{"id":5450,"date":"2013-01-05T16:00:00","date_gmt":"2013-01-05T15:00:00","guid":{"rendered":"http:\/\/twincestblog.cz\/?p=5434"},"modified":"2013-01-05T16:00:00","modified_gmt":"2013-01-05T15:00:00","slug":"zeiten-andern-dich-ii-19","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/2013\/01\/05\/zeiten-andern-dich-ii-19\/","title":{"rendered":"Zeiten \u00e4ndern dich II 19."},"content":{"rendered":"
autor: Mintam<\/strong><\/div>\n

<\/strong><\/div>\n
<\/strong><\/div>\n
<\/strong><\/div>\n
\"\"
<\/strong><\/div>\n

<\/strong><\/div>\n

<\/strong><\/div>\n
Kolem des\u00e1t\u00e9 se uk\u00e1\u017eu kone\u010dn\u011b doma. Spat\u0159\u00edm, \u017ee u\u017e je p\u0159\u00edtomn\u00fd i Tom, tak\u017ee se pokus\u00edm za\u010d\u00edt lep\u0161\u00ed n\u00e1ladou ne\u017e r\u00e1no.<\/div>\n
„Ahoj, jak dlouho jsi doma?“
„Asi p\u016fl hodiny,“ jeho pohled up\u0159en\u00fd do notebooku se ani nepohne, „stihnul jsi tu ve\u010de\u0159i?“
„Jo, stihnul. S Patrickem jsme kon\u010dili u\u017e v p\u016fl sedm\u00fd,“ vysvl\u00e9knu si kab\u00e1t a jen pohledem zavad\u00edm o notebook, kde m\u00e1 Tom rozd\u011blan\u00fd n\u011bjak\u00fd pl\u00e1nek s grafem. Aha, tak\u017ee v tomhle se v\u00e1\u017en\u011b nevyzn\u00e1m. „Z\u00edtra mus\u00edm tud\u00ed\u017e i do ateli\u00e9ru, i do pr\u00e1ce, tak\u017ee se asi cel\u00fd den neuk\u00e1\u017eu doma.“
„Fajn. Bere\u0161 ty antibiotika?“ oto\u010d\u00ed ke mn\u011b kone\u010dn\u011b pohled.
„Mus\u00edm si to po\u0159\u00e1dn\u011b na\u010dasovat,“ utrous\u00edm, proto\u017ee ve skute\u010dnosti jsem na n\u011b zapomn\u011bl.
„Aha, tak mo\u017en\u00e1 bys to na\u010dasov\u00e1n\u00ed m\u011bl zkusit probrat s Patrickem,“ vr\u00e1t\u00ed mi to a pohledem se zase vr\u00e1t\u00ed ke grafu.<\/p>\n

„Tob\u011b d\u011bl\u00e1 r\u00fdp\u00e1n\u00ed dob\u0159e, \u017ee?“
„Bille, ty l\u00e9ky u\u017e m\u00e1\u0161 br\u00e1t od v\u010dera. Tak\u017ee to v\u00e1\u017en\u011b nen\u00ed sranda.“
„J\u00e1 zapomn\u011bl, ty jsi tady vlastn\u011b ten odborn\u00edk.“
„Mo\u017en\u00e1, \u017ee a\u017e se p\u0159estane\u0161 chovat jako d\u00edt\u011b, budu ochotnej se s tebou norm\u00e1ln\u011b bavit.“
Jen se u\u0161kl\u00edbnu, kdy\u017e usoud\u00edm, \u017ee se mi nepoda\u0159\u00ed zde navodit lep\u0161\u00ed atmosf\u00e9ru, a oto\u010d\u00edm se sm\u011brem koupelna. Pak si ale p\u0159eci jen je\u0161t\u011b neodpust\u00edm \u0159\u00edct jednu v\u011btu.
„Nev\u00edm, co m\u00e1\u0161 proti Patrickovi, ale o\u010dividn\u011b n\u011bco jo, a to v\u00e1\u017en\u011b nech\u00e1pu. Toho kluka ani nezn\u00e1\u0161 a nic ti neud\u011blal.“
„To se plete\u0161,“ prohl\u00e1s\u00ed Tom v klidu a zaklapne notebook.
„Dob\u0159e, tak co?“ vr\u00e1t\u00edm se tedy pohledem k n\u011bmu.
„N\u011bco p\u0159eci jen ud\u011blal, zm\u011bnil tebe samotn\u00e9ho. Nejprve jsem si myslel, ano, je to fajn, dokonce to fajn i bylo, ale te\u010f mi doch\u00e1z\u00ed, \u017ee se to trochu za\u010d\u00edn\u00e1 vymykat kontrole. Najednou jsi kompletn\u011b n\u011bkdo jin\u00fd.“<\/p>\n<\/div>\n

