e\u00edm, ale nemohl jsem mu v\u011b\u0159it. S t\u011bmito slovy jsem vstal a obe\u0161el auto.<\/div>\n
„Po\u010dkej, Bille, pros\u00edm, neodch\u00e1zej,“ prosil m\u011b zoufale. Ale j\u00e1 jsem nasedl do auta a odjel. Ve zp\u011btn\u00e9m zrc\u00e1tku jsem je\u0161t\u011b zahl\u00e9dl jeho zni\u010den\u00fd v\u00fdraz, v\u00edc u\u017e jsem v\u0161ak nevid\u011bl.<\/p>\n<\/div>\n
Tom:<\/p>\n<\/div>\n
Pora\u017een\u011b jsem klesl na kolena. To posledn\u00ed, co jsem uvid\u011bl, byla zadn\u00ed sv\u011btla Billova auta, kter\u00e1 se mi ov\u0161em b\u011bhem p\u00e1r vte\u0159in ztratila ve tm\u011b. Z\u016fstal jsem s\u00e1m. Hork\u00e9 slzy mi st\u00e9kaly po tv\u00e1\u0159\u00edch a p\u0159ipom\u00ednaly mi, \u017ee jsem prohr\u00e1l. V\u011bd\u011bl jsem, \u017ee jsem Billa ztratil. Nav\u017edycky. M\u016fj \u017eivot s ka\u017edou vte\u0159inou ztr\u00e1cel smysl. A mohly za to dva lid\u00e9. Tobias a Nola. N\u00e1hle se ve mn\u011b vzedmula vlna nen\u00e1visti a odporu. Zmocnila se m\u011b touha po pomst\u011b. Zvedl jsem se ze zem\u011b a nasupen\u011b odkr\u00e1\u010del ke sv\u00e9mu autu. V\u011bd\u011bl jsem, kde Tobias bude. Nastoupil jsem do Audiny a plynov\u00fd ped\u00e1l jsem se\u0161l\u00e1pl a\u017e na zem. Ani jsem se neobt\u011b\u017eoval zav\u0159\u00edt d\u00edlnu. Plnou rychlost\u00ed jsem se \u0159\u00edtil m\u011bstem a jen ze zvyku jsem se uh\u00fdbal protijedouc\u00edm aut\u016fm. Bral jsem na v\u011bdom\u00ed, \u017ee bych se klidn\u011b mohl zab\u00edt, to mi te\u010f v\u0161ak bylo jedno. Zlost, kter\u00e1 m\u011b poh\u00e1n\u011bla vp\u0159ed mi nedovolovala zastavit. Trochu jsem zpomalil, jak jsem uvid\u011bl budovu, kterou jsem hledal.  <\/div>\n
Smykem jsem zastavil p\u0159ed Music barem a m\u00e1lem jsem p\u0159ejel skupinku lid\u00ed. Vysko\u010dil jsem z auta a s p\u0159ekvapen\u00edm jsem zjistil, \u017ee jedn\u00edm ze skupiny je Tobias. Po tv\u00e1\u0159i se mi mihl \u00fasm\u011bv maniaka tou\u017e\u00edc\u00edho po krvi.<\/div>\n
„Tome… co tu d\u011bl\u00e1\u0161?“ zeptal se m\u011b. Nereagoval jsem. R\u00e1zn\u011b jsem k n\u011bmu vykro\u010dil a u\u017e jsem po n\u011bm cht\u011bl vystartovat, ale vz\u00e1p\u011bt\u00ed jsem usly\u0161el kv\u00edlen\u00ed pneumatik, jak p\u0159ed barem zastavily t\u0159i st\u0159\u00edbrn\u00e9 Alfy. Vysk\u00e1kalo z nich \u0161est lid\u00ed, z nich\u017e jedna byla d\u00edvka, ostatn\u00ed kluci. V\u0161ichni byli v \u010dern\u00e9m a jejich styl se podobal kreslen\u00fdm japonsk\u00fdm postavi\u010dk\u00e1m. Ani jeden z nich v\u0161ak nebyl asiat. Jako poslu\u0161n\u00ed pejsci se postavili za \u010dernovlas\u00e9ho asi dvacetil\u00e9t\u00e9ho kluka. Nebyl moc vysok\u00fd, \u010dern\u00e9 nagelovan\u00e9 vlasy se mu je\u017eily do v\u0161ech stran, temn\u011b modr\u00e9 o\u010di m\u011bl or\u00e1movan\u00e9 \u010dernou linkou. ,Jako Bill.‘ problesklo mi hlavou. Musel to b\u00fdt Schwarz.  <\/div>\n
