Tom dorazil na pozdní snídani něco po jedenácté. Bill tu zřejmě ještě nebyl. U kulatého, bohatě prostřeného stolu seděl jen David, rozkošnicky si vychutnával svoji ranní kávu a četl noviny.
„Ehm… můžu?“
David zdvihl oči od rozečtených stránek. „Ale jistě,“ ukázal rukou směrem ke stolu. „Jak ses vyspal?“
„Jo, šlo to,“ zamumlal Tom a rozhlížel se, co si naloží na talířek dobrého. Jeho pohled upoutaly křupavé dozlatova upečené croissanty. Mlsně se po jednom natáhl a s chutí se zakousl do měkkého těsta. S plnou pusou poděkoval číšnici, která před něj postavila konvici ovocného čaje, alespoň se na ni omluvně usmál. Minulá noc s Billem ho pořádně vyčerpala, musel doplnit síly. Chtivě si nabral plný talíř nejrůznějších dobrot a pustil se do jídla.
„Co píšou?“ obrátil se k Davidovi.
„Ale… pořád to samý.“ Znechuceně odhodil noviny. Chvíli pozoroval Toma, jak se cpe, a pak s úsměvem prohodil: „Je neuvěřitelný, kolik toho dokážeš sníst a přitom seš takovej hubenej. Podívej se na mě. Kdybych snědl to co ty, tak jsem třikrát takovej.“
Tom se uchichtnul. „Mám výdej, víš?“ Lišácky na něj mrknul.
David ztuhnul. Tyhle řeči slyšel nerad. Představa Toma, jak se s někým miluje, ho hodně popuzovala. „Počkej, ty chceš říct, že jsi dneska v noci… měl sex?“ zeptal se udiveně.
„Víš, jak se to říká? Gentleman mlčí… nebo tak nějak,“ zašklebil se Tom pobaveně a usrknul horkého čaje.
Davidova nálada okamžitě klesla k bodu mrazu. „Kolikrát jsem vám říkal, že na tyhle věci teď prostě budete muset zapomenout?“ uhodil na něj útočně.
Tom se rozvalil na židli a spokojeně si pohladil plné břicho. „Pokud se dobře pamatuju, tak jsi vždycky říkal, že si máme užívat, jak chceme, ale nesmí se to nikdo dozvědět. Nebo se pletu?“
David radši spolknul hořkou poznámku, která se mu drala ven z úst. Nechtěl se s ním hádat, zejména ne dneska, když měl přijet ten televizní tým. Nestál o tom, aby mu Tom dělal nějaké naschvály.
„Bill ještě spí?“
Tom jen pokrčil rameny. „Nevím, nebyl jsem za ním.“
David si mlčky prohlížel jeho souměrnou tvář. Proč jen se to muselo přihodit zrovna mně? Proč neumím být rozhodnější, proč mě každé jeho slovo odzbrojí? Doufal jsem, že tohle období už mám za sebou, ale jak hluboce jsem se mýlil.
Na stole před ním se rozvibroval telefon. David po něm hbitě sáhl. „Ano? Slyším. Ale… to… no dobře, dobře. Sejdeme se tedy pozítří. Budeme v Kolíně. Adresu hotelu vám pošlu mailem. Jistě. Nashledanou.“ Zamyšleně odložil telefon zpátky na stůl.
Tom se na něj zvědavě díval a vyčkával, jestli se s ním David podělí o zprávu, ze které zcela evidentně radost neměl.
„Co je?“
David jen potřásl hlavou. „Volali z televize, že se začátek natáčení posouvá o dva dny, takže dneska se k nám ta partička nepřipojí, ale sejdeme se s nimi v Kolíně.“
„No a? To vadí?“ zeptal se nechápavě Tom.
„No v podstatě ne…“. Samozřejmě že to vadí, ale copak ti můžu přiznat důvody? Chtěl jsem, aby přijeli, protože budeme mít víc příležitostí být spolu, bude potřeba ladit scénář, opakovat záběry a kdo jiný by ti asi tak měl pomáhat? Rozohňoval se v duchu David.
Tomova tvář se z ničeho nic roztáhla do spokojeného úsměvu.
„Dobré ráno,“ zavolal kamsi za Davida. Oči mu zářily jako dvě hvězdičky. V jeho pohledu se zračilo něco zvláštního, co Davida nutilo se na něj dívat a neotočit se za tím, kdo přicházel. Toužil po tom, aby alespoň jednou jedinkrát tenhle pohled patřil jemu.
O co větší bylo jeho překvapení, když za sebou uslyšel Billův vysoký hlas.“Dobré ráno, už jste po snídani? Zase jsem poslední,“ zasmál se zvonivě.
