{"id":15738,"date":"2008-12-20T15:30:00","date_gmt":"2008-12-20T14:30:00","guid":{"rendered":"http:\/\/twincestblog.cz\/?p=15702"},"modified":"2008-12-20T15:30:00","modified_gmt":"2008-12-20T14:30:00","slug":"chaos-v-dusi-22","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/2008\/12\/20\/chaos-v-dusi-22\/","title":{"rendered":"Chaos v du\u0161i 22."},"content":{"rendered":"
autor: \u00c1\u010fa<\/strong><\/p>\n<\/div>\n
Od r\u00e1na jsem byl jako na trn\u00ed. Sed\u011bl jsem u Tomovy postele a tiskl mu ruku tak pevn\u011b, jak jen to \u0161lo v r\u00e1mci mo\u017enost\u00ed, abych mu ji p\u0159\u00edli\u0161 nedrtil, a nerv\u00f3zn\u011b jsem koukal do jeho bled\u00e9ho obli\u010deje. Od t\u00e9 chv\u00edle, kdy mu l\u00e9ka\u0159i p\u0159estali do t\u011bla vys\u00edlat ten chemick\u00fd blivajz, kter\u00fd br\u00e1\u0161ku celou tu dobu usp\u00e1val, jsem netrp\u011bliv\u011b \u010d\u00edhal na ka\u017ed\u00e9 sebemen\u0161\u00ed znamen\u00ed, kter\u00e9 by mi mohlo nazna\u010dit, \u017ee se Tom probouz\u00ed. Sed\u011bl jsem tady takhle ale u\u017e skoro \u010dty\u0159i hodiny a po\u0159\u00e1d nic, a u\u017e m\u011b to za\u010dalo siln\u011b znepokojovat, a\u010dkoliv doktor \u0159\u00edkal, \u017ee se br\u00e1cha probud\u00ed stejn\u011b a\u017e n\u011bkdy odpoledne. J\u00e1 v\u0161ak nem\u011bl absolutn\u011b \u017e\u00e1dn\u00fd p\u0159ehled o \u010dase, nepo\u010d\u00edtal jsem vte\u0159iny, minuty ani hodiny.<\/div>\n
„No tak, Tommy,“ mumlal jsem potichu a byl minutu od minuty neklidn\u011bj\u0161\u00ed. „Tak u\u017e se probu\u010f, p\u0159ece!“<\/div>\n
„Ale klid, on to zvl\u00e1dne,“ ozvalo se mi za z\u00e1dy.<\/div>\n
Vyjekl jsem a nadsko\u010dil. Ke sv\u00e9mu vzteku jsem ale zjistil, \u017ee vyru\u0161en\u00ed nem\u00e1 na sv\u011bdom\u00ed nikdo jin\u00fd ne\u017e Gustav, kter\u00fd na m\u011b povzbudiv\u011b mrkl, a Georg, kter\u00fd se pr\u00e1v\u011b soukal do dve\u0159\u00ed. Dosedl jsem zp\u00e1tky na \u017eidli.<\/div>\n
„Se\u0161 norm\u00e1ln\u00ed?“ prskl jsem roz\u010dilen\u011b. „V\u00ed\u0161, jak jsem se t\u011b lekl?“<\/div>\n
\n
„No,“ zav\u00e1hal. „Um\u00edm si to p\u0159edstavit, kdy\u017e t\u011b tak pozoruju.“<\/div>\n
Pustil jsem Toma, vstal ze \u017eidle a za\u010dal nasupen\u011b p\u0159ech\u00e1zet po cel\u00e9 m\u00edstnosti. P\u0159i ka\u017ed\u00e9m kroku jsem prokl\u00ednal cel\u00fd sv\u011bt a ze v\u0161eho nejv\u00edce Davida. Neb\u00fdt jeho, nemusel bych pro\u017e\u00edt to, co jsem pro\u017eil, a Tom by te\u010f d\u00edky jeho n\u00e1ramn\u011b loaj\u00e1ln\u00edmu kamar\u00e1d\u00ed\u010dkovi nemusel bojovat o \u017eivot.<\/div>\n
„Tak Bille,“ sna\u017eil se m\u011b uklidnit Geo. „Tom se probere, v\u011b\u0159 mi – „<\/div>\n