\n
„Tak\u017ee tob\u011b vad\u00ed ten pouh\u00fd fakt, \u017ee prost\u011b fot\u00edm.“
„To jsem, Bille, ale p\u0159eci v\u016fbec ne\u0159ekl. Zkus se zamyslet, takhle t\u011b absolutn\u011b nezn\u00e1m. Tohle mus\u00ed\u0161 prost\u011b vid\u011bt i ty.“
„Ne, to teda nevid\u00edm.“
„Vid\u00ed\u0161, a to je mo\u017en\u00e1 ta chyba.“
„Ne, Tome, ty jenom pot\u0159ebuje\u0161 m\u00edt n\u011bjak\u00e9 argumenty k atmosf\u00e9\u0159e tady.“
„Bille, promi\u0148, ale tohle je to, co si opravdu mysl\u00edm, ne \u017ee hled\u00e1m argumenty. M\u016f\u017ee ti to p\u0159ij\u00edt, jako\u017ee si vym\u00fd\u0161l\u00edm, r\u00fdpu v n\u011b\u010dem, co nen\u00ed, ale ne, Bille, tohle je prost\u011b fakt. Nikdy ses nechoval takhle\u2026 a\u017e arogantn\u011b, jako v posledn\u00ed dob\u011b, a j\u00e1 sakra nev\u00edm, co v tom v\u011bz\u00ed. Focen\u00ed je fajn, je jasn\u011b vid\u011bt \u017ee t\u011b to bav\u00ed, zvedlo ti to sebev\u011bdom\u00ed, celkov\u011b t\u011b to p\u0159eneslo jinam, ale v\u0161echno m\u00e1 sv\u00e9 hranice. To je cel\u00e9. Vezmi si z toho, co chce\u0161, t\u0159eba nic, ale tohle tak prost\u011b je,“ projde kolem mne do lo\u017enice, a mne nech\u00e1 jen tak st\u00e1t v ob\u00fdv\u00e1ku, z\u00edraj\u00edc\u00edho p\u0159ed sebe.<\/p>\n

Tohle je nespravedliv\u00fd, a to moc! Jedin\u00e9, co jsem si skute\u010dn\u011b nyn\u00ed schopn\u00fd uv\u011bdomit je, \u017ee m\u011b v o\u010d\u00edch za\u010dnou p\u00e1lit slzy. Nem\u00e1m pr\u00e1v\u011b moment\u00e1ln\u011b jinou mo\u017enost, jak na to reagovat. Tak\u017ee prvn\u00ed co ud\u011bl\u00e1m je, \u017ee si zalezu do koupelny a pod\u00edv\u00e1m se na sebe do zrcadla. Mo\u017en\u00e1 Tom pravdu m\u00e1, a mo\u017en\u00e1 taky ne. P\u0159ilo\u017e\u00edm si ruku na \u010delo a nech\u00e1m u\u017e slzy st\u00e9kat voln\u011b. Pokud ale Tom pravdu nem\u00e1, pro\u010d jsem se dneska zachoval tak, jak jsem se zachoval?<\/p>\n

„Pot\u0159ebuju p\u0159est\u00e1vku, pros\u00edm,“ dosednu s v\u00fddechem na jeden z gau\u010d\u016f. Patrick zvedne pohled od fotoapar\u00e1tu a prohl\u00e9dne si m\u011b.
„V\u0161echno ok?“ Na jeho ot\u00e1zku mu k\u00fdvnu a pod\u00edv\u00e1m se po ostatn\u00edch lidech, kte\u0159\u00ed tu je\u0161t\u011b zbyli. Tak\u017ee prakticky jen t\u0159i, a to je\u0161t\u011b o m\u00edstnost vedle. „Promi\u0148, nem\u00e1me moc \u010dasu na p\u0159est\u00e1vky. V\u00edm, \u017ee je toho dost, ale…“
„J\u00e1 v\u00edm, Patricku, \u017ee nem\u00e1me \u010das a omlouv\u00e1m se, ale dej mi jen dv\u011b minuty,“ slo\u017e\u00edm s v\u00fddechem hlavu do dlan\u00ed.
„Ne\u0159\u00edkej mi hlavn\u011b, \u017ee je to st\u00e1le kv\u016fli tomu sam\u00e9mu d\u016fvodu.“
„Promi\u0148, nem\u011bl bych t\u011b t\u011bmahle v\u011bcma v\u016fbec otravovat, j\u00e1 jen…“
„Bille, v\u011b\u0159, \u017ee jin\u00fd lidi bych v pr\u00e1ci mysl\u00edm vyrazil rovnou oknem, ani bych se neobt\u011b\u017eoval ho otv\u00edrat, za to, \u017ee bychom t\u00edmhle ztr\u00e1celi \u010das. Ale a\u010d my se nezn\u00e1me moc dlouho, stejn\u011b to tob\u011b n\u011bjak odpou\u0161t\u00edm, proto\u017ee zase pr\u00e1ce s tebou neskute\u010dn\u011b dob\u0159e ut\u00edk\u00e1, a hlavn\u011b prob\u00edh\u00e1 bez sebev\u011bt\u0161\u00edch z\u00e1drhel\u016f,“ odml\u010d\u00ed se, „tak\u017ee ok, m\u00e1\u0161 pr\u00e1v\u011b dv\u011b minuty.“
„Promi\u0148,“ \u0161pitnu jen a jeliko\u017e m\u00e1m st\u00e1le dlan\u011b p\u0159ilo\u017een\u00e9 na obli\u010dej, tak nevid\u00edm, ale poc\u00edt\u00edm, \u017ee dosedne vedle m\u011b na gau\u010d. Vzdychnu a pevn\u011b zav\u0159u o\u010di, abych potla\u010dil to, \u010demu se sna\u017e\u00edm cel\u00fd den br\u00e1nit, a to slzy. Snaha se sice cen\u00ed, ale tady je stejn\u011b neocen\u011bn\u00e1.<\/p>\n

