Na začátku povídky kluci ještě nejsou hvězdami slavné kapely, jsou to jen obyčejní kluci, kteří mají své sny a ze začátku vlastně ani neví, že jsou bráchové… 😡 Bill žije s matkou a otcem (nevlastním) v Magdeburgu. Myslí si, že je jedináček a hrozně moc chce být slavným a úspěšným zpěvákem. Má trochu problémy se svým okolím, které nereaguje dobře na to, že je trochu jiný. Že nosí obarvené černé vlasy, občas si maluje oči černou tužkou a občas i lakuje černě nehty. A časově je to taky trochu oproti skutečnosti posunuté. Snad to bude srozumitelné :p. Tak tady to je … A pište, pls, komentíky, ohromně to pomáhá a potěší :p
V Magdeburgu, 20. srpna
Srpnové slunce se opíralo do bílých zdí malého domu v zahradě. Téměř všechna okna byla otevřená, na parapetu v prvním patře seděl černovlasý kluk. Nudil se. Byly prázdniny. Sice se na ně celý rok těšil, ale v srpnu už ho to doma nebavilo. Rodiče byli samozřejmě celé dny v práci a bylo na něm, jak bude trávit všechny dny. V městě, kde bydlel, neměl moc kamarádů. Ani ve škole. Cítil se hodně opuštěný. Zavrtěl se na dřevěném okenním rámu a když našel pohodlnější polohu, přivřel oči. Zasnil se. Viděl sám sebe stát na ohromném pódiu, ze všech stran se ozývalo volání. To jeho jméno všichni volali. Stál ve světle ramp, v ruce držel mikrofon. Když se ozvala jemná melodie kytary, začal zpívat Rette mich! Ani nevěděl, proč zrovna tahle slova. Něco ho napadlo. Seskočil z okna, ze stolu vytáhl otřepaný sešit a rychle si poznamenal pár slov. Ano, tenhle kluk měl sen a tím snem bylo stát se slavným zpěvákem. Mít kapelu. A něco dokázat. Tolik po tom toužil, byl ochoten pro to obětovat cokoli.
Vlastně bylo víc věcí, po kterých toužil. Když byl malý kluk, hrozně toužil po bráškovi, se kterým by si mohl hrát a blbnout. Postupně se smířil s tím, že brášku prostě mít nebude. Teď spíš toužil po někom, koho by mohl držet za ruku, kdo by ho měl rád takového, jaký je, kdo by se mu nevysmíval. Problém byl, že si nedovedl představit, že by to, co hledá, našel u nějaké dívky. Jo, ještě k tomu všemu začínal Bill tušit, že ho přitahují kluci.
„Bille, jsi doma?“ matčin hlas ho vytrhl ze zamyšlení. Odložil okousanou tužku a sešel po schodech do kuchyně. „Ahoj, mami“ „Ahoj zlatíčko, přines mi, prosím, z auta tašky. Ještě jsem se cestou z práce zastavila něco nakoupit.“ Matka ho roztržitě pohladila po tváři a začala rychle vyrábět něco k večeři. Otec měl přijet za chvíli. Bill přitáhl z garáže dvě narvané tašky a pomáhal matce vybalit jejich obsah. „Tak jak ses dneska měl?“ „Ale jo, dobrý.“ zamumlal. Přemýšlel nad textem, který ho napadl. Měl spoustu nápadů, ale vždycky skončily v sešitu v jeho stole. Ještě nikdy je nikomu nedal přečíst.
Po večeři pomohl matce uklidit stůl. Ani si nevšiml, že se zastavila uprostřed pohybu a už docela dlouho ho pozoruje a na tváři má pobavený úsměv. „Bille, chci ti něco říct. Pojď sem.“ Udělal pár kroků jejím směrem. Uchopila ho za ruku. „Víš, za pár dní ti bude sedmnáct a my jsme ti připravili takové malé překvapení. Jenomže to do narozenin nepočká a budeme ti to muset říct už teď.“ Tvářila se velmi pobaveně a byla moc zvědavá, jak bude její syn reagovat na překvapení, které vymyslela. Odvedla Billa do obýváku, kde už byl otec. Oba se tvářili nesmírně tajemně. Bill začal být mírně nervózní, netušil co na něj připravili. Konečně se nad ním otec slitoval. „Zítra jsem si vzal v práci volno a uděláme si malý výlet.“ Bill vyvalil oči, protože rodinné výlety nebyly zrovna jejich rodinnou tradicí. „A kam pojedeme?“ Otec se významně podíval po matce. „Pojedeme do Berlína. Přihlásili jsme tě do konkurzu na zpěváka jedné kapely. Jsou to tři kluci zhruba ve tvém věku a hledají čtvrtého na zpěv. Tak co tomu říkáš?“ Bill vypadal, že co nevidět zkolabuje. Úplně zezelenal. „Ale … to já nezvládnu. Já …nejsem na to připravený“. Matka ho obejmula, pohladila jeho černé hebké vlasy a řekla: „Ale zvládneš to, uvidíš, budeš nejlepší“!