To u\u017e jsem nevydr\u017eel. Copak se mnou nikdo nem\u016f\u017ee souc\u00edtit, sakra? To mi nikdo neum\u00ed \u0159\u00edct nic jin\u00e9ho ne\u017e: Neboj, Bille, to bude dobr\u00fd!<\/em>?<\/div>\n
„Jd\u011bte u\u017e oba do prdele s t\u011bma v\u011b\u010dnejma kecama!“ vybuchl jsem a ok\u00e1zale ignoroval jejich \u0161okovan\u00e9 v\u00fdrazy. „To neum\u00edte \u0159\u00edct nic jin\u00e9ho? Abyste v\u011bd\u011bli, tak u\u017e m\u011b s t\u00edm chl\u00e1cholen\u00edm v\u0161ichni serete! Vy dva, dokto\u0159i, prost\u011b v\u0161ichni!“<\/div>\n
V\u0161\u00ed silou, co jsem v sob\u011b na\u0161el, jsem prudce kopl do zdi, jedin\u00e9, \u010deho jsem v\u0161ak doc\u00edlil, byla pal\u010div\u00e1 bolest v chodidle.<\/div>\n
„Kurva!“ za\u0159val jsem a se zav\u0159en\u00fdma o\u010dima sk\u00e1kal po jedn\u00e9 noze do chv\u00edle, ne\u017e jsem se na ni op\u011bt dok\u00e1zal postavit. A\u010dkoliv m\u011b ch\u016fze bolela, pokra\u010doval jsem kulhav\u00fdm krokem v p\u0159ech\u00e1zen\u00ed pokoje.<\/div>\n
„Ale Bille, tak poslouchej p\u0159ece!“ za\u010dal Gustav. „My p\u0159ece jenom – „<\/div>\n
„Dr\u017e hubu, proboha!“ \u0159val jsem na n\u011bj jako smysl\u016f zbaven\u00fd. „Pokud se nem\u00fdl\u00edm, tak se je\u0161t\u011b nikomu z v\u00e1s nestalo, aby mu um\u00edrala nejbli\u017e\u0161\u00ed osoba p\u0159\u00edmo p\u0159ed o\u010dima, a p\u0159itom za jej\u00ed zran\u011bn\u00ed ve skute\u010dnosti m\u016f\u017eete vy!“<\/div>\n
Zasekl jsem se u okna a zahled\u011bl jsem se na slunce, kter\u00e9 se pomalu za\u010dalo schylovat k z\u00e1padu. Cel\u00fd jsem se t\u0159\u00e1sl a z o\u010d\u00ed mi tekly slzy.<\/div>\n
„Vy ani jeden\u2026 nev\u00edte, jak\u00e9 to je, kdy\u017e ten, kdo pro v\u00e1s znamen\u00e1 nejv\u00edc na cel\u00e9m sv\u011bt\u011b, le\u017e\u00ed cel\u00e9 dny napojen\u00fd na hadi\u010dk\u00e1ch,“ pokra\u010doval jsem polohlasem. „Nev\u00edte, jak\u00e9 to je, kdy\u017e v\u00edte, \u017ee se m\u016f\u017ee n\u011bco ka\u017edou chv\u00edli zvrtnout a vy jste\u2026 mu je\u0161t\u011b nestihli \u0159\u00edct jednu d\u016fle\u017eitou\u2026 v\u011bc\u2026“<\/div>\n
Chv\u00edli jsem jen ti\u0161e \u0161tkal, na\u010de\u017e se vedle m\u011b postavili, ka\u017ed\u00fd z jedn\u00e9 strany, a oba m\u011b svorn\u011b objali kolem ramen.<\/div>\n
„M\u00e1\u0161 pravdu, Bille,“ \u0159ekl Gustav. „Nev\u00edme, jak\u00e9 to je. Ale v\u00edme, jak moc ti na Tomovi z\u00e1le\u017e\u00ed a co v\u0161echno pro tebe znamen\u00e1. A proto jsme taky te\u010f tady s tebou, abys cel\u00fd ten smutek nemusel n\u00e9st s\u00e1m.“<\/div>\n
