Erfüllende Träumen II 14.

Dohoda zněla jasně. Do konce turné zbývají necelé tři týdny. Tom napíše otci i matce zprávu, aby se uklidnili, že je v pořádku. Až se vrátí do Berlína, všichni se sejdou a promluví si. Bill pocítil záchvěv pocitu velmi blízkému pocitu štěstí. Věděl, že matku Tomova zpráva moc potěší a měl z toho sám velkou radost. S otcem to bylo složitější. Bill pana Kaulitze stále moc nevnímal jako svého otce. Gordon byl ten, který ho vychoval a který pana Kaulitze v jeho roli nahradil. Bill nevěděl, jak má s otcem komunikovat, ale věřil tomu, že když budou všichni chtít, cestu k sobě najdou.

Všechno vypadalo tak růžově. Karta se obrátila. Odteď už to bude jen dobré! Zasloužíme si to!

„Půjdeme nakupovat,“ rozhodl Bill. Přehraboval se ve svých kufrech a dospěl k názoru, že opravdu nutně potřebuje něco nového, čím by si udělal radost.

Tom se rozvaloval na posteli, v ruce dálkový ovladač od televize a monotónně přepínal jeden program za druhým v intervalu několika málo vteřin. Občas zabloudil pohledem k bratrovi, který poskakoval vedle otevřených zavazadel jako indián u obětního ohně.

„Nikam se mi nechce,“ protáhl se Tom líně a zazíval na celé kolo.

Bill si založil ruce v bok. „Nepřipadá v úvahu, že bys nešel se mnou. Ani to nezkoušej.“

„Chceš mě mučit? Víš jak nesnáším obchody?“ nenechal se Tom jen tak lehce zviklat.

Ale Bill se nehodlal vzdát. „Budeš tam jenom sedět a pomůžeš mi vybrat. A dost řečí. Dělej, obleč se… Tome, no tak. Zítra vyrážíme do Kolína, to nebude čas a pozítří nás čeká první koncert, kterej bude natáčet ten televizní tým. Přece nechceš, abych tam šel ve starých věcech?“ Zakoulel nešťastně očima. Hbitým pohybem se přemístil k bratrovi na postel. Mazlivě se přitulil a jemně Toma políbil na bradu.

„Hmmm… a co kdybychom to nakupování nechali na později?“ zamrkal nevinně Tom, zatímco rukama už šátral po jeho těle.

„Ne ne ne, naopak. Čím dřív vyrazíme, tím dřív budeme zpátky a můžeme dělat, co budeš chtít,“ zkoušel to takticky Bill.

„Vážně co budu chtít?“ Chytil se Tom pohotově.

Bill horlivě přikývl.

……….

Už ani nepočítal, kolikátý obchod navštívili. Bill se choval, jako když je poprvé ve městě a nakupuje, všechno se mu líbilo, všechno ho zajímalo, všechno si chtěl vyzkoušet.

Tom seděl otráveně na polstrované sedačce, lokty zapřený o kolena se rozhlížel po obchodě. On a Bill tam byli snad jediní kluci. Trochu ho ten nepoměr sil děsil. Opřel se, ruce založil na opěradlo a pohledem zkoumal jednotlivé nakupující. Jeho pohled upoutala tmavovlasá dívka stojící právě u pokladny.

Překvapením si poposedl. Nemohlo být pochyb. Byla to ona, ta, kterou viděl předchozí večer v klubu. V ruce držela malou peněženku, do které právě ukládala platební kartu. Usmála se na prodavačku, poděkovala a sebrala z pultu červenou tašku s bíle provedenou značkou obchodu. Obrátila se od pokladny a zatímco si peněženku dávala do velké bílé kabelky, mířila ke dveřím.

Kousek od ní stál Bill a probíral se ramínky, na kterých visela nejrůznější trička. Byla už od něj jen dva či tři kroky, když si ho všimla. Zarazila se a trochu couvla, okamžitě se vylekaně rozhlédla po obchodě.

Tom zvědavostí dokonce vstal, její chování bylo rozhodně zvláštní. Skoro jako kdyby Bila znala… Pořád uvažoval, kde se s ní jen setkal, ale pořád si nemohl vzpomenout. Její pohled se zastavil, když našel toho, koho hledal. Na vzdálenost několika metrů se upřeně dívala do Tomových překvapených očí. Trvalo to jen několik vteřin… ale bylo to pro něj něco tak nového, po tolika týdnech znovu záblesk nevinného vzrušení. Jakmile zaregistrovala jeho pohyb směrem k ní, prudce se otočila, šikovně se vyhnula Billovi a několika rychlými kroky vyběhla ven z obchodu.

Tom ji následoval, ale když se ocitl na zaplněné ulici, nikde ji neviděl, zmizela beze stopy. Zklamaně se vrátil zpátky do obchodu.

„Co se ti stalo?“ ptal se hned starostlivě Bill.

„Viděl jsi ji?“ vyhrkl Tom.

