{"id":5588,"date":"2012-11-22T17:00:00","date_gmt":"2012-11-22T16:00:00","guid":{"rendered":"http:\/\/twincestblog.cz\/?p=5572"},"modified":"2012-11-22T17:00:00","modified_gmt":"2012-11-22T16:00:00","slug":"zeiten-andern-dich-ii-16","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/2012\/11\/22\/zeiten-andern-dich-ii-16\/","title":{"rendered":"Zeiten \u00e4ndern dich II 16."},"content":{"rendered":"
autor: Mintam<\/strong><\/div>\n
<\/strong><\/div>\n
<\/strong><\/div>\n
\"\"<\/strong> <\/div>\n
<\/div>\n
Jestli sm\u00ed poznat Toma? Sm\u00ed?
„Jo, mohl bys\u2026 j\u00e1 jen \u017ee, nezn\u00e1me se te\u010f po\u0159\u00e1dn\u011b ani my dva. V\u00ed\u0161, nev\u00edm jestli bych hned cht\u011bl, abys\u2026“
„V po\u0159\u00e1dku, ch\u00e1pu to.“
„Samoz\u0159ejm\u011b, mohu mu pak zavolat, aby p\u0159i\u0161el, aby mne tu vyzvednul,“ p\u0159ik\u00fdvnu alespo\u0148 na tuhle variantu. Snad poprv\u00e9 po na\u0161em setk\u00e1n\u00ed jsem kone\u010dn\u011b \u0159ekl nahlas jeden ze sv\u00fdch pocit\u016f.
„Dob\u0159e,“ napije se, „tak\u017ee\u2026 te\u010f jsi odmaturoval?“
„D\u00edky bohu ano.“
„Gratuluju.“
„D\u00edky.“
„Co te\u010f?“
„Jestli ud\u011bl\u00e1m p\u0159ij\u00edma\u010dky, m\u011bl bych studovat alespo\u0148 trochu v od\u011bvnictv\u00ed, v n\u00e1vrh\u00e1\u0159stv\u00ed, historii m\u00f3dy a tak. Pokud to ov\u0161em vyjde. Pokud ne, zvol\u00edm asi sp\u00ed\u0161 n\u011bco p\u0159es jazyky.“<\/p>\n

„To oble\u010den\u00ed m\u00e1\u0161 taky po mamce, \u017ee?“
„Nev\u00edm,“ pokr\u010d\u00edm rameny, „fot\u00edm te\u010fka pro jednu spole\u010dnost. Vlastn\u011b a\u017e po jejich osloven\u00ed jsem si \u0159ekl, \u017ee bych mohl odkr\u00fdt sv\u016fj skryt\u00fd sen.“
„Vynikaj\u00edc\u00ed. To ti p\u0159eju. Sm\u00edm n\u011bkde vid\u011bt tvou pr\u00e1ci?“
„Mohu ti napsat webovky, je tam ale jen \u00fazk\u00fd v\u00fdb\u011br.“
„Co d\u011bl\u00e1 Tom?“
„Moment\u00e1ln\u011b pom\u00e1h\u00e1 sv\u00e9mu ta\u0165kovi, v architektu\u0159e, stav\u00ed hotely.“
„Aha. A co pak v Berl\u00edn\u011b?“
„Mus\u00edme si tu potom naj\u00edt n\u011bjakou brig\u00e1du ke \u0161kole, ale na\u0161et\u0159ili jsme si za tenhle rok dost pen\u011bz, abychom mohli chv\u00edli v Berl\u00edn\u011b \u017e\u00edt do t\u00e9 doby, ne\u017e si n\u011bco najdeme.“
„Hezk\u00e9. Jsem r\u00e1d, \u017ee se ti takhle da\u0159\u00ed. A jsem r\u00e1d, \u017ee sis ud\u011blal hezk\u00fd \u017eivot, i p\u0159es to v\u0161echno.“
„P\u0159es to v\u0161echno\u2026,“ utrous\u00edm opovr\u017eliv\u011b. Jako kdyby on s\u00e1m sob\u011b ned\u00e1val vinu.<\/p>\n<\/div>\n