„Bille, nechce\u0161 mi \u0159\u00edct, \u017ee pr\u00e1v\u011b pl\u00e1\u010de\u0161, \u017ee ne? Chce\u0161 si zkazit v\u0161echny fotky?“
„Jsem nemo\u017enej!“ prohl\u00e1s\u00edm u\u017e pla\u010dtiv\u011b. Necht\u011bl jsem, aby to do\u0161lo a\u017e sem, ale nedok\u00e1\u017eu se dneska br\u00e1nit, jsem na to moc slab\u00fd. Patrick mi ale dlan\u011b z obli\u010deje odsune a podr\u017e\u00ed je v t\u011bch sv\u00fdch.
„Bille, v\u00e1\u017en\u011b nev\u00edm, co se p\u0159esn\u011b stalo, ale za prv\u00e9, nemo\u017en\u00fd nejsi, a za druh\u00fd, pokud pr\u00e1v\u011b pl\u00e1\u010de\u0161 kv\u016fli Tomovi, pak bych \u0159ekl, \u017ee by ses nad t\u00edm m\u011bl zamyslet. Posledn\u00ed dny jsi takhle zoufalej neust\u00e1le.“
„J\u00e1 v\u00edm, Patricku, ale nen\u00ed jednoduch\u00fd se nad t\u00edm zamyslet, on vlastn\u011b\u2026,“ pokr\u010d\u00edm rameny, proto\u017ee ztrat\u00edm vlastn\u011b nit toho, co jsem cht\u011bl \u0159\u00edct. A pak nev\u00edm, jestli je spr\u00e1vn\u00e9 odvykl\u00e1dat Patrickovi \u00fapln\u011b v\u0161echno. Mus\u00ed ho to otravovat, a hlavn\u011b n\u00e1s zdr\u017euju od pr\u00e1ce.
„Co on vlastn\u011b?“ zept\u00e1 se i p\u0159esto, a j\u00e1 k n\u011bmu jen zvednu pohled. Nev\u00edm ani, v jak\u00e9m okam\u017eiku se to stane, v jak\u00e9m okam\u017eiku ztrat\u00edm tot\u00e1ln\u011b sebekontrolu, ale p\u0159itisknu se sv\u00fdmi rty na ty jeho. Pak ale zcela bezosty\u0161n\u011b tento dotyk prohloub\u00edm v polibek, na kter\u00fd k m\u00e9mu p\u0159ekvapen\u00ed Patrick zareaguje. Tenhle moment sice netrv\u00e1 dlouho, ale ani kr\u00e1tce, tak\u017ee nev\u00edm p\u0159esn\u011b, v jak\u00e9m okam\u017eiku se zase st\u00e1hnu zp\u00e1tky a \u0161okovan\u011b na n\u011bj z\u016fstanu z\u00edrat. Pohled mi op\u011btuje, ov\u0161em je v\u00edce v klidu. Jasn\u011b, nem\u00e1 asi \u017e\u00e1dn\u00e9 z\u00e1vazky, m\u016f\u017ee mu to b\u00fdt ukraden\u00e9.<\/p>\n

