{"id":7123,"date":"2012-01-11T15:00:00","date_gmt":"2012-01-11T14:00:00","guid":{"rendered":"http:\/\/twincestblog.cz\/?p=7104"},"modified":"2012-01-11T15:00:00","modified_gmt":"2012-01-11T14:00:00","slug":"zeiten-andern-dich-28","status":"publish","type":"post","link":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/2012\/01\/11\/zeiten-andern-dich-28\/","title":{"rendered":"Zeiten \u00e4ndern dich 28."},"content":{"rendered":"
autor: Mintam<\/strong><\/div>\n
<\/strong><\/div>\n

<\/strong><\/div>\n
<\/strong><\/div>\n
\"\"<\/strong> <\/div>\n
<\/div>\n
<\/div>\n
V p\u00e1tek u\u017e do \u0161koly jdu s p\u0159esv\u011bd\u010den\u00edm, \u017ee kdy\u017e se Tom neuk\u00e1zal dva dny, z\u016fstane to stejn\u00e9 i dnes. K m\u00e9mu mil\u00e9mu p\u0159ekvapen\u00ed se ale b\u011bhem druh\u00e9 hodiny otev\u0159ou dve\u0159e, a on vejde v cel\u00e9 sv\u00e9 kr\u00e1se. Prohod\u00ed jakousi pro m\u011b nesrozumitelnou v\u011btu u stolu profesorky a posad\u00ed se do sv\u00e9 lavice vedle Andrease. Stihnu je\u0161t\u011b zaznamenat, \u017ee se za\u010dali spolu bavit, ne\u017e pohled rad\u011bji vr\u00e1t\u00edm p\u0159ed sebe. M\u00e1m to br\u00e1t jako hrozbu, \u017ee se spolu bav\u00ed? Co to sk\u00fdt\u00e1, op\u011btn\u00e1 zm\u011bna Tomova chov\u00e1n\u00ed s n\u00e1vratem kamar\u00e1dstv\u00ed? Nebo bych m\u011bl p\u0159estat b\u00fdt tak paranoidn\u00ed a nezaj\u00edmat se?<\/p>\n

Po dal\u0161\u00edch dvou hodin\u00e1ch se m\u00e1me p\u0159est\u011bhovat do jin\u00e9 u\u010debny, ale ne\u017e si sbal\u00edm v\u011bci, jsem ve t\u0159\u00edd\u011b skoro posledn\u00ed. S v\u00fddechem za sebou vezmu je\u0161t\u011b mikinu a vyd\u00e1m se po chodb\u011b ke schod\u016fm, abych se dostal do t\u00e9 spr\u00e1vn\u00e9 u\u010debny. Ne\u017e m\u00e1m ale v\u016fbec \u0161anci ke schod\u016fm doj\u00edt, jsem zata\u017een do u\u010debny hudby a u\u017e jen sly\u0161\u00edm, jak za mnou pr\u00e1sknou dve\u0159e. Ani m\u011b nep\u0159ekvap\u00ed, kdy\u017e stoj\u00edm tv\u00e1\u0159\u00ed v tv\u00e1\u0159 Andreasovi, a t\u011bm zbyl\u00fdm dv\u011bma.<\/p>\n

„Tak tys mi, mysl\u00edm, nerozum\u011bl,“ \u0159ekne Andreas, pevn\u011b m\u011b sv\u00edraj\u00edc\u00ed za lem trika u krku. „\u0158ekl jsem vyh\u00fdbat se mu, ne p\u0159esn\u00fd opak!“
Polknu a s t\u011b\u017ek\u00fdm dechem jen o\u010dima sjedu ty dva. Samoz\u0159ejm\u011b, vid\u011bli m\u011b s Tomem, a nemohl jsem po\u010d\u00edtat, \u017ee to jen tak projde. Vzd\u00e1m ve\u0161kerou nad\u011bji, \u017ee bych zde mohl dostat milost.<\/div>\n

