„Tome, jsi v pořádku,“ přitočil se k němu David starostlivě, jen co se vrátil do šatny.
„Jo, dobrý,“ zahuhlal Tom neochotně. Nestál o Davidovu péči.
„Ukaž,“ opatrně se dotkl prsty jeho hladké tváře, „vždyť ty celý hoříš!“ Odhrnul mu čepici z čela a přiložil k němu celou dlaň.
„Nech toho,“ odstrčil ho bezohledně Tom. „Nic mi není.“ Bill za jeho zády se trochu potměšile culil jak andílek.
„Ale Tome…“
„Řekl jsem, že mi nic není. Tak mě nech bejt.“
David se polekaně rozhlédl po celé společnosti. Nemohl si dovolit tolerovat takové jednání. Jednou byl manažerem skupiny a tohle už bylo příliš.
„Musíme si promluvit, Tome. Takhle už to dál nejde.“ Řekl nečekaně rázně. Sám se divil, kde se to v něm bere.
„Promluvit? O čem?“ podivil se Tom.
„O tvém chování. Ale to si povíme mezi sebou, není potřeba to tu ventilovat přede všemi. Zítra po snídani se za mnou zastav, ano?“ David rychle nalezl ztracenou rovnováhu. Měl pocit, že si tímhle krokem pozici snad trochu zachránil.
Bill poplašeně mrkal z jednoho na druhého. Tom brunátněl zlostí z ponížení, kterému ho David přede všemi po tak skvělém koncertě vystavil.
„O nic nejde, do zítra ho to přejde, uvidíš,“ šeptal mu Bill na uklidněnou a lehce stiskl jeho horkou dlaň. „Za ten zážitek na záchodě to stálo, ne?“ dodal spiklenecky.
Tom opětoval jeho stisk. „Máš pravdu, nebudu si z něj dělat hlavu.“ Naposledy se na Davida zamračeně podíval a odkráčel pryč, Bill za ním jen rozzářeně cupital.
…………
„Co si o sobě myslí?“ vztekal se Tom o hodinu a půl později, když seděl v Billově pokoji v měkkém křesle.
Bill si stáhnul všechny náramky ze zápěstí naráz a láskyplně je rovnal do speciální krabičky, kterou pro tenhle účel s sebou všude vozil. „Tak už se na něj tak nezlob. Měl o tebe starost, no. To je celý. Nechápu, co tě na tom tak štve.“
Tom pohodil vzpurně hlavou. „Je tak majetnickej. Nenávidím to.“
Konečně se Bill zbavil veškerých zbytečných ozdůbek, které na sebe vždycky před koncertem navěsil. Zavřel krabičku a strčil ji do kosmetické tašky. Pobaveně se po bratrovi ohlédl.
„Ty seš takovej medvídek nabručenej, viď?“ rozněžněle usedl na Tomův klín. Ruku mu ovinul kolem krku a druhou mu lehce prohrábl dlouhé vlasy.
„Hm,“ zabručel Tom. Mrknul po Billovi a rozesmál se na plné kolo. „Tak na legrácky jsem ti dobrej, viď?“ Jeho prsty okamžitě zamířily na Billova žebra.
„Neeee, Tome, prosím… ,“ smál se Bill, až mu vyhrkly slzy do očí. Snažil se uhýbat před dotěrnými prstíky, ale jediné čeho docílil, byl vcelku bolestivý pád na tvrdou zem. „Nech mě,“ křičel a dusil se smíchy.
Tom ho ale nemínil pustit. Kdepak, ani náhodou. V mžiku byl zas u něj, připravený ihned pokračovat. Ale trochu jinak. Sklonil hlavu a lehce se otřel o měkoučké rty. Bill okamžitě zareagoval. Prohnul se pružně jako luk a zasněně se zadíval do těch krásných hnědých očí.
„Miluješ mě?“zeptal se. Díval se mu přímo do očí, neuhnul ani o milimetr.
„Pochybuješ o tom?“ odpověděl otázkou.
„Ne, ale chci to slyšet.“
„Miluju tě.“
„Nezklamal bys mě, že ne?“
Nepatrně zaváhal. „Ne, nikdy.“
………..
