Erfüllende Träumen I 17.

„Cože? To ne … to nemůže být pravda.“ Tom vyděšeně upíral pohled do matčiných očí. „Řekni, že to není pravda, že sis to teď vymyslela…“ Jeho pohled se stočil k Billovi. Ten jen stál jako krásná mramorová socha. Černé vlasy rámovaly bledý obličeje, ruce nervózně svíraly konec koženého pásku u kalhot, očima snad chtěl říct, že tohle je přece nemůže rozdělit, ale Tom to neviděl. „Já chápu, že to je pro vás překvapení, ale Bille, ty sis přece vždycky přál brášku … Tome, určitě si budete rozumět … Jsem si jistá, že to všichni zvládneme.“ Matka jim vůbec nerozuměla a nechápala hrůzu a bolest, které z obou dvojčat vyzařovaly.

Tím šokujícím odhalením se Tomovi naprosto zhroutil svět, nedokázal se s tím vyrovnat. To, co našel, najednou zase ztrácel. Z velké dálky slyšel Billův pronikavý výkřik, snažil se Billovi vysvětlit, že je všechno v pořádku, ale nemohl ho najít. Billova vyděšená tvář se najednou propadla do bílé mlhy. Nevnímal, že Bill zoufale křičí a třese s jeho bezvládným tělem. Prázdno, které ho obklopovalo, proniklo i do jeho těla.

Na nečekanou návštěvu k Billovi do bytu dorazil i pan Kaulitz, kterému Simone zavolala poté, co se Tom sesypal a odvezli ho do nemocnice. A tak se Bill dozvěděl, že muž, kterého celý život pokládal za otce, jím ve skutečnosti nikdy nebyl, a pan Kaulitz se dozvěděl, že hubený kluk s vlasy černými jako uhel, s nímž se před dvěma týdny náhodou setkal, byl skutečně jeho mladší syn Bill.

Jediná chvíle, která naprosto změnila jejich životy. Billův mozek odmítal vnímat skutečnost, že skoro dva měsíce žije v zakázaném svazku se svým vlastním bratrem. Snad tisíckrát se ptal stejnou otázkou: „Proč? Proč jste nás rozdělili? Jak jste to mohli udělat?“ Odpověď rodičů ale naprosto nechápal. Jak můžou rozdělit dvojčata? A ještě ke všemu jen proto, že jedno se povahově podobá víc otci a druhé matce. To přece nejde. Dobře, rodiče si přestali rozumět, jasně, je to nepříjemný, ale stává se to. Ale proč museli rozdělit nás dva? Nikdo nám ty roky nenahradí. O mně zas tolik nejde, měl jsem mámu a tátu, i když to nebyl můj skutečný táta, ale Tom tím trpěl. On vlastně trpěl za nás všechny. Billovo srdce se svíralo hrůzou, připomněl si Tomova slova, když mu poprvé řekl, že se do něj zamiloval. On to tušil, on věděl, že se něco stane a já mu nevěřil… Co s námi jen bude dál?

……………

Tomovo zhroucení bylo pro kapelu nepříjemnou komplikací, zejména když se odjezd na turné mohl začít počítat na hodiny spíše než na dny. Davidovi zavolal pan Kaulitz ještě ten den večer a všechno mu řekl. Teď seděl se svojí bývalou ženou ve svém prostorném bytě, Bill jim dal nevybíravě najevo, že potřebuje být sám, aby si vše srovnal v hlavě. „Kdybych věděl, jak to všechno dopadne, nikdy bych netrval na tom, aby Tom zůstal se mnou“ vyčítal si otec nešťastně. Byl za ním v nemocnici, ale nemohl s ním mluvit. Tom dostal nějaké léky na uklidnění a spal. Před očima měl pořád jeho bledý obličej, vypadal tak bezmocně, když tam tak ležel. Lékaři říkali, že po prožitém šoku potřebuje klid a čas. Zejména čas bude důležitý.

Bill trávil v nemocnici veškerý čas, měl strach, aby se Tomův stav nezhoršil. Věděl, že ne nadarmo se říká, že většina nemocí má svůj původ v mozku. Jj, psychika dokáže hodně. Mlčky pozoroval bratrův obličej a v duchu s ním vedl sáhodlouhé rozhovory. Kdybys jen věděl … Tolik se o tebe bojím, udělal bych cokoli, jen kdyby ses mi vrátil zpátky. Nedokážu bez tebe být, teď už ne. Vím, že ti na mě záleží, že mě miluješ, o to je to bolestnější. Nikdy už to nebude stejné … Tome, lásko, proč zrovna nám se tohle muselo stát? Proč spolu nemůžeme být obyčejně lidsky šťastní? Nahlas však promluvit nedokázal. Bál se, co bude, až se Tom probudí.