„Omlouv\u00e1m se, j\u00e1..“
„V klidu, Bille.“
„Ne, Patricku, j\u00e1 nev\u00edm, pro\u010d jsem to ud\u011blal, necht\u011bl jsem, j\u00e1 prost\u011b n\u011bkdy…“
„Bille, p\u0159esta\u0148 se omlouvat, ch\u00e1pu to.“
„J\u00e1…,“ vykokt\u00e1m znovu, abych si z\u00edskal m\u00edsto k promluv\u011b, ale pak u\u017e stejn\u011b nic ne\u0159eknu.
„V\u00ed\u0161 co? Zabal\u00edme to dneska, dob\u0159e? O\u010dividn\u011b si pot\u0159ebuje\u0161 odpo\u010dinout a promyslet si p\u00e1r v\u011bc\u00ed ohledn\u011b sebe, hm?“ M\u00edrn\u011b se nad t\u00edm zaraz\u00edm, proto\u017ee co mysl\u00ed p\u0159esn\u011b t\u011bmi v\u011bcmi, kter\u00e9 bych m\u011bl promyslet? Nachyt\u00e1m se, jak na n\u011bho st\u00e1le jen up\u0159en\u011b z\u00edr\u00e1m.
„Dob\u0159e,“ p\u0159ik\u00fdvnu pak jen, „omlouv\u00e1m se, necht\u011bl jsem, abychom kv\u016fli tomu zru\u0161ili pr\u00e1ci.“
„Ne, to se neboj. Nen\u00ed to kv\u016fli tomuhle, jsme dneska oba utahan\u00ed a pot\u0159ebujeme si trochu vy\u010distit hlavu. Tak\u017ee \u017e\u00e1dn\u00e9 obavy, prosp\u011bje to n\u00e1m ob\u011bma, hm?“ obezn\u00e1m\u00ed m\u011b s fakty situace a pak vstane, ani\u017e by o m\u011b ji\u017e zavadil pohledem a vyd\u00e1 se ukl\u00edzet fo\u0165\u00e1k. Zara\u017een\u011b odkr\u00e1\u010d\u00edm do \u0161atny, kde m\u00e1m chu\u0165 okam\u017eit\u011b sebe samotn\u00e9ho usmrtit, poh\u0159b\u00edt a m\u00edsto kv\u011btiny si na hrob hodit po\u0159\u00e1dn\u00fd k\u00e1men, abych poc\u00edtil t\u00edhu blbosti, kter\u00e1 mne dnes nav\u0161t\u00edvila.<\/p>\n

<\/em> Po dobr\u00e9 chv\u00edli, kdy se mi pod sprchou poda\u0159ilo n\u011bjak uklidnit, koupelnu opust\u00edm. Zpozoruji, \u017ee se Tom pohybuje je\u0161t\u011b po kuchyni, a proto se bez n\u011bjak\u00e9 t\u00edhy vyd\u00e1m do lo\u017enice s \u00famyslem nejl\u00e9pe do dvou vte\u0159in usnout. S nesplniteln\u00fdm \u00famyslem. Prvn\u00ed co ale ud\u011bl\u00e1m je, \u017ee si z plata vyjmu prvn\u00ed pr\u00e1\u0161ek a spolknu ho. Pro jistotu zkontroluji hodiny, abych ho z\u00edtra mohl vz\u00edt ve stejnou dobu, a polo\u017e\u00edm hlavu na pol\u0161t\u00e1\u0159.<\/p>\n

Jenom\u017ee le\u017e\u00edm asi hodinu a st\u00e1le nejsem schopn\u00fd usnout, tak\u017ee o\u010di zase otev\u0159u a jen se s v\u00fddechem zad\u00edv\u00e1m do stropu. Je mi dne\u0161ek, a v\u016fbec posledn\u00ed dva dny tak stra\u0161n\u011b l\u00edto, \u017ee nedok\u00e1\u017eu dostat sv\u00e9 my\u0161lenky na jin\u00fd level, a proto op\u011bt do chvilky poc\u00edt\u00edm slzy. A m\u016f\u017eu si za to prakticky s\u00e1m, tak\u017ee u\u017e ani sebe nelituju. Z\u00edtra budu muset zase za Patrickem a u\u017e te\u010f v\u00edm, \u017ee to nezvl\u00e1dnu. Nedok\u00e1\u017eu obh\u00e1jit s\u00e1m sebe, pro\u010d jsem se tak zachoval. Ka\u017ed\u00fd vztah m\u00e1 n\u011bkdy n\u011bjakou krizi, ale kdyby to ka\u017ed\u00fd hned \u0159e\u0161il t\u00edm, \u017ee by si na\u0161el jinou osobu, nevy\u0159e\u0161ilo by se v \u017eivot\u011b nic. Nejrad\u0161i bych si v\u00e1\u017en\u011b nafackoval, co\u017e je\u0161t\u011b pova\u017euji za slab\u00fd trest za to, co jsem provedl. Ut\u0159u si z tv\u00e1\u0159\u00ed zbloudil\u00e9 slzy, a proto\u017ee poc\u00edt\u00edm, \u017ee mi v krku vyschlo, a celou sklenic\u00ed vody na stolku jsem ji\u017e p\u0159edt\u00edm zapil pr\u00e1\u0161ek, nezb\u00fdv\u00e1 mi nic jin\u00e9ho, ne\u017e vst\u00e1t a doj\u00edt se nap\u00edt do kuchyn\u011b.<\/p>\n

M\u00e1to\u0159iv\u00fdmi kroky se dostanu do kuchyn\u011b, ani\u017e bych n\u011bjak okomentoval situaci Toma, sed\u00edc\u00edho st\u00e1le p\u0159ed notebookem v ob\u00fdv\u00e1ku. Napust\u00edm si plnou sklenici vody a op\u011bt ji do sebe celou obr\u00e1t\u00edm. Te\u010f se mi t\u0159eba bude l\u00e9pe us\u00ednat, jen je\u0161t\u011b p\u0159ij\u00edt na to, jak si vypnout mozek. Jenom\u017ee kdy\u017e se m\u00e1to\u0159ivou ch\u016fz\u00ed vrac\u00edm p\u0159es ob\u00fdv\u00e1k zp\u00e1tky pod pe\u0159inu, Tom mne jemn\u011b, av\u0161ak pevn\u011b chyt\u00ed za z\u00e1p\u011bst\u00ed, aby mne zastavil.<\/p>\n