\n
„V\u00ed\u0161, v\u0161echno to st\u011bhov\u00e1n\u00ed, v\u0161echno to pozn\u00e1v\u00e1n\u00ed, nov\u00fd lidi v rodin\u011b,\u2026“
„Tati, promi\u0148, ale tohle v\u0161echno je nic, oproti t\u011bm osmi rok\u016fm m\u00e9ho d\u011btstv\u00ed!“
„Bille, nemysli si, \u017ee m\u011b to nemrz\u00ed. Lituju toho opravdu, ale myslel jsem, \u017ee \u010dasem to pochop\u00ed\u0161. \u017de prost\u011b dosp\u011bje\u0161 a dojde ti, pro\u010d to tak bylo.“
„Promi\u0148, ale dodnes mi nedoch\u00e1z\u00ed, pro\u010d ses tak choval.“
„Nebylo to se mnou jednoduch\u00e9, uzn\u00e1v\u00e1m, ale\u2026 mo\u017en\u00e1 proto jsem utekl, abych se mohl zm\u011bnit. Abych byl kone\u010dn\u011b n\u011bkdo jin\u00fd. Nen\u00e1vid\u011bl jsem se za to.“
„Ne, opravdu to st\u00e1le nech\u00e1pu.“
„Mrz\u00ed mne, \u017ee jsem v\u00e1m ubl\u00ed\u017eil, v\u00ed\u0161, zp\u011btn\u011b si uv\u011bdomuju to v\u0161echno. Nebyl jsem asi prost\u011b jen dosp\u011bl\u00fd. Nebo j\u00e1 nev\u00edm. Necht\u011bl jsem nic z toho, a tak jsem si toho nev\u00e1\u017eil.“
Zavrt\u00edm ale jen hlavou, ani\u017e bych k n\u011bmu zvedl pohled a pohr\u00e1v\u00e1m si s prsty. Jsem nerv\u00f3zn\u00ed a z\u00e1rove\u0148 roz\u010d\u00edlen\u00fd, a nech\u00e1pu, co bych mu na to asi tak proboha m\u011bl \u0159\u00edct!<\/p>\n

„J\u00e1 douf\u00e1m, u\u017e jen kv\u016fli v\u00e1m, \u017ee v\u00e1m n\u011bkdo tyhle roky vynahradil. Nebo?“
Polknu v\u0161echno ostatn\u00ed, a jen p\u0159ik\u00fdvnu. „Gordon je skv\u011bl\u00fd chlap a d\u00edky Nelly v\u00edm, \u017ee i skv\u011bl\u00fd t\u00e1ta. Jsem r\u00e1d, \u017ee n\u011bkoho takov\u00e9ho mamka poznala.“
„V\u011b\u0159 mi, \u017ee mne tohle v\u0161echno t\u011b\u0161\u00ed, kdy\u017e mi to vypr\u00e1v\u00ed\u0161.“
„P\u0159\u00edli\u0161 pozd\u011b.“
„Bille, ne\u017e\u00e1d\u00e1m po tob\u011b nic, ani odpu\u0161t\u011bn\u00ed, nic. Jen mi pros\u00edm v\u011b\u0159 tahle slova.“
„Nem\u016f\u017eu ti nikdy odpustit. Jednou, jednou mo\u017en\u00e1, ale nikdy ne zcela. A ani nechci.“
„V po\u0159\u00e1dku.“
„Jen prost\u011b\u2026 m\u016f\u017eeme pro te\u010f t\u00e9ma mamka vynechat?“
„Dob\u0159e,“ p\u0159ik\u00fdvne a nerv\u00f3zn\u011b si odka\u0161le.<\/p>\n

