Erfüllende Träumen II 2.

David seděl na baru, před sebou sklenku se zlatavou tekutinou a vyřizoval ještě nějaké smsky. „Dáte si ještě něco?“ zeptala se nevtíravě barmanka. David jen roztržitě zdvihl hlavu: „Ne, díky“, a dál se věnoval svému telefonu, ale neušlo mu, že se na něj mile usmála. „Ale já bych si dal … třeba kolu.“ ozval se za Davidem Tomův lehce zastřený hlas. „Tome? Co ty tady? Ještě je brzy, kluci ještě nepřišli.“ otočil se po něm David překvapeně. „Já vím, nechtěl jsem být nahoře, už jsem si samoty užil dost. Nevadí, když si přisednu?“ „Ne, určitě ne… posaď se.“ „Prosím, tady je ta kola.“ postavila barmanka před Toma orosenou sklenici, zklamaná, že jí překazil nevinné flirtování s tím příjemným černovlasým mužem.

Tom se lehce vyhoupl na vysokou barovou židličku a s chutí se napil ledové koly. „Jen to dopíšu a hned se ti budu věnovat.“ prohodil David. „V pohodě … klidně si to dopiš.“ Díval se na sebe do zrcadla za barem. Vypadám příšerně, nechápu, co na mě Bill vidí. Bill. Jak dlouho to může trvat, než mě přestanou napadat podobné myšlenky? Dřív bych si naordinoval moji oblíbenou sexuální terapii, ale teď nemám nejmenší chuť se dotýkat kohokoli jiného než jeho. „Tak … hotovo“, ozval se po chvíli David, domáčkl poslední klávesu k odeslání zprávy a položil telefon na barový pult. Do štíhlé ruky uchopil skleničku a ťukl do Tomovy poloprázdné sklenice. „Tak na ten dnešní koncert, ať jste naprostý jedničky.“ Oba se tomu zasmáli. „Jak se cítíš? Už je to lepší?“ Tom lehce povytáhl obočí. „Ale jo, ujde to, i když … vůbec jsem to nezvládl, je mi trapně… prostě jsem na takovou věc nebyl připravenej.“ „Na tohle asi člověk nemůže bejt připravenej nikdy, sedmnáct let žiješ v přesvědčení, že tvoje rodina jsi ty a tvůj otec a najednou zjistíš, že máš i mámu a skvělého bráchu.“ Tom se po Davidovi pochybovačně podíval.

Vykašli se na to. I kdyby o něj měl zájem, tobě to přece může bejt úplně jedno. No tak, Tome, nech toho! Ale není mi to jedno. Kdokoli, ale ne David, zrovna jeho nesnesu. Ještě si pamatuju, jakej umí bejt. Nechci, aby Bill zažil něco podobnýho. „Jsem rád,“ rozhodl se David po chvíli pokračovat, „že je to mezi námi dvěma zase dobrý. Přiznávám, že jsem myslel, že už spolu nikdy nebudeme takhle mluvit, ale … víš, jak se to říká… čas všechno spraví. Moc mě mrzí, Tome, co se tenkrát stalo. Já… hrozně jsem si to vyčítal.“ Tom nedával najevo žádné emoce, z jeho výrazu nebylo zřejmé, jestli vůbec vnímal Davidova slova. „Takže je to dobrý?“ zeptal se David nejistě. Tom jen pokýval souhlasně hlavou, nechtěl to jakkoli komentovat. „Jinak jsem rád, Tome, že už je ti líp, že už se zase začínáš chovat normálně.“ „Normálně?“ podivil se Tom. „Vždycky jsi přece říkal, že moje chování je hrozný a jsem na zabití. To se změnilo?“ David se rozesmál. „No to ne, ale to, že seš na zabití, znamená, že už se všechno vrací do normálu.“ Tahle naprostá upřímnost Toma pobavila, jo, zase to budu já, ten starej dobrej Tom Kaulitz …

……………

Už několik minut seděl Bill na posteli, díval se oknem ven a nervózně si klepal černým nehtem o přední zuby. Chtěl si s Tomem zkusit promluvit, ale tak nějak se nemohl odhodlat za ním jít. Kolikrát už za ním přišel a kolikrát ho Tom vyhodil nebo prostě ignoroval? Ani by to nespočítal. Je pravda, že jsem vždycky chtěl bráchu, jenže to jsem nemohl vědět, že můj brácha bude tak strašně krásnej a přitažlivej, že se do něj zblázním. To bych radši snad žádného bráchu nechtěl. S povzdechem vstal a opatrně došel ke koupelně. Přiložil ucho na dveře a zaposlouchal se. Za dveřmi bylo naprosté ticho, což znamenalo, že tam Tom zřejmě není. Tiše vešel dovnitř a přitiskl ucho k druhým dveřím. I za nimi bylo ticho. Jestli se zamkl, tak jsem nahranej. Jemně zaklepal a stiskl kliku. Opatrně dveře otevřel, ale ke svému velkému překvapení zjistil, že pokoj je úplně prázdný. Tom byl pryč. Kam asi tak mohl jít? Vždyť přece neuběhlo ani půl hodiny, co jsme se potkali v koupelně. Nevěřícně zakroutil hlavou a vydal se na cestu zpět do svého pokoje, když jeho pohled upoutalo Tomovo tričko, které měl na sobě v autě. Jemně jej zdvihl ze země a tváří se otřel o jemnou látku. Z plných plic nasál omamnou vůni Tomova těla, která ještě nestačila vyprchat. Tome … ani si neumíš představit, jak moc mi chybíš. Tolik bych chtěl vrátit čas, abychom zase byli spolu. Pamatuješ, jak jsme si vždycky po milování povídali? Ležel jsem na tvém rameni a ty sis hrál s mými vlasy … a já byl ten nejšťastnější člověk na světě. S povzdechem položil tričko na křeslo …