Rodiče ještě chvíli Billa uklidňovali, že všechno určitě dobře dopadne, ale skoro je nevnímal. Chtěl být sám. Zavřel se ve svém pokoji. Nedokázal srovnat myšlenky, které létaly v jeho hlavě jedna přes druhou. Zítra, už zítra. Jeho sen bude nadosah. Musí být nejlepší, tohle je jeho šance. Postavil se před zrcadlo. Díval se do svých oříškových očí. Usmál se sám na sebe. Nevypadám tak úplně nejhůř. Když se ještě trochu namaluju a trochu srovnat vlasy. Jo, to půjde. No jo, ale co budu zpívat? Bill už vstřebal nečekanou zprávu a rozhodl se následující den zabodovat. Snažil se co nejlépe na svůj velký den připravit. Bylo už dlouho po půlnoci, když konečně usnul.
………………….
V Berlíně, 20. srpna
Sedm večer, ale ulice města byly pořád rozpálené letním sluncem. Dlouhovlasý hubený kluk v oblečení větším o několik čísel seděl na zahrádce před kavárnou, ochlazoval si tváře ledově vychlazenou stříbřitě modrou plechovkou a komentoval vzhled snad každé dívky, která prošla kolem. Jeho kamarádi byli dva. Tichý kluk se světlými vlasy jako by se stále ukrývající za brýlemi s černou obroučkou se jmenoval Gustav. Druhý byl Georg. Nejstarší z celé partičky. „Že tě to Tome pořád baví. Myslíš taky na něco jinýho než na holky a sex?“ zeptal se Gustav a tázavě zdvihl obočí. Už to nemohl poslouchat. Tom s Georgem dokázali sedět hodiny a bavit se o holkách, jako kdyby to bylo zboží vystavené v obchodě. Gustavovi to bylo cizí, nedokázal být tak povrchní.
Tihle tři kluci, ačkoli zdánlivě každý jiný, už nějaký čas tvořili hudební kapelu. Gustav hrál na bubny, Georg na basu a Tom na kytaru. Hráli zatím jenom po klubech, kterých bylo v Berlíně nespočet. Písničky si psali sami, teda vlastně většinu jich napsal Tom, alespoň hudbu. Texty dávali dohromady, jak to šlo. Zpívat zkoušeli všichni, ale žádná sláva to nebyla. Ale měli potenciál a chuť a to bylo hlavní. Od té doby, co se o ně začal zajímat jeden vcelku známý manažer, věci se pohnuly. Nejdřív přišel s nápadem najít pořádného zpěváka. Konkurz měl být už následující den. „Myslíte, že někdo zítra přijde?“ zeptal se najednou Tom. Georg se ušklíbl, jak měl ve zvyku. „Jo, určitě někdo přijde. Přece jenom už nás lidi trochu znají. Spíš nevím, jak poznáme, že to je ten pravý. Nebo pravá. Vlastně jsme si ještě neřekli, jestli vezmeme i holku.“ Gustav protočil oči. „Jenom to ne. Musí to bejt kluk. Kdyby to byla holka, tak abysme ji pořád před Tomem hlídali. Na to nejsem zvědavej.“ Tom protáhl obličej. „Jak, přede mnou. Děláš jako bych spal s každou na potkání.“ Gustav se zasmál. „No, nevím jestli na potkání, ale pochybuju, že ti stihne říct, jak se jmenuje.“ Tom se snažil protestovat, ale Gustav považoval téma za skončené. Ještě chvíli probírali, co vlastně od nového zpěváka očekávat. „Musí mít charisma“, vypadlo najednou z Toma. „A jak to poznáme?“ zeptal se Georg nechápavě. Tomovo obočí vyletělo až k okraji jeho čepice. „Jednoduše. Až ho uvidíš, padneš před ním prostě na zadek a budeš na něj koukat s pusou dokořán“. Všichni tři se tomu smáli jako skvělému vtipu.