Po hodin\u011b, jej\u00ed\u017e trv\u00e1n\u00ed jsem poctiv\u011b sledoval na hodin\u00e1ch vis\u00edc\u00edch na zdi za n\u00edm, je atmosf\u00e9ra nem\u011bnn\u00e1, a z\u00e1rove\u0148 ani nijak povzbudiv\u00e1.
„Jestli ti to nevad\u00ed, zavol\u00e1m Tomovi, m\u00e1me je\u0161t\u011b jednu sch\u016fzku ohledn\u011b jednoho bytu tady,“ ozn\u00e1m\u00edm mu, z\u00e1rove\u0148 mu trochu zal\u017eu, sch\u016fzku jsme m\u011bli ji\u017e dopoledne, a vylezu p\u0159ed kav\u00e1rnu.
„Tome, pros\u00edm, m\u016f\u017ee\u0161, mne tady vyzvednout?“ vyhrknu ihned do telefonu, kdy\u017e zjist\u00edm, \u017ee to na druh\u00e9 stran\u011b p\u0159ijmul.
„Jo, v pohod\u011b, p\u0159ijdu tam. Mluv\u00ed\u0161 nal\u00e9hav\u011b, pot\u0159ebuju patn\u00e1ct minut.“
„Vydr\u017e\u00edm to je\u0161t\u011b patn\u00e1ct minut, ale d\u00e9le u\u017e ne.“
„Patn\u00e1ct minut.“
„A kdyby se t\u011b na n\u011bco vypt\u00e1val, posp\u00edch\u00e1me, kv\u016fli sch\u016fzce na byt.“
„Bille\u2026,“ za\u010dne, kdy\u017e ho ale pochop\u00edm, ani\u017e by v\u011btu musel dokon\u010dovat. Nechce se mu seznamovat s m\u00fdm otcem. A j\u00e1 ho zcela ch\u00e1pu, \u017ee se mu nechce t\u00edm sp\u00ed\u0161, \u017ee mezi mnou a m\u00fdm otcem nejsou norm\u00e1ln\u00ed vztahy, a za druh\u00e9, \u017ee prost\u011b j\u00e1 s\u00e1m ho opravdu nezn\u00e1m. Ch\u00e1pal bych to, kdybych byl v jeho situaci, ale v m\u00e9 pozici je p\u0159esn\u011b on jedin\u00fd, kter\u00fd mne dnes z tohoto setk\u00e1n\u00ed m\u016f\u017ee zachr\u00e1nit.
„Tome, pros\u00edm, ud\u011blej to pro mne. Nikdy v\u00edc ho nemus\u00edme ani jeden potkat.“
„Je to tv\u016fj otec.“
„P\u0159ijde\u0161, pros\u00edm?“ Na druh\u00e9 stran\u011b se ozve rozva\u017euj\u00edc\u00ed ticho.
„P\u0159ijdu.“
„D\u011bkuju.“
„No, o tom si je\u0161t\u011b popov\u00edd\u00e1me,“ \u0159ekne je\u0161t\u011b do telefonu ne\u017e zav\u011bs\u00ed, a mn\u011b se v hlav\u011b vybav\u00ed akor\u00e1t jeho \u00fasm\u011bv. Jeho \u00fasm\u011bv, kter\u00fd se mu u t\u00e9 posledn\u00ed v\u011bty ur\u010dit\u011b na tv\u00e1\u0159i vytvo\u0159il.<\/p>\n

„To je Tom?“ utvo\u0159\u00ed se na jeho tv\u00e1\u0159i lehk\u00fd \u00fasm\u011bv, kdy\u017e hlavou pokyne za mne. Oto\u010d\u00edm se t\u00edm sm\u011brem, a n\u011bjak se mi ulev\u00ed, kdy\u017e tam skute\u010dn\u011b spat\u0159\u00edm Toma kr\u00e1\u010dej\u00edc\u00edho k n\u00e1m.
„Jo.“
„Jsem tu,“ s \u00fasm\u011bvem dojde a\u017e k na\u0161emu stolku, a rukou mne pohlad\u00ed po z\u00e1dech, p\u0159i\u010dem\u017e ji tam i tak nech\u00e1.
„Tome, tohle je m\u016fj t\u00e1ta, tati, to je Tom,“ \u0159eknu trochu p\u0159i\u0161krcen\u011b, proto\u017ee opravdu nesn\u00e1\u0161\u00edm tyhle formality. T\u00edm sp\u00ed\u0161 v t\u00e9hle situaci. Jejich pravice se st\u0159etnou.
„T\u011b\u0161\u00ed m\u011b.“
„R\u00e1d t\u011b pozn\u00e1v\u00e1m, Tome,“ nespou\u0161t\u00ed z n\u011bho pohled, co\u017e je nep\u0159\u00edjemn\u00e9 u\u017e i mn\u011b. „J\u00e1 t\u011b ale p\u0159eci odn\u011bkud u\u017e zn\u00e1m.“
„Pros\u00edm?“
„M\u016f\u017eu sly\u0161et tv\u00e9 cel\u00e9 jm\u00e9no?“
„Tom, Tom Kaulitz.“
„No samoz\u0159ejm\u011b! Bill mi \u0159\u00edkal, \u017ee tv\u016fj otec pracuje v architektu\u0159e. Loni jsme s jeho firmou spolupracovali ve Francii. Byl jsi tam, pamatuju si t\u011b.“ Z\u016fstanu na t\u00e1tu koukat s otev\u0159enou pusou a Tom vypad\u00e1, jako kdyby se mu pr\u00e1v\u011b rozsv\u00edtilo, a jeho \u00fasm\u011bv na tv\u00e1\u0159i se roz\u0161\u00ed\u0159\u00ed.
„Sv\u011bt je malej.“
„Sakra malej,“ p\u0159itak\u00e1 mu t\u00e1ta. Super, tohle tomu v\u00e1\u017en\u011b je\u0161t\u011b chyb\u011blo!
„Vlastn\u011b si v\u00e1s taky vybavuju. Nikdy by m\u011b nenapadlo, \u017ee…“
„Tak to je kr\u00e1sn\u00e1 n\u00e1hoda,“ v\u011bnuje t\u00e1ta \u00fasm\u011bv u\u017e mn\u011b a j\u00e1 mu ho jen oplat\u00edm, akor\u00e1t ve slab\u0161\u00ed verzi.<\/p>\n

