Erfüllende Träumen I 14.

Bill se probudil do deštivého rána. Jako mávnutím kouzelného proutku bylo pryč krásné letní počasí, i když byl teprve začátek září, podzim už o sobě dal vědět. Obloha byla zatažená šedivými mraky, z nichž se každou chvíli spouštěly dešťové kapky, vítr honil po ulici drobné smetí. Bill stál u okna a díval se ven. Byla neděle. Když ještě bydlel doma v Magdeburgu, měl neděle docela rád. Vždycky vstával pozdě, skoro k obědu a do nosu ho šimrala vůně mámina nedělního koláče. Cítil trochu nostalgie, že tyhle vzpomínky patří jeho dětství a už nikdy to nebude stejné. Pohroužený do dávných vzpomínek odtrhl se od okna potřísněného dešťovými kapkami a uvažoval, jak s volným dnem naloží.

V krátké tmavě šedé bundě a černé čepičce s kšiltem hluboko naraženým do čela vyšel dlouhými kroky do nevlídného dne. Na ulicích nikoho nepotkával, město bylo naprosto vylidněné. Před vysokým činžovním domem obloženým zažloutlými obdélníkovými dlaždicemi se zastavil. Ramenem se opřel do dveří, zaskřípěly, ale povolily. S bušícím srdcem vystoupal do třetího patra. Od té doby, co se to stalo poprvé, jsem tady vlastně nebyl, nic se tu nezměnilo, pomyslel si. Přiložil prst ke zvonku a několikrát zprudka vydechl. Za malou chvilku se ozvaly těžké kroky. K Billovu velkému překvapení však ve dveřích nestál dredatý Tom, ale vysoký štíhlý muž. Tomův otec. „Dobrý den, jsem Tomův kamarád, je doma?“ Muž si ho zvědavě prohlížel. „Bohužel není, šel něco koupit, ale už by měl být každou chvíli zpátky. Chceš na něj počkat? Pojď dál, prosím.“ Ustoupil, aby Bill mohl projít. „Ne, to je dobrý, děkuju. Jenom mu řekněte, že jsem se tady zastavil. Nashle.“ a už pádil ze schodů. „Počkej,“ volal za ním otec, „já ale nevím, jak se jmenuješ.“ „BILL“ neslo se jako ozvěna schodištěm.

……………..

Ten kluk. Bill. Srdce pana Kaulitze bušilo o závod, zatímco stál u okna a díval se za vysokou hubenou postavou, spěšně přecházející přes silnici a mizející za protějším rohem. To není možné. Byla by to strašná náhoda. Tom by se určitě zmínil. Zvláštní, nikdy neříkal o žádném kamarádovi, který by se jmenoval Bill. Můžou být přibližně ve stejném věku, určitá podoba by tu byla. Jenom ty černé vlasy tam nesedí. Ne, to není možné. Jenom si něco namlouvám. V Německu žije určitě víc sedmnáctiletých kluků, kteří se jmenují Bill… Určitě by mi řekla, že se setkali…

„Tati, tak jsem tady. Ufff.“ Tom hodil plnou nákupní tašku na kuchyňskou linku a svlékl promočenou mikinu. Snažil se být pořádný a udělat tím otci radost, takže ji i přehodil přes židli, aby lépe proschla. „Tak snad jsem na nic nezapomněl.“prohodil, zatímco vykládal jednotlivé balíčky ven z tašky. „Tati, mluvím na tebe. Děje se něco?“ Otcova vysoká postava se konečně odlepila od okna. Ve tváři měl zachmuřený výraz. „Někdo tě tady hledal.“ „Mě?“ opáčil Tom překvapeně. „A kdo? Co chtěl?“ „Co chtěl, to nevím, neřekl mi to. Jenom řekl, že ti mám vyřídit, že tě hledal. Prý se jmenuje Bill.“ S napětím čekal, jak bude syn na to jméno reagovat.

Tom se zarazil, z jeho výrazu bylo patrné překvapení. „Bill sem přišel?“ „Jo. Nikdy jsi o něm nemluvil, kdo je to?“ „No, on … Je to náš nový zpěvák. Hraje s námi asi měsíc.“ „Aha“, pokýval hlavou otec. Chtěl se ještě dál vyptávat, ale Tom mu nedal šanci. „Musím teď odejít, kvůli zkoušce, víš?“ Chvatně na sebe oblékal stále ještě vlhkou mikinu. „Kam jdeš?“ „Do studia, úplně jsem zapomněl, že jsme se tam měli sejít.“ Drobná lež, neměl bych to dělat, ale stane se. Občas to nevadí. Byl tady. On za mnou přišel. Třeba mu na mě taky záleží a třeba s Davidem opravdu nic nemá. „Tome, přijď brzy.“ uslyšel ještě otcův hlas než za sebou zabouchl dveře.

