{"id":20170,"date":"2008-03-13T22:30:00","date_gmt":"2008-03-13T21:30:00","guid":{"rendered":"http:\/\/twincestblog.cz\/?p=20128"},"modified":"2008-03-13T22:30:00","modified_gmt":"2008-03-13T21:30:00","slug":"vsadis-se-16","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/2008\/03\/13\/vsadis-se-16\/","title":{"rendered":"Vsad\u00ed\u0161 se? 16."},"content":{"rendered":"
(A\/N): To, aby ta Billova \u0159e\u010d byla hodn\u011b zmaten\u00e1, byl \u00fa\u010del. ;))<\/em><\/div>\n
Stoj\u00edm dole v hale, tisknu k sob\u011b bratrovo chv\u011bj\u00edc\u00ed se t\u011blo a po\u0159\u00e1d tomu je\u0161t\u011b nem\u016f\u017eu uv\u011b\u0159it.
V\u017edy\u0165 to je Bill – m\u016fj Bill!
Co mi s n\u00edm ud\u011blali?
„Bille, l\u00e1sko, no tak, neboj se… Jsem tu u tebe a nikomu t\u011b u\u017e ned\u00e1m, rozum\u00ed\u0161? U\u017e t\u011b nikdy nepust\u00edm…“ \u0161eptal jsem mu do slzami slepen\u00fdch havran\u00edch vlas\u016f a sna\u017eil se potla\u010dit pl\u00e1\u010d, kter\u00fd se mi cht\u011b necht\u011b hnal do hrdla.
Bill st\u00e1le je\u0161t\u011b nebyl schopen kloudn\u00e9ho slova.
Krom\u011b: „Au.“ a „Tome!“ ze sebe nevydal ani hl\u00e1sku, kdy\u017e ov\u0161em nepo\u010d\u00edt\u00e1m zadr\u017eovan\u00e9 vzlyky, kter\u00e9 zn\u011bly o to \u017ealostn\u011bji, kdy\u017e se je sna\u017eil zakr\u00fdvat.
M\u00e1 to zapot\u0159eb\u00ed? ptal jsem se s\u00e1m sebe…
M\u00e1 to zapot\u0159eb\u00ed, aby mu v\u0161ichni po\u0159\u00e1d ubli\u017eovali? Tak \u010dist\u00e1 a nevinn\u00e1 bytost… U\u017e nikdy – nikdy mu neubl\u00ed\u017e\u00edm a nikomu na sv\u011bt\u011b nedovol\u00edm, aby zra\u0148oval jeho n\u00e1dhernou, k\u0159ehkou du\u0161i.
Nebo dokonce fyzick\u00e9 ohro\u017eov\u00e1n\u00ed – nikdy nedopust\u00edm, aby se mu n\u011bco stalo. Bill je v\u00fdjime\u010dn\u00e1 osobnost a ta se mus\u00ed chr\u00e1nit a h\u00fd\u010dkat… U\u010dinil m\u016fj \u017eivot \u0161\u0165astn\u00fdm, jako nikdy p\u0159edt\u00edm a te\u010f mu to mus\u00edm oplatit.
Kdo si dovol\u00ed na n\u011bj vzt\u00e1hnout ruku – zabiju ho!
Nikdo se nebude dot\u00fdkat m\u00e9ho Billa – a\u0165 u\u017e v dobr\u00e9m nebo \u0161patn\u00e9m \u00famyslu…
Je to m\u016fj<\/em> bratr a j\u00e1 ho nikomu<\/em> ned\u00e1m.
Tiskl jsem ho pevn\u011b na svoji hru\u010f a jaksi si neuv\u011bdomoval, \u017ee to je pr\u00e1v\u011b to, co bych nem\u011bl.
„Au, au, Tome, au…“ k\u0148u\u010del mi do ucha a j\u00e1 teprve te\u010f pochopil, \u017ee mu tu bolest p\u016fsob\u00edm vlastn\u011b s\u00e1m, sv\u00fdm pevn\u00fdm stiskem…
Se slovy: „Promi\u0148, necht\u011bl jsem…“ jsem sev\u0159en\u00ed povolil.