„Nic jsem neud\u011blal.“
„Nic?“ opt\u00e1 se Georg a slo\u017e\u00ed si ruce na prsou.
„Jd\u011bte u\u017e do h\u00e1je! Tom nestoj\u00ed o va\u0161\u00ed spole\u010dnost! Chov\u00e1te se jako \u017e\u00e1rliv\u00fd puber\u0165a\u010dky,“ pronesu i na m\u011b dost sebejist\u011b, a u\u017e v\u016fbec kdo v\u00ed, co je na tom pravdy.
Pokus\u00edm se Andreasovi vymanit, ale to u\u017e se k n\u011bmu p\u0159id\u00e1 i Gustav.<\/div>\n
„Tak \u017e\u00e1rliv\u00fd puber\u0165a\u010dky, ty buzno, jo?“ Poc\u00edt\u00edm u\u017e jen bolest v podb\u0159i\u0161ku, kdy\u017e mne tam tref\u00ed jeho koleno. Bolest\u00ed pevn\u011b semknu o\u010di a lehce se sklon\u00edm, kdy\u017e mne ale Andreas v\u0161\u00ed silou narovn\u00e1 a p\u0159ed\u00e1 svou pozici Georgovi, kter\u00fd mi ochotn\u011b zkrout\u00ed ruku. Vyjeknu bolest\u00ed a jako v omr\u00e1\u010den\u00ed mu je\u0161t\u011b stihnu odplivnout do tv\u00e1\u0159e. Jeho stisk p\u0159id\u00e1 na s\u00edle, stejn\u011b jako jeho hlas, ale ten nejsem u\u017e schopn\u00fd vn\u00edmat, proto\u017ee mne Gustav obdaruje je\u0161t\u011b minim\u00e1ln\u011b dv\u011bma ranami do b\u0159icha.<\/div>\n
\n
\n

„Pus\u0165 ho!“ zaslechnu n\u00e1hle nov\u00fd hlas v m\u00edstnosti, a kdy\u017e povol\u00ed stisk jak Gustava, tak i Georga, sesunu se v bolestech po zdi na zem. V hlav\u011b mi hu\u010d\u00ed, jako by mi m\u011bla ka\u017edou vte\u0159inu prasknout, a o k\u0159e\u010d\u00edch v b\u0159i\u0161e ani nemluv\u00edm. Nejsem schopn\u00fd do detail\u016f vn\u00edmat d\u011bn\u00ed kolem mne, ale to, \u017ee se po\u010det osob v m\u00edstnosti omezil, zaznamenat stihnu. Slab\u011b pootev\u0159u o\u010di pln\u00e9 slz, a zastihnu akor\u00e1t sc\u00e9nu, kdy Tom p\u0159itla\u010d\u00ed Andreasem na ze\u010f a chv\u00edli ho tam tak p\u0159idr\u017e\u00ed. „Mysl\u00ed\u0161, \u017ee takhle to bude lep\u0161\u00ed?!“
Andreas mu jen odstr\u010d\u00ed jeho ruce a ledabyle odkr\u00e1\u010d\u00ed, kdy\u017e jsem ale nucen o\u010di bolest\u00ed op\u011bt zav\u0159\u00edt, d\u00edky dal\u0161\u00edmu bodnut\u00ed k\u0159e\u010de.
„M\u016f\u017ee\u0161 sed\u011bt? …Bille, mluv se mnou,“ sly\u0161\u00edm jakoby mlhav\u011b Tomovo nal\u00e9h\u00e1n\u00ed. P\u0159es hu\u010den\u00ed hlavy zaslechnu v\u017edy jen ur\u010ditou \u010d\u00e1st, a tak na souhlas, \u017ee alespo\u0148 vn\u00edm\u00e1m trochu z jeho hlasu, otev\u0159u zas opatrn\u011b o\u010di a pokus\u00edm se posadit. „Co t\u011b bol\u00ed? \u0158ekni mi, co v\u0161echno t\u011b bol\u00ed.“
„B\u0159icho,“ zm\u016f\u017eu se akor\u00e1t na jedno stroh\u00e9 slovo.
„Ok, hele, odvezu t\u011b k doktorovi, dob\u0159e? Ale mus\u00ed\u0161 mi \u0159\u00edct, zda jsi schopn\u00fd vst\u00e1t.“
„Ne! Proboha, Tome, doktora ne!“ Slovo doktor mne dok\u00e1\u017ee postavit na nohy v jak\u00e9mkoliv stavu. Doktory k smrti nesn\u00e1\u0161\u00edm. Nem\u016f\u017ee mi tohle ud\u011blat.<\/p>\n