„Poj\u010f sem,“ \u0159ekne jen, ani\u017e by o\u010dek\u00e1val, \u017ee m\u00e1m pr\u00e1vo taky reagovat. Teprve pak se k n\u011bmu oto\u010d\u00edm \u010delem a s v\u00fddechem si ho prohl\u00e9dnu. Odlo\u017e\u00ed ze sv\u00e9ho kl\u00edna notebook a j\u00e1 dosednu t\u011b\u017ece vedle n\u011bho.
„Dok\u00e1\u017eu ignorovat hodn\u011b v\u011bc\u00ed a lid\u00ed,“ pokra\u010duje pak, „dok\u00e1\u017eu se tak n\u011bjak i na n\u011bjakou ur\u010ditou dobu povzn\u00e9st nad atmosf\u00e9ru tady, ale nedok\u00e1\u017eu zav\u0159\u00edt o\u010di p\u0159ed t\u00edm, kdy\u017e t\u011b vid\u00edm bre\u010det. Tak\u017ee pros\u00edm, p\u0159esta\u0148.“<\/p>\n

Chv\u00edli jen poslouch\u00e1m jeho hlas se sklopenou hlavou, kdy\u017e si mne pak s\u00e1m od sebe p\u0159it\u00e1hne k sob\u011b a j\u00e1 si op\u0159u hlavu o jeho rameno. Je to najednou po dvou vy\u010derp\u00e1vaj\u00edc\u00edch dnech ten nejh\u0159ejiv\u011bj\u0161\u00ed moment, kter\u00fd mi na chvilku d\u00e1 na v\u0161echno zapomenout. Zav\u0159u pevn\u011b o\u010di a jemn\u011b stisknu jeho ruku v t\u00e9 sv\u00e9. „Omlouv\u00e1m se. Za v\u0161echno.“
„Nepamatuju si u\u017e ani, pro\u010d jsme s touhle n\u00e1ladou za\u010dali,“ chce to ud\u011blat jednodu\u0161\u00ed.
„V\u00edm, \u017ee se dost \u010dasto chov\u00e1m jako d\u00edt\u011b. A to je\u0161t\u011b n\u011bjak\u00fdm d\u011btem k\u0159ivd\u00edm. Chov\u00e1m se n\u011bkdy p\u0159\u00ed\u0161ern\u011b! P\u0159ed rokem jsem nem\u011bl sebev\u011bdom\u00ed j\u00edt si koupit ani n\u011bco p\u011bkn\u00fdho na sebe, a najednou si mysl\u00edm, \u017ee mi pat\u0159\u00ed sv\u011bt,“ odml\u010d\u00edm se, ale Tom nic ne\u0159\u00edk\u00e1. Mo\u017en\u00e1 \u017ee jsem mu za to vd\u011b\u010dn\u00fd, \u017ee moment\u00e1ln\u011b ml\u010d\u00ed. Jeho prsty pro\u010des\u00e1vaj\u00ed velmi jemn\u011b m\u00e9 je\u0161t\u011b mokr\u00e9 vlasy a moje \u0159e\u010d je krapet protkan\u00e1 pla\u010dtiv\u00fdm t\u00f3nem, ale i p\u0159esto pokra\u010duju. „Nev\u0161\u00edm\u00e1m si toho, mysl\u00edm si, \u017ee m\u00e1m na to pr\u00e1vo, ale nem\u00e1m. Vlastn\u011b nejsi prvn\u00ed \u010dlov\u011bk, kter\u00fd mi \u0159ekl, jak p\u0159\u00ed\u0161ern\u011b se chov\u00e1m v posledn\u00ed dob\u011b. Gordon to sice jen nazna\u010dil, a nazna\u010dil to trochu oklikou, ale a\u017e d\u00edky tob\u011b mi do\u0161lo, \u017ee to, co mi asi p\u0159ed t\u00fddnem sd\u011blil, myslel prost\u011b tak, abych se nad sebou zamyslel. Dneska jsem asi narazil hlavou do zdi \u010di co, jinak nev\u00edm, pro\u010d nem\u016f\u017eu sp\u00e1t.“<\/p>\n