Zavřel oči a vnímal jen horké rty putující po jeho rozechvělém těle. Vztáhl ruku, aby si přitáhl ještě blíž ústa, která mu způsobovala ty nádherné pocity. „Lásko,“ zasténal, před očima se mu objevila Billova bledá tvář, z níž zářily temné oči. Byly plné výčitek a smutku. Ne, to ne…
Prudce ji odstrčil stranou a posadil se na posteli. Dlaněmi si přejel po rozpálených tvářích.
„Já nemůžu… promiň.“
Rozčarovaně se zdvihla na loktech. „Co je, co se děje?“ zeptala se, z jejího hlasu naprosto zřetelně zaznívalo zklamání. Posunula se blíž k němu a přitiskla se nahým tělem k jeho hebkým zádům. „Tome…“ opatrně ho políbila na rameno.
„Nejde to, promiň. Neměl jsem tohle dopustit.“ Vstal a chvatně začal sbírat své oblečení ze země. „Nechci ti ublížit, Lauro, opravdu ne, věř mi, ale tohle prostě nejde.“
„Proč ne? Ještě před chvílí jsi nevypadal, že by se ti to nelíbilo,“ ušklíbla se posměšně.
Na vteřinu se zarazil. „Nejde o to, jestli se by se mi to s tebou líbilo nebo ne, ale já mám závazky vůči někomu jinému. Nemůžu se s tebou milovat a pak se zas vrátit zpátky…“
„Tak se nevracej, zůstaň se mnou…“ naoko lhostejně se vymotala z bílého prostěradla a nechala na něj působit svoji nahotu.
„Přestaň, tohle není fér,“ upřel pohled do jejích očí. „Ty víš, že jsi krásná holka a taky toho umíš náležitě využít,“ rychle přeletěl pohledem její tělo a znovu se vrátil k očím, „ale já tohle nechci. Možná, kdybychom se potkali dřív, nepopírám, že bych se o tebe i sám snažil, ale dneska to je jiný. Zamiloval jsem se a nechci to zničit.“ Sklopil hlavu s nejasným pocitem provinění.
„Zamiloval ses? Tom Kaulitz se zamiloval?“ ušklíbla se výsměšně. „A do kohopak asi? Nemá snad dlouhé černé vlasy a černou hvězdu na bříšku?“ věděla, že tne do živého. Tolik ho chtěla vyprovokovat.
Pomalým pohybem zdvihl hlavu. „Cos to řekla?“ jeho ledový hlas prořízl vzduch v pokoji. „Zopakuj to ještě jednou?“
Byla tak rozjetá, že ani nevnímala proměnu, která se stala s jeho hezkou tváří. „Řekla jsem, že ty a ten tvůj sladkej bratříček máte možná nějaký tajemství!“
Mrštně jako šelma se vymrštil a dopadl vedle ní. Hrubě ji uchopil za ramena a zatřásl s ní. „Billa necháš na pokoji, jasný?“ zasyčel zlověstně. Odstrčil ji, až ztratila rovnováhu a spadla na postel.
„Ještě jsme spolu neskončili,“ zakřičela do jeho zad.
„Necháš ho na pokoji!!!“
„Nech ho na pokoji!“ zuřivě sebou škubnul.
„Tome, vzbuď se!“
„Co je, co se děje?“ Tom otevřel oči. Nad ním se skláněl Billův rozespalý obličej.
„Něco se ti zdálo. Hrozně jsi křičel a mlátil kolem sebe rukama. Praštil jsi mě loktem do čela,“ vysvětloval, co se stalo. „Doufám, že nebudu mít modřinu,“ dodal s nádechem obavy v hlase.
„Omlouvám se, lásko,“ stáhnul ho Tom úlevně do své náruče. „Promiň, asi špatný sen.“
Bill se k němu spokojeně přitiskl. Zavrněl jak malé koťátko.
„Co se ti vlastně zdálo?“ zeptal se tiše, napůl ve spánku.