……………..

Přehodil si objemnou černou kabelu přes rameno, ujistil se, že nezapomněl kartu od pokoje a dveře za sebou zaklapl. Pomalu scházel dolů po schodech, výtahem se mu nechtělo jet, měl spoustu času. Pozoroval hráškově zelený koberec zalištovaný do světlého dřeva, který zakrýval celé schodiště i hotelové chodby. Jedna, dva, tři, čtyři… přízemí. Woops. Uličnicky seskočil z posledního schodu, až mu kabela sklouzla z ramene. Rozhlédl se po hale, ale nikoho známého neviděl. Že bych byl jediný, kdo nevydrží na pokoji? Asi jo… No co, dám si něco k pití a aspoň si konečně prohlídnu ten časák, co táhnu s sebou. Naučeným pohybem si znovu přehodil kabelu přes rameno a zamířil k hotelovému dennímu baru.

Přelétl pohledem celou místnost a vybíral, kam se usadí. Několik boxů a stolků už bylo obsazeno, i když bylo časné odpoledne, divná, neurčitá doba pro takové posezení. Když došel pohledem až k baru, nemohl uvěřit svým očím. To si ze mě snad dělá srandu, ne? On mě obviňuje, že mám něco s Davidem, a zatím se tady neváhá k němu tulit. Přiložit k Billovi sirku, určitě by se sama zapálila, jak byl rozžhavený pohledem na Toma, ledabyle lokty opřeného o barový pult. Možná ani ne tak pohledem na Toma, jako spíš pohledem na Davida, který Toma lehce držel okolo ramen. A když uslyšel, že se ještě spolu něčemu smějí, měl pocit, že se mu zdá špatný sen, ze kterého se chce co nejdřív probudit.

Zaváhal, jestli má jít za nimi. Ne, to radši ne, to by nemuselo skončit dobře. To by byl skandál, už to vidím v barvách: „Zpěvák skupiny TH vyškrábal oči svému manažerovi, protože mu přebral přítele, jeho dvojče.“ Radši ne. Nicméně mu zvědavost nedovolila odejít. Vybral si malý box úplně v rohu, ze kterého měl perfektní výhled na celý bar a nenápadně se ukryl za časopisem. Objednal si kolu s ledem, raději hned zaplatil, aby mohl kdykoli odejít, nechtěl riskovat, že by ho přistihli, jak je sleduje. Tělem mu pulsovala horká krev, cítil, jak mu rozčilením hoří tváře, ale jeho pohled pořád přitahovala Tomova nahrbená záda. Ostřížím zrakem sledoval Davidovu ruku, on ho hladí! Sakra, já ho snad zabiju, on ho normálně hladí po zádech … A Tom? Místo aby tu ruku setřásl, klidně si to nechá líbit. Mě odmítá, pusu plnou keců o tom, že jsme bráchové a bla bla bla a zatím si užívá s Davidem. Přitom tvrdil, že mě miluje. Už to nemohl déle snášet. Rozzlobeně vyskočil a odešel pryč. Vyšel před hotel a zhluboka vdechl chladný, čerstvý vzduch. Já ho prostě nikdy nepochopím. Jestli někdo někdy pronikne do myšlení Toma Kaulitze, má můj obdiv…

……………….

„Tak jsme tady všichni, má někdo náhodou hlad, něco bych ještě objednal, než vyrazíme? … Ne? Myslel jsem si to,“ zavtipkoval David, zatímco celou partičku směroval k autu, čekajícímu před hotelem. „Teď pojedeme do té haly, vyzkoušíte si nazvučení a všechny ty věci. Pak se ještě před koncertem vrátíme zpátky sem, abyste se mohli převlíknout a prostě připravit se na to vaše velké poprvé. Doping není povolenej, je to jen a jen na vás…“ Už dlouho Bill neviděl Davida v tak dobré náladě jako nyní. Když budu hodně naivní, budu si myslet, že to je tím koncertem. Když budu hodně žárlivej, tak budu přesvědčenej, že to je tím, jak tu před hodinou ošmatlával Toma. A když tomu chci přijít na kloub? Tak nevím… Stejně to nepochopím. Proč najednou ta změna? Měl jsem pocit, že z nás dvou bych se Davidovi mohl líbit spíš já! To není fér… S povzdechem zapadl Bill do auta, jak na potvoru na něj zbylo místo vedle Toma. Chvíli vedle sebe jen mlčeli, ale pak se Tom osmělil. „Jak se cítíš? Máš strach?“ Bill zamrkal. „Myslíš z tebe nebo z koncertu?“ Tom se nad jeho dvojsmyslnou odpovědí pousmál. „Z koncertu.“ Bill pokrčil rameny. „Tak průměrně, ale asi se to bude zhoršovat… A ty?“ „Tak nějak podobně.“