„Zrovna ti chci \u0159\u00edct, \u017ee jsem t\u011b necht\u011bl ru\u0161it od sp\u00e1nku.“
„Tome, v\u00e1\u017en\u011b m\u011b to mrz\u00ed, \u017ee ti te\u010f zp\u016fsobuju tohle v\u0161echno,“ odt\u00e1hnu se jen kr\u00e1tce od n\u011bho, abych mu mohl koukat do o\u010d\u00ed. Ano, dok\u00e1\u017eu se mu d\u00edvat do o\u010d\u00ed, a\u010dkoliv mne v\u00fd\u010ditky kv\u016fli dne\u0161ku fackuj\u00ed a\u017e hanba. Mysl\u00edm ale, \u017ee tohle se Tom nikdy nemus\u00ed dozv\u011bd\u011bt. Prost\u011b mi to ujelo, necht\u011bl jsem, ani jsem to nijak nemyslel. Ka\u017ed\u00fd d\u011bl\u00e1me v \u017eivot\u011b chyby.
„Jsem r\u00e1d, \u017ee tohle v\u0161echno \u0159\u00edk\u00e1\u0161. Nejsi tak p\u0159\u00ed\u0161ernej, jak popisuje\u0161, ale n\u011bkdy bys prost\u011b m\u011bl zn\u00e1t hranice. Focen\u00ed je v\u00e1\u017en\u011b fajn, jsem r\u00e1d, \u017ee t\u011b to bav\u00ed a rozhodn\u011b to k tob\u011b u\u017e pat\u0159\u00ed, ale zkus myslet i na lidi a sv\u011bt kolem sebe, kte\u0159\u00ed sou\u010d\u00e1st\u00ed focen\u00ed nejsou. Hm?“
„Je mi ze m\u011b \u0161patn\u011b,“ \u0159eknu my\u0161lenkami je\u0161t\u011b v ateli\u00e9ru, tak\u017ee mi a\u017e po vy\u0159\u010den\u00ed t\u00e9 v\u011bty dojde, \u017ee to trochu nesouvis\u00ed s t\u00edm, co \u0159ekl Tom. Nicm\u00e9n\u011b tak jako tak se na sebe v\u00e1\u017en\u011b zlob\u00edm, a \u0161patn\u011b mi je ze m\u011b taky, tak\u017ee jen k n\u011bmu omluvn\u011b vzhl\u00e9dnu.<\/p>\n

„Nemus\u00ed ti b\u00fdt \u0161patn\u011b z tebe samotn\u00e9ho, to jsem necht\u011bl.“
„Ne, Tome, ty za to nem\u016f\u017ee\u0161, m\u011bl jsem si to uv\u011bdomit u\u017e d\u00e1vno, a ne a\u017e v dob\u011b, kdys mi to \u0159ekl. V\u010dera jsem byl hloup\u011b na\u0161tvan\u00fd taky prost\u011b z toho d\u016fvodu, \u017ee tady byl Andreas. J\u00e1 v\u00edm, \u017ee to nen\u00ed spr\u00e1vn\u00e9…“
„J\u00e1 v\u00edm,“ vstoup\u00ed mi do toho, „m\u00e1\u0161 d\u016fvod, pro\u010d ho nechce\u0161 potk\u00e1vat.“
„J\u00e1 ale nechci na tebe b\u00fdt zl\u00fd a nechci ti prost\u011b vy\u010d\u00edtat, \u017ee se s n\u00edm st\u00fdk\u00e1\u0161. Ano, nem\u016f\u017eu ho ani vid\u011bt, ale po\u0159\u00e1d je to tv\u016fj kamar\u00e1d, a m\u011bl bych to tak prost\u011b br\u00e1t a respektovat a ne se hned na\u0161tvat, chovat se jak n\u011bjakej harant, kter\u00e9mu nen\u00ed okam\u017eit\u011b vyhov\u011bno,“ vydechnu zt\u011b\u017eka a op\u011bt mu hlavu polo\u017e\u00edm na rameno. Je mi u n\u011bho tak dob\u0159e, tak pro\u010d se n\u011bkdy chov\u00e1m tak pitom\u011b? Je a\u017e zvl\u00e1\u0161tn\u00ed, \u017ee nastane pr\u00e1v\u011b ticho, a proto se nadechnu, abych pokra\u010doval, ale to u\u017e se nadechne i Tom, a proto ho nech\u00e1m mluvit.<\/p>\n

