{"id":18779,"date":"2008-04-08T01:50:00","date_gmt":"2008-04-08T00:50:00","guid":{"rendered":"http:\/\/twincestblog.cz\/?p=18739"},"modified":"2008-04-08T01:50:00","modified_gmt":"2008-04-08T00:50:00","slug":"dnes-neumirej-3","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/2008\/04\/08\/dnes-neumirej-3\/","title":{"rendered":"Dnes neum\u00edrej! 3."},"content":{"rendered":"
„Pssst, Bille, nem\u016f\u017eou… Nem\u016f\u017eou n\u00e1s rozd\u011blit… Bille, rozum\u00ed\u0161 mi? Nerozd\u011bl\u00ed n\u00e1s!“ \u0161eptal Tom a v n\u00e1ru\u010di sv\u00edral Billa jako tu nejmilej\u0161\u00ed hra\u010dku, kterou nehodl\u00e1 pustit, proto\u017ee se boj\u00ed, \u017ee by u\u017e ji nikdy nedostal zp\u00e1tky…
Slzy zoufalstv\u00ed sm\u00e1\u010dely Tomovo voln\u00e9 triko. Nikdy nevid\u011bl pohromad\u011b tolik slz, a\u0165 u\u017e linouc\u00edch se z bratrov\u00fdch o\u010d\u00ed nebo z t\u011bch jeho vlastn\u00edch. I p\u0159esto, \u017ee on byl za toho siln\u011bj\u0161\u00edho a ut\u011b\u0161oval naprosto bezmocn\u00e9ho Billa, tak\u00e9 po jeho tv\u00e1\u0159i st\u00e9kalo \u010dir\u00e9 utrpen\u00ed v podob\u011b slan\u00fdch slz.
Nemohli b\u00fdt nahlas, necht\u011bli, aby n\u011bkdo v\u011bd\u011bl, \u017ee poslouchaj\u00ed, co by nem\u011bli, nebo se o to sna\u017e\u00ed – p\u0159es tu bolest nebyli s to vn\u00edmat skoro nic…
Jen tam sed\u011bli v objet\u00ed nad schody a ti\u0161e trp\u011bli. A\u010dkoliv se sna\u017eili p\u0159esv\u011bd\u010dit, \u017ee bude v\u0161echno v po\u0159\u00e1dku, moc dob\u0159e v\u011bd\u011bli, \u017ee skute\u010dnost je krut\u00e1 a nevyhnuteln\u00e1…
Dole, pod nimi v ob\u00fdvac\u00edm pokoji se odehr\u00e1vala pro o\u010di dvoj\u010dat p\u0159\u00edmo hororov\u00e1 sc\u00e9na. Jejich matka, ke kter\u00e9 se jim b\u011bhem n\u011bkolika minut vytratily ve\u0161ker\u00e9 city, mluvila s jejich otcem. Jist\u011b, byli rozveden\u00ed, ale te\u010f se pan\u00ed Kaulitzov\u00e9 b\u00fdval\u00fd man\u017eel n\u00e1ramn\u011b hodil.
Bill byl p\u0159esv\u011bd\u010den\u00fd, \u017ee s matkou u\u017e nikdy nepromluv\u00ed ani slovo, jestli doopravdy ud\u011bl\u00e1 to, o \u010dem mluv\u00ed, co by ho naprosto zni\u010dilo.
Asi p\u0159ed hodinou, jim sd\u011blila, \u017ee nem\u016f\u017ee dovolit, aby sv\u016fj vztah nad\u00e1le udr\u017eovali. Dvoj\u010data v\u011bd\u011bla, \u017ee se sebe nem\u016f\u017eou vzd\u00e1t, \u017ee to prost\u011b nedok\u00e1\u017e\u00ed a jejich matka to v\u011bd\u011bla zrovna tak. Pr\u00e1v\u011b proto vymyslela, pro ni geni\u00e1ln\u00ed, \u0159e\u0161en\u00ed; poslat jednoho z dvoj\u010dat k otci.
„V\u0161echno ti vysv\u011btl\u00edm, a\u017e p\u0159ijede\u0161!“ opakovala u\u017e asi po des\u00e1t\u00e9 a Tom poc\u00edtil nutk\u00e1n\u00ed po n\u00ed n\u011bco hodit nebo na ni alespo\u0148 za\u0159vat p\u00e1r nelichotiv\u00fdch slov. Jist\u011b, byla to jeho matka, v\u017edycky ji s Billem milovali, ale za posledn\u00edch \u0161edes\u00e1t minut jejich l\u00e1ska klesla k bodu mrazu, dokonce i hluboko pod n\u011bj.