„Co se d\u011bje, Tobiasi?“ zeptal se. M\u00e9 t\u011blo na chv\u00edli ochromil \u0161ok. Tak\u017ee Tobias byl celou dobu jeho spojenec.<\/div>\n
„Ty svin\u011b!“ k\u0159ikl jsem a vrhnul jsem se na n\u011bj. Vrazil jsem mu p\u011bst\u00ed do obli\u010deje a nejsp\u00ed\u0161 mu zlomil nos. P\u0159i tom jsem povalil na zem jeho i sebe. Chystal jsem se mu d\u00e1t druhou, ale on m\u011b p\u0159edb\u011bhl. Jeho p\u011bst vyrazila k m\u00e9mu obli\u010deji a zas\u00e1hla ho plnou silou. Upadl jsem na z\u00e1da a z\u016fstal le\u017eet. Asi mi roztrhl ret, proto\u017ee se mi \u00fasta zaplnila krv\u00ed. „No tak, pomozte Tobiasovi p\u0159ece,“ usly\u0161el jsem tich\u00fd, v\u00fdsm\u011b\u0161n\u00fd rozkaz, kter\u00fd p\u0159i\u0161el z \u00fast Adama Schwarze. Potom jsem jen vid\u011bl, jak se na m\u011b sesypal zbytek jeho party. A potom u\u017e nic. Jen tma. Mu\u010div\u00e1 a nicotn\u00e1.<\/p>\n<\/div>\n
Bill:<\/p>\n<\/div>\n
Nev\u011bd\u011bl jsem, kam jet. Dom\u016f jsem necht\u011bl, Tom tam ur\u010dit\u011b pojede. Vlastn\u011b u\u017e to nen\u00ed m\u016fj domov. U\u017e je to pouze Tom\u016fv d\u016fm. Pomalu jsem proj\u00ed\u017ed\u011bl ulicemi Berl\u00edna. Slzy mi kone\u010dn\u011b p\u0159estaly st\u00e9kat po tv\u00e1\u0159\u00edch. \u0158\u00eddilo se mi l\u00edp, kdy\u017e jsem nevid\u011bl rozmazan\u011b. Moje nitro naplnila nekone\u010dn\u00e1 pr\u00e1zdnota. Na nic jsem nemyslel, jen jsem om\u00e1men\u011b sledoval cestu p\u0159ed sebou. Jako bych m\u011bl najednou v hlav\u011b pr\u00e1zdno. Jel jsem nahoru, do ka\u0148onu. P\u0159esn\u011b tam, kde jsme s Tomem poprv\u00e9 z\u00e1vodili. Pomalu jsem jel po \u00fazk\u00e9 silnici a zastavil jsem a\u017e na skaln\u00edm v\u00fdb\u011b\u017eku, kter\u00fd mi tolik p\u0159ipom\u00ednal prvn\u00ed noc s Tomem. Na\u0161e prvn\u00ed milov\u00e1n\u00ed. Do o\u010d\u00ed mi znovu vhrkly slzy. Nebr\u00e1nil jsem se jim. Potichu jsem vzlykal a p\u0159itom jsem pohledem p\u0159ej\u00ed\u017ed\u011bl obrovsk\u00e9 m\u011bsto. Tou\u017eil jsem po tom, aby bylo v\u0161echno jako d\u0159\u00edv. Aby neexistovala \u017e\u00e1dn\u00e1 Nola a \u017e\u00e1dn\u00fd Schwarz. P\u0159i pomy\u0161len\u00ed na n\u011bj jsem se zachv\u011bl. Vybavila se mi vzpom\u00ednka, kter\u00e1 byla u\u017e dlouhou dobu zastr\u010den\u00e1 hluboko v moj\u00ed mysli. Av\u0161ak te\u010f z\u010dista jasna vyplula na povrch. Posledn\u00ed z\u00e1vod.<\/p>\n<\/div>\n
***flasch back***<\/p>\n<\/div>\n
Sed\u011bl jsem ve sv\u00e9m Lamborghini uprost\u0159ed silnice, kter\u00e1 vedla skrz nejtemn\u011bj\u0161\u00ed \u010d\u00e1st Berl\u00edna. Byla to \u010dtvr\u0165 pln\u00e1 odporn\u00fdch \u0161ediv\u00fdch tov\u00e1ren a skladi\u0161\u0165. \u010ctvr\u0165, kudy v noci neprojelo jedin\u00e9 auto. A pr\u00e1v\u011b tuhle \u010dtvr\u0165 m\u011bsta jsem pot\u0159eboval z\u00edskat. Nap\u0159\u00ed\u010d silnic\u00ed byla zelen\u00fdm sprejem namalovan\u00e1 startovn\u00ed \u010d\u00e1ra. Zd\u00e1lky jsem usly\u0161el p\u0159ij\u00ed\u017ed\u011bt auto, kter\u00e9 se za p\u00e1r sekund objevilo vedle toho m\u00e9ho. Byla to tmav\u011b fialov\u00e1 Toyota Supra. St\u00e1hl jsem ok\u00fdnko a m\u016fj soupe\u0159 ud\u011blal tot\u00e9\u017e. Tvrd\u011b jsem se mu zad\u00edval do o\u010d\u00ed.  <\/div>\n