„Nevím, nepamatuju se,“ zalhal Tom a přitiskl si jeho křehké tělo co nejblíž. Po chvíli poznal, že Bill znovu usnul. Ještě dlouhé minuty svíral jeho spící tělo v náruči. Ten sen, to nebylo jen tak, to bylo varování! Jestli toho okamžitě nenechám, budu litovat. Zavřel oči a povzdechl si.
Bratrovo pravidelné oddechování působilo nesmírně uklidňujícím dojmem. Snažil se zachytit ten rytmus a netrvalo dlouho a Tom vypustil z mysli onen zvláštní sen a znovu usnul.
……druhý den ….
Zhluboka si povzdechl, když se zastavil u manažerových dveří. Vztáhl ruku, že zaklepe, ale odvaha ho opustila. S povzdechem ji svěsil zpátky podél těla. Hypnotizoval hnědé dřevotřískové dveře a doufal, že se stane něco, co ho zachrání od nepříjemného rozhovoru, který ho čekal. Minuty si ubíhaly svým neměnným tempem a stále se nic nestalo. Znovu si povzdechl a zaklepal.
Téměř okamžitě se dveře otevřely. David snad stál hned za nimi.
„Pojď dál, čekal jsem tě,“ řekl bez dlouhých okolků.
Tom se kolem něj beze slova prosmýkl a vešel do pokoje. Zůstal stát uprostřed a vyčkával, s čím David přijde.
„Posaď se,“ pobídl ho manažer a sám se usadil na pohovku.
Tom se rozvalil do křesla, nohu přehodil přes opěradlo. Z jeho tváře vyzařoval vzdor, slova nebyla potřeba.
„Nechci se s tebou pořád hádat,“ přistoupil David hned k věci. „Vyložíme karty na stůl.“
Tom přikývl. „Taky se nechci hádat.“
„Dobře, aspoň na něčem se shodneme,“ s úsměvem podotkl David. „Řekni mi, co se s tebou děje? Chvíli jsi v pohodě, pak zase vyletíš… Nevyznám se v tobě. Souvisí to nějak s tebou a Billem?“ Na moment se odmlčel. „Všiml jsem si, že jste si bližší než kdy předtím…“
Tom těkal očima po červenobílém koberci pod svýma nohama. Čekal, že mu David vynadá nebo mu bude vyhrožovat, v krajním případě na něj zase něco zkusí, ale nečekal, že bude chtít rozumně mluvit.
„Je to můj brácha…“
„Já vím. A všiml jsem si, že máte opravdu krásný vztah, jste k sobě tak pozorní, tak důvěrní…“ David rychle hledal vhodná slova, kterými by přiblížil své pocity z vnímání jejich zvláštního vztahu.
„Jsme dvojčata!“ vypálil rychle Tom a zdvihl k Davidovi zatvrzelé oči. „Nic jiného za tím nehledej.“
„Promiň, nechtěl jsem se tě dotknout.“ Mohl si v duchu nadávat sebevíc a přesvědčovat se, že k němu musí být stejně tvrdý, jakmile ho měl před sebou, stávala se z úspěšného a slavného manažera jen malá loutka. Jeho posedlost tímhle svéhlavým klukem byla snad přímo chorobná.
Opatrně se k němu přisunul blíž. Střežil se jediného doteku, který by všechno zhatil.
Tom ho pozorně sledoval. Každý pohyb, každé nadechnutí bylo přísně monitorováno.
„Tome, kdybys jen věděl… Věřil jsem, že už je to za mnou, ale vrátilo se to. Nechci, aby to tak bylo, ale čím víc s tím bojuju, tím je to horší a horší. Silnější a urputnější.“ Jeho jindy sebevědomý hlas nepatrně zakolísal. „Řekni mi jediné, je tu nějaká naděje, že se něco může změnit?“ Nejistě se zadíval do těch hnědých očí. Utápěl se v nich a čím delší bylo ticho, tím větší vlna doufání a víry se v něm zdvihala.