Takov\u00fd vztek snad Tom je\u0161t\u011b v \u017eivot\u011b na nikoho nem\u011bl. Je\u0161t\u011b j\u00ed \u0159eknou, co k sob\u011b c\u00edt\u00ed, \u017ee bez sebe nem\u016f\u017eou \u017e\u00edt, a co ji napadne – rozd\u011bl\u00ed je… No to snad nemysl\u00ed v\u00e1\u017en\u011b! Tom se rozho\u0159\u010den\u00edm ot\u0159\u00e1sl. Bill jej stiskl je\u0161t\u011b pevn\u011bji. Sv\u00edral pa\u017eemi jeho pas a hlavu tisknul k jeho ramenu.
„N\u011bjak to zvl\u00e1dneme, tohle se jim nepoda\u0159\u00ed, Bille, v\u011b\u0159 mi!“ \u0161eptal mu Tom do vlas\u016f, jejich\u017e kone\u010dky za\u010d\u00ednaly vlhnout od v\u0161udyp\u0159\u00edtomn\u00fdch slz.
„S\u00e1m dob\u0159e v\u00ed\u0161, \u017ee je to nemo\u017en\u00fd…“ vzlykl ti\u0161e Bill.
„Bille, pod\u00edvej se na m\u011b. Pod\u00edvej se na m\u011b!“ Tom vzal Billovu hlavu do dlan\u00ed a obr\u00e1til si ho \u010delem k sob\u011b. Bill se na n\u011bj d\u00edval s \u017ealem v o\u010d\u00edch.
„Bille, nerozd\u011bl\u00ed n\u00e1s. Nic n\u00e1s nem\u016f\u017ee rozd\u011blit, v\u017edy\u0165 jsme si to p\u0159\u00edsahali! Fyzicky n\u00e1s rozd\u011blit m\u016f\u017eou, ale v m\u00e9m srdci z\u016fstane\u0161 nav\u017edycky. A v\u011b\u0159\u00edm, \u017ee i j\u00e1 v tom tv\u00e9m… Slibuju ti, \u017ee takhle to neskon\u010d\u00ed, proto\u017ee t\u011b miluju, Bille! A nikdy nep\u0159estanu!“ za\u0161eptal nal\u00e9hav\u011b a p\u0159esto tak nesly\u0161n\u011b, \u017ee ho nemohl zaslechnout nikdo jin\u00fd ne\u017e Bill, pro kter\u00e9ho ta slova byla ur\u010den\u00e1.
Bill pohl\u00e9dl do bratrov\u00fdch o\u010d\u00ed. Tom v nich mohl vid\u011bt v\u0161echno, od \u00fazkosti a zoufalstv\u00ed, p\u0159es vztek na matku a na cel\u00fd sv\u011bt, a\u017e po vd\u011bk, kter\u00fd c\u00edtil k bratrovi. Tom v\u0161ak vid\u011bl jen jedno, to co se odr\u00e1\u017eelo i v jeho o\u010d\u00edch, a to stejnou m\u00edrou – vid\u011bl hlubokou l\u00e1sku, d\u016fv\u011bru a oddanost.
Nic v\u00edc k \u017eivotu nepot\u0159eboval. V\u0161echen smysl sv\u00e9ho \u017eivota pr\u00e1v\u011b sv\u00edral v n\u00e1ru\u010di. Byl to jeho bratr.
Billovy pocity byly jakoby p\u0159esnou kopi\u00ed t\u011bch Tomov\u00fdch. V tuhle chv\u00edli c\u00edtil naprosto to sam\u00e9 – opovrhoval sv\u011btem okolo a jedin\u00fdm \u010dlov\u011bkem, pro kter\u00e9ho by byl schopen i polo\u017eit \u017eivot, byl Tom.
Nev\u011bd\u011bl, jak vyj\u00e1d\u0159it tu vd\u011b\u010dnost, proto\u017ee slovy to mo\u017en\u00e9 nebylo… V\u011bnoval bratrovi opravdu v\u0159el\u00fd polibek, ale ani to mu nep\u0159i\u0161lo dostate\u010dn\u00e9…
Prom\u00edtl v n\u011bm v\u0161echnu l\u00e1sku, co nosil ve sv\u00e9m srdci. Ve\u0161ker\u00e1 radost ze \u017eivota, kterou v\u017edycky m\u00edval, se zm\u011bnila v radost z toho, \u017ee m\u00e1 Toma, proto\u017ee Tom byl jeho \u017eivot.