„V\u00e1\u017en\u011b si mysl\u00ed\u0161, \u017ee m\u011b poraz\u00ed\u0161, Tr\u00fcmpere?“ u\u0161kl\u00edbl se pohrdav\u011b. <\/div>\n
„Levou zadn\u00ed,“ \u0159ekl jsem a odplivl jsem si na asfalt.<\/div>\n
„Tak co, m\u016f\u017eem?“ pro\u0159\u00edzl ticho ostr\u00fd hlas, kter\u00fd pat\u0159il Yoko. Jedin\u00e9  d\u00edvce ve Schwarzov\u011b part\u011b. Oba jsme p\u0159ik\u00fdvli a jako na povel vyjela na\u0161e ok\u00fdnka zp\u00e1tky nahoru. Pevn\u011b jsem rukama sev\u0159el volant. V\u011bd\u011bl jsem, \u017ee na konci \u010dek\u00e1 jak moje, tak i jeho parta. A j\u00e1 musel p\u0159ijet jako v\u00edt\u011bz. Neexistovala jin\u00e1 mo\u017enost. Prost\u011b jsem musel vyhr\u00e1t. Yoko se postavila mezi na\u0161e auta a ob\u011b ruce zvedla nad hlavu. Sign\u00e1l k tomu, aby se jezdci p\u0159ipravili. Zat\u00edmco jedna moje ruka z\u016fst\u00e1vala na volantu, ta druh\u00e1 se p\u0159em\u00edstila na \u0159ad\u00edc\u00ed p\u00e1ku. Nohy jsem m\u011bl p\u0159ipraven\u00e9 na spr\u00e1vn\u00fdch ped\u00e1lech. Up\u0159en\u011b jsem sledoval d\u00edvku p\u0159ed sebou. A jakmile jej\u00ed ruce \u0161vihly vzduchem a spo\u010dinuly pod\u00e9l jej\u00edho \u0161t\u00edhl\u00e9ho t\u011bla, vyrazil jsem.  <\/div>\n
Vytvo\u0159il jsem si p\u0159ed Schwarzem n\u011bkolika metrov\u00fd n\u00e1skok, ale jeho auto bylo dost siln\u00e9 na to, aby m\u011b brzy dohnalo. D\u011bkoval jsem bohu, \u017ee silnice je tady tak \u00fazk\u00e1. Hnali jsme se m\u011bstem a j\u00e1 n\u00e1hle na silnici osam\u011bl. Schwarzovo auto jako by zmizelo. A j\u00e1 si najednou uv\u011bdomil, \u017ee m\u016fj protivn\u00edk nejsp\u00ed\u0161 pou\u017eil zkratku, o kter\u00e9 jsem si myslel, \u017ee u\u017e je d\u00e1vno nepr\u016fjezdn\u00e1. Zmocnily se m\u011b obavy, ale st\u00e1le jsem nep\u0159est\u00e1val doufat. Ujel jsem je\u0161t\u011b p\u00e1r metr\u016f a Schwarzovo auto se p\u0159ede mnou zase objevilo. P\u0159ijelo p\u0159esn\u011b z t\u00e9 ulice, ze kter\u00e9 jsem p\u0159edpokl\u00e1dal. Te\u010f m\u011bl n\u00e1skok bohu\u017eel on a j\u00e1 v\u011bd\u011bl, \u017ee moje posledn\u00ed \u0161ance je jedna l\u00e1hev dus\u00edku nav\u00edc, kterou jsem m\u011bl je\u0161t\u011b v z\u00e1loze. Jedin\u011b ona mohla je\u0161t\u011b zachr\u00e1nit m\u00e9 v\u00edt\u011bzstv\u00ed. Tu\u0161il jsem, \u017ee v c\u00edli bude silnice \u0161irok\u00e1 minim\u00e1ln\u011b na dv\u011b auta. Tak se trat\u011b p\u0159i ileg\u00e1ln\u00edch z\u00e1vodech prost\u011b vyb\u00edraly. A to byla moje \u0161ance.  <\/div>\n