„Bille?“ Otočil se za hlasem. „Davide? Ahoj, už to víš, viď?“ Tmavovlasý muž pokýval souhlasně hlavou. „Jo, mluvil jsem s vaším tátou … teda s panem Kaulitzem. Jak se cítíš?“ „Jo, ujde to …už jsem to tak nějak vstřebal.“ „Zvládneš to, já ti věřím,“ usmál se David povzbudivě. „A co Tom?“ Bill zakroutil hlavou. „Bojím se o něj, od včera pořád ještě spí. Doktoři říkají, že to je dobře, ale já se o něj bojím. A co dál? Co kapela? Turné?“ David ho poplácal po rameni. „Promluvím s nimi, uvidíme, co se dá dělat.“ „Díky, Davide.“ Bill se za ním ještě díval, jak odchází, a pak se obrátil zpátky k bratrově bledé tváři. Ach Tome…

Vrátil se asi za půl hodiny. „Tak co, co říkali?“ David ztišil hlas, jako kdyby nechtěl, aby kdokoli byl svědkem jejich hovoru. „Dneska by se měl Tom probrat, alespoň podle dávky léků, kterou mu dali. Uvidí se, jak na tom bude, ale snad by ho zítra mohli pustit domů. Zřejmě bude muset brát ještě nějaké prášky, ale mohl by odjet s námi.“ Bill se trochu zamračil. „A nemůže mu to nějak ublížit?“ „Neboj, on to zvládne, je silný.“ „Co média, co až se všichni dozví, že jsme bráchové?“ David pokrčil rameny. „Myslím, že to zase tak na škodu nebude. Alespoň se o vás bude víc mluvit, budete zajímavější. Všude se o tom bude psát a lepší reklamu před začátkem turné jsme si snad ani nemohli přát. A to Tomovo zhroucení tomu ještě dodá tu správnou příchuť … Promiň, Bille, že to říkám, ale je to tak.“ Bill k němu zvedl unavené oči. „Takže Toma obětujeme naší slávě? Stojí to za to?“ David se jen pousmál. Poprvé, co ho znám, na něm vidím emoce. Že bych konečně odhalil jeho slabinu? „Na to si musíš odpovědět sám.“

……………..

Uběhly dva dny, co Toma přivezli do nemocnice. Konečně procitl z dlouhého spánku, udržovaného silnými sedativy. Nechtěl s nikým mluvit a nikoho vidět. Chtěl být sám. Už vím, proč mi byl od první chvíle tak blízký. Už chápu, že jsme si rozuměli beze slov. Je to můj brácha, moje dvojče. Bill. Ale to, co je mezi námi, přerostlo v něco, k čemu vůbec dojít nemělo. Jak s ním mám mluvit, aniž bych si vzpomněl na to, co jsme spolu prožili? Jak se mu mám podívat do očí, aniž bych si připomněl jeho doteky? Už nikdy nebude nic jako dřív. Tolik jsem si přál změnit svůj život a najednou bych chtěl, aby se tohle nikdy nestalo. Nikdy …

……………

Konečně lékaři usoudili, že Tomův stav je stabilizovaný a může jít domů. Bill trval na tom, že pro něj do nemocnice dojede sám. Nechtěl ho rozrušovat pohledem na rodiče, kteří vlastně všechno, čím teď procházeli, nevědomky způsobili. Nesmělé zaklepání na dveře Toma upozornilo, že někdo přišel. Ještě než dotyčný vstoupil do nepřívětivého nemocničního pokoje, věděl, kdo to je.