Vzlykl jsem a provinile se jim pod\u00edval do o\u010d\u00ed.<\/div>\n
„Kdyby to byla alespo\u0148 nehoda,“ hlesl jsem. „Jen\u017ee za to v\u0161echno m\u016f\u017eu j\u00e1. Kdybych se nedostal Davidovi do rukou, tak se tohle v\u0161echno nikdy nestalo. Je to cel\u00e9 moje vina – „<\/div>\n
„Nen\u00ed,“ zam\u00edtl d\u016frazn\u011b Georg moji \u00favahu. „To, co se stalo tob\u011b, a\u0165 u\u017e to s t\u00edm Davidem, nebo to s t\u00edm paparazzim, to by leckoho u\u017e d\u00e1vno dohnalo do psychiatrick\u00e9 l\u00e9\u010debny. Ty tam nejsi, co\u017e znamen\u00e1, \u017ee oproti ostatn\u00edm m\u00e1\u0161 s\u00edlu s t\u00edm v\u0161\u00edm bojovat. To, \u017ee se David\u016fv kamar\u00e1d zbl\u00e1znil, tebe unesl a m\u00e1lem ob\u011bsil, a Toma post\u0159elil, za to ty nem\u016f\u017ee\u0161. Za to nem\u016f\u017ee nikdo krom\u011b jeho schizofrenn\u00edch my\u0161lenek. Tak\u017ee si Toma nevy\u010d\u00edtej. I kdyby to m\u011bla b\u00fdt vina n\u011bkoho jin\u00e9ho, ne\u017e toho idiota, co\u017e nen\u00ed ani v nejmen\u0161\u00edm re\u00e1ln\u00e9, tak tvoje vina to rozhodn\u011b nen\u00ed.“<\/div>\n
„Ale – „p\u00edpl jsem, Gustav m\u011b v\u0161ak uml\u010del.<\/div>\n
„Georg m\u00e1 pravdu. Nevy\u010d\u00edtej si to, Bille. Ty nem\u016f\u017ee\u0161 za nic z toho v\u0161eho, co se stalo.“<\/div>\n
Smutn\u011b jsem k\u00fdvl hlavou, jako\u017ee ho sly\u0161\u00edm, a nad\u00e1le pozoroval slunce, kter\u00e9 z\u00edsk\u00e1valo \u010d\u00edm d\u00e1l t\u00edm krvav\u011bj\u0161\u00ed n\u00e1dech. Jen velmi st\u011b\u017e\u00ed jsem p\u0159est\u00e1val bre\u010det. Jestli se Tom dneska neprobere\u2026 Dokto\u0159i \u0159\u00edkali, \u017ee pokud se dnes neprobud\u00ed, tak se s velikou pravd\u011bpodobnost\u00ed neprobud\u00ed u\u017e nikdy\u2026<\/div>\n
Do ticha, p\u0159eru\u0161ovan\u00e9ho m\u00fdm ob\u010dasn\u00fdm popot\u00e1hnut\u00edm, se ale n\u00e1hle ozval n\u011bjak\u00fd jin\u00fd zvuk. Vych\u00e1zel sm\u011brem od postele. P\u0159ekvapen\u011b jsem se oto\u010dil a automaticky se pod\u00edval na br\u00e1\u0161ku\u2026 a vid\u011bl jsem, jak pomali\u010dku otev\u00edr\u00e1 o\u010di!<\/div>\n
„Ach, Tome!“<\/div>\n
Projela mnou ta nejv\u011bt\u0161\u00ed mo\u017en\u00e1 vlna euforie, jakou jsem kdy v \u017eivot\u011b c\u00edtil. Vytrhl jsem se z p\u0159\u00e1telsk\u00e9ho objet\u00ed G\u00e9\u010dek a tryskem se rozeb\u011bhl k posteli. Byl jsem tak \u0161\u0165astn\u00fd, \u017ee se mi Tom kone\u010dn\u011b probudil, \u017ee se rozhodl jen tak se nevzdat! A\u010dkoliv byl vzh\u016fru sotva p\u00e1r vte\u0159in, prudce jsem mu padl kolem krku, a\u017e slab\u011b vyjekl.<\/div>\n
„Tommy,“ vydechl jsem. „Ty ses mi nakonec p\u0159ece jen probudil!“<\/div>\n