Celou dobu jsem se dr\u017eel t\u011bsn\u011b  za n\u00edm. Kone\u010dn\u011b se silnice za\u010dala roz\u0161i\u0159ovat. A j\u00e1  kone\u010dn\u011b uvid\u011bl auta z na\u0161\u00ed i jeho party. Te\u010f byla ta spr\u00e1vn\u00e1 chv\u00edle. Trochu jsem si nadjel do posledn\u00ed zat\u00e1\u010dky a zm\u00e1\u010dkl jsem \u010derven\u00e9 tla\u010d\u00edtko na volantu. V tu chv\u00edli se m\u011bsto za m\u00fdmi okny zm\u011bnilo v rozmazanou \u0161mouhu a m\u00e9 \u010dern\u00e9 Lamborghini p\u0159el\u00e9tlo c\u00edlovou \u010d\u00e1ru rychlost\u00ed blesku. Z jedn\u00e9 party se okam\u017eit\u011b ozval ohlu\u0161uj\u00edc\u00ed j\u00e1sot. J\u00e1 jsem v\u0161ak nev\u011bd\u011bl z jak\u00e9. Hned jsem dupl na brzdu. A\u017e za n\u011bjakou chv\u00edli jsem si uv\u011bdomil, \u017ee Schwarzova Toyota dorazila druh\u00e1. Nedok\u00e1zal jsem tomu uv\u011b\u0159it. Do o\u010d\u00ed se mi draly slzy \u0161t\u011bst\u00ed. Z\u00edskal jsem posledn\u00ed \u00fazem\u00ed. M\u011bsto pat\u0159ilo mn\u011b. Jenom mn\u011b a moj\u00ed part\u011b. Nic takov\u00e9ho, jako byly slzy, jsem si v\u0161ak nemohl dovolit. Nasadil jsem tvrd\u00fd v\u00fdraz a vystoupil jsem z auta. Okam\u017eit\u011b se na m\u011b vrhla banda rozk\u0159i\u010den\u00fdch automobilov\u00fdch nad\u0161enc\u016f, kte\u0159\u00ed n\u00e1le\u017eeli k m\u00e9 part\u011b. Za\u010dali m\u011b obj\u00edmat a ka\u017ed\u00e1 holka mi vlepila pusu na tv\u00e1\u0159.  <\/div>\n
Kdy\u017e se kone\u010dn\u011b rozestoupili, vykro\u010dil jsem ke Schwarzovi, kter\u00fd pora\u017een\u011b sed\u011bl na kapot\u011b sv\u00e9ho auta.<\/div>\n
„A te\u010f vypadni a u\u017e se nevracej, jasn\u00fd?!“ p\u0159ik\u00e1zal jsem mu a pohrdav\u011b  jsem se u\u0161kl\u00edbl. Chvilku si m\u011b m\u011b\u0159il neur\u010dit\u00fdm pohledem a potom \u0159ekl: „Vypadnu. Ale slibuju ti, \u017ee se vr\u00e1t\u00edm. A pak teprve pozn\u00e1\u0161, kdo je Adam Schwarz,“ Potom se zvedl, nastoupil do auta a n\u00e1sledov\u00e1n svoj\u00ed partou odjel. Jako by se po nich slehla zem.<\/p>\n<\/div>\n
***konec flash backu***<\/p>\n<\/div>\n
Jeho slib jsem nebral v\u00e1\u017en\u011b. Myslel jsem si, \u017ee jsou to jen hloup\u00e9 \u0159e\u010di. Ani ve snu jsem si nedok\u00e1zal p\u0159edstavit, \u017ee by to mohl myslet v\u00e1\u017en\u011b. Vr\u00e1til mi to. I se v\u0161emi \u00faroky. Moje v\u00edt\u011bzstv\u00ed, jeho prohru. Zaplatil jsem. J\u00e1 jsem trp\u011bl a on se bavil. Z my\u0161lenek m\u011b vytrhlo zazvon\u011bn\u00ed m\u00e9ho mobilu. Nem\u011bl jsem na nikoho n\u00e1ladu. Na displeji st\u00e1lo, \u017ee mi vol\u00e1 Andreas. Kdyby to byl kdokoliv jin\u00fd, ignoroval bych to. Ale Andreas pro m\u011b ud\u011blal p\u0159\u00edli\u0161 na to, abych ho odm\u00edtl. S povzdechem jsem si set\u0159el zbytky slz a hovor p\u0159ijmul.<\/div>\n
„Co je Andy?“ zeptal jsem se. M\u016fj hlas zn\u011bl i m\u011b samotn\u00e9mu \u00fapln\u011b bez \u017eivota.<\/div>\n