Vzal jsem ho do n\u00e1ru\u010de, jako se berou holky a p\u0159enesl ho do ob\u00fdv\u00e1ku. Polo\u017eil jsem ho na pohovku a starostliv\u011b si ho prohl\u00ed\u017eel. Vypadal stra\u0161n\u011b.
Jeho ruce „zdobily“ t\u00e1hl\u00e9 zarudl\u00e9 \u010d\u00e1ry a takt\u00e9\u017e po\u0161kr\u00e1ban\u00fd m\u011bl i obli\u010dej. Obzvl\u00e1\u0161\u0165 jeden \u0161r\u00e1m pod okem vypadal v\u00e1\u017en\u011b d\u011bsiv\u011b…
Spodn\u00ed ret roztr\u017een\u00fd a na krku jakousi rudou skvrnu. Celkov\u011b p\u016fsobil pohmo\u017ed\u011bn\u011b a jeho dech byl d\u011bsiv\u011b chr\u010div\u00fd, co\u017e bohu\u017eel opravdu nev\u011bstilo nic dobr\u00e9ho…
„Bill\u00ed?“
„Hmmm…?“ zak\u0148u\u010del ne\u0161\u0165astn\u011b.
„Co se to stalo?“ ptal jsem se zoufale.
St\u00e1l jsem nad n\u00edm a pozoroval, jak je zubo\u017een\u00fd rozvalen\u00fd na pohovce, kde jsme toho tolik za\u017eili…
Tenkr\u00e1t, kdy\u017e se mi zd\u00e1lo, \u017ee p\u0159i\u0161el na to, \u017ee jsem se vsadil, a pak m\u011b tu na\u0161el a j\u00e1 ho obj\u00edmal…
Nebo potom, kdy\u017e u\u017e jsme si spolu n\u011bco za\u010dali, jak jsme tu le\u017eeli a sl\u00edz\u00e1vali ze sebe \u010dokol\u00e1dovou polevu…
A te\u010f, te\u010f tu le\u017e\u00ed pochrouman\u00fd, se slzami v o\u010d\u00edch a j\u00e1 m\u00e1m blb\u00fd pocit, \u017ee to nebylo jenom tak…
Bill jen zavrt\u011bl hlavou, \u017ee mi to ne\u0159ekne, a cht\u011bl se p\u0159evalit na bok, ale jen bolestn\u011b zk\u0159ivil obli\u010dej a s obt\u00ed\u017eemi se vr\u00e1til do p\u016fvodn\u00ed polohy.
„Po\u010dkej, p\u0159inesu ti n\u011bco k pit\u00ed!“ vyhrkl jsem prvn\u00ed, co m\u011b napadlo, \u017ee bych pro n\u011bj mohl ud\u011blat.
Postavil jsem p\u0159ed n\u011bj hrnek s hork\u00fdm \u010dajem a odn\u011bkud spla\u0161il tlustou deku, kterou jsem p\u0159es n\u011bj p\u0159ehodil; vypadal prochladle…
U\u017e u\u017e se cht\u011bl nat\u00e1hnout pro \u010daj, ale op\u011bt mu v tom asi n\u011bco zabr\u00e1nilo…
„Po\u010dkej, j\u00e1 ti to pod\u00e1m…“ nab\u00eddl jsem se a v n\u011bkolika sekund\u00e1ch u\u017e jsem kle\u010del u jeho pohovky a u \u00fast mu p\u0159idr\u017eoval hrnek s vrouc\u00ed tekutinou.
„D\u00edky…“ zas\u00edpal a nahnul se pro dal\u0161\u00ed lok.