„Bille! Mus\u00ed t\u011b n\u011bkdo vid\u011bt!“
„Ne! Nech m\u011b! Nechci nikam!“ odsunu se od n\u011bho, se snahou se postavit, ale bez \u00fasp\u011bchu, tak\u017ee se s nov\u00fdm pl\u00e1\u010dem schoul\u00edm v bolestech.
„\u0160\u00edl\u00ed\u0161? Co kdy\u017e…“ za\u010dne v\u011btu, ale pak to vzd\u00e1. P\u0159i\u0161oupne se o ten kus bl\u00ed\u017ee ke mn\u011b a j\u00e1 se s pl\u00e1\u010dem zhrout\u00edm na jeho rameno, ani\u017e by mi ho byl nab\u00eddl. Je mi jedno, co si te\u010f mysl\u00ed, jeho \u00famysly o nemocnici, ale j\u00e1 pot\u0159ebuju hlavn\u011b v\u011bd\u011bt, \u017ee tu n\u011bkdo je. N\u011bkdo, o koho se mohu op\u0159\u00edt v nad\u011bji, \u017ee m\u011b uchr\u00e1n\u00ed od v\u0161eho zl\u00e9ho u\u017e nav\u017edy.
Mezi vzlyky mne napad\u00e1 jedna jedin\u00e1 ot\u00e1zka, pro\u010d to ud\u011blali, ale nejsem schopn\u00fd ji vyslovit. Jeho odpov\u011bd\u00ed na v\u0161e mi pro tuhle chv\u00edli posta\u010d\u00ed jen fakt, \u017ee mne jeho ruce lehce obejmou a pohlad\u00ed po z\u00e1dech.
„Nem\u016f\u017eem tady z\u016fstat. Mus\u00edme vypadnout, ne\u017e kdokoliv n\u011bco zjist\u00ed,“ \u0159ekne po chvilce ticha protkan\u00e9ho jen m\u00fdm ob\u010dasn\u00fdm vzlykem.
„Nem\u016f\u017eu,“ \u0161kytnu.
„Co nem\u016f\u017ee\u0161?“
„Nem\u016f\u017eu te\u010f jet dom\u016f, a u\u017e v\u016fbec ne…“ zav\u0159u prudce o\u010di, kdy\u017e mne op\u011bt bolestn\u011b p\u00edchne v oblasti \u017ealudku.
Tom se m\u00edrn\u011b odt\u00e1hne a prohl\u00e9dne si mne. „Fajn, nechce\u0161 do nemocnice, nechce\u0161 dom\u016f, a ve \u0161kole z\u016fstat nem\u016f\u017eeme. Je tu jedin\u00e1 mo\u017enost, ale mus\u00ed\u0161 j\u00edt. Pom\u016f\u017eu ti.“
„Jak\u00e1 mo\u017enost?“ s t\u011b\u017ek\u00fdm n\u00e1dechem si set\u0159u h\u0159betem ruky krapet slzy, kter\u00e9 ale stejn\u011b sv\u00e9voln\u011b reakc\u00ed na bolest st\u00e9kaj\u00ed.
„Nebudu t\u011b p\u0159ece tahat n\u011bkam n\u00e1sil\u00edm. Mus\u00ed\u0161 se ale pokusit postavit.“ S jeho pomoc\u00ed se tedy skute\u010dn\u011b postav\u00edm, a a\u010d to nen\u00ed \u00fapln\u011b nejlep\u0161\u00ed, pravdou je, \u017ee zmizet v\u00e1\u017en\u011b mus\u00edme, ne\u017e tu bude dal\u0161\u00ed hodina. „Super.“
Oto\u010d\u00edm se je\u0161t\u011b, abych sebral svou ta\u0161ku, tu ale Tom pohotov\u011b sebere a znovu mne pln\u011b podep\u0159e. Vylezeme na poklidnou chodbu a vyd\u00e1me se ven k jeho autu. Nestihl jsem si ani v\u0161imnout, \u017ee u\u017e zvonilo. Jako by na tom te\u010f tak z\u00e1le\u017eelo.<\/p>\n