Okolo nich se vzn\u00e1\u0161el mraziv\u00fd opar, ale Bill v\u011bd\u011bl, jak mu \u010delit… Jejich l\u00e1ska byla vroucn\u011bj\u0161\u00ed ne\u017e ohe\u0148 v krbu, kter\u00fd pl\u00e1polal dole v ob\u00fdv\u00e1ku… Jejich l\u00e1ska byla siln\u011bj\u0161\u00ed, ne\u017e v\u0161echno na sv\u011bt\u011b…<\/div>\n
***<\/div>\n
„Tak\u017ee, j\u00e1 nev\u00edm, jak bych za\u010dala, J\u00f6rgene…“ \u0159ekla Simone, kdy\u017e podala sv\u00e9mu b\u00fdval\u00e9mu man\u017eelovi \u0161\u00e1lek k\u00e1vy a sedla si na pohovku, vedle dvoj\u010dat.
„Ale j\u00e1 bych to r\u00e1d v\u011bd\u011bl! Co se stalo tak stra\u0161n\u00e9ho, \u017ee se chce\u0161 zbavit jednoho sv\u00e9ho syna?“ pan Kaulitz nep\u0159ijel s dobrou n\u00e1ladou. Musel absolvovat dost dlouhou cestu, skoro p\u0159es cel\u00e9 N\u011bmecko a vidina toho, \u017ee by najednou z ni\u010deho nic u n\u011bj m\u011bl bydlet jeho syn, ho \u0159ekn\u011bme, zrovna nel\u00e1kala… A\u017e kdy\u017e se napil v\u00fdborn\u00e9 Simoniny k\u00e1vy, trochu se uklidnil; jeho b\u00fdval\u00e1 \u017eena st\u00e1le je\u0161t\u011b v\u011bd\u011bla, co ho ud\u011bl\u00e1 aspo\u0148 trochu spokojen\u00fdm…
„Ale j\u00e1 se jich p\u0159ece nechci zbavit, v\u017edy\u0165 to v\u00ed\u0161!“ br\u00e1nila se.
„Tak pro\u010d si m\u00e1m jednoho z nich br\u00e1t k sob\u011b? A kdy\u017e u\u017e, pro\u010d vlastn\u011b jen jednoho? Souhlas\u00ed v\u016fbec oni s t\u00edm, \u017ee budou \u017e\u00edt jinde ne\u017e ten druh\u00fd? Ona cesta z Mnichova do Magdeburgu nen\u00ed zrovna z\u00e1le\u017eitost na deset minut!“ \u0159ekl pan Kaulitz, ale jeho hlas zn\u011bl te\u010f sp\u00ed\u0161 u\u017e zv\u00eddav\u011b, ne\u017e podr\u00e1\u017ed\u011bn\u011b a netrp\u011bliv\u011b…
„Ne!“ ozvali se Bill s Tomem sou\u010dasn\u011b.
„No pros\u00edm..“ zamumlal jejich prav\u00fd otec a napil se sv\u00e9 k\u00e1vy.
„Toti\u017e, jde o to, \u017ee…“ Simone nem\u011bla tu\u0161en\u00ed, jak \u0159\u00edct b\u00fdval\u00e9mu mu\u017ei, \u017ee chlapci, kter\u00e9 spole\u010dn\u011b zplodili, jsou absolutn\u011b zvr\u00e1cen\u00ed…
„No o co?“ zaj\u00edmal se J\u00f6rgen, kdy\u017e se Simone nem\u011bla k tomu, dopov\u011bd\u011bt v\u011btu, kterou na\u010dala.
„Oni ti to pov\u00ed sami,“ rozhodla nakonec jejich matka.
Pan Kaulitz tedy sjel pohledem k dvoj\u010dat\u016fm. A\u017e te\u010f si v\u0161imnul, \u017ee sed\u00ed nam\u00e1\u010dknut\u00ed na sebe, co nejd\u00e1l od sv\u00e9 matky, jakoby se j\u00ed \u0161t\u00edtili, a dr\u017e\u00ed se za ruce. Ale nep\u0159i\u0161lo mu to n\u011bjak divn\u00e9 – byla to p\u0159ece dvoj\u010data…
Bill m\u011bl pon\u011bkud sklen\u011bn\u00e9 o\u010di a odr\u00e1\u017eel se mu v nich plamen ohn\u011b z krbu. Bylo pozd\u011b ve\u010der, a tak ani zarudl\u00e9 o\u010di dvoj\u010dat (i kdy\u017e ty Billovy o n\u011bco v\u00edc) ho nep\u0159ekvapovaly… Jen nev\u011bd\u011bl, \u017ee je to od pl\u00e1\u010de, kter\u00fd se jim teprve asi p\u0159ed \u010dty\u0159iceti minutami poda\u0159ilo zastavit.