Z o\u010d\u00ed se mi znovu za\u010daly ronit slzy, tentokr\u00e1t to ale byly slzy \u0161t\u011bst\u00ed a radosti. Stiskl jsem br\u00e1\u0161ku nejpevn\u011bji, jak jsem jenom dok\u00e1zal\u2026 a nehled\u011b na p\u0159\u00edtomnost Georga a Gustava, l\u00e1skypln\u011b jsem Toma pol\u00edbil. Vid\u011bl jsem, jak se mu o\u010di roz\u0161\u00ed\u0159ily nev\u011b\u0159\u00edcn\u00fdm p\u0159ekvapen\u00edm, kdy\u017e se ho m\u00e9 rty dotkly, po dlouh\u00e9m bezv\u011bdom\u00ed byl ale je\u0161t\u011b natolik strnul\u00fd, \u017ee nedok\u00e1zal d\u00e1t v prvn\u00edch vte\u0159in\u00e1ch zuby od sebe, a\u010dkoliv jsem je n\u011b\u017en\u011b p\u0159ejel sv\u00fdm jazykem. J\u00e1 jsem to ale ne\u0159e\u0161il, v\u011bd\u011bl jsem toti\u017e, \u017ee tohle si vynahrad\u00edme n\u011bkdy jindy. Zasunul jsem tedy sv\u016fj jazyk zp\u011bt do m\u00fdch \u00fast, naposledy sv\u00fdmi rty polaskal ty jeho a odt\u00e1hl se od n\u011bj. Z\u00e1\u0159il jsem p\u0159itom jako slun\u00ed\u010dko a Tomova kr\u00e1sn\u00e1 tv\u00e1\u0159 se mi lehce rozmaz\u00e1vala v nov\u00fdch a nov\u00fdch p\u0159\u00edvalech dojet\u00ed a nekone\u010dn\u00e9ho \u0161t\u011bst\u00ed. Nest\u00edhal jsem si ot\u00edrat o\u010di a ani mi to vlastn\u011b nevadilo.<\/div>\n
„Teda, to bylo bou\u0159liv\u00e9 uv\u00edt\u00e1n\u00ed,“ zaculil se na m\u011b Geo a stiskl Tomovi ruku. „Dobr\u00e9 r\u00e1no, ty n\u00e1\u0161 malej hopp\u00edrku, r\u00e1d t\u011b zase vid\u00edm!“<\/div>\n
Bylo poznat, \u017ee je Tom st\u00e1le je\u0161t\u011b velmi slab\u00fd a vy\u010derpan\u00fd, p\u0159esto se v\u0161ak zmohl na stejn\u011b \u0161kodolib\u00fd pozdrav.<\/div>\n
„Taky t\u011b r\u00e1d vid\u00edm, Ji\u0159inko.“<\/div>\n
Tohle jsem na sv\u00e9m bratrovi miloval a odmali\u010dka nesm\u00edrn\u011b obdivoval. I kdy\u017e mu bylo nejh\u016f\u0159 nebo byl stra\u0161n\u011b moc unaven\u00fd, nikdy si nedok\u00e1zal odpustit kamar\u00e1dsk\u00e9 r\u00fdpnut\u00ed. Na okam\u017eik jsme v\u0161ichni ztichli\u2026 a pak se pokojem rozlehl v\u00fdbuch \u0161\u0165astn\u00e9ho, uvoln\u011bn\u00e9ho, i kdy\u017e z Tomovy strany pon\u011bkud nejist\u00e9ho sm\u00edchu. Nev\u0161imli jsme si ani, \u017ee p\u0159i\u0161el doktor.<\/div>\n
„Ale ale,“ usm\u00e1l se. „Tak\u017ee kouk\u00e1m, \u017ee pacient se n\u00e1m \u00fasp\u011b\u0161n\u011b probudil!“<\/div>\n
Pe\u010dliv\u011b zkontroloval Tomovy \u00fadaje, zaznamenan\u00e9 na monitoru, a opatrn\u011b mu sundal obvaz a zkoumal r\u00e1nu.<\/div>\n