„Davide, o tom jsme už přece mluvili…“ řekl Tom. Kolem žaludku měl nepříjemný tlak. Téma, ke kterému se rozhovor stočil, mu rozhodně příjemné nebylo. Přitom to bylo tak snadné. Jistě, mohl mu rovnou říct, že to nemá smysl. Že mezi nimi nikdy nic víc nebude, že nemá zájem o vztah s muži. Ne, v jeho pohledu je něco tak odzbrojujícího, co mi nedovolí vypálit to na něj jako tenkrát. Ale tenkrát byla trochu jiná situace. Dneska se na něj nezlobím, spíš je mi ho líto. Přál bych mu, aby mohl s někým prožívat to samé, co já s Billem, ale musí si uvědomit, že já nejsem ten vhodný partner. Nic k němu necítím a to se nezmění. Miluju Billa a to se taky nezmění. Ale říct něco takového je mnohem těžší, než o tom přemýšlet. Viděl, jak každá vteřina jeho váhání probouzí v tom druhém větší a větší naději, ale jakoby jeho ústa přelepila neviditelná páska. Nedokázal vyslovit nahlas myšlenky, které mu závratnou rychlostí rotovaly v hlavě. Nechtěl znovu ublížit.
„Já vím, Tome, ale měl jsem pocit, že když se objevil Bill, našli jsme k sobě znovu cestu.“ Z Davidova hlasu přímo sálala naděje.
„Davide… já ….“ Vydoloval konečně ze sebe, ale zuřivé zabouchání na dveře jej přerušilo. Tom otočil hlavu za zvukem, který zaslechl. „Neotevřeš?“
David zaváhal, ale pak se neochotně zdvihl a zamířil ke dveřím.
Tom zaklonil hlavu a rychle přemýšlel. Buď k němu upřímný! Netrap ho! Nabádal ho hlas v jeho nitru. Tobě se to řekne, ale jak? Je to tak strašně těžké někoho připravit o veškeré naděje a iluze. Kdybych ho už nikdy v životě neměl vidět, udělám to bez rozmýšlení, ale při představě, že spolu máme dál pracovat a dál trávit spoustu času… Příčí se mi to… Jsi slaboch, Tome! Nejsem, nejsem slaboch. Jsi! Ne! Dobře, udělám to, řeknu mu to. Slibuju…
„Ale zlatíčko, jak ti můžu pomoct?“ dolehl k Tomovi Davidův lehce podrážděný hlas. Za ním se do pokoje nesl zoufalý ženský nářek. „Davide, já jsem tak nešťastná. Rick se na mě vykašlal…“ Se zájmem otočil Tom hlavu ke dveřím. Do pokoje vletěla ubrečená Lucy, světlé vlasy rozcuchané.
„Ahoj Lucy,“ pronesl mírně pobaveně. Ještě nikdy ji snad neviděl raději.
„Ahoj Tome,“ odpověděla a mohutně zatroubila do obrovského kapesníku, který jí David pohotově podal.
„Sedni si a povídej,“ vyzval ji David trpělivě.
Lucy střelila nejistě pohledem po Tomovi. Pochopil.
„Tak já už půjdu,“ kývnul směrem k Davidovi.
„A ty nebreč, taková hezká holka … žádnej chlap ti za to přece nestojí, ne?“ mrknul povzbudivě na Lucy.
Křečovitě se na něj usmála. „Děkuju.“
„Tak se tu mějte,“ prohodil ještě a v mžiku byl pryč.
David jen tiše zaskřípal zuby.
autor: Michelle M.
xD yeah xD no toto , na Davida opet idu chutky xD viete co ma uplne sere? David a Laura xD ale strasne !! ach , idem citat dalej x)
aneb VŠICHNI CHTĚJÍ A MILUJÍ TOMA! 😀
jako trapka musím reagovat na vlastní komentář… TOM JE NEJLEPŠÍ! 😛 a tahle povídka taky! 😉
Som tak rada, že Tom to neurobil. Štve ma aj to, že začal, ale nakoniec sa mu v tej jeho dredatej hlave predsa rozsvietilo. Davida mi je ľúto, ale… 😀 Dúfam, že dvojičky nebudú trpieť veľmi a hlavne nie dlho.