„To je sice fajn, ale my mus\u00edme j\u00edt, promi\u0148.“
„Jo jo, j\u00e1 v\u00edm, \u0159\u00edkal jsi to, ta sch\u016fzka,“ p\u0159ik\u00fdvne a nadechne se. Kdy\u017e vstanu, a navl\u00e9knu na sebe slabou mikinu, vstane i on a pod\u00e1 Tomovi je\u0161t\u011b jednou ruku.
„V\u00e1\u017en\u011b mne t\u011b\u0161ilo, a\u017e bude\u0161 mluvit se sv\u00fdm otcem, ur\u010dit\u011b ho pozdravuj.“
„R\u00e1d.“
„A tob\u011b se ozvu, kdy\u017e budu m\u00edt op\u011bt cestu do N\u011bmecka, nebo n\u011bkdy m\u016f\u017ee\u0161 za mnou do Francie p\u0159ijet ty, hm? L\u00edbilo by se ti tam.“
Jak m\u016f\u017ee\u0161 sakra v\u011bd\u011bt, co mn\u011b by se l\u00edbilo!? „D\u00edky,“ vzm\u016f\u017eu se jen.
„Dob\u0159e, tak se m\u011bj kr\u00e1sn\u011b,“ s neopou\u0161t\u011bj\u00edc\u00edm \u00fasm\u011bvem mne sjede pohledem, „va\u017ete v\u00fdb\u011br v bytech, a douf\u00e1m, \u017ee si d\u00e1me v\u011bd\u011bt.“
„Dob\u0159e, d\u00edky, tak se m\u011bj,“ s n\u00e1dechem se donut\u00edm k \u00fasm\u011bvu.
„Je\u0161t\u011b jednou v\u00e1\u017en\u011b moc d\u00edky, \u017ee ses ozval.“
„Ahoj,“ definitivn\u011b se s n\u00edm rozlou\u010d\u00edm \u0161\u0165asten, \u017ee tentokr\u00e1t se to obe\u0161lo bez obejmut\u00ed.
„Nashle.“
„M\u011bjte se,“ rozlou\u010d\u00ed se s n\u00e1mi u\u017e i on, a my s Tomem, ani\u017e by se je\u0161t\u011b jeden z n\u00e1s oto\u010dil, vyjdeme z kav\u00e1rny.<\/p>\n

„Tak co?“ sjede teprve a\u017e nyn\u00ed rukou z m\u00fdch zad, a proplete na\u0161e prsty. J\u00e1 ale jen zavrt\u00edm hlavou s rozpolcen\u00fdmi pocity a vydechnu.
„Vy\u010derp\u00e1vaj\u00edc\u00ed. Nev\u011bnoval bys mi jednu cigaretu?“ pronesu t\u00e9m\u011b\u0159 zoufale. Zoufal\u00ed lid\u00e9 d\u011blaj\u00ed zoufal\u00e9 \u010diny. Jednu cigaretu, a\u010dkoliv jindy nekou\u0159\u00edm, si zaslou\u017e\u00edm. Tom se ale bez ptan\u00ed jen usm\u011bje a nat\u00e1hne ke mn\u011b ruku s otev\u0159enou krabi\u010dkou. Jednu si vyt\u00e1hnu, a z\u00e1rove\u0148 se zastav\u00edm, abych se do\u010dkal i zapalova\u010de. Kdy\u017e si jednu zap\u00e1l\u00ed i Tom, teprve pak ke mn\u011b vzt\u00e1hne ruku s ho\u0159\u00edc\u00edm plamenem a j\u00e1 okus\u00edm tu h\u0159\u00ed\u0161nou ty\u010dinku, kdy\u017e do sebe nasaji d\u00fdm. V prvn\u00ed chv\u00edli se mi m\u00edrn\u011b zamot\u00e1 hlava, a m\u00e1m pocit, \u017ee se mus\u00edm udusit, ale nakonec se kou\u0159 zvl\u00e1\u0161tn\u00edm zp\u016fsobem rozlije po v\u0161ech dutin\u00e1ch a ztrat\u00ed se v pouh\u00e9m uvol\u0148uj\u00edc\u00edm v\u00fddechu.<\/p>\n