„Hele, Bille, okam\u017eit\u011b mus\u00ed\u0161 p\u0159ijet do nemocnice. P\u0159ed chvilkou sem p\u0159ivezli Toma. V\u016fbec nev\u00edm, co se mu stalo, ale je v dost hrozn\u00fdm stavu. Tak si posp\u011b\u0161,“ vychrlil na m\u011b. Ne\u017e jsem se v\u0161ak sta\u010dil na cokoliv zeptat, ve sluch\u00e1tku se ozvalo pravideln\u00e9 p\u00edp\u00e1n\u00ed. Chv\u00edli jsem z\u016fstal civ\u011bt p\u0159ed sebe. Telefon mi vypadl z ruky. Nevn\u00edmal jsem to. Po tv\u00e1\u0159\u00edch mi znovu za\u010daly st\u00e9kat slzy a m\u00e9 t\u011blo ochromil \u0161\u00edlen\u00fd strach, kter\u00fd mi nedovoloval se ani pohnout. Ale slab\u00fd hl\u00e1sek vzadu, v m\u00e9 mysli mi \u0159\u00edkal, \u017ee tam mus\u00edm jet. \u017de m\u011b te\u010f Tom pot\u0159ebuje. Jako ve snu jsem nastartoval auto a dupl na plynov\u00fd ped\u00e1l. M\u00e9 Lamborghini vystartovalo \u0161\u00edlenou rychlost\u00ed 332 kilometr\u016f v hodin\u011b. Ani jsem nevn\u00edmal, kudy jedu, ale za chvilku jsem parkoval p\u0159ed nemocnic\u00ed.<\/p>\n<\/div>\n
Tom:<\/p>\n<\/div>\n
N\u011bco mi \u0159\u00edkalo, \u017ee to, co se te\u010f p\u0159ede mnou odehr\u00e1valo, je jenom sen. Ut\u00edkal jsem tmou. Nic jsem nevid\u011bl, ale v d\u00e1lce jsem sly\u0161el n\u011b\u010d\u00ed vzlyky. B\u011b\u017eel jsem za t\u00edm zvukem. A najednou n\u011bkdo rozsv\u00edtil a prostor, ve kter\u00e9m jsem byl, zalilo ostr\u00e9 sv\u011btlo. S \u00fadivem jsem poznal, \u017ee je to na\u0161e d\u00edlna. N\u00e1hle se odn\u011bkud vyno\u0159ila postava s dlouh\u00fdmi \u010dern\u00fdmi vlasy, v upl\u00e9m \u010dern\u00e9m oble\u010den\u00ed. Bill. Nech\u00e1pal jsem, co tady d\u011bl\u00e1, myslel jsem, \u017ee on byl ten, kter\u00fd plakal. Ale na jeho tv\u00e1\u0159i nebylo po pl\u00e1\u010di ani stopy. M\u00edsto toho se na n\u00ed vyj\u00edmal \u0161kodolib\u00fd \u00fasm\u011bv a v jeho o\u010d\u00edch nebyla ani \u0161petka t\u00e9 l\u00e1sky, kterou jsem u n\u011bj a\u017e doposud v\u00eddal. Naopak. Jeho o\u010di byly temn\u011b hn\u011bd\u00e9 a\u017e do \u010derna a m\u00edsila se v nich zlost s nen\u00e1vist\u00ed.  <\/div>\n
„Bille,“ sna\u017eil jsem se ho oslovit, ale moje snaha vy\u0161la na pr\u00e1zdno. Z krku se mi dral jen slabou\u010dk\u00fd \u0161epot.<\/div>\n
„Copak Tome?“ zeptal se posm\u011b\u0161n\u011b. „J\u00e1 v\u00edm, ty m\u011b miluje\u0161. Mrz\u00ed  t\u011b to, co se stalo. Ale j\u00e1 ti neopust\u00edm. A v\u00ed\u0161 pro\u010d? Proto\u017ee t\u011b nen\u00e1vid\u00edm. Nen\u00e1vid\u00edm t\u011b,“ pokra\u010doval a m\u011b se zmoc\u0148ovala panika. V o\u010d\u00edch m\u011b p\u00e1lily slzy. Sna\u017eil jsem se mu n\u011bco \u0159\u00edct, ale ne\u0161lo to. On se oto\u010dil a \u0161el pry\u010d. Pry\u010d ode m\u011b. Cht\u011bl jsem se za n\u00edm rozb\u011bhnout, ale ne\u0161lo to. Nohy m\u011b \u00fapln\u011b p\u0159estaly poslouchat. Zoufale