Levou rukou jsem mu p\u0159idr\u017eoval hlavu ve zp\u0159\u00edmen\u00e9 poloze a tou druhou sv\u00edral hrnek. M\u011bl jsem o n\u011bj takov\u00fd strach…
Kdy\u017e dopil, zad\u00edval se na mn\u011b opravdu zvl\u00e1\u0161tn\u00edm pohledem… Takhle se na mn\u011b je\u0161t\u011b nikdy ned\u00edval… Docela m\u011b t\u00edm d\u011bsil.
„Tome?“ promluvil kone\u010dn\u011b
„Ano l\u00e1sko?“ vydechl jsem okam\u017eit\u011b.
„Poj\u010f sem je\u0161t\u011b jednou ke mn\u011b, pros\u00edm… Jsem tu tak nesnesiteln\u011b s\u00e1m, a… Je mi zima – pros\u00edm, lehni si sem ke mn\u011b!“ prosil nal\u00e9hav\u011b.
„To v\u00ed\u0161, \u017ee si k tob\u011b lehnu…“ p\u0159ik\u00fdvl jsem, nadzvedl jeho deku a nasoukal se vedle n\u011bj… Vlastn\u011b jsem ho musel nadzvednout a \u010d\u00e1ste\u010dn\u011b ho polo\u017eit na sebe, abychom se tam ve\u0161li.
Objal m\u011b jako ply\u0161ovou hra\u010dku a dr\u017eel se mn\u011b jako kl\u00ed\u0161t\u011b. Sev\u0159el jsem jeho chv\u011bj\u00edc\u00ed se t\u011blo tak\u00e9, hladil do po z\u00e1dech a po vlasech a do ucha mu \u0161eptal konej\u0161iv\u00e1 slova \u00fat\u011bchy…<\/div>\n
Po chv\u00edli, co jsme takhle spolu le\u017eeli, j\u00e1 ho l\u00edbal do vlas\u016f a on se ke mn\u011b d\u016fv\u011b\u0159iv\u011b tisknul, ve mn\u011b stoupla zv\u011bdavost a hlavn\u011b touha po pomst\u011b.
„Bille?“ jemn\u011b jsem se od n\u011bj odtrhl.
Up\u0159el na mn\u011b vypla\u0161en\u00fd pohled a \u010dekal, co \u0159eknu.
„V\u00edm, \u017ee o tom nechce\u0161 mluvit, ale v\u011b\u0159 mi, \u017ee je to d\u016fle\u017eit\u00e9 – mus\u00edm v\u011bd\u011bt, co ti to ud\u011blali!“
„Ne, ne, Tome, to – to nem\u016f\u017eu…“ mumlal zmaten\u011b.
„Nem\u016f\u017ee\u0161? Nem\u016f\u017ee\u0161 sv\u00e9mu bratrovi, dvoj\u010deti, a ty v\u00ed\u0161, \u017ee i mnohem v\u00edc ne\u017e to, kdo t\u011b pro Krista p\u00e1na takhle z\u0159\u00eddil?“ vyprskl jsem a vymr\u0161til se do sedu. Nev\u00edm pro\u010d, ale naprosto m\u011b roz\u010diluje, kdy\u017e mi to odm\u00edt\u00e1 \u0159\u00edct a je\u0161t\u011b to takhle blb\u011b argumentuje… Jednou jsem jeho br\u00e1cha a m\u00e1m pr\u00e1vo to v\u011bd\u011bt!
„Ne, to je… moc, moc…“ Bill zk\u0159ivil obli\u010dej.
„Moc co?“ vyhrkl jsem.
„Moc… poni\u017euj\u00edc\u00ed,“ vypravil ze sebe, sklopil hlavu a zaryt\u011b z\u00edral na v z\u00e1hybech zvln\u011bnou deku, je\u017e p\u0159ibli\u017en\u011b kop\u00edrovala obrysy na\u0161ich t\u011bl.
„Poni\u017euj\u00edc\u00ed?!“ to u\u017e jsem se opravdu vyto\u010dil.
„Nek\u0159i\u010d!“ po\u017e\u00e1dal pla\u010dtiv\u011b.