„Co si m\u011b prohl\u00ed\u017e\u00ed\u0161?“
„Jen tak, ale vypad\u00e1 to, jako\u017ee u\u017e m\u00e1\u0161 kou\u0159en\u00ed v mal\u00edku,“ zasm\u011bje se Tom, nejsp\u00ed\u0161 o\u010dek\u00e1vaj\u00edc\u00ed sc\u00e9nu du\u0161en\u00ed, ale pak vstr\u010d\u00ed krabi\u010dku zp\u00e1tky a op\u011bt proplete na\u0161e prsty. Ot\u0159esu se zimou, proto\u017ee doposud zvykl\u00e9 m\u00e9 t\u011blo na teplo kav\u00e1rny poznalo, \u017ee se venku zna\u010dn\u011b ochladilo. Za\u010d\u00edn\u00e1 ve\u010der.
„Je ti zima?“
„Jde to.“
„Je\u0161t\u011b nejsi \u00fapln\u011b zdravej, m\u011bl bys b\u00fdt oble\u010denej.“
„Hm,“ reaguji jen, my\u0161lenkami n\u011bkde jinde, ale to u\u017e Tom ze sebe sund\u00e1 bundu, aby mi ji v\u011bnoval. „Tomi,“ vr\u00e1t\u00edm sv\u00e9 my\u0161lenky do reality, „bude ti zima.“
„Nebude mi zima, za chvilku jsme doma, vem si ji.“ Na to mu tedy pod\u00e1m svou cigaretu, aby ji podr\u017eel, a obl\u00e9knu si jeho bundu.
„D\u011bkuju,“ vd\u011b\u010dn\u011b si ho prohl\u00e9dnu, abych se p\u0159esv\u011bd\u010dil, \u017ee s\u00e1m v pouh\u00e9m tri\u010dku s dlouh\u00fdm ruk\u00e1vem, nebojuje se zimou. Vypad\u00e1 to ale, \u017ee je odoln\u00fd. Vezmu si od n\u011bho cigaretu zp\u011bt a op\u011bt se v\u011bnuji pouze my\u0161lenk\u00e1m.<\/p>\n

„\u0158ekni mi n\u011bco, pro\u010d ml\u010d\u00ed\u0161?“
„Nen\u00ed co \u0159\u00edct. Je to po\u0159\u00e1d on, jen si mysl\u00ed, \u017ee je n\u011bkdo lep\u0161\u00ed, kdy\u017e se p\u0159est\u011bhoval do Francie.“
„Pro\u010d si mysl\u00ed\u0161, \u017ee lep\u0161\u00ed nen\u00ed?“
„Tome, mo\u017en\u00e1 t\u011b to v\u00e1\u017en\u011b zaj\u00edm\u00e1, nebo se pt\u00e1\u0161 jen ze slu\u0161nosti, ale v\u011b\u0159, \u017ee t\u011b toho u\u0161et\u0159\u00edm. Nechci se o tom bavit, pros\u00edm, chci to vypustit, alespo\u0148 na dobu, co budeme tady, v Berl\u00edn\u011b.“
„P\u0159esta\u0148, v\u00e1\u017en\u011b m\u011b to zaj\u00edm\u00e1.“
„Za celou dobu nejzaj\u00edmav\u011bj\u0161\u00ed bylo, \u017ee se vlastn\u011b zn\u00e1te.“
„Bille, nepamatuju si ho, ani trochu.“
„Co?“ uchechtnu se.
„\u0158ekl jsem to jenom tak. Je v\u00e1\u017en\u011b zaj\u00edmav\u00fd, jak je sv\u011bt malej, ale m\u016fj otec m\u00e1 dost velk\u00fd imp\u00e9rium na to, aby kdokoliv mohl \u0159\u00edct, \u017ee ho zn\u00e1. Nepamatuji si skoro, co bylo p\u0159ed m\u011bs\u00edcem, nato\u017e p\u0159ed rokem. A jeho tv\u00e1\u0159 v\u016fbec ne. Mo\u017en\u00e1 kdybych p\u0159ed t\u00edm rokem sly\u0161el jeho jm\u00e9no, asi by m\u011b to zarazilo, proto\u017ee mus\u00edte m\u00edt stejn\u00fd p\u0159\u00edjmen\u00ed. Ale jinak nic, pr\u00e1zdno.“<\/p>\n