„Ahoj, Tome.“ Stál otočený k posteli a cpal poslední věci do černé cestovní tašky. „Ahoj.“ Odpověděl na půl úst, ale ani se neohlédl. „Přijel jsem pro tebe, David mi dal auto, Tony nás odveze.“ Bill se hodně snažil, aby jeho hlas zněl pokud možno jistě a netřásl se tak, jako všechno uvnitř něj. „To je hodnej,“ odpověděl Tom mírně sarkasticky. „Tome… Ani se na mě nepodíváš?“ Po krátkém zaváhání se Tom konečně otočil. Billův obličej se protáhl zděšením. Krásné oči plné jiskřiček, které si Bill pořád připomínal, byly vyhaslé a prázdné. Neviděl v nich jediný záblesk citu či zájmu, byly studené a s krutou lhostejností si jej přeměřovaly. „Tome … tohle přece …“ I když si Bill slíbil, že bude statečný, cítil, že to bude hodně těžké. Netušil, že Tom na tom bude až takhle špatně. „Co je?“ zeptal se Tom nerudně. „Nic … nic.“ Bill lehce zakroutil hlavou. Tom se otočil zpátky k posteli. S velkou silou cpal do tašky teplou mikinu, stále se mu to nedařilo, nemohl ji zapnout. Po několika marných pokusech konečně uspěl.

Před očima se mu objevila Billova hubená ruka. Ucukl, jako by se bál, že se spálí. „Chci ti jenom vzít tašku, neboj se.“ Bill se natáhl po Tomově tašce, lehce ji zvedl z postele a přehodil si dlouhý popruh přes rameno. Čekal, až si Tom upraví boty, když se rozletěly dveře a do pokoje vběhla mladá lékařka v rozevlátém bílém plášti. „Tome, tak už jdeš domů?“ „Jo,“ zahučel neochotně Tom. „Chtěla jsem se s tebou rozloučit a popřát ti hodně štěstí, Tome.“ Rychle ho objala a neodpustila si, aby ho nepohladila po zapletených vlasech. Pak se její pohled zvědavě stočil k Billovi. „Ty musíš být Bill,“ mile se usmála. Bill jí úsměv oplatil, „Ano … jsem Bill Kaulitz“, pronesl sebejistě. Tomovo obočí vyletělo až k okraji čepice. Konečně něco co ho probralo. „Co se divíš, všichni už ví, že od teď jsem Bill Kaulitz, tvůj mladší brácha.“ Přes ženinu tvář přeběhl vědoucí úsměv. „Můžeš jít na chvíli se mnou, Bille? Chtěla bych se tě na něco zeptat.“ „Jistě… hned jsem zpátky, Tome“ usmál se na něj povzbudivě Bill.

Vyšli z pokoje ven a zastavili se u okna, kterým bylo vidět do zahrady nemocničního areálu. Po cestičkách se procházeli pacienti v nemocničních úborech, doprovázeni svými blízkými, kteří je přišli navštívit. Žena se chvíli mlčky dívala ven, jako by váhala, kde začít. Nadechla se a podívala Billovi zpříma do očí. Nasucho polkl, měl pocit, že mu vidí až na dno žaludku. „Bille … Tomova reakce na takovou zprávu, jakou dostal, byla svým způsobem pochopitelná, ale její dopad naprosto nepřiměřený. Určitě sis všiml, že se uzavřel do sebe. Odmítá okolní svět, odmítá komunikovat… Je to zvláštní, obvykle v téhle situaci – poté co odezní prvotní šok – člověk pocítí potřebu začlenit se do nové rodiny, poznat její členy, získat si jejich pozornost a lásku. Ne tak Tom. On … přijde mi, jako by naopak v jeho očích všechno, co se přihodilo, znamenalo ztrátu něčeho jiného… Bille, vím, že jste se seznámili před několika měsíci, a taky od vašeho manažera vím, že jste si od první chvíle byli celkem blízcí … nevíš, kdo je ten, kdo pro něj tolik znamenal a kdo jej opustil? Mohla by to být nějaká dívka, do které se zamiloval …“ Bill se nedokázal odtrhnout pohledem od jejích bystrých očí. Jeho tělem procházely návaly horka a chladu, srdce hrozilo, že vyletí z rozrušené hrudi. „Já … nevím. Co bych měl udělat?“ „Zkus ji najít, Bille. Zřejmě pro něj znamenala víc, než si sám byl ochoten připustit a její ztrátu si z nějakého důvodu spojuje s návratem matky a bratra. Jiné vysvětlení tomu dát neumím. I kdyby ten vztah neměl pokračovat, alespoň než se Tom dostane z nejhoršího a bude schopen zase komunikovat se svým okolím, alespoň po tu dobu, by měl cítit její podporu… a …dávej na něj pozor, Bille, bude to potřebovat.“

autor: Michelle M.