Od Tomova návratu z nemocnice uplynuly dva dny. Rodiče Kaulitzovi navštívili své znovunalezené děti, ale dvojčata shodně trvají na tom, že potřebují čas, aby se s novou situací vyrovnala. Zklamaná matka odjíždí zpět do Magdeburgu a otec se věnuje své práci. Doufají, že čas skutečně krizi v jejich rodině překoná. Necelé dva dny, které zbývaly do odjezdu, jsou pryč. Pro dvojčata je velmi obtížné spolu komunikovat. Konečně odjíždějí …
„Tak pohněte, už jsme dávno měli vyjet… Bille, slyšíš? Máme už víc než dvě hodiny zpoždění… Kde je Tom? Já se z vás jednou zblázním, jste jeden jako druhej,“ rozčiloval se David a snažil se dvojčata přimět k rychlejšímu odchodu. Bill se lenivě procházel po bytě a přemýšlel, co by si ještě měl vzít s sebou, Tom byl zalezlý v koupelně a odmítal vylézt, trucoval. Těsně před Davidovým příchodem se dvojčata pohádala. Oba byli nervózní, dva měsíce teď budou objíždět Německo a hrát jeden koncert za druhým, dva měsíce budou trávit většinou v autě a přespávat po hotelových pokojích … No a v neposlední řadě taky spolu budou trávit 24 hodin denně, což v jejich případě bude asi ten největší problém.
„Já jsem hotovej,“ prohlásil konečně Bill a způsobně se postavil ke dveřím, vedle sebe několik obrovských zavazadel. „Aspoň něco,“ ulevil si David. „Tome, dělej … otevři ty dveře nebo je vyrazím,“ bušil netrpělivě do dveří. Chvíli se nic nedělo a pak se konečně ozvalo cvaknutí zámku. Tom nasupeně vyplul ven. „Můžeš mi říct, co se zase děje?“ „Se zeptej jeho,“ hodil hlavou směrem k Billovi. „Bille?“ zvedl David tázavě obočí. „Co by … ,“ tvářil se jako andílek a zamrkal dlouhými načerněnými řasami. „Ne, takhle to nepůjde. Mám z vás nervy v kýblu a to jsme ještě ani nevyjeli… Klidně se tu pozabíjejte, jdu dolů a jestli tam nebudete do deseti minut, tak jedeme bez vás. A výdaje dostanete k náhradě.“ David za sebou práskl naštvaně dveřmi. Sakra, štvou mě. Oba dva. Nebylo lepší, když nevěděli, že jsou bráchové? Jasně že to bylo lepší. Vycházeli spolu, byli kamarádi, a teď? Oni se snad nenávidí. Doufám, že je to rychle přejde, když teď budou skoro pořád spolu, protože já nehodlám nijak urovnávat jejich hádky… Na to vážně nemám chuť!
……………….
„Nazdar kluci, tak jak se těšíte?“ přivítal se Bill s Gustavem a Georgem, když sešel dolů k autu. Čekalo se už jen na Toma. David se rozčileně dohadoval s řidičem, jak to udělat, aby dvouhodinový skluz stáhli co nejdříve. Georg visel na telefonu a s někým vzrušeně debatoval, takže Billa přivítal pouze širokým úsměvem a pokýváním hlavou, až se mu pečlivě uhlazené vlasy sklouzly do obličeje. Gustav také kývnul, zkoumavě si prohlížel Billovu tvář pod silným nánosem make upu. „Tak co?“ zeptal se tiše. „Pokud se ptáš, jestli spolu ještě spíme, tak říkám, že ne.“ Nad Billovou bezprostřední reakcí se Gustav mírně začervenal, nicméně ji přešel bez komentáře.
„Jak mu je?“ zeptal se účastně. Bill si povzdechl, „nic moc. Nechce se mnou mluvit, nechce mluvit s nikým. Včera u něj byl chvíli David, nevím, co si řekli, ale křičeli na sebe a David odešel pěkně vytočenej. Nevím, jak mu pomoct, nechce mě vůbec pustit k sobě.“ Gustav lehce povytáhl obočí a očima zkontroloval Georga, který neustával v hlasitém hovoru. „Dej mu čas, má tě rád, záleží mu na tobě … jenom to teď bude v trochu jiné rovině, no…“ Bill se po něm ostře podíval, chtěl protestovat, chtěl křičet, chtěl se sebe dostat ven to, čeho byl plný. Nikdy se ho nevzdám, chápete to? A nikdy nedovolím, aby se on vzdal mě. Nikdy. Ale rozum mu říkal, že nesmí, že musí veškeré své city držet pečlivě uvnitř sebe, nikdo nesmí pojmout sebemenší podezření.