……………

Naléhavé zvonění Billa probudilo. Rozespale si promnul oči a chvíli uvažoval, co se děje. Šel jsem za Tomem, nebyl doma, zmokl jsem, byla mi zima, tak jsem si vlezl do postele.Jééé a asi jsem usnul. Na displeji telefonu zářil čas 13.45. Tak nějak napůl při vědomí šel otevřít. „Davide? Co tady děláš?“ zamumlal místo pozdravu. „Ty ještě spíš?“ podivil se David. „No, byl jsem dopoledne venku a zmokl jsem, byla mi zima a asi jsem usnul.“ vysvětloval Bill rozpačitě. „Aha … musím s tebou mluvit. Je to fakt důležitý.“ Bill poodstoupil ze dveří, v nichž stál, tak, aby David mohl projít dovnitř.

„Tak cos mi chtěl? Dáš si něco?“ „Ne, díky, nezdržím se dlouho… Bille, řekni mi, jak jsi v kapele spokojený? Jak vycházíš s klukama?“ Bill jen povytáhl pravé obočí. „Děje se něco?“ „Ne, nic se neděje. Jenom mám o vás starost, chci, aby všechno běželo, jak má. Čeká nás náročné období. Tak se tak ptám.“ „Všechno v pohodě, neboj.“ Bill potlačil zívnutí. „A co Tom?“ zeptal se opatrně David. Billův tep zrychlil, přesto zdánlivě netečně odpověděl „Co by? Normálka.“ „Víš, Bille, jen jsem ti chtěl říct, aby sis na něj dal pozor. On … není zlý, ale umí pěkně ublížit. A já nechci, aby ti ublížil. Všiml jsem si, že jste si celkem … blízcí, tak jsem … jen …“ Ani nevěděl jak, ale najednou držel Billovu ruku ve své a jemně přejížděl prstem po jejím hřbetu. „Neboj se, já se umím o sebe postarat sám.“ odsekl Bill a vytrhl mu ruku. „A teď – kdybys dovolil – chtěl bych se jít vysprchovat a tak podobně.“ David jen poplašeně zamrkal. „Jasně, promiň. Už jdu.“

Bill doprovodil roztěkaného manažera ke dveřím. David vyšel na chodbu a zamířil k výtahu, ale neodpustil si ještě „Kdybys cokoli potřeboval, víš, že se na mě můžeš obrátit, ano?“ „Jasně, díky. Budu si to pamatovat.“ Bill mu na rozloučenou ještě mávnul a s úlevou zavřel dveře. Z nějakého zatím neznámého důvodu mu Davidova návštěva nebyla příjemná. Že by to bylo tím, jak mě Tom obvinil, že s ním něco mám? Dívám se na něj najednou jinak?

………………..

David sjel výtahem do přízemí a chvatně vyšel ven. Byl natolik zamyšlený, že si ani nevšiml Toma, přicházejícího z opačné strany. Zato Tomovi Davidova přítomnost neunikla. Ucítil pronikavou bolest v ledvinách, jak adrenalin rychle vystřelil do jeho těla. Vteřinu váhal, jestli se má za Davidem rozběhnout a vymlátit z něj přiznání, že ho Bill svedl, nebo si to jít vyříkat s Billem. Jelikož David vcelku rychle odjel, zbyla Tomovi druhá možnost. Sakra, jdu za ním, abych se mu omluvil a on mě takhle podvádí. Nenajde mě doma, tak si hned zavolá náhradu, ale tohle mu neprojde!

Před očima měl úplně rudo, když tiskl zvonek u Billových dveří. Chvíli se nic nedělo, ale pak uslyšel nějaký šramot za dveřmi. „Tome, co ty tady?“ vydechl překvapeně Bill, po těle mu ještě stékaly kapičky vody, právě vylezl ze sprchy. Bez jediného slova vpadl Tom dovnitř. Popadl Billa za ruku a zuřivě s ním smýkl proti zdi. „Co děláš?“ Bill se podvědomě přikrčil a přitáhl si blíž k tělu vlhký ručník. „Tak jaký to s ním bylo? Udělal ti to líp než já, co? Přinutil tě, abys taky tolik křičel jako se mnou?“ Zapřel se rukama vedle Billovy hlavy, zprudka oddechoval. „Ses úplně zbláznil.“ Tomova tvář se hrozivě přibližovala. „Jo, zbláznil jsem se. A je to tvoje vina.“ Naštvaně se od Billa odvrátil a divoce přecházel malou halou, tři kroky sem, tři kroky tam. „Tome, křivdíš mi, já tě přece nepodvádím, fakt ne. Já …“

autor: Michelle M.