Dal\u0161\u00edch nast\u00e1vaj\u00edc\u00edch deset minut v aut\u011b bojuji akor\u00e1t s bolest\u00ed a tichem v sob\u011b. Jsem hrozn\u011b rozklepan\u00fd, \u0161okovan\u00fd a m\u00edrn\u011b si p\u0159ipad\u00e1m jako v jin\u00e9 dimenzi. Pravd\u011bpodobn\u011b je to v\u0161e z cel\u00e9 t\u00e9 situace. V hlav\u011b mi, krom\u011b v\u0161eho ostatn\u00edho, b\u011bhaj\u00ed my\u0161lenky na Gordona, co mu \u0159eknu. V tomhle stavu v\u00e1\u017en\u011b nejsem schopen mu do tv\u00e1\u0159e tvrdit, \u017ee jsem naprosto v pohod\u011b. Auto n\u00e1hle zastav\u00ed p\u0159ed obrovsk\u00fdm b\u00edl\u00fdm domem.
„Pom\u016f\u017eu ti ven,“ \u0159ekne rychle, a obch\u00e1z\u00ed u\u017e auto, ne\u017e stihnu reagovat.
„Zvl\u00e1dl bych to,“ \u0159eknu, kdy\u017e u\u017e mi pom\u00e1h\u00e1. V tu chv\u00edli se mi ale podlom\u00ed nohy, tak\u017ee jeho pomoc mus\u00edm ocenit. S na\u0161\u00edm p\u0159\u00edchodem do zahrady se k n\u00e1m p\u0159i\u017eenou dva velc\u00ed psi. Pov\u0161imnu si, \u017ee je jeden cel\u00fd \u010dern\u00fd a druh\u00fd sv\u011btle hn\u011bd\u00fd, ale nedostanu moc prostoru k dal\u0161\u00edmu zkoum\u00e1n\u00ed, proto\u017ee je Tom hned ok\u0159ikne a oni se poslu\u0161n\u011b oba ihned st\u00e1hnou.
Zavede mne dovnit\u0159, kde bych se v jin\u00fdch situac\u00edch zv\u011bdav\u011b rozhl\u00e9dl, ale tentokr\u00e1t jsem schopen se spokojit jen s t\u00edm, \u017ee je zde v\u0161ude p\u0159\u00edjemn\u011b c\u00edtit sko\u0159ice.
„Lehni si tady.“ Dovede mne k prostorn\u00e9mu gau\u010di.
„Nen\u00ed to ale…“ chytnu se rychle za b\u0159icho, kdy\u017e mne v n\u011bm op\u011bt p\u00edchne, „blb\u00fd? Nen\u00ed p\u0159ece tv\u00e1 povinnost..“
„Lehni si, pros\u00edm.“
„Ale… co tvoji rodi\u010de a tak, nem\u016f\u017eu tady p\u0159ece…“ nedokon\u010d\u00edm z\u00e1m\u011brn\u011b v\u011btu.
Tom se pousm\u011bje, kdy\u017e se pod jeho veden\u00edm na gau\u010d posad\u00edm. „Bu\u010f bez obav, tady se b\u011b\u017en\u011b neuk\u00e1\u017ee nikdo 24 hodin.“ Snad a\u017e starostliv\u011b mne jeho pohled sjede, a je\u0161t\u011b starostliv\u011bji zn\u00ed pak jeho hlas, kdy\u017e mi pod\u00e1v\u00e1 deku. „Na, teplo ti trochu pom\u016f\u017ee. Hned ti p\u0159inesu n\u011bco na bolest.“
„Dob\u0159e.“ C\u00edt\u00edm se, jako bych m\u011bl zimnici, ale p\u0159itom mi nen\u00ed nijak. Nedok\u00e1\u017eu se p\u0159estat t\u0159\u00e1st a nedok\u00e1\u017eu odehnat z t\u011bla ten divn\u00fd tlak p\u0159ipom\u00ednaj\u00edc\u00ed k\u00e1men v b\u0159i\u0161e, jako kdy\u017e m\u00e1 \u010dlov\u011bk z n\u011b\u010deho strach.<\/p>\n