„Tak\u017ee…? Kluci?“ obr\u00e1til se k nim.
Byla to vz\u00e1cn\u00e1 chvilka, kdy ani Tom a dokonce ani Bill nepromluvili, kdy\u017e m\u011bli p\u0159\u00edle\u017eitost. Spole\u010dn\u011b obvykle nedali nikomu dal\u0161\u00edmu \u0161anci dostat se ke slovu. Tento okam\u017eik v\u0161ak byl v\u00fdjime\u010dn\u00fd.
Bill si ol\u00edzl rty, nadechl se, pak se ale zarazil, chvilku jako by uva\u017eoval a pak se zase s v\u00fddechem zabo\u0159il zp\u011bt do m\u011bkk\u00e9 seda\u010dky.
„Dozv\u00edm se to dneska? Nebo jsem jel z Mnichova a\u017e do Loitsche zbyte\u010dn\u011b?“ J\u00f6rgenova trp\u011blivost pomalu vyprch\u00e1vala…
„Ehm, nechce\u0161 cukr?“ zamluvila to Simone rychle.
„Jo… A vysv\u011btl\u00edte mi u\u017e kone\u010dn\u011b n\u011bkdo, co se to tady d\u011bje?“ pan Kaulitz op\u011bt zm\u00edrnil hlas a nechal si do \u010daje nasypat dv\u011b l\u017ei\u010dky cukru.
„Tak.. tak dob\u0159e…“ pan\u00ed Kaulitzov\u00e1 se kone\u010dn\u011b rozhodla. Je\u0161t\u011b ne\u017e se dala do vysv\u011btlov\u00e1n\u00ed, st\u0159elila po dvoj\u010datech vra\u017eedn\u00fdm pohledem.
„Tak\u017ee… Dnes r\u00e1no… Teda, bylo u\u017e sp\u00ed\u0161 dopoledne, ale teda, kdy\u017e u\u017e bych to nazvala dopoledne, bylo by to hodn\u011b brzk\u00e9 dopoledne, proto\u017ee bylo teprve n\u011bco kolem -„
„Simone! Nenatahuj to! \u0158ekni mi, co se stalo, nejel jsem sem takovou d\u00e1lku, abych se dozv\u011bd\u011bl, kdy je r\u00e1no a kdy je brzk\u00e9 dopoledne…“ pan Kaulitz svou b\u00fdvalou \u017eenu moc dob\u0159e znal a v\u011bd\u011bl, \u017ee by to klidn\u011b natahovala dal\u0161\u00ed dv\u011b hodiny, ne\u017e by se v\u016fbec dostala k tomu d\u016fle\u017eit\u00e9mu, o \u010dem\u017e se j\u00ed ale moc mluvit necht\u011blo…
„Dob\u0159e, dob\u0159e… Zkr\u00e1tka r\u00e1no jsem cht\u011bla jet k Erice, tady v t\u00e9 m\u00edstnosti jsem se rozlou\u010dila s Billem,“ na slova tady v t\u00e9<\/em> dala Simone opravdu dramatick\u00fd d\u016fraz.
„Vy\u0161la jsem ven a a\u017e kdy\u017e jsem do\u0161la k zast\u00e1vce v Magdeburgu, uv\u011bdomila jsem si, \u017ee jsem doma nechala na\u0161e fotky z dovolen\u00e9, co nos\u00edm Erice uk\u00e1zat u\u017e asi dva m\u011bs\u00edce a je\u0161t\u011b jsem je j\u00ed nikdy nedonesla… Vr\u00e1tila jsem se pro n\u011b a kdy\u017e u\u017e jsem cht\u011bla podruh\u00e9 opustit d\u016fm, zaslechla jsem ze seshora dost… zvl\u00e1\u0161tn\u00ed zvuky. Ne\u017e m\u011b sta\u010dilo napadnout, co se to tam ASI d\u011bje, vyb\u011bhla jsem schody nahoru. Vr\u00e1tila bych se, jen\u017ee dve\u0159e pokoje, odkud ty zvuky vych\u00e1zely, byly doko\u0159\u00e1n a mimochodem to byly dve\u0159e Tomova pokoje!“ sup\u011bla Simone, jak si p\u0159ed o\u010dima znovu vybavila tu sc\u00e9nu.