„Dobr\u00e1… Co je na tom tak poni\u017euj\u00edc\u00edho? Prost\u011b si na tebe n\u011bkde po\u010dkali, a pak t\u011b… zml\u00e1tili… a ty ses zkr\u00e1tka nedok\u00e1zal br\u00e1nit, no… Ale to p\u0159ece nen\u00ed poni\u017euj\u00edc\u00ed, s tvoj\u00ed stavbou t\u011bla t\u011b mohli zab\u00edt, nedok\u00e1\u017eu pochopit, jak si m\u016f\u017eou dovolit vzt\u00e1hnout ruku na n\u011bco tak k\u0159ehk\u00e9ho, tak…“ rozho\u0159\u010den\u011b jsem kroutil hlavou a ani si neuv\u011bdomoval, \u017ee pl\u00e1c\u00e1m hovadiny, l\u00e9pe \u0159e\u010deno \u0159\u00edk\u00e1m p\u0159esn\u011b to, nad \u010d\u00edm p\u0159em\u00fd\u0161l\u00edm…
„Zas tak k\u0159ehkej, abych nep\u0159epral holku bych b\u00fdt nemusel…“ zamumlal Bill sp\u00ed\u0161 s\u00e1m pro sebe, ale j\u00e1 se toho chytil.
„Holku? Chce\u0161 mi \u0159\u00edct, \u017ee t\u011b takhle z\u0159\u00eddila n\u011bjak\u00e1 holka?“ po\u010d\u00edt\u00e1m, \u017ee m\u016fj obli\u010dej u\u017e musel ladit s \u010dervenou dekou, jak jsem byl rud\u00fd vzteky.
„Ne, to ne… M\u011bla s sebou asi t\u0159i kluky…“ Bill p\u0159iv\u0159el o\u010di v o\u010dek\u00e1v\u00e1n\u00ed dal\u0161\u00edho m\u00e9ho z\u00e1chvatu vzteku…
„Bo\u017ee m\u016fj, a kdo? Znals‘ je?“<\/div>\n
„N-ne… Jenom j\u00ed,“ odpov\u011bd\u011bl rozt\u0159esen\u011b.
„No?“ vyhrkl jsem s o\u010dek\u00e1v\u00e1n\u00edm.
„Ale…Ty…“ koktal Bill a s ustra\u0161en\u00fdm pohledem pozoroval mou tv\u00e1\u0159.
„Sakra, \u0159ekni to!“ roz\u010d\u00edlil jsem se.
„Yvonne,“ kn\u00edkl slab\u011b.
„Co\u017ee??“ zvedl jsem se z pohovky.
„Pov\u00eddej! Cel\u00fd, jak to bylo,“ p\u0159ik\u00e1zal jsem a sna\u017eil se uklidnit, ov\u0161em to za dan\u00e9 situace moc mo\u017en\u00e9 nebylo.
„\u0160el jsem ze \u0161koly a m\u011bl jsem blbou n\u00e1ladu, tak jsem \u0161el pomalu, se sklopenou hlavou a nev\u0161\u00edmal si nikoho okolo. No a najednou m\u011b prost\u011b n\u011bkdo chytil a zat\u00e1hnul m\u011b za roh. Nejd\u0159\u00edv jsem ji nemohl poznat, ale kdy\u017e pak \u0159ekla n\u011bco jako – br\u00e1\u0161ka ti nevypr\u00e1v\u011bl? tak jsem pochopil… A potom… Za\u010dala m\u011b l\u00edbat na krku a ot\u00edrala se o mn\u011b, ale j\u00e1 j\u00ed od sebe odstr\u010dil a ona… ona…“ rozbre\u010del se.
„Co? Bille, no tak, nepla\u010d, co ud\u011blala?“ byl jsem zv\u011bdav\u00fd.
„Ona o tom v\u00ed,“ \u0159ekl a o\u010di m\u011bl roz\u0161\u00ed\u0159en\u00e9 strachem.