Mus\u00edm se usm\u00e1t, ani\u017e bych to n\u011bjak ovl\u00e1dal. Vlastn\u011b jsem n\u011bjak\u00fdm zvl\u00e1\u0161tn\u00edm zp\u016fsobem r\u00e1d, \u017ee to Tom \u0159ekl. Je pravdou, \u017ee d\u00edky sv\u00e9mu t\u00e1tovi potk\u00e1 tolik lid\u00ed, \u017ee si asi jen t\u011b\u017eko pamatuje ka\u017ed\u00e9ho zvl\u00e1\u0161\u0165, to by se musel zbl\u00e1znit.
„Vlastn\u011b m\u011b to t\u011b\u0161\u00ed,“ zasm\u011bju se.
„Necht\u011bl jsem ho nijak urazit, ale…“
„Tome, proboha, lhal jsem mu. A mysl\u00edm, \u017ee to ohledn\u011b toho bytu nebyla le\u017e jedin\u00e1, co jsem za tu hodinu stihl \u0159\u00edct, tak\u017ee v pohod\u011b.“
„Nebylo to moc \u0161\u0165astn\u00fd setk\u00e1n\u00ed, \u017ee?“
„V\u016fbec ne,“ zavrt\u00edm hlavou, u\u017e s lep\u0161\u00ed n\u00e1ladou, „bylo to p\u0159\u00ed\u0161ern\u00fd. Ani jeden jsme nev\u011bd\u011bli, co \u0159\u00edct, chv\u00edlema jsme ml\u010deli, chv\u00edlema jsme si sk\u00e1kali do \u0159e\u010di. P\u0159\u00ed\u0161ern\u00fd.“ Tom mi p\u0159ilo\u017e\u00ed ruku na ramena, aby si mne k sob\u011b p\u0159it\u00e1hl bl\u00ed\u017ee a pol\u00edbil mne na sp\u00e1nek.
„U\u017e je ti teplo?“
„U\u017e je mi hlavn\u011b l\u00e9pe. A m\u00e1m hlad.“
„To je dob\u0159e.“<\/p>\n

Ve\u010der, kdy\u017e u\u017e najezen\u00ed jen tak kouk\u00e1me na televizi, p\u0159itul\u00ed se ke mn\u011b Tom zezadu a pomalu mne obejme. Jenom\u017ee to u\u017e j\u00e1 jsem dobrou chv\u00edli my\u0161lenkami \u00fapln\u011b jinde.
„Copak?“ \u0161eptne, kdy\u017e mne pohlad\u00ed po tv\u00e1\u0159i a zjist\u00ed, \u017ee mi po n\u00ed st\u00e9k\u00e1 slza. Zavrt\u00edm ale hlavou, a p\u0159eto\u010d\u00edm se \u010delem k n\u011bmu, abych se k n\u011bmu mohl nat\u011bsno p\u0159itulit.
„Jen je mi to l\u00edto, to p\u0159ejde.“
„To s t\u00e1tou?“
„Hm,“ brouknu jen, pevn\u011b zabo\u0159en do jeho hrudi. Nech\u00e1m se j\u00edm hladit a zav\u0159u o\u010di. „Jsi na m\u011b tak stra\u0161n\u011b hodnej.“
„Co\u017ee?“
„Jsi na m\u011b stra\u0161n\u011b hodnej a j\u00e1 nev\u00edm, kdy ti to oplat\u00edm. J\u00e1 jen kdykoliv m\u00e1m trochu blbou n\u00e1ladu, tak jsem pak hnusnej na ka\u017ed\u00fdho a ty ne. Ty i kdy\u017e jsi na\u0161tvanej, nebo nem\u00e1\u0161 n\u00e1ladu, tak si na m\u011b stejn\u011b hodnej.“
„To taky nen\u00ed pravda poka\u017ed\u00fd.“
„V\u011bt\u0161inou ale jo.“
„A nev\u00edm pro\u010d bys mi m\u011bl n\u011bco opl\u00e1cet, jako kdybys mi to nevracel dostate\u010dn\u011b.“
„N\u011bkdy si prost\u011b mysl\u00edm, \u017ee ti to dostate\u010dn\u011b nevrac\u00edm.“
„No tak, dva lidi v jak\u00fdmkoliv norm\u00e1ln\u00edm vztahu by si nem\u011bli nic dlu\u017eit. Prost\u011b se chovat tak, jak si mysl\u00ed, \u017ee si ten druh\u00fd zaslou\u017e\u00ed. Kdy\u017e m\u00e1\u0161 p\u0159eci n\u011bkoho r\u00e1d, tak pro n\u011bj n\u011bco r\u00e1d ud\u011bl\u00e1\u0161, a ne\u010dek\u00e1\u0161 od n\u011bho nic.“
„Asi m\u00e1\u0161 n\u011bjak\u00fdm zp\u016fsobem pravdu.“
„Tak si nelam hlavu t\u00edm, \u017ee bys mi m\u011bl n\u011bco vracet,“ pol\u00edb\u00ed mne na tv\u00e1\u0159, ale v tu chv\u00edli mne polije hrozn\u00e9 horko a vte\u0159inu na to je mi neskute\u010dn\u00e1 zima. Zamra\u010d\u00edm se a p\u0159it\u00e1hnu k sob\u011b deku.<\/p>\n