„V\u00fdborn\u011b,“ k\u00fdvl spokojen\u011b hlavou. „Hoj\u00ed se to p\u0159\u00edmo uk\u00e1zkov\u011b. \u0158ekl bych, \u017ee je\u0161t\u011b tak sedm a\u017e deset dn\u00ed si V\u00e1s tu nech\u00e1me, a\u0165 m\u00e1me jistotu, a pokud v\u0161e p\u016fjde tak p\u011bkn\u011b, jako dote\u010f, tak V\u00e1s pak pust\u00edme do dom\u00e1c\u00edho l\u00e9\u010den\u00ed.“<\/div>\n
Oto\u010dil se k odchodu, ve dve\u0159\u00edch se ale zastavil.<\/div>\n
„To ale neznamen\u00e1, \u017ee budete d\u011blat bordel, jasn\u00fd?“ pohrozil n\u00e1m v\u0161em prstem. „Jste hodn\u011b vy\u010derpan\u00fd a pot\u0159ebujete co nejv\u00edce sp\u00e1t. A samostatn\u00e9ho d\u00fdch\u00e1n\u00ed se nedo\u010dk\u00e1te d\u0159\u00edv, ne\u017e za t\u0159i, \u010dty\u0159i dny, tak\u017ee v klidu, jasn\u011b? Je sice bezvadn\u00e9, \u017ee jste se probral, ale pot\u0159ebujete odpo\u010d\u00edvat.“<\/div>\n
V\u0161ichni jsme poslu\u0161n\u011b p\u0159ik\u00fdvli na srozum\u011bnou. A opravdu, jakmile doktor ode\u0161el, Tom klesl hluboko do pe\u0159in.<\/div>\n
„Asi m\u00e1 pravdu,“ zahu\u010del. „Opravdu mi je n\u011bjak mal\u00e1tn\u011b.“<\/div>\n
„Tak koukej sp\u00e1t,“ na\u0159\u00eddil mu naoko p\u0159\u00edsn\u011b Georg. „My s Gustavem teda u\u017e p\u016fjdeme, abychom t\u011b neru\u0161ili, ale mysl\u00edm, \u017ee ti tu z\u016fstane tak pe\u010dliv\u00e1 ch\u016fva, kter\u00e1 ti vynahrad\u00ed deset o\u0161et\u0159ovatel\u016f najednou.“<\/div>\n
Spiklenecky na m\u011b mrkl.<\/div>\n
„Tak \u010dawec z\u00edtra,“ rozlou\u010dili se a ode\u0161li.<\/div>\n
Z\u016fstali jsme s Tomem v pokoji sami. Sed\u011bl jsem na \u017eidli ve sv\u00e9 typick\u00e9 pozici a op\u011bt dr\u017eel br\u00e1\u0161ku za ruku s kapa\u010dkou, a\u017e na ten drobn\u00fd rozd\u00edl, \u017ee kdykoliv jsem se te\u010f pod\u00edval do pobledl\u00e9ho obli\u010deje, tak tam na m\u011b z\u00e1\u0159ily dv\u011b temn\u011b hn\u011bd\u00e9 hv\u011bzdy. Vd\u011b\u010dn\u011b jsem se na n\u011b usm\u00edval.<\/div>\n
„Jsem tak \u0161\u0165astn\u00fd, \u017ee t\u011b m\u00e1m,“ \u0159ekl jsem potichu. „\u017de ses mi nakonec probral\u2026 U\u017e to vypadalo docela bled\u011b\u2026“<\/div>\n
„V\u0161ak taky je\u0161t\u011b nem\u00e1m vyhr\u00e1no,“ nam\u00edtl Tom a v o\u010d\u00edch se mu zajisk\u0159ilo, jak o\u010dek\u00e1val, co budu d\u011blat po t\u00e9hle jeho lehce j\u00edzliv\u00e9 pozn\u00e1mce.<\/div>\n
„Ty ale sklapni s t\u011bma \u00favahama!“ zamra\u010dil jsem se na n\u011bj. „Nebo ti vlastnoru\u010dn\u011b vypoj\u00edm v\u0161echny ty hadi\u010dky a ulecht\u00e1m t\u011b k smrti!“<\/div>\n
Lehce se usm\u00e1l.<\/div>\n
„Promi\u0148, Bill\u00ed, to byla jenom sranda\u2026“<\/div>\n
„Ale trapn\u00e1 sranda,“ odv\u011btil jsem trucovit\u011b a d\u011blal jsem, \u017ee jsem kdov\u00edjak ura\u017een\u00fd. Dlouho mi to ale nevydr\u017eelo. Jemn\u011b jsem pohladil Toma po tv\u00e1\u0159i.<\/div>\n