„Pamatuje\u0161, jak jsem ti sl\u00edbil, \u017ee ti jednou n\u011bco prozrad\u00edm ohledn\u011b Andrease?“
„Hm?“ Sice bych to byl u\u017e zapomn\u011bl, ale o to v\u00edce nastav\u00edm u\u0161i.
„\u0158eknu ti n\u011bco,“ vydechne, jako by v\u00e1hal, „ale slib mi, \u017ee u\u017e nikdy v \u017eivot\u011b o tom nebudeme mluvit.“
M\u00edrn\u011b pokr\u010d\u00edm zamy\u0161len\u011b \u010delo. U\u017e nikdy o tom nebudeme mluvit? „Slibuju,“ \u0161pitnu nakonec, a\u010dkoliv je\u0161t\u011b nev\u00edm, \u010demu jsem se pr\u00e1v\u011b upsal.
„\u0158\u00edkal jsem ti, \u017ee Andreas se mnou \u010dasto chodil za Joy,“ op\u011bt se odml\u010d\u00ed a j\u00e1 tolerantn\u011b ml\u010d\u00edm tak\u00e9, „a v den, kdy um\u0159ela, tam byl taky. Nem\u011bl tam b\u00fdt on, m\u011bli tam b\u00fdt rodi\u010de, ale nebyli tam. Nebyli v\u016fbec v nemocnici a posledn\u00ed v\u011bta Joy byla, abych zavolal maminku. V\u011bd\u011bl jsem, \u017ee i kdybych j\u00ed zatelefonoval, a\u0165 p\u0159ijede, nebo i kdybych pro ni n\u011bkam m\u011bl b\u011b\u017eet, nestihl bych to. Prost\u011b tam nebyli, kdy\u017e se to stalo, a j\u00e1 jsem tak nesplnil Joy posledn\u00ed p\u0159\u00e1n\u00ed. Rodi\u010de to nev\u00ed, tohle v\u00ed jenom Andreas, a mo\u017en\u00e1 jim nikdy nep\u0159estanu vy\u010d\u00edtat, \u017ee tam v ten moment nebyli. Byl tam m\u00edsto nich, byl tam se mnou a pro m\u011b, kdy\u017e u\u017e jsem pro Joy nemohl nic ud\u011blat,“ \u0159ekne a zhluboka vydechne. Pozvednu k n\u011bmu pohled a v koutc\u00edch jeho o\u010d\u00ed zahl\u00e9dnu n\u00e1znak slz. Nejen tento p\u0159\u00edb\u011bh, ale i ty slzy jsou pro m\u011b zcela nov\u00e9, tak\u017ee se s t\u00edm zkou\u0161\u00edm vyrovnat po sv\u00e9m a Toma pevn\u011b obejmu. „V\u00ed\u0161, mo\u017en\u00e1 proto jsem prost\u011b citlivej na t\u00e9ma Andreas, mo\u017en\u00e1 proto ho prost\u011b n\u011bjak\u00fdm zp\u016fsobem vyhled\u00e1v\u00e1m neust\u00e1le. M\u00e1 moje tajemstv\u00ed.“
„Pro\u010d jsi to nikdy rodi\u010d\u016fm ne\u0159ekl?“ \u0161pitnu opatrn\u011b, a s\u00e1m m\u00e1m co d\u011blat, abych d\u00edky sv\u00e9 dne\u0161n\u00ed senzibiln\u00ed n\u00e1lad\u011b nespustil slzy znovu.
„Bille, pros\u00edm. Sl\u00edbil jsi, \u017ee o tom nebudeme nikdy mluvit. T\u00edm ten p\u0159\u00edb\u011bh prost\u011b kon\u010d\u00ed. Ne\u0159ekl jsem jim to.“ \u0158ekne ti\u0161\u0161\u00edm hlasem a j\u00e1 ho prost\u011b jen k sob\u011b pevn\u011bji p\u0159ivinu a nep\u0159est\u00e1v\u00e1m hladit jeho z\u00e1da. V duchu se mi mno\u017e\u00ed spousta a spousta ot\u00e1zek, ale sl\u00edbil jsem to a ch\u00e1pu, \u017ee o tom nechce mluvit.<\/p>\n

Ozve se a\u017e teprve po hodn\u00e9 chv\u00edli, co zaznamen\u00e1m, \u017ee se tlukot jeho srdce trochu uklidnil.
„\u0158ekni n\u011bco pros\u00edm. Cokoliv.“
Trochu m\u011b t\u00edm vykolej\u00ed, proto\u017ee v tu chv\u00edli jako by m\u016fj mozek zapomn\u011bl v\u0161echna slova a m\u00e9 rty jsou n\u011bm\u00e9. Bez zn\u00e1mky \u017eivota, jen ve strnul\u00e9 lince. I p\u0159esto \u0159eknu to prvn\u00ed, co mi vytane na mozek.<\/div>\n

„Mysl\u00edm, \u017ee bych m\u011bl za\u010d\u00edt znovu \u010d\u00edst. Kn\u00ed\u017eky m\u011b v\u017edycky uklidnily, a hlavn\u011b jsem byl vyrovnan\u011bj\u0161\u00ed s\u00e1m se sebou, proto\u017ee jsem se pohyboval ve fantazii a ne v realit\u011b. Hodn\u011b mi to pom\u00e1halo. Mysl\u00edm, \u017ee te\u010f je spr\u00e1vn\u00fd \u010das vr\u00e1tit se ke kn\u00ed\u017ek\u00e1m.“
„Co jsi \u010detl naposledy?“
„Naposledy jsem \u010detl asi p\u0159ed rokem, m\u00e1m pocit. Byla to kn\u00ed\u017eka od Michaela Endeho. D\u011bv\u010d\u00e1tko Momo a ukraden\u00fd \u010das.“
„Co to je za kn\u00ed\u017eku?“
„Je pln\u00e1 fantazie, je to poh\u00e1dkov\u00e1 kn\u00ed\u017eka v\u00edcem\u00e9n\u011b, ale z\u00e1rove\u0148 pro dosp\u011bl\u00e9ho \u010dlov\u011bka s\u00e1l\u00e1 neskute\u010dnou moudrost\u00ed. Nelly ji zbo\u017e\u0148ovala, \u010detli jsme si j\u00ed spolu,“ usm\u011bju se, a\u010dkoliv nev\u00edm, zda je dobr\u00e9 te\u010f mluvit o Nelly. Tom ale nijak jinak ne\u017e dosud nereaguje, tak\u017ee uklidn\u00edm sv\u00e9 my\u0161lenky a m\u00edrn\u011b se od n\u011bho odsunu a pohlad\u00edm ho po tv\u00e1\u0159i. A\u017e teprve kdy\u017e se na jeho tv\u00e1\u0159i vytvo\u0159\u00ed \u00fasm\u011bv taky, p\u0159ibl\u00ed\u017e\u00edm se k jeho obli\u010deji a nech\u00e1m na\u0161e rty o sebe jen ot\u0159\u00edt.<\/p>\n