„Je\u0161t\u011b je ti zima?“ s\u00e1hne mi starostliv\u011b na \u010delo.
„Je mi te\u010f neskute\u010dn\u00e1 zima,“ ot\u0159esu se, „mysl\u00edm, \u017ee m\u00e1m zimnici.“
„A j\u00e1 mysl\u00edm, \u017ee m\u00e1\u0161 i hore\u010dku, proto\u017ee m\u00e1\u0161 hrozn\u011b hork\u00fd \u010delo.“
„Ach jo,“ sna\u017e\u00edm se zah\u0159\u00e1t, ale absolutn\u011b to nejde. Co\u017e je norm\u00e1ln\u00ed se zimnic\u00ed.
„Mysl\u00edm, \u017ee jsi podcenil tu ch\u0159ipku a m\u011bli jsme se na Berl\u00edn vyprdnout.“
„To jsme teda nem\u011bli,“ protestuji hned.
„Ok, ale nem\u011bl jsi podcenit oble\u010den\u00ed. I kdy\u017e p\u0159es den u\u017e je celkem teplo.“
„Hm,“ d\u00e1m mu za pravdu.
„Nec\u00edtil jsi, \u017ee m\u00e1\u0161 hore\u010dku?“
„Takhle je mi posledn\u00ed t\u00fdden neust\u00e1le, nev\u011bnoval jsem tomu pozornost.“
„Ud\u011bl\u00e1m ti z\u00e1bal, to na zimnici pom\u00e1h\u00e1.“
„To je dobr\u00fd, to p\u0159ejde.“
„Ud\u011bl\u00e1m ti z\u00e1bal.“
„Tome, pro\u010d se o m\u011b tak hezky star\u00e1\u0161?“
„A pro\u010d m\u00e1\u0161 ty posledn\u00ed dobou tak hloup\u00e9 my\u0161lenky,“ vstane a za chvilku u\u017e opravdu c\u00edt\u00edm, jak mi nejenom obl\u00e9k\u00e1 mokr\u00e9 pono\u017eky, ale pak mi dokonce p\u0159ilo\u017e\u00ed i mokr\u00fd obklad na \u010delo. Jsem najednou tak moc zmo\u017een\u00fd, \u017ee nejsem schopen se donutit otev\u0159\u00edt o\u010di, tak\u017ee kdy\u017e mi Tom v\u011bnuje lehkou pusu, jen se pousm\u011bju.<\/p>\n

„Nem\u00e1m r\u00e1d, kdy\u017e je n\u011bkdo nemocn\u00fd.“
„Nejsem naka\u017eenej,“ uchechtnu se.
„Ne\u0159\u00edk\u00e1m to kv\u016fli tomu.“
„Tak kv\u016fli \u010demu?“
„Proto\u017ee kdy\u017e m\u00e1 n\u011bkdo rakovinu, je stra\u0161n\u011b nebezpe\u010dn\u00fd, kdy\u017e ten \u010dlov\u011bk onemocn\u00ed.“ M\u00edrn\u011b se zaraz\u00edm, ale hned na to pochop\u00edm a otev\u0159u o\u010di, abych si vyhledal jeho pohled.
„Byla Joy \u010dasto nemocn\u00e1?“
„\u010casto,“ p\u0159ik\u00fdvne. Pohlad\u00edm ho po tv\u00e1\u0159i a nech\u00e1m se j\u00edm pol\u00edbit, ne\u017e o\u010di zase zav\u0159u. Tak to potom ch\u00e1pu, \u017ee nem\u00e1 r\u00e1d jakoukoliv nemoc.
„Jestli ses o n\u00ed staral takhle p\u011bkn\u011b jako o m\u011b, ur\u010dit\u011b byla v\u017edy z nemoci hned venku.“
„Ty mi slib, \u017ee s t\u00edm v pond\u011bl\u00ed p\u016fjde\u0161 k doktoru.“
„Je to jenom ch\u0159ipka. A v\u00ed\u0161, \u017ee k doktoru nep\u016fjdu jenom tak.“
„Bille, trv\u00e1 to u\u017e p\u0159es t\u00fdden, a teprve po t\u00fddnu jsi dostal hore\u010dku. Nemus\u00ed to b\u00fdt jenom ch\u0159ipka. M\u016f\u017ee to b\u00fdt klidn\u011b z\u00e1pal plic, nebo tak.“
„Dob\u0159e, pokus\u00edm se.“
„A ne\u017e z\u00edtra pojedeme dom\u016f, bude\u0161 le\u017eet hezky v posteli…“
„Jsme v Berl\u00edn\u011b,“ zaprotestuji.
„Na Berl\u00edn budeme m\u00edt \u010das za p\u00e1r t\u00fddn\u016f dostatek. \u0158ekn\u011bme, \u017ee jsme se t\u011bma dv\u011bma dny tady jen namlsali, a pak si teprve d\u00e1me hlavn\u00ed chod, a\u017e se sem nast\u011bhujeme.“<\/p>\n

