Erfüllende Träumen II 21.

„Já vím, že to je tvůj bratr,“ pokračoval David po chvilce. „Ale nevím, s kým jiným bych o tom mohl mluvit, aniž by toho zneužil.“

Bill chápavě přikývl.

„To je v pořádku, Davide, poslouchám.“ Snažil se působit klidně a nedat najevo ohromnou zvědavost a zároveň plíživý strach. Strach z toho, že se dozví něco, co se mu rozhodně líbit nebude.

„Ani nevím, kde mám začít,“ zašeptal nešťastně David.

„Vezmi to od začátku,“ poradil mu Bill.

David jen pokýval hlavou. „Dobře, zkusím to… Potkal jsem Toma přibližně před rokem. Možná to bude rok a půl, nevím. Prostě vloni někdy v létě to bylo. Hrávali s Georgem a Gustíkem v jednom berlínským klubu, kam jsem docela rád chodil. Lidi je brali, hráli tam každý čtvrtek.“

Povzdechl si a pevně spojil dlaně. Očima hypnotizoval podlahu. „Víš, asi bych ti ještě měl říct, že mám pro kluky docela slabost, holky mi tolik neříkají.“ Bál se na Billa podívat, měl spoustu špatných zkušeností s tím, jak lidé tuhle informaci dokážou přijmout.

Bill se ale rozhodně netvářil, že by ho chtěl soudit, naopak někde hluboko v jeho očích zahlédl snad pochopení?

Tiše se zeptal: „Tobě to nepřijde odpudivý?“

Bill zakroutil hlavou. „Ne, nevadí mi to. Pokračuj.“ Ujistil ho.

Znovu si zhluboka povzdechl. Mírná opilost, kterou pociťoval, když za Billem přišel, začala odeznívat.

„Když jsem je v klubu viděl poprvé, vůbec nevím, co hráli, vnímal jsem jen jeho. Byl tak… tak strašně sexy, šla z něj ohromná vnitřní síla a já věděl, že tenhle kluk je naprosto výjimečnej. Podobný pocit jsem zažil jen u dvou lidí – u něj a – u tebe, když jsem tě poprvé spatřil před klubem na konkurzu.“ Odmlčel se, ale za malý okamžik opět pokračoval.

„Já vím, že ti asi přijde divný, že takhle mluvím o tvém bráchovi, ale…“ plaše vyhledal Billův pohled. Smíření, které z něj cítil, ho posilovalo, aby pokračoval ve své zpovědi. „Nemohl jsem na něj přestat myslet. Dlouho jsem je chodil poslouchat, pravidelně, každý týden, až jsem byl přesvědčený, že si mě všiml. Díval jsem se do jeho očí a cítil jsem, že s tímhle klukem bych mohl strávit celý život a nepotřeboval bych nic jiného. Žádné peníze, žádnou kariéru… Trvalo ještě několik týdnů, než jsem se odvážil jít a seznámit se s nimi. Během těch týdnů jsem si uvědomil, že vlastně nehrajou až tak špatně a při správném vedení by to i někam mohli dotáhnout. A tak jsem za nimi přišel a oslovil je s nabídkou. Nechali si čas na rozmyšlenou, ale tušil jsem, že přijmou. Taková nabídka se neodmítá.“

Prohrábl si prsty tmavé vlasy. Hledal vhodná slova, jak dál co nejsrozumitelněji přiblížit, k čemu tehdy vlastně došlo. Nemohl říct, že by na sebe byl hrdý, ale Tom se zachoval vcelku rozumně, dokázal se s tím docela dobře vyrovnat, a tím i Davidovi usnadnil jeho situaci.

„A co bylo dál?“ zeptal se Bill netrpělivě.