„Spinkej,“ za\u0161eptal jsem a spokojen\u011b zaznamenal jeho kl\u00ed\u017e\u00edc\u00ed se o\u010di. „Mus\u00ed\u0161 si odpo\u010dinout.“<\/div>\n
Nesundal jsem ruku z jeho tv\u00e1\u0159e, dokud neza\u010dal zhluboka oddechovat, a nesundal jsem ji ani pak. Jenom jsem dojat\u011b hled\u011bl do jeho kr\u00e1sn\u00e9ho obli\u010deje. Automatick\u00fdm pohybem jsem mu srovnal dredy a upravil pe\u0159inu a setrval u n\u011bj tak dlouho, ne\u017e i m\u011b za\u010dala p\u0159em\u00e1hat \u00fanava.<\/div>\n
„Spinkej, br\u00e1\u0161ko,“ za\u0161eptal jsem a lehce ho pol\u00edbil na rty.<\/div>\n
Pot\u00e9 jsem se znaven\u011b odkut\u00e1lel do vlastn\u00ed postele, kde jsem vz\u00e1p\u011bt\u00ed usnul, jako kdy\u017e m\u011b do vody hod\u00ed.<\/p>\n<\/div>\n
Kone\u010dn\u011b! Dva t\u00fddny nejistoty a obav uplynuly, a dokto\u0159i propustili Toma do dom\u00e1c\u00edho l\u00e9\u010den\u00ed. Byl u\u017e sice t\u00e9m\u011b\u0159 v po\u0159\u00e1dku, p\u0159esto se ale je\u0161t\u011b minim\u00e1ln\u011b t\u00fdden musel \u0161et\u0159it. \u0160\u0165astn\u011b jsem se rozhl\u00e9dl po nemocni\u010dn\u00edm pokoji, kdy\u017e jsme ho opou\u0161t\u011bli, a s radost\u00ed se venku nadechl \u010derstv\u00e9ho mraziv\u00e9ho vzduchu. Z mrak\u016f se sypaly b\u011blounk\u00e9 hv\u011bzdi\u010dky a sv\u011bt kolem n\u00e1s dvou se ut\u00e1p\u011bl ve sn\u011bhov\u00e9 pokr\u00fdvce. Ne\u017e jsme p\u0159e\u0161li nemocni\u010dn\u00ed parkovi\u0161t\u011b k Sakimu, \u010dekaj\u00edc\u00edmu v aut\u011b, aby n\u00e1s odvezl dom\u016f, byli jsme zachumelen\u00ed od hlavy k pat\u011b.<\/div>\n
„Tak poj\u010fte, sn\u011bhul\u00e1ci,“ usm\u00e1l se na n\u00e1s a rozjel se sm\u011brem k na\u0161emu domu.<\/div>\n
Zat\u00edmco jsme se koukali z ok\u00e9nka na zasn\u011b\u017een\u00e9 ulice, pon\u011bkud m\u011b zasko\u010dilo, \u017ee u\u017e v\u0161ude vid\u00edm v\u00e1no\u010dn\u00ed v\u00fdzdobu.<\/div>\n
„Proboha, kolik\u00e1t\u00e9ho je, \u017ee u\u017e jsou v\u0161ude ozdoby?“ zeptal se p\u0159ekvapen\u011b Tom, jako by mi \u010detl my\u0161lenky.<\/div>\n
„Sedmn\u00e1ct\u00e9ho prosince,“ odpov\u011bd\u011bl Saki.<\/div>\n
„Co\u017ee?“ vyhrkli jsme unisono.<\/div>\n
„No, je to tak,“ pousm\u00e1l se na n\u00e1s do zp\u011btn\u00e9ho zrc\u00e1tka ten laskav\u00fd obr. „P\u011bkn\u011b dlouho jste si v tom \u0161pit\u00e1le pole\u017eeli.“<\/div>\n
„No tohle\u2026“ zakroutil jsem nev\u011b\u0159\u00edcn\u011b hlavou. „To znamen\u00e1, \u017ee V\u00e1noce jsou vlastn\u011b u\u017e\u2026“<\/div>\n
Zasekl jsem se a usilovn\u011b po\u010d\u00edtal.<\/div>\n