„No tak, pokra\u010duj. V\u016fbec to zat\u00edm nech\u00e1pu…“ p\u0159iznal J\u00f6rgen.
Jak bys taky mohl…<\/em> odfrkla si Simone v duchu. Nikdy by nikoho nemohlo napadnout, \u010deho byli jej\u00ed synov\u00e9 schopni… A nejenom to – oni tvrdili, \u017ee miluj\u00ed jeden druh\u00e9ho… To u\u017e na nebohou Simone bylo moc… P\u0159ipadalo j\u00ed to.. odporn\u00e9, nechutn\u00e9 – nech\u00e1pala, jak se jim to mohlo st\u00e1t.. Pro\u010d proboha?
Nep\u0159ipou\u0161t\u011bla si to, ale kdesi hluboko ve sv\u00e9 du\u0161i vinila sama sebe, \u017ee porodila n\u011bco.. takov\u00e9ho… Kdy\u017e j\u00ed tenkr\u00e1t \u0159ekli, \u017ee \u010dek\u00e1 dvoj\u010data, tu\u0161ila, \u017ee to nebude jednoduch\u00e9, ale \u017ee by m\u011bla p\u0159ihl\u00ed\u017eet n\u011b\u010demu takov\u00e9mu, to ji nenapadlo ani v t\u011bch nejhor\u0161\u00edch snech…
„Dve\u0159e byly otev\u0159en\u00e9 a j\u00e1… Nakoukla jsem dovnit\u0159,“ \u0159ekla a vypadala, jakoby se j\u00ed v \u017eivot\u011b nestalo n\u011bco tak stra\u0161n\u00e9ho, jako tohle.
„P\u0159irozen\u011b.. Co by \u010dlov\u011bk ud\u011blal jin\u00e9ho?“ odka\u0161lal si J\u00f6rgen su\u0161e.
„Ale v tom pokoji.. byli – vid\u011bla jsem…“ Simone se zalkla – nemohla to \u0159\u00edct… Kdyby to vyslovila, musela by doopravdy uv\u011b\u0159it, \u017ee je to pravda.. St\u00e1le toti\u017e doufala, \u017ee n\u011bkdo \u0159ekne, \u017ee je to jen \u017eert, \u017ee se to doopravdy nestalo…
„Co?“ dom\u00e1hal se J\u00f6rgen vysv\u011btlen\u00ed.
„Moji – na\u0161i synov\u00e9 tam – tam…“ pan\u00ed Kaulitzov\u00e1 propukla v pl\u00e1\u010d.
J\u00f6rgen se nech\u00e1pav\u011b pod\u00edval na dvoj\u010data.
„Prost\u011b jsme spolu spali..“ \u0159ekl Tom zp\u0159\u00edma.
Atmosf\u00e9ra v ob\u00fdv\u00e1ku najednou zcela ztuhla. Nikdo nebyl schopen slova a ticho prot\u00ednaly jen bezradn\u00e9 vzlyky Simone Kaulitzov\u00e9.
Jak se to mohlo jenom st\u00e1t?<\/p>\n

autor: Ketty<\/strong>
betaread: Michelle.M<\/strong><\/div>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

„Pssst, Bille, nem\u016f\u017eou… Nem\u016f\u017eou n\u00e1s rozd\u011blit… Bille, rozum\u00ed\u0161 mi? Nerozd\u011bl\u00ed n\u00e1s!“ \u0161eptal Tom a v n\u00e1ru\u010di sv\u00edral Billa jako tu nejmilej\u0161\u00ed hra\u010dku, kterou nehodl\u00e1 pustit, proto\u017ee se boj\u00ed, \u017ee by u\u017e ji nikdy nedostal zp\u00e1tky…Slzy zoufalstv\u00ed sm\u00e1\u010dely Tomovo voln\u00e9 triko. Nikdy nevid\u011bl<\/p>\n

Read More<\/a><\/p>\n","protected":false},"author":1,"featured_media":0,"comment_status":"open","ping_status":"open","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"_exactmetrics_skip_tracking":false,"_exactmetrics_sitenote_active":false,"_exactmetrics_sitenote_note":"","_exactmetrics_sitenote_category":0,"footnotes":""},"categories":[104],"tags":[],"class_list":["post-18779","post","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-dnes-neumirej"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/18779","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=18779"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/18779\/revisions"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=18779"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/categories?post=18779"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/tags?post=18779"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}