Bylo asi deset večer, když Tom dorazil domů. Otec – jako tradičně – nebyl doma. Na stole našel jen lístek, že k večeři si má něco vzít z lednice a nemá na otce čekat. Vrátí se pozdě. Tom si povzdechl. Vytáhl kelímek s mléčnou rýží. Nemohl najít čistou lžičku, ráno zapomněl pustit myčku, tak si vzal vidličku a zalezl si k televizi. Otráveně se díval na blikající obrazovku. Žil s otcem v prostorném bytě na jedné z hlavních berlínských tříd. Přistěhovali se sem asi před patnácti lety z Lipska. Na matku si nepamatoval. Otec o ní nikdy nemluvil. Snad od nich odešla, když byl ještě úplně malý a rodiče se rozvedli. Měl jednu její fotku schovanou v dřevěné krabičce, kde měl všechny svoje poklady, nashromážděné za celé jeho dětství. Fotka nebyla celá, byla ustřižená a už byla značně ohmataná, jako dítě si ji prohlížel často. Znal každý detail její tváře. Věděl, že kdyby ji potkal na ulici, určitě by ji poznal.
Všichni kamarádi mu záviděli svobodu, kterou měl, ale nebylo v podstatě co závidět. Po celý svůj život se cítil hodně osamělý. Nikdy neměl nikoho, kdo by na něj měl čas, koho by zajímalo, co cítí a jak mu je. Otec ho měl rád, to ano, ale nedostatek času se mu snažil spíš vynahradit penězi. Pocity osamění však peníze vyléčit neuměly. Jestli jeho rodinné zázemí bylo příčinou jeho vztahu k dívkám, nevěděl ani on sám. Gustav měl pravdu. Asi by nespočítal, kolik dívek prošlo jeho postelí a kolikrát ani nevěděl, jak se která jmenovala, nevybavil by si jejich tváře. Hledal blízkost a porozumění, místo toho však nacházel smutek a prázdno. Pouštěl se do dalších a dalších vztahů a utíkal z nich ještě dříve než začaly.
Po chvíli televizi vypnul a přesunul se do svého pokoje. Vytáhl kytaru. Chvíli jen tak bezmyšlenkovitě brnkal, najednou ho ale napadla pomalá smutná melodie. Zapnul nahrávání, aby melodii nezapomněl. Rozvíjela se pod jeho prsty, jako kdyby přímo vyrůstala z napjatých strun. Měl pocit, že nic lepšího dosud nevymyslel. Opakoval si melodii pořád dokola a pokaždé byla bohatší a smutnější. Něco po půlnoci se konečně donutil jít spát. Usínal a do snů mu pořád zněla melodie, kterou večer objevil.
autor: Michelle M.
Ahoj michelle tale povídka si mě získala hned v prvním díle 😀 a hned jdu číst další . Asi si mě dostala tím "Děláš jako bych spal s každou na potkání." Gustav se zasmál. "No, nevím jestli na potkání, ale pochybuju, že ti stihne říct, jak se jmenuje." :D:D pěkně se to čte du číst dál , sem zvědavej jak se to vyvine. s pozdravem Zentrich
aha …a je to tu …..neviem preco ,ale stale ma to taha sa k tejto ffke vratit! zacat ju citat odznova , stale dokola , tento krat je to uz po 7 co ju citam ale vobec ma to neomrzelo ! strasne sa tesim ze si ju znova precitam !! ale uplne , som blááázon x) ale mozes za to TY xD !!
som hráábla krava xD ale čítam zase znova =D
JJ tahle povídka patřila k těm oblíbeným. Je škoda, že byl blog smazán, protože jsem si jistá, že ke každému dílu jsem ti napsla nějaký komentář. Protože tahle povídka je skvělá!! Jdu na další díl.
Čtu to už tak po 4 😀 nejlepšííí povídka tohle faaakt 🙂
[4]: souhlasím, pod každým dílem bylo spousty komentářů a rozhodně i můj. :/ ale copak komentáře..povídka je to nejdůležitější a já jsem ráda, že je opět hezky na světě a může si jí přečíst víc a víc lidí. 🙂
Idem si vychutnať ďalšiu lahôdku z pera Michelle M. Hneď prvá kapitola ma zaujala, idem ďalej.
Doufám že koho příjmou bude Bill.
Jéé, tak podle prvního dílu jsem si vzpoměla, že i tuhle povídku jsem už dávno četla! 🙂 Název mi teda popravdě nic moc neříkal, ale už teď vím, že tahle povídka je naprosto skvělá! Opět si nepamatuji žádné detaily, ale to nevadí 🙂 První díl je prostě skvělý! 😉