„\u2026u\u017e p\u0159esn\u011b za t\u00fdden!“<\/div>\n
Zakoulel jsem o\u010dima. V\u017edy\u0165 je\u0161t\u011b nem\u00e1m sehnan\u00e9 v\u016fbec \u017e\u00e1dn\u00e9 d\u00e1rky! Sice to jist\u00ed internet, ale leto\u0161n\u00ed rok jsem se cht\u011bl op\u011bt po n\u011bkolika letech z\u00fa\u010dastnit oby\u010dejn\u00e9ho nakupov\u00e1n\u00ed. Toho n\u00e1dhern\u00e9ho p\u0159edv\u00e1no\u010dn\u00edho chaosu, kdy jsou absolutn\u011b p\u0159epln\u011bn\u00e9 obchody, na ka\u017ed\u00e9m rohu st\u00e1nky se strome\u010dky a pun\u010dem a do ulic se line v\u016fn\u011b pe\u010den\u00e9ho cukrov\u00ed.<\/div>\n
„Tak a m\u00e1m to,“ rozhodl jsem se. „Z\u00edtra jdu nakupovat d\u00e1rky.“<\/div>\n
Tom na m\u011b hodil lehce z\u00e1vistiv\u00fd pohled.<\/div>\n
„Neboj, pokud se na to bude\u0161 c\u00edtit, m\u016f\u017ee\u0161 j\u00edt se mnou,“ nab\u00eddl jsem mu velkoryse. „Ale jestli v noci bude\u0161 chr\u00e1pat a m\u011b to probud\u00ed, tak na tebe zavol\u00e1m l\u00e9ka\u0159e, \u017ee nedodr\u017euje\u0161 sv\u016fj klid a d\u011bl\u00e1\u0161 bordel, a oni ti to zatrhnou, he\u010d!“<\/div>\n
„Jako ale!“ zaprotestoval br\u00e1cha. „Jako to nen\u00ed v\u016fbec f\u00e9r! To, \u017ee m\u00e1m b\u00fdt v klidu, neznamen\u00e1 hned dom\u00e1c\u00ed v\u011bzen\u00ed! A ty si na m\u011b nebude\u0161 vyskakovat, jsem star\u0161\u00ed, abys v\u011bd\u011bl, ty malej, drzej, nevycv\u00e1lanej floutku!“<\/div>\n
V podobn\u00e9m duchu jsme se dohadovali celou cestu. Saki jen nev\u011b\u0159\u00edcn\u011b kroutil hlavou nad na\u0161\u00ed neuv\u011b\u0159itelnou v\u00fd\u0159e\u010dnost\u00ed a vytrvalost\u00ed, i kdy\u017e byl na to u\u017e za ty roky pom\u011brn\u011b zvykl\u00fd. Co ale ne\u010dekal, bylo to, \u017ee jsem se ho zeptal, zda n\u00e1m hned po p\u0159\u00edjezdu nenamontuje do oken v\u00e1no\u010dn\u00ed blika\u010dky.<\/div>\n
„Co\u017ee?“ zakuckal se Tom. „P\u0159esko\u010dilo ti? Co t\u011b to tak najednou chytlo?“<\/div>\n
„No prost\u011b se stra\u0161n\u011b t\u011b\u0161\u00edm na V\u00e1noce, no!“ pokr\u010dil jsem rameny a pot\u00e9, co Saki sl\u00edbil, \u017ee se o na\u0161i v\u00e1no\u010dn\u00ed v\u00fdzdobu osobn\u011b postar\u00e1, za\u010dal jsem si ti\u0161e prozp\u011bvovat koledy.<\/div>\n
V\u00e1no\u010dn\u00ed n\u00e1lada m\u011b neopou\u0161t\u011bla ani pot\u00e9, co jsem vystoupil z auta. Okam\u017eit\u011b jsem sebou pl\u00e1cl do sn\u011bhu a za\u010dal rukama a nohama m\u00e1chat tak, abych vytvo\u0159il and\u011bl\u00ed\u010dka. Pak jsem ud\u011blal dal\u0161\u00edho a dal\u0161\u00edho. Ignoroval jsem, \u017ee na m\u011b Saki a Tom koukaj\u00ed jako na magora. V\u011bd\u011bl jsem, \u017ee se zrovna do\u010dasn\u011b chov\u00e1m jako mal\u00e9 d\u00edt\u011b, nicm\u00e9n\u011b mi to ale v\u016fbec nevadilo. \u0158\u00e1dil jsem jako \u0161\u00edlen\u00fd a hyperaktivn\u011b se radoval z t\u00e9 b\u00edl\u00e9 nad\u00edlky, kterou jsem p\u0159edchoz\u00ed dva t\u00fddny sledoval jenom z nemocni\u010dn\u00edho pokoje.<\/div>\n