jsem si p\u0159\u00e1l, aby se vr\u00e1til. Marn\u011b. Mizel do ztracena a j\u00e1 ho nemohl zastavit. Z d\u00e1lky jsem sly\u0161el jeho pohrdav\u00fd \u0159ezav\u00fd sm\u00edch. Takov\u00fd, kter\u00fd jsem u n\u011bj neznal. Cht\u011bl jsem k\u0159i\u010det, nemohl jsem. Cht\u011bl jsem plakat, nemohl jsem. Jen jsem st\u00e1l, zni\u010den\u00fdm pohledem jsem sledoval jeho vzdaluj\u00edc\u00ed se z\u00e1da a oddan\u011b poslouchal jeho srdcervouc\u00ed sm\u00edch, kter\u00fd se ka\u017edou chvilkou m\u011bnil v ostr\u00fd bodav\u00fd zvuk. N\u011bco jako p\u0159\u00ed\u0161ern\u011b hlasit\u00e9 p\u00edp\u00e1n\u00ed, kter\u00e9 mi trhalo bub\u00ednky.  <\/div>\n
\u0160kubl jsem sebou a otev\u0159el o\u010di. V\u0161echno kolem m\u011b bylo b\u00edl\u00e9. To ohavn\u00e9 p\u00edp\u00e1n\u00ed st\u00e1le neust\u00e1valo. Sna\u017eil jsem si vybavit, kde to vlastn\u011b jsem, ale na nic jsem si nevzpom\u00ednal. V hlav\u011b jsem m\u011bl dokonale pr\u00e1zdno. Usly\u0161el jsem, \u017ee se n\u011bkde otev\u0159ely dve\u0159e. Pod\u00edval jsem se sm\u011brem, odkud p\u0159i\u0161el ten zvuk. Zjistil jsem, \u017ee jsem se n\u011bjak\u00fdm zp\u016fsobem dostal do nemocni\u010dn\u00edho pokoje. Hor\u0161\u00ed v\u0161ak bylo to, \u017ee jsem absolutn\u011b netu\u0161il, jak jsem se sem dostal. Ale to by mi klidn\u011b mohla objasnit mlad\u00e1 sestra, kter\u00e1 ke mn\u011b zrovna p\u0159ich\u00e1zela.  <\/div>\n
„Ach, Tome, u\u017e jste se probudil? To je v\u00fdborn\u00e9, jak se c\u00edt\u00edte?“ ptala se m\u011b  p\u0159\u00edjemn\u00fdm hlasem.<\/div>\n
„J\u00e1… docela v pohod\u011b. Jen m\u011b trochu bol\u00ed hlava,“ \u0159ekl jsem j\u00ed pravdu. Sice jsem jaksi vynechal skute\u010dnost, \u017ee m\u011b bol\u00ed cel\u00e9 t\u011blo, ale jinak to pravda byla.<\/div>\n
„Aby taky ne. M\u011bl jste t\u011b\u017ek\u00fd ot\u0159es mozku a byl jste v bezv\u011bdom\u00ed,“ ozn\u00e1mila mi. Mezit\u00edm stihla zkontrolovat v\u0161echny p\u0159\u00edstroje u m\u00e9 postele.<\/div>\n
„Kde je Bill?“ zeptal jsem se zmaten\u011b. <\/div>\n
„Kdopak je Bill, Tome?“ odpov\u011bd\u011bla mi ot\u00e1zkou.<\/div>\n
„\u010cernovlas\u00fd chlapec, je hodn\u011b huben\u00fd, \u010dern\u00e9 upl\u00e9 oble\u010den\u00ed,“ popsal jsem j\u00ed ho. Je mo\u017en\u00e9, \u017ee by za mnou ani nep\u0159i\u0161el?<\/div>\n
„Ach jist\u011b. No samoz\u0159ejm\u011b, mohlo m\u011b to napadnout. Asi to je n\u011bjak\u00fd v\u00e1\u0161 p\u0159\u00edbuzn\u00fd, \u017ee? Nejsp\u00ed\u0161 v\u00e1s m\u00e1 moc r\u00e1d. Cel\u00e9 dva dny sed\u011bl u va\u0161\u00ed postele a necht\u011bl se j\u00edt ani naj\u00edst. Pr\u00fd cht\u011bl b\u00fdt u v\u00e1s, a\u017e se vzbud\u00edte. P\u0159ed chv\u00edl\u00ed jsem ho p\u0159esv\u011bd\u010dila, \u017ee by si m\u011bl j\u00edt odpo\u010dinout. Te\u010f sp\u00ed na chodb\u011b na \u017eidli. Dojdu pro n\u011bj,“ ukon\u010dila svou dlouhou \u0159e\u010d a odb\u011bhla pry\u010d. Jen tak mimochodem, v\u00edc ukecan\u00fdho \u010dlov\u011bka jsem v \u017eivot\u011b nevid\u011bl.  <\/div>\n