„Co to je?“ kouknu se na tabletky, kter\u00e9 mi Tom p\u0159inese se skleni\u010dkou vody.
„\u00da\u010dinn\u00e1 pomoc. Zkus to, ulev\u00ed se ti. Vedlej\u0161\u00ed \u00fa\u010dinky? Preferuji, \u017ee nemoc \u010di bolest se m\u00e1 zaspat.“ Po chvilce m\u00e9ho v\u00e1h\u00e1n\u00ed pozvedne obo\u010d\u00ed. „Boj\u00ed\u0161 se?“
„No…“ zav\u00e1h\u00e1m, pak ale tabletky zapiju a lehnu si zp\u00e1tky. Respektive zkrout\u00edm se tak, jak mi k\u0159e\u010d v b\u0159i\u0161e dovoluje. „M\u00e1\u0161 psy. Jak se jmenuj\u00ed?“
Tom lehce odstr\u010d\u00ed posuvn\u00fd stolek a sedne si na podlahu \u010delem ke gau\u010di. „Basta a Sam.“
„Jsou kr\u00e1sn\u00ed,“ \u0159eknu s jak\u00fdmsi h\u0159ejiv\u00fdm pocitem.
V pop\u0159ed\u00ed domu cvaknou dve\u0159e a Tom zbyst\u0159\u00ed. „Dneska je p\u00e1tek?“ S \u0159e\u010dnickou ot\u00e1zkou vstane a vyd\u00e1 se sm\u011brem k vchodov\u00fdm dve\u0159\u00edm. Pak u\u017e sly\u0161\u00edm jen tlumen\u00fd rozhovor dvou lid\u00ed a cosi mi za\u010dne m\u00edrn\u011b tla\u010dit na v\u00ed\u010dka. On mi v\u00e1\u017en\u011b dal n\u011bjak\u00e9 usp\u00e1vac\u00ed l\u00e9ky? A to s n\u011bjak\u00fdm \u00famyslem? Zavrhnu rad\u011bji v\u0161echny sv\u00e9 my\u0161lenky, a rozhodnu se pop\u0159em\u00fd\u0161let a prov\u00e9st d\u016fle\u017eit\u011bj\u0161\u00ed v\u011bc. A tou je, zavolat Gordonovi d\u0159\u00edv, ne\u017e po mn\u011b za\u010dne p\u00e1trat policie po cel\u00e9 republice. Jsem nucen vymyslet si historku, \u017ee jsem se rozhodl str\u00e1vit je\u0161t\u011b den v \u00fatulku a doraz\u00edm ve\u010dern\u00edm spojem. A ne\u017e dotelefonuji, Tom se vr\u00e1t\u00ed.<\/p>\n