Bouchnutí dveří je upozornilo, že ten, na koho se čekalo, už je tady a konečně mohou odjet. Tom s naprosto bezvýrazným obličejem hodil své věci do otevřené zadní části jejich velkého auta a ztěžka dosedl na místo vedle Georgových věcí. Na nikoho nepromluvil a nepřítomně pozoroval palubní desku auta. „Tak co, jaký to je mít bráchu?“ zasmál se Georg pobaveně, zatímco zamykal klávesy telefonu a uveleboval se na svém místě. Aniž čekal na odpověď, pokračoval „…bys nevěřil, jakou kost jsem včera potkal. Škoda, že odjíždíme… už jsem ji měl docela slušně rozpracovanou …“ Jeho slova se Tomovi slila do jediného monotónního toku, nevnímal obsah, jen uklidňující šumění. Opřel hlavu o měkké polstrování a zavřel oči.
………………….
„Tak vstávejte, už jsme tady,“ probudil rozespalou posádku auta Davidův hlas. „Vezměte si jenom to nejnutnější, kufry vám nechám poslat na pokoje. Teď půjdeme k recepci, vyzvednu klíče a pak si řekneme organizačně jak dál.“ Tom si promnul oči a vyhlédl ven z auta. Pršelo a město vůbec nepůsobilo přívětivým dojmem. Nenápadně se ohlédl po Billovi, který seděl vzadu za ním. Ještě spal, řasy se mu lehce chvěly. Je tak strašně bledý a … bezbranný. Přitom je tak statečný, celé to zvládá mnohem líp než já. Já se hroutím a on? Stará se o mě. Odháním ho a ubližuju mu a on? Trpělivě to snáší a čeká na mě. Vím, že čeká, že si to rozmyslím, ale já nemůžu. Je to jednou můj bratr a já tohle prostě nemůžu. Odhodlaně sevřel v ruce batoh, vystoupil z auta a bez jediného ohlédnutí vešel do hotelu.
David ještě vyplňoval poslední formuláře k ubytování, spěchal, chtěl už být na pokoji, umýt se a hlavně se na chvíli zbavit všech lidí kolem něj, když tu ho do nosu udeřila známá vůně. „Kterej klíč je můj?“ zeptal se naprosto bez zájmu Tom. „Vyber si, který chceš. Všechny pokoje jsou stejný. Měli jsme štěstí, nemají plno, takže každý může bydlet sám.“ Čekal nějakou reakci, třeba že to je prima nebo něco podobného, ale marně. „Nebo ti to nevyhovuje?“ podivil se. „Ne, chci bejt sám.“ Sebral jeden z klíčů a zamířil k výtahu. „Sejdeme se za hodinu tady dole, slyšíš?“ volal za ním David a zkoumavě sledoval jeho vysokou postavu, jak čeká na výtah. Chová se jako rozmazlenej, nevychovanej fracek, ale … k němu to prostě tak nějak patří. Měl bych si s ním promluvit, ať si rozmyslí, jak se bude chovat, dřív než mu to řekne někdo jiný. Povzdechl si. Je tak jiný než Bill, ale zároveň v sobě oba mají něco dráždivého, každý svým zvláštním způsobem, co člověku nedovolí na ně nemyslet. A zapomenout… Myslím, že už jsem mu konečně dokázal odpustit, i když jsem si myslel, že to nikdy nedokážu. Je to tím, že jsem poznal Billa? Možná.