Po celou dobu jej\u00edho mluven\u00ed  mi toti\u017e nedala p\u0159\u00edle\u017eitost \u0159\u00edct jedin\u00e9 slovo. Chvilku jsem z\u016fstal o samot\u011b, ale za okam\u017eik se znovu otev\u0159ely dve\u0159e a dovnit\u0159 vstoupila sestra a za n\u00ed v\u00e1hav\u011b vkro\u010dil Bill. Byl cel\u00fd pobledl\u00fd, pod o\u010dima m\u011bl velik\u00e9 fialov\u00e9 kruhy a jeho l\u00ed\u010den\u00ed bylo cel\u00e9 rozmazan\u00e9.<\/div>\n
„Nech\u00e1m v\u00e1s o samot\u011b,“ \u0159ekla sest\u0159i\u010dka v\u011bcn\u011b a opustila pokoj. Z\u016fstali jsme v m\u00edstnosti sami. Bill pomalu p\u0159e\u0161el k moj\u00ed posteli a posadil se na jej\u00ed kraj.<\/div>\n
„Jak ti je?“ zeptal se skoro \u0161eptem. Jeho hlas zn\u011bl vy\u010derpan\u011b a byly v n\u011bm sly\u0161et stopy po pl\u00e1\u010di.<\/div>\n
„Jsem v pohod\u011b. Jen m\u011b bol\u00ed hlava,“ \u0159ekl jsem.<\/div>\n
„Tome, j\u00e1… pros\u00edm, odpus\u0165 mi to. Tolik m\u011b to mrz\u00ed. Byl jsem hloupej, kdy\u017e jsem ti nev\u011b\u0159il. J\u00e1 v\u00edm, \u017ee bys m\u011b nikdy nepodvedl…“ vychrlil na m\u011b spoustu omluv.<\/div>\n
„\u0160\u0161\u0161\u0161… Bille, to je v po\u0159\u00e1dku. Za to ty nem\u016f\u017ee\u0161. Nebudeme se o tom bavit, ano? J\u00e1 u\u017e t\u011b nechci ztratit,“ p\u0159eru\u0161il jsem ho a set\u0159el jsem mu slzy, kter\u00e9 se mu za\u010daly kut\u00e1let po tv\u00e1\u0159\u00edch. Jak jsem ud\u011blal ten neuv\u011bdom\u011bl\u00fd pohyb, v ruce mi bolestiv\u011b \u0161kublo a j\u00e1 jsem si uv\u011bdomil, \u017ee je cel\u00e1 pokryt\u00e1 mod\u0159inami.<\/div>\n
„Miluju t\u011b, Tome,“ \u0159ekl Bill a naklonil se ke mn\u011b, aby spojil na\u0161e rty do n\u011b\u017en\u00e9ho polibku. P\u0159i dotyku jeho rt\u016f jsem usykl. „Promi\u0148, Tomi, omlouv\u00e1m se,“ vyhrkl Bill.<\/div>\n
„Nic se nestalo,“ uklidnil jsem ho a usm\u00e1l jsem se na n\u011bj, co\u017e vyvolalo v m\u00e9m rtu dal\u0161\u00ed bolestiv\u00e9 \u0161kubnut\u00ed, kter\u00e9 jsem se v\u0161ak sna\u017eil nedat najevo. V tu chv\u00edli dovnit\u0159 znovu vpochodovala sestra s injekc\u00ed v ruce.<\/div>\n
„Je \u010das na dal\u0161\u00ed l\u00e9ky,“ \u0159ekla a do pr\u016fhledn\u00e9 hadi\u010dky, kter\u00e1 se kroutila po moj\u00ed ruce, vp\u00edchla d\u00e1vku pr\u016fhledn\u00e9 tekutiny. Jen jsem doufal, \u017ee po tom nebudu zase sp\u00e1t. M\u011bl jsem na Billa tolik ot\u00e1zek.<\/p>\n<\/div>\n
Bill:<\/p>\n<\/div>\n
Byl jsem tak r\u00e1d, \u017ee mi odpustil. V\u011bd\u011bl jsem, \u017ee za to, co se mu stalo, \u010d\u00e1ste\u010dn\u011b m\u016f\u017eu i j\u00e1. A byl jsem r\u00e1d, \u017ee jsem ho na dobro neztratil.<\/div>\n