Nenuceně se posadil ke stolu a podobně jako před několika desítkami minut Tom, i on se mlsně rozhlédl po nejrůznějších talířcích.
„Sluší ti to,“ usmál se na něj Tom. Davidova ruka se nevědomky sevřela v pěst, až mu zbělely klouby, zase ty jejich nepochopitelné důvěrnosti. Žárlivé podezření, které v něm vyvolávalo vzájemné chování obou bratrů, bylo zase tady. Chovají se k sobě tak… tak nenormálně. Kdybych Toma neznal, skoro bych řekl, že je do něj zamilovaný. Jenže já přece dobře znám jeho názor na vztahy mezi kluky. Tenkrát si opravdu servítky nebral.
„Už musím jít,“ vyskočil náhle od stolu, až se mu podařilo převrátit hrnek s nedopitou kávou. „Sakra,“ zaklel polohlasně. „Omlouvám se, nechtěl jsem,“ omlouval se číšnici, která pohotově přispěchala nehodu odstranit.
„Uvidíme se později,“ mávl ještě k dvojčatům rukou a rázně z jídelny odešel.
„Co mu je?“ zeptal se nechápavě Bill, zatímco ukrojil kousek voňavé vafle a labužnicky si jej nesl na vidličce k ústům.
Tom jen pokrčil rameny, ale dobře tušil, která bije. Znal Davida už dlouho na to, aby věděl, že v tom zase lítá.
…………
„Ráno volala máma,“ prohodil Bill tiše, když odcházeli z jídelny.
Plaše sledoval bratrovu reakci. Žádná.
„Chtěla tě pozdravit… Co táta? Nemluvil jsi s ním?“
Tom zavrtěl hlavou.
„Asi bychom si měli promluvit. Nemůžeme před tím utíkat.“ Promlouval k němu opatrně Bill. Věděl, že se matka trápí. Často na ni musel myslet. Určitě se jí stýská. A určitě by chtěla mít u sebe i Toma, mají si toho přece tolik co říct, vynahradit si tolik let. Měl ji rád, i když mohl nesouhlasit s podivným rozhodnutím, které před patnácti lety spolu se svým bývalým manželem učinila, přesto to byla máma. Ta máma, která se o něj starala, když byl nemocný, která mu četla pohádky, když byl malý, která ho honila po kuchyni s vařečkou, když si nechal v patnácti vytetovat na bříško černou hvězdičku. Máma, bude pořád stejná, vzpomínky mu vyloudily na tváři úsměv.
Chystal se otevřít tohle téma už několik dní, ale pokaždé ztratil odvahu. Nechtěl se Toma nějak nešetrně dotknout. Byl upřímně rád, že mají za sebou – snad už definitivně – ty temné dny. Tomovy noční můry. Obava, že by se to mohlo zase vrátit, byla silná. Ale vůle, aby se nikdo z jeho blízkých netrápil, byla silnější.
Neřekl matce o Tomově posledním zhroucení. Tím, že byl schopen odehrát koncerty, podařilo se to utajit před veřejností i před médii. Naše jediné štěstí. Publicita by ho snad už zabila. Přesto zřejmě matka vytušila, že něco není úplně v pořádku. Bill musel vynaložit velké úsilí, aby na jeho hlase nepoznala, že něco není v pořádku.
„Tome, táta o tobě nemá žádné zprávy?“ Letmým dotekem na paži zastavil bratra uprostřed haly.
„Poslal mi pár zpráv,“ procedil Tom skrze zuby.
„A ty? Odepsal jsi mu?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Sakra, Bille. Uvědomuješ si vůbec, jak nás podvedli?“ vykřikl naštvaně.
Několik lidí se po nich překvapeně ohlédlo.
„Pojď pryč, nemusí to všichni slyšet,“ smýkl nešetrně bratrovou hubenou paží. Zabočil do postranní chodby. Mlčky procházeli kolem zavřených dveří, až došli na konec. Před nimi se rozprostírala krásná zimní zahrada. Obvykle se zde konala hudební odpoledne a podobně, ale teď v listopadu byl o tyto akce malý zájem. Vypadala jak z pohádky o ledovém království, bylo tu chladno a pusto. Nicméně věděli, že tady je nikdo rušit nebude.
Bill odklopil jedno z bílých křesílek opřených o kulaté stolky. Posadil se, chlad z kovové konstrukce velmi rychle pronikl přes tenké oblečení do jeho těla. Vnímal ho, ale nevadil mu. Chlad, který cítil z Toma, ho lekal víc. Založil si ruce na hrudi a zadíval se na bratra. Podvedli nás? Byl to vůbec podvod? Rozhodli se tak, protože si mysleli, že pro nás dělají to nejlepší. Že to nakonec to nejlepší nebylo, je věc jiná. Ale určitě nám nechtěli ublížit.