„Volal jsi dom\u016f?“ zept\u00e1 se, kdy\u017e hovor ukon\u010d\u00edm.
„Myslel jsem, \u017ee bych je m\u011bl informovat.“ Opatrn\u011b \u0159eknu, kdy\u017e mne p\u0159epadne op\u011btovn\u011b k\u0159e\u010d, a kdy\u017e m\u011b ji\u017e siln\u011b tla\u010d\u00ed \u00fanava zp\u016fsoben\u00e1 l\u00e9ky.
„Dob\u0159e. Hod\u00edm t\u011b pak, kam bude\u0161 pot\u0159ebovat. Jak se c\u00edt\u00ed\u0161 te\u010f?“
Zavrt\u00edm nesmysln\u011b hlavou. „Jsem z t\u011bch l\u00e9k\u016f dost unavenej.“
„To je dob\u0159e. \u0158ekl jsem Mary, aby t\u011b neru\u0161ila. Chod\u00ed sem ukl\u00edzet.“
„Jak jsi m\u011b v\u016fbec na\u0161el v t\u00e9 t\u0159\u00edd\u011b?“ zept\u00e1m se u\u017e trochu st\u011b\u017e\u00ed.
„Proto\u017ee jsem s Andreasem p\u0159edt\u00edm vedl nehezkej rozhovor. Taky jsem si v\u0161iml, \u017ee ti trvalo, ne\u017e si vy\u0161el ze t\u0159\u00eddy. A pak jste se neobjevoval ani jeden, mohl jsem jenom tu\u0161it, ale \u0161el jsem vlastn\u011b na jistotu.“
„J\u00e1 jen nech\u00e1pu, \u017ee \u010dekali,“ vydechnu, abych trochu zahnal tu \u00fanavu, „ne\u017e p\u0159ijde\u0161 do \u0161koly ty. M\u011bli takov\u00e9ho \u010dasu bez tv\u00e9 p\u0159\u00edtomnosti.“
Tom pohledem m\u00edrn\u011b uhne kamsi za mne. „Z vlastn\u00ed zku\u0161enosti v\u00edm, \u017ee vlastn\u011b chce\u0161, aby o tom n\u011bkdo v\u011bd\u011bl.“
„Exhibicionismus.“
„Asi tak.“
„Nechutn\u00fd,“ p\u00edpnu jen, kdy\u017e u\u017e m\u00e1 v\u00ed\u010dka udr\u017e\u00edm st\u011b\u017e\u00ed otev\u0159en\u00e1. <\/p>\n

autor: Mintam<\/strong><\/div>\n

betaread: Janule<\/strong> <\/div>\n","protected":false},"excerpt":{"rendered":"

autor: Mintam V p\u00e1tek u\u017e do \u0161koly jdu s p\u0159esv\u011bd\u010den\u00edm, \u017ee kdy\u017e se Tom neuk\u00e1zal dva dny, z\u016fstane to stejn\u00e9 i dnes. K m\u00e9mu mil\u00e9mu p\u0159ekvapen\u00ed se ale b\u011bhem druh\u00e9 hodiny otev\u0159ou dve\u0159e, a on vejde v cel\u00e9 sv\u00e9 kr\u00e1se. Prohod\u00ed jakousi<\/p>\n

Read More<\/a><\/p>\n","protected":false},"author":1,"featured_media":0,"comment_status":"open","ping_status":"open","sticky":false,"template":"","format":"standard","meta":{"_exactmetrics_skip_tracking":false,"_exactmetrics_sitenote_active":false,"_exactmetrics_sitenote_note":"","_exactmetrics_sitenote_category":0,"footnotes":""},"categories":[462],"tags":[],"class_list":["post-7123","post","type-post","status-publish","format-standard","hentry","category-zeiten-andern-dich"],"_links":{"self":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/7123","targetHints":{"allow":["GET"]}}],"collection":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts"}],"about":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/types\/post"}],"author":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/users\/1"}],"replies":[{"embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/comments?post=7123"}],"version-history":[{"count":0,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/posts\/7123\/revisions"}],"wp:attachment":[{"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/media?parent=7123"}],"wp:term":[{"taxonomy":"category","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/categories?post=7123"},{"taxonomy":"post_tag","embeddable":true,"href":"https:\/\/twincestblog.cz\/domains\/twincestblog.cz\/wp-json\/wp\/v2\/tags?post=7123"}],"curies":[{"name":"wp","href":"https:\/\/api.w.org\/{rel}","templated":true}]}}