„V\u00ed o n\u00e1s… O n\u00e1s dvou a o tom, co spolu d\u011bl\u00e1me… Tome, ona v\u00ed \u00fapln\u011b v\u0161echno! Kdy\u017e jsem j\u00ed \u0159ekl, \u017ee m\u00e1 pravdu, \u017ee t\u011b nechci podv\u00e1d\u011bt, tak… Po mn\u011b vyjela znova a p\u0159itom m\u011b \u0161kr\u00e1bla, sem pod oko… A kdy\u017e jsem se cht\u011bl br\u00e1nit, tak zavolala ty kluky… Dostal jsem p\u00e1r ran do obli\u010deje, kopali do m\u011b, a\u017e m\u011b srazili na zem. Jeden m\u011b kopnul do \u017eeber a j\u00e1 chv\u00edli nemohl d\u00fdchat… A potom tam p\u0159i\u0161la zase ona, taky si do mn\u011b p\u00e1rkr\u00e1t kopla a pak… Pak… Mluvila o n\u00e1s dvou, o tom, jak… Jak jsi m\u011b…“ Bill nasucho polkl.
„A pr\u00fd, jestli v\u011b\u0159\u00edm, \u017ee to neud\u011bl\u00e1\u0161 znova a pak, jestli v\u00edm, pro\u010d jsi to ud\u011blal a pro\u010d se se mnou vlastn\u011b v\u016fbec zahazuje\u0161…“ Billovi st\u00e9kaly po tv\u00e1\u0159\u00edch slzy.
„Le\u017eel jsem tam z\u0159\u00edzen\u00fd do krve a ona kolem m\u011b chodila, ob\u010das si do mn\u011b kopla a vykl\u00e1dala o tom, jak jsem naivn\u00ed, d\u016fv\u011b\u0159iv\u00fd…“ polykal slzy.
„Bille!“ sehnul jsem se k n\u011bmu a musel ho obejmout – bylo mi ho tak l\u00edto…
Ale on se ode mn\u011b m\u00edrn\u011b odsunul.
„Tome…?“ pod\u00edval se na mn\u011b v\u00e1\u017en\u011b.
„Nev\u011b\u0159\u00edm tomu, opravdu ne, ale ona… \u0159\u00edkala, \u017ee… ty jsi se vsadil, \u017ee m\u011b…sbal\u00ed\u0161?“
V tu chv\u00edli, jako by se pro mn\u011b zastavil sv\u011bt.
Topil jsem se v t\u011bch \u010dokol\u00e1dov\u00fdch o\u010d\u00edch, pln\u00fdch zklam\u00e1n\u00ed, v\u00fd\u010ditek, ale p\u0159esto i v\u00edry, \u017ee to tak t\u0159eba nen\u00ed, a nev\u011bd\u011bl – naprosto v\u016fbec nev\u011bd\u011bl, co mu na to \u0159\u00edct…<\/p>\n

autor: Ketty<\/strong>
betaread: Michelle M.<\/strong><\/div>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

(A\/N): To, aby ta Billova \u0159e\u010d byla hodn\u011b zmaten\u00e1, byl \u00fa\u010del. ;)) Stoj\u00edm dole v hale, tisknu k sob\u011b bratrovo chv\u011bj\u00edc\u00ed se t\u011blo a po\u0159\u00e1d tomu je\u0161t\u011b nem\u016f\u017eu uv\u011b\u0159it.V\u017edy\u0165 to je Bill – m\u016fj Bill!Co mi s n\u00edm ud\u011blali?„Bille, l\u00e1sko, no tak,<\/p>\n

Read More<\/a><\/p>\n","protected":false},"author":1,"featured_media":0,"comment_status":"open","ping_status":"open","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"_exactmetrics_skip_tracking":false,"_exactmetrics_sitenote_active":false,"_exactmetrics_sitenote_note":"","_exactmetrics_sitenote_category":0,"footnotes":""},"categories":[72],"tags":[],"class_list":["post-20170","post","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-vsadis-se"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/20170","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=20170"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/20170\/revisions"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=20170"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/categories?post=20170"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/tags?post=20170"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}