A byl tady říjen. Krásné léto, které toho roku trvalo tolik měsíců, se pomalu loučilo a přenechávalo vládu podzimu, ulice pokrylo spadané pestrobarevné listí. Do začátku turné zbývalo pouhých deset dnů. Všichni z kapely začali pociťovat mírnou nervozitu, občasné brnění kdesi hluboko uvnitř, které jim připomínalo, že rozhodující chvíle v jejich životě se blíží. Každý z nich měl své touhy a své sny, které ukrýval hluboko, a před ostatními to opět byli ti sebejistí kluci, kteří letěli vzhůru za slávou.
David se je snažil maximálně povzbudit. Přípravě dali všechno, co mohli, teď už záleželo jen na tom, jak je přijmou fanoušci. Zajistil jim ještě několik vystoupení v rádiu nebo krátký článek v časopise, věděl, že se musí naučit obrnit se před dotěrnými dotazy novinářů a všudypřítomnými blesky bulvárních fotografů. Pomalu si zvykali na pozornost, která se na ně upírala.
Jediný, kdo si to ale užíval se vším všudy, byl Bill. Před objektivy kamer a fotoaparátů se cítil naprosto samozřejmě, jako kdyby to dělal odjakživa. Davida tahle jeho samozřejmost a sebejistota, které získával, jakmile vystoupil do popředí, stále ještě udivovaly. Bill působil dojmem, že se narodil proto, aby stál s mikrofonem před davy lidí a promlouval k nim, ať už svým zpěvem nebo slovy. Nikdy si nestěžoval, že je unavený, že ho to nebaví, že nikam nepojede. Ne, naopak. Bill dodával energii zbylým členům kapely, pro něž cokoli kromě hraní bylo ztrátou času. Bill byl profesionál a věděl, že bez patřičné publicity jim hraní stačit nebude. Bylo to tvrdé, ale byla to realita.
……………
Posledních pět dní před začátkem turné dostali kluci volno. Tom a Bill se snažili využít každé volné chvilky, kterou pro sebe měli. Bylo jim jasné, že až vyrazí na šňůru, bude mnohem obtížnější získat pro sebe trochu času a ukrást pár polibků a letmých doteků.
„Přijdeš zítra? Řekněme v poledne a zajdeme si na nějaké dobré jídlo, ano?“ zašeptal Bill a nedočkavě se k Tomovi přitiskl celým tělem. Nechtěl, aby Tom odešel, tolik si přál, aby spolu mohli být 24 hodin denně, ale nešlo to. Papá Kaulitz zas po několika dnech dorazil domů a Tom musel předstírat vzorného syna. „Přijdu, lásko, dáme si báječný oběd a pak …“ Jeho slova se ztratila v Billových vlasech. Mazlivě se otíral měkkými rty o Billovo ouško a šeptal mu horoucí slova, která nesměla Billa nechat na pochybách, že ho čekají samé krásné věci.
…………..
Večer u Kaulitzů proběhl v pohodě. Od doby, co se mezi Billem a Tomem vše vyjasnilo, zlepšil se i Tomův vztah k otci. Najednou si měli víc co říct, jejich hovor byl mnohem uvolněnější než kdykoli předtím, i když si byl Tom jistý, že ještě zdaleka není vhodná chvíle, aby otce seznámil se skutečností, že se zamiloval a že jeho láska není tak docela „košer“.
Dopoledne ještě prohodil pár slov s otcem, než odjel do práce, a nedočkavě se postavil před otevřenou skříň. Tak co dneska na sebe? Chci se mu líbit, chci, aby byl rád, že se mnou jde na oběd zrovna on. Je tak sladký, když si mě prohlíží a já mu vidím na očích, že je strašně šťastný. I já jsem šťastný. Nikdy jsem k nikomu nic podobného necítil. Je mi tak blízko… Tom si spokojeně pohvizdoval písničku, kterou zaslechl ráno v rádiu. Po dlouhém přemýšlení vybral své oblíbené džíny, tričko, mikinu s pořádnou kapucou a nezbytnou kšiltku. Zamkl dveře a vydal se za Billem.