„Odpustil jsi jim, viď?“ prořízl chladný vzduch Tomův hlas. Zachumlaný do dlouhé mikiny stál u velkého francouzského okna a díval se do venkovní zahrady. Nebyla to veselá podívaná. Holé stromy, špinavé pískové cestičky, prázdné jezírko, prochladlá našedlá zem, zbytky zažloutlé trávy.
Bill zamyšleně pokýval hlavou. „Jo. Určitě chtěli pro nás to nejlepší, bohužel se jim to nepovedlo…“ Zarazil se. „Uvědomil sis někdy, že vlastně tenkrát nebyli o moc starší než jsme dneska my?“
Tom se po něm překvapeně ohlédl.
„Třeba to moc neplánovali, bylo jim přece tak málo. Určitě to nebylo jednoduchý, když jsme přišli na svět. A pak to asi někde začalo skřípat a už to jelo.“ Bill se odmlčel. Přemýšlel nad tím, co právě řekl. Nechtěli přijít o své děti a přitom nemohli být spolu. Jak kruté!
Vstal a odvážně vykročil k bratrovi. „Tome, život je přece tak krátký. Nemělo by tady být místo pro nenávist, na to nemáme čas. Nemusíš je chápat, ale měl bys jim odpustit. Jednou jsou to rodiče, to nezměníš…“ Obejmul zezadu jeho shrbená ramena. „Třeba je někdy pochopíme…“
„Strašně mi chyběla, pořád jsem si představoval, jaký to bude, až ji jednou potkám. Jaká asi bude? Co jí řeknu? Pozná mě? Celý svůj život jsem věřil, že se jednou setkáme. To mě drželo nad vodou. Ty nevíš, co to je, když všechny děti mají mámu a jenom ty ne. Je to tak strašný pocit. Hrozný prázdno. Bílá mlha uprostřed. Cítíš se jako někdo, kdo mezi ně nepatří. Máš to na sobě jako stín. Kdyby byla mrtvá, snad by mě litovali, ale takhle? Takhle to bylo tisíckrát horší.“ Napjaté svaly se zachvěly. Do hlubokého hlasu se tlačily slzy.
„Pojď sem,“ zašeptal Bill pohnutě. Otočil Toma čelem k sobě a pevně ho objal. „Musíš jim odpustit, kvůli mně. Kvůli nám, kvůli naší lásce…“ Hladil jeho dlouhá záda a tiskl jej k sobě. Zoufale, hořce, s věčnou nadějí. Stáhl mu čepici i se šátkem. Rozechvělou rukou hladil hrubě spletené vlasy. Uchopil jeho strhanou tvář do svých dlaní. Vpil se očima do těch smutných očí. „Už nikdy nebudeš sám. Nikdy tě neopustím, slibuju, “ šeptal horečnatě.
V Tomových očích se zatřpytily nové slzy. „Neplač, Tome. Nemůžu vidět tvoje slzy, trhá mi to srdce.“ Bill udělal to jediné, co v téhle situaci udělat mohl. Přitiskl své horké rty na jeho chvějící se ústa. Chtěl mu předat svoji sílu, svoji odolnost a svoji jistotu. Na okamžik zatoužil, aby se nikdy nedozvěděli tu zdrcující pravdu a Tom byl znovu tím odvážným, trochu drzým klukem, který se po hlavě vrhal do sebebláznivějších dobrodružství a život bral tak strašně lehce. Jaká bude cena za odpuštění? Co všechno jsem ochoten obětovat?
autor: Michelle M.
bože to je krasne !!!!! náááádhera x) mam na krajičku x´) zase … x)
neodpustím si rýpnutí.. tak krásná zimní zahrada a nebo nehezký pohled na šedivou zem a zbytky zažloutlé trávy? :P:D
ale jinak…hodně osobní díl, že? 😉
takže do třetice.. 😀 krásný díl. Tom na měkko, Bill na měkko, já na měkko.. :')
Táto kapitola bola veľmi silná. Už mi Davida začína byť ľúto, ale má strach z toho aký má postreh.
Zimná záhrada môže byť pre niekoho krásna aj v takom jesennom a zimnom období. Ja mám rada prírodu ktorá pôsobí depresívne a stiesňujúco. Z vyschnutých lesov mi je príšerne smutno, ale majú svoju zvláštnu boľavú krásu umierania.
[5]:*mám strach