„Trefa!“ vyp\u00edskl jsem radost\u00ed, kdy\u017e se mi povedlo hodit kouli Tomovi rovnou mezi o\u010di.<\/div>\n
V\u011bd\u011bl jsem, \u017ee moje sm\u011blost nez\u016fstane nepotrestan\u00e1, proto jsem se okam\u017eit\u011b rozeb\u011bhl sm\u011brem k domu. Br\u00e1\u0161ka se vrhl za mnou, jeho msty v\u0161ak nebylo zapot\u0159eb\u00ed. Na zachumelen\u00e9 ledov\u00e9 klouza\u010dce mi toti\u017e podjela noha a j\u00e1 se napl\u00e1cl v cel\u00e9 sv\u00e9 d\u00e9lce na zem. P\u0159ekvapen\u011b jsem kulil o\u010di na sv\u011bt ze \u017e\u00ed\u017eal\u00ed perspektivy, pak jsem se ale zvedl a opr\u00e1\u0161il, a spolu s ostatn\u00edmi jsem se vydal do tepl\u00e9 n\u00e1ru\u010de na\u0161eho opu\u0161t\u011bn\u00e9ho domova, \u0161\u0165astn\u00fd jako blecha z toho, \u017ee u\u017e snad kone\u010dn\u011b v\u0161echno \u0161patn\u00e9 skon\u010dilo a n\u00e1s u\u017e \u010dek\u00e1 jenom radost a pohoda\u2026 A kouzeln\u00e9, tajupln\u00e9 V\u00e1noce.<\/p>\n<\/div>\n
autor: \u00c1\u010fa<\/strong><\/p>\n

betaread: Janule<\/strong><\/div>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

autor: \u00c1\u010fa Od r\u00e1na jsem byl jako na trn\u00ed. Sed\u011bl jsem u Tomovy postele a tiskl mu ruku tak pevn\u011b, jak jen to \u0161lo v r\u00e1mci mo\u017enost\u00ed, abych mu ji p\u0159\u00edli\u0161 nedrtil, a nerv\u00f3zn\u011b jsem koukal do jeho bled\u00e9ho obli\u010deje. Od t\u00e9<\/p>\n

Read More<\/a><\/p>\n","protected":false},"author":1,"featured_media":0,"comment_status":"open","ping_status":"open","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"_exactmetrics_skip_tracking":false,"_exactmetrics_sitenote_active":false,"_exactmetrics_sitenote_note":"","_exactmetrics_sitenote_category":0,"footnotes":""},"categories":[183],"tags":[],"class_list":["post-15738","post","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-chaos-v-dusi"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/15738","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=15738"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/15738\/revisions"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=15738"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/categories?post=15738"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/tags?post=15738"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}