Šel rychle, chtěl už být s Billem, nemohl se dočkat, až budou zase spolu. Zahnul za poslední roh a už byl v ulici, kde měli studio. Zbývalo pár posledních metrů, když s prudkým zahvízdáním brzd zastavil přímo před studiem taxík. Tom se zarazil. Kdo to k čertu může být? Z auta vystoupila žena, v jedné ruce svírala kabelku a ve druhé malý kufřík. Bokové džíny a úzké tričko obepínaly štíhlou hezkou postavu. Hm, sice už nebude nejmladší, ale pořád ještě kus, pomyslel si Tom. Natáhla ruku ke zvonku, stála před budovou a vypadala ztraceně.
Tom přidal do kroku a za několik vteřin už byl u ní. Nasadil svůj obvyklý sebejistý výraz a zeptal se: „Promiňte, můžu Vám nějak pomoci?“ Žena se polekaně otočila za jeho hlasem. V tu chvíli měl Tom pocit, že se čas zastavil. Ty oči … já je znám, znám je … Hrozně mu někoho připomínala. Chtěl něco říct, ale nedostal příležitost. „Ne, děkuji Vám.“ Ozval se bzučák a žena rychle vešla do budovy. Než stihl Tom jakkoli zareagovat, byla pryč.
Stál na ulici a horečnatě přemýšlel. Já ji znám. Kde jsem ji jenom viděl? Náhlé poznání osvítilo jeho mysl. Najednou věděl, kdo je ta žena a odkud ji zná. Srdce se prudce rozbušilo. Zapomněl na Billa, zapomněl na všechno. Musím ji najít. Nemůžu ji nechat vyklouznout, když jsem ji konečně našel! Bleskově odemkl dveře a vběhl do budovy. Prošel všechna patra, ale po ženě ani památka. Zklamaně vylezl po schodech až do posledního patra. Vyčerpaně se opřel o Billovy dveře a zazvonil. „Jé, ty už seš tady. Chtěl jsem ti zavolat, ale nemůžu najít telefon. Nevadí, pojď dál. Mám návštěvu.“ Spiklenecky na něj mrkl. „Běž dál, hned jsem tam.“ A už postrčil Toma směrem k obýváku, zatímco sám zamířil do kuchyně, kde už hvízdala konvice.
Než se nadál, stanul opět tváří v tvář té ženě. Vnímal jen ji. Je mnohem hezčí než na fotce, ani se moc nezměnila. Je to ona. Jsem si jistý, cítím to. Vždycky jsem věděl, že ji poznám, až ji jednou potkám. Přistoupil k ní tak těsně, až cítil její dech na svém krku. Mlčky si prohlížela jeho tvář, nerozuměla jeho chování, snad se i trochu bála. Zašeptal: „Mami…“ „Co? Co jsi to řekl?“ „Řekl jsem MAMI. Jsem Tom. Tom Kaulitz.“ Zděšeně si zakryla rukou oči. „Tolik jsem tě chtěl najít. A teď jsi tady.“ Jemně jí odtáhl pěstěné ruce z obličeje. V jejích velkých hnědých očí se zatřpytily slzy. Vztáhla prsty k jeho tváři a něžně ho pohladila. „Tome, tak ty jsi Tom!“ Nechtěla tomu uvěřit. Dotýkala se konečky prstů jeho hladké tváře, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že ten obličej skutečně patří malému chlapci, kterým kdysi byl a kterého před tolika lety opustila. Po nekonečných minutách si padli do náruče a vychutnávali si ten pocit opojného štěstí, který na ně padal.