Před halou se tísnilo množství lidí, kteří už čekali na večerní koncert a chtěli zabrat místo v některé z předních řad. Kluci měli hrát jako druhá kapela v pořadí, přibližně v sedm hodin. Měli naplánovaných asi deset písniček, což vycházelo zhruba na hodinové vystoupení. Jakmile auto zastavilo u postranního vchodu, hned se k němu řítila skupina holek, které chtěly vědět, kdo to přijel a případně i ulovit nějakou fotku či podpis.

Jen co spatřily Billa vystupujícího ze zadních dveří auta, proletělo davem. „Hele… to jsou ty dvojčata… no ty dva, jak nevěděli, že jsou bráchové… no jo… jeden se z toho sesypal… tohle není on… ten druhej…má dredy…“ Tohle by Tom zrovna slyšet nemusel, rozhodně ne teď před koncertem, jinak ho to zase rozhodí, přece jenom ještě není úplně v pohodě. Nedá se ale nic dělat, musíme to risknout. Sakra, stejně za tohle může David… ještě ty novináře přikrmoval informacemi o Tomovi a jeho zdravotním stavu… ale tys to, Bille, přece věděl a nezabránil tomu…

Nakonec se klukům podařilo dostat se do haly bez větší újmy. Zkouška proběhla bez problémů, všechno běželo tak, jak má, ale přesto byly útroby všech stažené obrovským strachem z neznámého. Vystupování v malých berlínských klubech se přece jen nedalo srovnat s vystoupením před téměř osmi tisíci lidí. Pro Billa to navíc měla být úplná premiéra..

………………

Snad už naposledy si upravoval tmavě šedé stíny na očích. Oddálil obličej od zrcadla a zadíval se na sebe s větším odstupem. Hm, docela to ujde, ale chtělo by to ještě trochu světlejší barvy k vnitřnímu koutku… tak a ještě trochu víc černé na spodní víčko a už jenom řasenku. Jo, docela se mi to povedlo – na to, jak se mi klepou ruce… Ozvalo se zaklepání na dveře z Tomovy strany: „Můžu? Potřebuju si umýt ruce…“ „Jo, klidně.“ Bill poodstoupil kousek od zrcadla, aby měl Tom prostor k umytí rukou. „Díky.“ Bill si přejel rty bezbarvým leskem a z kosmetické tašky vytáhl kartáč, dlouhými pohyby si začal pročesávat vlasy. Tom stál vedle něj, ruce si utíral do bílého ručníku a díval se na Billův odraz v zrcadle. Cítil svůj zrychlený tep, takhle to přece všechno začalo, to ráno před dvěma měsíci … „Takhle to všechno začalo, pamatuješ?“ zašeptal Bill, pohledem se zavrtával do Tomových očí v zrcadle a v ruce křečovitě svíral kartáč.

Vteřiny, po které se dívali navzájem do očí, trvaly snad roky. Konečně si Bill dodal odvahy a velmi pomalu se otočil zády k zrcadlu. Okamžitě vyhledal Tomovy tmavé oči. Jeho oči a ústa jej přitahovaly jak magnet. Milimetr po milimetru přibližoval svoji tvář k té druhé. Dech se mu zrychloval, potřeboval se Toma dotknout, bylo to pro něj jako droga, silnější než všechno rozumné uvažování a váha společenských konvencí. Snad Tom cítil to samé, protože neočekávaně natáhl ruku, prsty zabořil do Billových vlasů, něžně jej uchopil za krkem a opatrně si jej přitáhl k sobě. Při kontaktu s tou hebkou kůží a jemnými vlasy se jeho citlivé ruce začaly chvět. Nedokázal to ovládnout a zastavit. Bill raději zavřel oči, hlava se mu točila štěstím a netrpělivě čekal, až ucítí dotek Tomových rtů. Namísto toho však ucítil, že se Tom opřel čelem o jeho čelo. Překvapeně otevřel oči, nechápal, co se děje. Proč? „Promiň, Bille… já to nedokážu.“ Ještě chvíli tiskl své rozpálené čelo k Billovi, pak jen zničeně svěsil ruce podél těla a vrátil se zpět do svého pokoje. V zámku cvakl klíč.

autor: Michelle M.