„Ten prvn\u00ed byt byl nejlep\u0161\u00ed, \u017ee?“
„Nejlep\u0161\u00ed. Mus\u00edme j\u00ed v pond\u011bl\u00ed hned zavolat.“
„To mus\u00edme, nechci se o tenhle byt p\u0159ipravit. Bo\u017ee, a ta terasa!“
„Jo, byl fakt nejlep\u0161\u00ed z t\u011bch t\u0159ech. M\u016f\u017eeme se je\u0161t\u011b kouknout po n\u011bjak\u00fdch, ale mysl\u00edm, \u017ee tohle u\u017e je stejn\u011b jednozna\u010dn\u00fd v\u00edt\u011bz. A ty u\u017e se net\u0159ese\u0161.“
„U\u017e to pomalu odezn\u00edv\u00e1.“
„To je fajn, snad odezn\u00ed i ta hore\u010dka.“
„Kdy\u017e u\u017e si tedy nebudeme u\u017e\u00edvat Berl\u00edna, nevyraz\u00edme dom\u016f co nejd\u0159\u00edve z\u00edtra?“
„Chce\u0161?“
„Zabal\u00edm se t\u0159eba do zimn\u00ed bundy, abys nemohl nam\u00edtnout, \u017ee jsem m\u00e1lo oble\u010den\u00fd,“ zasm\u011bju se unaven\u011b, z\u00edvnu si a jemn\u011b ho pohlad\u00edm po z\u00e1dech.<\/p>\n

V pr\u016fb\u011bhu noci otev\u0159u o\u010di a m\u00edrn\u011b se zaraz\u00edm, \u017ee se v\u0161ude sv\u00edt\u00ed, ale kdy\u017e pak kouknu vedle sebe, dojde mi to. Tom musel usnout kr\u00e1tce po mn\u011b. Pomalu, abych ho neprobudil, se posad\u00edm, vysvl\u00e9knu si mokr\u00e9 pono\u017eky a vylezu z postele. D\u00edky tomu, \u017ee hore\u010dka nejsp\u00ed\u0161 je\u0161t\u011b p\u0159etrv\u00e1v\u00e1, se mi zamot\u00e1 hlava, ale kdy\u017e se nadechnu, hned se to srovn\u00e1, a proto potichou\u010dku dojdu vypnout televizi a zhasnout sv\u011btlo. Z\u016fstane sv\u00edtit jen lampi\u010dka na Tomov\u011b stran\u011b, tak\u017ee stejn\u011b tak potichou\u010dku se vr\u00e1t\u00edm do postele, a pak u\u017e se jen nat\u00e1hnu, abych lampi\u010dku zhasnul a p\u0159ekryl Toma dekou. L\u00edpnu mu lehkou pusu na tv\u00e1\u0159 a ulo\u017e\u00edm se zase ke sp\u00e1nku.<\/p>\n

autor: Mintam<\/strong><\/div>\n

betaread: J. :o)<\/strong><\/div>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

autor: Mintam Jestli sm\u00ed poznat Toma? Sm\u00ed?„Jo, mohl bys\u2026 j\u00e1 jen \u017ee, nezn\u00e1me se te\u010f po\u0159\u00e1dn\u011b ani my dva. V\u00ed\u0161, nev\u00edm jestli bych hned cht\u011bl, abys\u2026“„V po\u0159\u00e1dku, ch\u00e1pu to.“„Samoz\u0159ejm\u011b, mohu mu pak zavolat, aby p\u0159i\u0161el, aby mne tu vyzvednul,“ p\u0159ik\u00fdvnu alespo\u0148 na<\/p>\n

Read More<\/a><\/p>\n","protected":false},"author":1,"featured_media":0,"comment_status":"open","ping_status":"open","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"_exactmetrics_skip_tracking":false,"_exactmetrics_sitenote_active":false,"_exactmetrics_sitenote_note":"","_exactmetrics_sitenote_category":0,"footnotes":""},"categories":[513],"tags":[],"class_list":["post-5588","post","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-zeiten-andern-dich-ii"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/5588","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=5588"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/5588\/revisions"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=5588"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/categories?post=5588"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/tags?post=5588"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}