Bill zatím v kuchyni připravil ještě třetí hrníček. Šálky plné voňavé kávy postavil zkušeně na servírovací tácek a ze skříňky vydoloval ještě i sušenky, které měly to štěstí a zapadly hlouběji, jinak by je s Tomem už určitě snědli. Cítil se spokojeně. Máma sice přijela o den dříve než měla, ale nevadí.Tom… moje láska, za pár dní už budeme jen spolu …
Mohutné zakašlání přimělo Toma a Simone, že se od sebe odtrhli. Mezi dveřmi stál Bill a vyděšeně sledoval Toma, jak se objímá s jeho matkou. On je tak zvrácený. Nenechá nikoho na pokoji, ani moji mámu ne. Ale tohle už přehnal. Tohle mu neodpustím! Vztekle si přeměřoval jejich rozzářené obličeje a spojené ruce. Něco tady nehrálo. Když ho Tom uviděl, rozběhl se k němu, sebral mu z rukou tác, odložil ho stranou a pevně ho objal. „Bille, představ si, co se stalo. To bys neuhodl, kdo je tady.“ Smál se Tom šťastně. „No, to bych fakt neuhodl.“ Zatvářil se Bill značně kysele a propaloval matku očima.
Simone se nemohla pohledem odtrhnout od Toma, moje ztracené dítě. Jak vyrostl a je tak hezký a okouzlující… Vůbec jí nedocházela dramatičnost celé situace. Nebo snad čekala, že Tom a Bill znají pravdu? Kdo ví.
To už Tom táhl Billa za ruku k Simone. „Bille, tak tohle je moje máma.“ Zářil jak sluníčko. poprvé v životě mohl říci tahle slova. Bylo to nádherné. Bill se zarazil: „To těžko, Tome, protože tohle je MOJE máma.“ Pohledy obou kluků se střetly, plné zděšení a náhlého poznání. Jako kdyby byli domluveni, stočily se dva páry naprosto stejných očí k Simone. Teď bylo na ní, aby všechno uvedla na pravou míru. Nervózně pohodila rukama a přistoupila k nim blíž. „Kluci, já nevím, jak vám to mám říct, ale … jste bratři … dvojčata.“
autor: Michelle M.
toe klááásný sem zvedava jak na obudou reagovat
xD božeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee! je to tu ..nadych ….. vydych …..fuuuuuuuu , tywe tywe tywe !!!! náádhera x)
beeee, fňuk fňuk, a chvíle pohody a štěstí jsou zase fuč 🙁
Ach jo, Michelle, ty jim to štěstí snad nepřeješ? Tolik toho Tomíka trápíš, nejdřív najde lásku, potom najde mámu ale současně přijde o lásku.
nemůžu si pomoct, ale tohle je nejlepší díl z povídky! absolutní masakr! tak strašlivě to dojalo, když Tom poznal v Simone maminku a mohl konečně říct: "Mami!"
Ja neviem.Mne takéto veci nesedia. Nevravím, keby sa stratila alebo ho otec uniesol a tajil, ale takto??? Ona sa celý život dokázala nepýtať na syna, nevidieť ho aspoň cez prázdniny… mne takéto niečo nesedí. Rodičia oddelia súrodencov, dokonca sa ani s rodičmi nevídajú a potom sa bez hnevu a otázok objímajú akoby sa nevideli týždeň…Som nasratá a sklamaná a vadí mi to. Jedna matka sa len tak dieťaťa nevzdá bojovala by a ak nič iné aspoň by mu písala listy a navštevovali by sa na víkendy. Uf ale som sa rozčúlila, idem to vydýchať.
A je to tady! Doufala jsem, že Tom svoji matku potká až v tom dalším díle, že si užiju ještě alespoň jednoho šťastného dílu. A ono už je to tady. Fůů, zase je mi z toho strašně smutno. Nejen, že je mi líto Toma, že musel vyrůstat bez matky, jenom s otcem, který měl na něj málo času..ale taky se mi nelíbí to, že roztrhli dvojčata od sebe.
Ale líbilo se mi, že Tom svoji maminku okamžitě poznal, to bylo strašně krásné 🙂
A jsem ráda, že už jsem připravená na to, co mě čeká, protože by mi pak bylo ještě víc smutno.