„Bille, co se stalo? V\u016fbec nic si nepamatuju,“ zeptal se m\u011b. Tu\u0161il jsem, \u017ee se nenech\u00e1 jen tak odb\u00fdt. A byl jsem p\u0159ipraven\u00fd \u0159\u00edct mu pravdu.<\/div>\n
„V\u00ed\u0161, tohle v\u0161echno ti ud\u011blal Adam Schwarz. Tedy ne p\u0159\u00edmo on, ale jeho parta. Vlastn\u011b  jsi m\u011bl \u0161t\u011bst\u00ed, \u017ee tam p\u0159ijel Andy. Jinak by t\u011b  asi utloukli k smrti. On tam pr\u00fd p\u0159ijel a uvid\u011bl, jak Schwarzova parta n\u011bkoho bije. Jakmile poznal tebe, okam\u017eit\u011b vyt\u00e1hl svoji pistoli a oni ujeli. Zavolal ti z\u00e1chranku a jel s tebou do nemocnice. Potom zavolal m\u011b. Okam\u017eit\u011b jsem sem p\u0159ijel a jakmile m\u011b k tob\u011b pustili nehnul jsem se od tebe,“ dokon\u010dil jsem sv\u016fj monolog.<\/div>\n
„Jak dlouho jsi nejedl?“ zeptal se m\u011b k\u00e1rav\u011b. <\/div>\n
„Dva dny,“ p\u0159iznal jsem a sklopil o\u010di dol\u016f. Povzdech si.<\/div>\n
„Byl jsem dva dny v bezv\u011bdom\u00ed?“ zeptal se. P\u0159ik\u00fdvl jsem.<\/div>\n
„B\u011b\u017e se naj\u00edst, Bille. U\u017e m\u016f\u017ee\u0161, pod\u00edvej, jsem vzh\u016fru,“ \u0159ekl.<\/div>\n
„Ale j\u00e1 nem\u00e1m hlad,“ odporoval jsem mu. A byla to pravda. V\u00e1\u017en\u011b jsem hlad nem\u011bl.<\/div>\n
„Fajn. Tak bys mi mo\u017en\u00e1  u\u017e kone\u010dn\u011b mohl \u0159\u00edct, jak to tehdy bylo s Adamem Schwarzem, hm?“ navrhl. Zachv\u011bl jsem se, ale byl jsem ochotn\u00fd mu to \u0159\u00edct. Te\u010f u\u017e jsem v\u00e1\u017en\u011b musel.<\/div>\n
„Dob\u0159e. \u0158eknu ti to,“ p\u0159ipustil jsem a za\u010dal jsem vypr\u00e1v\u011bt.<\/p>\n<\/div>\n
autor: Mishka<\/strong><\/div>\n
betaread: Janule<\/strong><\/div>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

autor: Mishka Ahojky lidi\u010dky… nejprve bych se cht\u011bla omluvit V\u00e1m v\u0161em, co \u010dtete tuhle pov\u00eddku, \u017ee jsem se s dal\u0161\u00edm d\u00edlem objevila tak pozd\u011b, ale bohu\u017eel jsem se p\u0159es pr\u00e1zdniny nedostala na internet a takhle to dopadlo. Na druhou stranu jsem ale<\/p>\n

Read More<\/a><\/p>\n","protected":false},"author":1,"featured_media":0,"comment_status":"open","ping_status":"open","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"_exactmetrics_skip_tracking":false,"_exactmetrics_sitenote_active":false,"_exactmetrics_sitenote_note":"","_exactmetrics_sitenote_category":0,"footnotes":""},"categories":[45],"tags":[],"class_list":["post-10707","post","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-ff-jednodilky"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/10707","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=10707"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/10707\/revisions"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=10707"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/categories?post=10707"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/tags?post=10707"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}