„Přijali, přesně jak jsem čekal. Začali jsme se pravidelně scházet, poznávat se, abychom zjistili, co od té spolupráce vlastně čekáme. Byly to nejšťastnější dny v mém životě… Víš, on musí pořád poznávat a zažívat něco nového. Dokud jsem byl novým členem týmu, bylo všechno ok, ale pak… pak už to zase byl Tom, jakého znáš. Holky, holky a zase holky. Trpěl jsem tím. Strašně moc. Když jsem ho viděl, jak se na něj v klubu vždycky po vystoupení některá přilepí a příště je tam jiná, jak se s nimi objímá, jak je líbá a jak s nimi pak vždycky někam zmizí a pořád dál a dál… Nepopírám, že mě to bolelo. Ale nenávidět jsem ho nedokázal.“

Tiše vzlyknul, jako kdyby mu vyřčená slova stále ještě po takové době mohla působit bolest. Bill cítil, že se blíží to rozhodující, to co mezi nimi zřejmě dodnes leží jako tmavý stín. Jeho dech se v očekávání toho nejhoršího nápadně zrychlil a prohloubil.

„Pak se objevila jedna. Zřejmě jí nestačilo to, že se s ní vyspal, a chtěla víc. Obvinila ho, že ji znásilnil, což byla samozřejmě blbost. Kluk jako Tom nemá zapotřebí brát si nikoho násilím, vždyť on před nima vždycky musel spíš utíkat. Sehnal jsem právníka. Všechno se nakonec vyřešilo, ta holka přiznala, že s ním byla dobrovolně a jen se mu chtěla pomstít, když pochopila, že bohužel od něj víc než jednu noc očekávat nemůže.“

Bill si uvědomil, že o tom už něco kdysi zaslechl. Snad Gustav? Jo, tenkrát když mu Tom řekl o nás dvou…

„V týhle kritický době jsme se sblížili. Teda ne že by mezi námi někdy k něčemu došlo, to ne, ale byl mi vděčný, že mu pomáhám, že se o něj starám, že… ho mám rád, že jsem tu pro něj. Tolik jsem si přál, aby z toho vzniklo něco víc. A moje touha způsobila, že jsem úplně přestal logicky uvažovat.“

Zase si přejel nervózně rukama přes obličej.

„Vlastně vůbec nevím, proč ti to tady vykládám… Promiň.“

Vcelku rychle se postavil na nohy a zamířil ke dveřím.

„No počkej, to nejde, teď nemůžeš odejít,“ zakřičel na něj Bill. „Řekni mi, co se vlastně stalo?“ Prudce strhnul Davida zpátky. Oči mu plály zlostí. „Cos mu udělal?“

David se polekal. Nějak si neuvědomil, že mluví s jeho bratrem. Stejně impulzivním a živelným jako Tom.

„Já… nic jsem mu neudělal. Vážně.“ Teď litoval, že s touhle zpovědí vůbec začínal.

„Jestli zjistím, že jsi mu ublížil, zabiju tě,“ zasyčel varovně Bill.

„Hele, o co ti jde?“ David nechápal tu proměnu. Ještě před chvíli přece Bill vypadal tak klidně, smířlivě. Pozorně ho poslouchal a teď? Šel z něj strach. „Nic jsem mu neudělal. Byli jsme u mě doma, trochu jsme pili a já… já … myslel jsem, že to taky chce, když u mě zůstal, že mu na mě záleží.“ Zničeně se odmlčel.

„Ty jsi s ním spal?“ vykulil Bill nevěřícně oči. Adrenalin nahromaděný v jeho ledvinách byl těsně před explozí.

David jen zavrtěl odmítavě hlavou.

„Tak co? Sakra mluv, nebaví mě z tebe tahat každý slovo.“ Bill popadl Davida za ramena a silně s ním zatřásl. Dotáhl ho zpátky ke křeslu a šťouchl do něj, až zapadl do měkkého polstrování.

„Na, napij se,“ natáhl k němu Bill ruku se sklenicí vody.

David ji přijal a s povděkem svlažil vyprahlá ústa.

„Byl jsem blbej… Tom trochu přebral a já toho … no, využil. Chtěl jsem ho nechat u mě jen přespat, ale když tam tak přede mnou ležel a vypadal, že spí… prostě jsem se ním trošku mazlil, no.“ Červeň se vlila do Davidových tváří, když Billovi vyprávěl něco tak strašně intimního a ještě k tomu nemravného. „Jenomže jsem to nějak přehnal, taky jsem měl něco upito a nakonec jsem usnul svlečenej vedle něj.“

Bill ani nedutal, bál se nadechnout. Srdce mu bilo jako splašené. Viděl tu scénu v barvách, bylo to tak živé, až se mu zatočila hlava.