„Koho?“ nechápal Bill a přestal s prohlížením triček. Tomovo rozrušení se mu pranic nelíbilo.

„Stála kousek od tebe, taková černovlasá holka… Odněkud ji znám, ale nemůžu si vzpomenout…“ řekl Tom zamyšleně.

Na Billově hladkém čele se objevila vráska. „Tobě se líbila?“ zeptal se opatrně.

„Co?… Ne, jen nevím, kdo to byl…“ Tom se opatrně podíval po bratrovi. Uvědomil, že začínat s Billem tuhle debatu nebylo zrovna nejtaktičtější.

„Líbila se ti, viď?“ nedal se Bill. „Nelži mi, Tome.“

Tom trochu zčervenal. „Nech toho,“ odbyl ho mírně rozmrzele.

………….

Cestou zpátky do hotelu spolu prohodili jen pár nepodstatných slov. Na nějaké hrátky nebylo ani pomyšlení. Bill uraženě zamířil ke svému pokoji. Tomova reakce ho nepříjemně zaskočila.

Vlastně poslední dobou ani nemyslel na to, že by Toma mohl zajímat i někdo jiný než on. Jasně, trochu žárlil na Davida, ale to bylo něco jiného, cítil zájem z Davidovy strany, ale z Tomovy tam nikdy ani náznak zájmu nebyl. Tahle holka ho něčím zaujala… Snad je v tom skutečně jen zvědavost. Přece není možné, aby mě už měl dost. Vždyť jsme spolu tak krátce… Dva a půl měsíce, ale vlastně ve skutečnosti jen pár týdnů… Ne, nevěřím tomu. Miluje mě, přece mi to řekl a on by mi nelhal!

……. druhý den ………….

Byl večer, jeden z mála dnů, kdy nehráli žádný koncert. Za sebou měli další desítky kilometrů, které od rána urazili, aby dojeli do Kolína. Dvojčata společně odpočívala v Billově pokoji. Tom se probíral Billovými černými vlasy. Pokoušel se v něm probudit jiskřičku zájmu o laskání, kterým ho zahrnoval, ale bratr byl myšlenkami někde jinde. Nepřítomný pohled jeho očí byl toho jasným důkazem.

Bill se snažil vytěsnit ze své mysli včerejší incident s neznámou dívkou. Chtěl Tomovi věřit, že on by ho nikdy nezklamal. Chtěl věřit, že se spolu přenesou přes všechny těžkosti, které je v životě mohou potkat. Chtěl věřit, že láska jako ta jejich se narodí jen jednou za sto let.

„Ty se zlobíš?“ ozval se do tmy Tomův hlas.

Povzdechl si a se zavřenýma očima zavrtěl hlavou.

„Odpověz mi, zlobíš se?“ nedal se odbýt.

„Nezlobím. Věřím ti, věřím, že mě nikdy nezklameš,“ zašeptal ten druhý.

„Nikdy tě nezklamu…“ zazněla vášnivá odpověď.

„Nikdy tě neopustím…“ potvrdil Bill svůj dávný slib.

……………

„Rád bych vám představil někoho, kdo teď s námi bude trávit pár dní, možná i týdnů, aby umožnil vašim fanouškům nahlédnout do soukromí TH,“ začal David svoji řeč, když se odpoledne sešli v hotelovém salónku. „Doufám, že všechno bude probíhat bez problémů, kdyby se cokoli dělo, nebojte se mi o tom říct, ano? Chceme přece, aby výsledek byl skvělý, a to, jak sami dobře víte, bez důvěry a ochoty spolupracovat nejde.“ David se na chvíli odmlčel a otočil se ke dvěma osobám stojícím vedle něj.

Kluci si je mlčky prohlíželi.

„Tenhle mladý muž se jmenuje Rick, je fotograf a taky kameraman, bude obstarávat všechny obrazové a technické záležitosti.“ Už od pohledu nabručený muž s výrazným nosem pokývnul hlavou na pozdrav, ale jinak se netvářil příliš přátelsky. Měl na tyhle mladé kapely s rychlým startem vlastní názor, který jen tak nehodlal měnit.

David přistoupil k vysoké mladé ženě s nápadně nalíčeným obličejem a nenuceně ji objal kolem ramen. „Tohle je Lucy, absolutní poklad, alespoň pokud jde o všechno, co souvisí s vizáží. Známe se už dlouho, viď, zlatíčko? Jak už to je dlouho, co jsme spolu pracovali poprvé? Ehm… radši to nebudu počítat. Ona je vážně skvělá!“ Lucy se afektovaně zasmála, pohodila dlouhými odbarvenými kadeřemi a laškovně Davida pleskla přes ruku.

Kluci se po sobě podívali s mírným zděšením v očích.

Tom měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Bill si mezitím s neskrývaným zájmem prohlížel obrovský kosmetický kufr, který stál vedle Lucyiných dlouhých nohou, obutých do výstředních jehlových střevíčků.