…………………
Tom za sebou zavřel dveře od hotelového pokoje, batoh hodil na křeslo a rozhlédl se po pokoji. Ale jo, docela to ujde. Hlavně tu budu sám a budu mít absolutní klid. Ten dnešní koncert mě začíná docela znervózňovat, mám strach, že se něco pokazí, zahrajeme to blbě, přestane mi hrát kytara nebo Billovi selže hlas, zapomene text … No prostě všechny hrůzy, který si umím představit, že by se dneska mohly stát, mě skutečně děsí. Stáhl si čepici a zatřásl uvolněnými vlasy. Sprcha, potřebuju sprchu. Rychle ze sebe stáhl oblečení a nahý zamířil do koupelny. Trochu ho překvapilo, že v koupelně jsou z opačné strany ještě jedny dveře, ale v tu chvíli ho ani nenapadlo podívat se, co se za nimi skrývá.
Několik minut se pozoroval v dlouhém zrcadle, byl se sebou docela spokojený. No, ty svaly by sice mohly být trochu vyrýsovanější, ale zas tak špatně to nevypadá, usmál se na sebe. Vlezl do sprchového koutu a pustil horkou vodu. Zavřel oči a nechal na sebe dopadat miliony rozehřátých kapek, cítil, že jeho tělo se příjemně uvolňuje a napětí a strach pozvolna mizí. Nalil si do dlaní ostře zelený sprchový gel a s požitkem jej roztíral po svém hladkém těle. Podařilo se mu vytvořit bohatou pěnu, která jen velmi neochotně mizela pod proudem vody. Úplně osvěžený otevřel dveře sprchového koutu, ale to co viděl, mu naprosto vyrazilo dech. Přímo před ním stál Bill v upnutých černých boxerkách, oči široce rozevřené a v ruce ručník. Očima klouzal po Tomově mokrém těle, nemohl přestat a odtrhnout se.
„Co tady, sakra, děláš?“ probral se Tom jako první a rychle se natáhl po velké osušce, do které se celý zabalil. „Šel jsem se osprchovat … Copak jsem mohl vědět, že tu budeš ty?“ snažil se bránit Bill. Teprve teď si Tom všiml, že ty druhé dveře jsou otevřené dokořán a za nimi zrcadlově umístěný naprosto stejný pokoj, jako měl on sám. „Taky nemůžeš zaklepat?“ zavrčel mrzutě. „A ty jsi snad klepal než jsi sem šel?“ odsekl mu Bill. „Příště klepej, jasný?“ Bill se pro sebe jen ušklíbl, sebevědomě si stáhl černé boxerky a vlezl si do sprchy. Když se otočil, aby za sebou zavřel dveře, střelil pohledem po Tomovi. Ten stál jak solný sloup u dveří, ruku na klice a díval se na obrys Billova těla za poloprůhlednými dveřmi sprchy. „Potřebuješ ještě něco?“ Tom jen poplašeně zavrtěl hlavou a zmizel za dveřmi svého pokoje. Bill se rozkošnicky protáhl pod proudem horké vody…
Jeho bratr zatím stál zády přilepený ke dveřím z druhé strany. Poslouchal šumění sprchy, v rukou drtil vlhkou osušku, víčka pevně tiskl k sobě. Snažil se nemyslet na Billovo tělo zavřené v malém prostoru sprchy a zahalené do vlhké páry. Dost, dost! Nevěřícně se dotkl napjatého ručníku, vrhl se k posteli, zabořil obličej do bílého povlečení a bezmocně několikrát uhodil pěstí do deky. Dost, dost už! Bille…
autor: Michelle M.
autor: Michelle M.
ou ! no toto ! vazne to musi byt silne , ked vidi Billa 3 sekundy na Adama a uz …no to xD wow ! super , druha rada zacina upe baječne x)
Mne je v podstate Tomiho aj ľúto, ale Billa viac. A páči sa mi, že Bill vie čo chce a ide si za tým. Tomova tvrdohlavosť a odmietanie Billa ma mrzí. Veď on si ho dokonca k sebe nechce pustiť ani len ako brášku. David mi dosť vadí, ale môžem sa diviť, že v ňom tí dvaja prebúdzajú city? Sú tak dokonalí, že by neodolal ani totálny svätec.
Jsem rada že jsou dalši díli píšeš moc krásně.
Achjo, další smutný díl..na konci se mi úplně svíral žaludek, jak mi bylo smutno. Už aby to bylo lepší! Tohle ´ticho´ mezi nimi mě ubíjí!