„V\u00ed\u0161, \u017ee jsi te\u010f kone\u010dn\u011b zase mluvil rozumn\u011b? A ne jako d\u011bcko,“ roz\u0161\u00ed\u0159\u00ed se Tom\u016fv \u00fasm\u011bv a j\u00e1 mu ho jen op\u011btuji.
„P\u016fjdeme sp\u00e1t?“
„Ud\u011bl\u00e1m posledn\u00ed v\u011bc, hm?“ jako by se my\u0161lenkami vr\u00e1til op\u011bt do pr\u00e1ce a m\u00edrn\u011b soust\u0159ed\u011bn\u011b nakr\u010d\u00ed \u010delo.
„Dob\u0159e, po\u010dk\u00e1m na tebe,“ usmysl\u00edm si, a kdy\u017e si vezme na kl\u00edn op\u011bt notebook, op\u0159u si lehce hlavu o jeho rameno a z\u016fstanu z\u00edrat na obrazovku. „Jak se v tomhle m\u016f\u017ee\u0161 vyznat?“
„Nen\u00ed to tak t\u011b\u017ek\u00fd.“
„Jasn\u011b,“ zasm\u011bju se lehce a se z\u00edvnut\u00edm p\u0159iv\u0159u o\u010di. Hned na to se ale mus\u00edm okam\u017eit\u011b usm\u00e1t a o\u010di zase zam\u011b\u0159it na obrazovku. Tam se toti\u017e p\u0159es cel\u00fd graf velk\u00fdmi p\u00edsmeny najednou vyp\u00ed\u0161\u00ed slova: MILUJU T\u011a. Zacul\u00edm se jako m\u011bs\u00ed\u010dek na hnoji a jen pooto\u010d\u00edm hlavu, abych mu l\u00edpnu polibek na tv\u00e1\u0159. „To si nezaslou\u017e\u00edm.“
„Hloupost,“ \u0159ekne Tom, a ani\u017e by spustil pohled z obrazovky, v\u0161imnu si, \u017ee se taky usm\u011bje. Hned na to ale notebook zaklapne. „Jdeme.“
„To u\u017e to m\u00e1\u0161?“
„Jop.“
„A to nech\u00e1\u0161 ten graf takhle s t\u00edm n\u00e1pisem?“ zasm\u011bju se.
„Jop,“ p\u0159ik\u00fdvne a po chvilce se taky zasm\u011bje a v\u011bnuje mi hlub\u0161\u00ed polibek.
„Jdeme,“ zopakuji pak po n\u011bm a nech\u00e1m se j\u00edm ruku v ruce doprovodit do lo\u017enice.<\/p>\n

autor: Mintam<\/strong><\/div>\n

betaread: J. :o)<\/strong><\/div>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

autor: Mintam Kolem des\u00e1t\u00e9 se uk\u00e1\u017eu kone\u010dn\u011b doma. Spat\u0159\u00edm, \u017ee u\u017e je p\u0159\u00edtomn\u00fd i Tom, tak\u017ee se pokus\u00edm za\u010d\u00edt lep\u0161\u00ed n\u00e1ladou ne\u017e r\u00e1no. „Ahoj, jak dlouho jsi doma?“„Asi p\u016fl hodiny,“ jeho pohled up\u0159en\u00fd do notebooku se ani nepohne, „stihnul jsi tu ve\u010de\u0159i?“„Jo,<\/p>\n

Read More<\/a><\/p>\n","protected":false},"author":1,"featured_media":0,"comment_status":"open","ping_status":"open","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"_exactmetrics_skip_tracking":false,"_exactmetrics_sitenote_active":false,"_exactmetrics_sitenote_note":"","_exactmetrics_sitenote_category":0,"footnotes":""},"categories":[513],"tags":[],"class_list":["post-5450","post","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-zeiten-andern-dich-ii"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/5450","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=5450"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/5450\/revisions"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=5450"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/categories?post=5450"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/tags?post=5450"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}