„Ráno, když se probudil, a zjistil, že má na sobě jenom trenky a našel mě vedle sebe… hrozně řádil. Bylo to strašný. Myslel, že se mezi námi stalo něco víc…“ Hlas se mu zlomil.

„Ani nevíš, Bille, jak mě to strašně mrzelo. Mrzelo mě, že jsem se takhle hloupě neovládl a všechno pokazil, jsem přece dospělej, dávno už bych měl umět v tom chodit… No nakonec jsme si to vyříkali, snad vysvětlili a i když to nejdřív vypadalo, že jako manažer jsem skončil, dopadlo to, jak to dopadlo. Tolerovali jsme se, ale už to nebylo ono… A pak ses objevil ty. U tebe jsem znovu objevil ten pocit výjimečnosti, který jsem cítil i z něj. Hrozně jsi mi někoho připomínal, dnes už vím, že jeho, ale tenkrát jsem to nevěděl, nevěděl jsem, že jste bráchové, dokonce dvojčata. To díky tobě jsme spolu zase začali komunikovat. Zpětně si myslím, že se snad bál, abych na tebe taky něco podobného nezkusil, možná žárlil… nevím. Prostě sednul jsi mi a já byl rád, že mám někoho, s kým když jsem, tak na něj nemyslím. Byl jsi taková moje terapie a když jsem zjistil, že jsi jeho dvojče, dokonce jsem si chvíli myslel, že by snad mezi námi mohlo něco vzniknout, ale ne. Nejde to. Nemůžu se od něj odpoutat, i když vím, že to je marné. Víš, Bille, když to ráno ode mě odešel, sesypal jsem se. Miloval jsem ho, věř mi to. A … miluju ho dodnes. A nic na tom nezmění skutečnost, že já nikdy nebudu ten, na koho se bude dívat s láskou v očích…“

Oba mlčeli. Bill cítil v krku knedlík. Davidova slova ho dojala, cítil z nich ten smutný a marný cit. Uvědomil si, co by asi tak David dal za to, kdyby znal Toma po té stránce, po jaké ho zná on, kdyby s ním zažil jen zlomek toho, co oni dva spolu za tak krátkou dobu stihli prožít, kdyby se na něj jen jedenkrát podíval tak, jak se uměl podívat na Billa ráno po probuzení…

Bill opatrně uchopil do dlaní Davidovu ruku. „Je mi to líto, Davide. Netušil jsem, jak moc se trápíš.“

Seděli tam proti sobě, hlavu plnou osoby, která byla pro ně oba tolik drahá, tolik milovaná.

David zašeptal: „A když jsem ho pak dneska–„

„Tak to by snad stačilo, ne?“ zazněl ode dveří Tomův posměšný hlas. Ani David ani Bill ho neslyšeli přijít.

„Tome,“ vydechli oba současně.

Bill pustil Davida a svěsil paže podél těla.

„Jak… co tu děláš?“ vymáčkl ze sebe David přiškrceně.

„Přišel jsem za bráchou nebo nesmím?“ ušklíbl se Tom.

„Vůbec se mi nelíbí, co tady řešíte. Tohle je jen mezi mnou a Davidem.“ Procedil skrz sevřené zuby Tom. Obrátil se k Davidovi. „Nedohodli jsme se náhodou, že to zůstane jen mezi námi? Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty se tím ještě budeš chlubit.“

„Já… ty víš, že jsem nechtěl…“ drmolil David. V duchu si nadával, že s tím začínal. Bylo mu hodně nepříjemně. Původní rozhořčení a rozčarování z toho, že Toma přistihl, jak se líbá s Laurou, mu přišlo nicotné ve srovnání se situací, v jaké se teď nacházel.

Bill propaloval očima bratrovu tvář. Informace, které se právě dověděl, odsunuly jejich neshody do pozadí a Bill si představoval to, k čemu tehdy došlo. Ano, Davide, ani nevíš, jak ti rozumím. I já se do něj zamiloval na první pohled… i já bych byl pro něj schopen jakékoli hlouposti.

autor: Michelle M.