„A ještě nám chybí poslední člen týmu,“ dodal David, „je-“ Ani nedopověděl větu. Klapnutí dveří přimělo téměř všechny účastníky sedánku, aby se otočili.

No to snad není možný, strnul Bill s hrůzou v očích.

„Ááá, tak tady ji máme.“ David natáhl ruku k příchozí dívce.

„Promiňte, měla jsem důležitý telefon, mrzí mě, že jdu pozdě,“ omlouvala se.

„Nevadí, zatím jsem představil ostatní členy tvého týmu.“ Obrátil se ke skupině. „Kluci, tohle je Laura, určitě si ji pamatujete. Dělala s vámi rozhovor v televizi, ještě v Berlíně, než jsme vyjeli na turné.“

„Jo jasně… Georg“ chytil se Geo příležitosti se zviditelnit, tuhle krásku si docela přesně pamatoval. Mile se na něj usmála a podala mu opálenou ruku, kterou bez váhání stiskl.

„Gustave? Máš se?“ pozdravila se s bubeníkem.

„A naše dvojčátka,“ zadívala se Laura zamyšleně na Toma a Billa. Seděli vedle sebe, Tom po svém způsobu rozvalený a Bill způsobně s nohou přehozenou přes koleno druhé. „Vypadáš báječně, Bille,“ podala ruku i jemu. Nemohla si nevšimnout nepřátelství, které šlo z jeho očí. Ignorovala to.

„Děkuju, ty taky,“ odsekl, chvatně její ruku pustil a znovu se posadil vedle Toma. Byl naštvaný, ale věděl, že může mít zlost tak akorát na sebe. To on přece přesvědčoval Toma, aby souhlasil s příjezdem novináře. No jo, jenže mě přece nemohlo napadnout, že přijede tahle pitomá holka!

Tom se snažil tvářit klidně a lhostejně.

„Dlouho jsme se neviděli, Tome.“

„Taky tě rád vidím.“

Její pohled na něm spočinul o vteřinku déle, než bylo vhodné, ale doufala, že si toho nikdo nevšiml. Uklidni se, chováš se jak malá poblázněná holka. Přece nechceš všechno zničit vlastní nedočkavostí? napomenula se v duchu. Pustila jeho ruku a snažila se potlačit chvění, které se v nenápadných vlnách rozproudilo do celého jejího těla.

Otočila se zpět k Davidovi.

„Laura bude dělat celou reportáž. Má připravený scénář, který spolu ještě probereme a pak by asi bylo dobré, kdyby se sešla s vámi všemi i jednotlivě, abyste si vyjasnili, co by asi tak v reportáži mohlo být… co jste ochotni odhalit,“ neodpustil si David jemný žert na závěr své řeči. „Teď si dejte rozchod, jestli nejsou žádné dotazy, a zastavím se pak za vámi a domluvíme se jak dál. Proberu to nejdřív s Laurou sám.“

K čertu s ní. Vyškrábal bych jí oči, kdyby to bylo možný. Nenávidím ji, jak já ji nenávidím. Bill vyrazil jako střela, doslova vyletěl ze salonku. S tázavě zdviženým obočím a s Géčky v závěsu ho následoval Tom.

„Bille, co je s tebou?“

„Ta holka… ty si ji nepamatuješ? Nepamatuješ si, jak po tobě v Berlíně vyjížděla?“

„Víš, co holek po mně vyjíždí?“ usmál se blahosklonně Tom.

„No jo, náš pan neodolatelnej,“ ušklíbl se vztekle Bill. Chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho Georgův hlas. „Tomeee!“ nesl se chodbou až k dvojčatům.

Tom se zastavil a otočil se k němu. „Co je?“

„Počkej na mě… hele, to je mazec, co?“ Georg se tvářil nadmíru spokojeně. „Lepší kost nám sem poslat nemohli. Jdeš do ní?“

Bill vztekle vydechl. Ignoroval Gustavův pobavený výraz. „A proč by do ní asi tak měl jít?“

„Jako sorry, Bille, ale co se do toho pleteš? Tom přece může balit koho chce, ne? Taky mu nic nedopřeješ…“ Georg nechápal, co je na balení holek tak špatného. Ten Bill taky hned vyletí, chudák Tom, takovýho bráchu mít… není lepší bejt jedináček?

„Ještě nevím,“ pronesl Tom rozvážně, dobře rozmýšlel, co odpovědět. Bylo mu jasné, že jestli Billa naštve, může se rozloučit s klidnou nocí, ale zároveň se nechtěl shodit. „Mám rozdělanou tu černovlásku, pamatuješ?“

„To jo, ale tahle je taky černovlasá a mimochodem moc pěkná… a myslím, že má co nabídnout,“ konstatoval dvojsmyslně Georg. „Takže nevadí, když ji prubnu?“

Tom jen pobaveně zavrtěl hlavou. „Nevadí, zkus to a pak mi řekneš, jaký to bylo, jo?“

Spiklenecky si s Georgem plácli a Bill si ulehčeně oddychl.

autor: Michelle M.