„Tome? Můžeš mi to vysvětlit?“ zeptal se nevěřícně Bill.
„Pojď ke mně,“ zašeptal Tom. Nečekal, až Bill učiní první krok, sám mu nedočkavě vyšel vstříc. Stačilo jen pár kroků, vtáhl jej dovnitř pokoje a silně se k němu přitiskl. Lásko moje… tohle už nemůžeme přežít!
V posledním záchvěvu pudu sebezáchovy zalhal: „Přinesla mi ukázat nějaké změny ve scénáři, to je všechno, o nic víc nejde.“
………………….
Dvacet čtyři hodin. Jeden den v lidském životě. Jen jeden jediný den. Carpe Diem. Moje oblíbené motto. Užij dne. Využij ho beze zbytku, jako kdyby to měl být den poslední. Nejde to. Nedokážu se oprostit od minulosti, od přítomnosti ani od budoucnosti. Hesla jsou k ničemu!
Celý den Tom přemýšlel o své situaci. Ať se snažil sebevíc, východisko neviděl. Bylo mu jasné, že to Laura myslí vážně. Byla by schopná to udělat… Ale jsem já schopen udělat to, co po mě chce? Mohl bych zklamat Billa?Miluju ho víc než cokoli jiného. To se nezmění…
„Co je s tebou?“ přitulil se k němu Bill mazlivě. Ještě se předtím ujistil, že je nikdo nemůže vidět. Zase se přesouvali do dalšího města a všichni spali.
„Nic se mnou není,“ řekl Tom tiše a nepatrně Billa odstrčil.
„Tome! Zase přemýšlíš?“
„Ano, přemýšlím nad naší budoucností. Nad tím co bude, až se vrátíme zpátky do Berlína.“
„Všechno bude senzační, to si piš,“ zasmál se nadšeně Bill.
Tom se po něm úkosem podíval, zamyšleně pokýval hlavou. „Tím si právě nejsem tak jistý.“
„Ale no tak,“ zasmál se znovu Bill zvonivě a zatahal bratra škádlivě za nos.
Tom se odvrátil a pohledem vyhledal pusté pláně, které se míhaly kolem dálnice za sklem jeho okénka. Zmrzlá zem pokrytá jinovatkou, šedé lesy a šedivá obloha. Po slunci ani stopy. Tak jako v mém životě. Jediný záblesk světla bylo tohle úžasné černovlasé stvoření, které teď sedí vedle mě, hřeje se mou láskou a vůbec netuší, že už za několik hodin zaplaví plíživý chlad i jeho. Proč mě osud tak nenávidí? Proč nemůžu být chvíli šťastný? Proč se nemůžu zamilovat jako normální člověk, abych se nemusel se svou láskou skrývat, stydět se za ni, jako by to bylo něco nízkého a podlého, něco špatného a zakázaného, opovrhovaného všemi lidmi…
Na chvíli si přál, aby byl někde daleko. Tam, kde ho nikdo nezná. Pryč od všech problémů, pryč od rodičů, pryč od všech tří lásek, které na něj útočily: Billova zničující, Davidova nešťastná a Lauřina neodbytná.
Musím to vyřešit! Jednou pro vždy!
………o pár hodin později………
Na nic nemysli, slyšíš? Teď jsi tady jen ty a on. Zavřel oči, ve kterých ho štípaly slané slzy, a znovu se přitiskl k heboučkým růžovým rtům vzdáleným od jeho tváře jen pár milimetrů. Ten neskutečně intenzivní dotek cítil až v konečcích prstů na nohou. Ruce se mu třásly, jako při prvním milování. Váhavě objevoval tajemná zákoutí těla, které znal snad lépe než své vlastní. Přesto měl pocit, že se ho dotýká poprvé. Prsty samy o své vůli klouzaly po hebké kůži. Celou plochou dlaně vstřebával neuvěřitelně jemnou linii boků, štíhlých stehen… Snažil se zapamatovat si každou pihu, každou roztomilou nedokonalost těla, které bylo pro něj snad stvořené. Štiplavé slzy se tlačily skrz pevně sevřená víčka se stále větší intenzitou.
„Ty pláčeš?“ zašeptal Bill.
Tom zavrtěl odmítavě hlavou.
Palcem setřel malou vlhkou stopu na jeho hezké tváři. „Jsi smutný, Tome?“
„Nechci tě ztratit.“
„Nikdy mě neztratíš.“
……………
Pozoroval šedivou oblohu, ze které se na zem líně sypaly sněhové vločky. První sníh, pomyslel si. Je tady zima. Za pár dní všechno zmizí pod ledovým příkrovem, stejně jako moje srdce. Dal bych všechno za to, být na chvíli doma, pryč od tohohle strašného snu. Pohledem sklouzl k Billovi. Spal s hlavou na Tomově rameni, ruku přehozenou kolem jeho pasu a klidně oddechoval. Do snů mu zcela určitě prostupovaly vzpomínky na jejich procítěné a něžné milování… to poslední.
Jak klidně spí, neví nic o hrozné bolesti, která se tlačí na moji hruď. Cítím ten zlověstný klid, obklopující nás ze všech stran, plíživě se omotává kolem našich nohou… Mám strach, bojím se. Pod hrozbou toho strachu, že o něj přijdu, si uvědomuju, jak strašně moc mi na něm záleží, jak strašně moc ho miluju… Teď už vím, že naše dny jsou sečteny. Peklo, do kterého jsme se vrhli, hrozí, že nás pohltí. Už cítím ten žár, dýchá mi na krk a já se bojím otočit a postavit se tomu čelem…
Zhluboka se nadechl, věděl, že už za chvíli musí vstát a odejít do svého pokoje, aby zachoval zdání jejich čistě bratrského vztahu. Tohle svítání nenáviděl. Zabořil prsty do hustých černých vlasů a přitáhl si bratra na posledních pár okamžiků ještě blíž. Vdechoval jeho vůni a něžně ho hladil. Loučil se. „Miluju tě, Bille, byl jsi pro mě první a nikdy se to nezmění… ať se stane cokoli,“ zašeptal pohnutě.
S krkem staženým dusivými slzami opatrně vyklouzl z postele. Nedbale se oblékl. Naposledy se podíval na tu krásnou, nevinnou tvář spočívající tak klidně na sněhobílém polštáři. Vrýval si ten pohled do paměti… Pak poraženě sklopil hlavu a vyšel z pokoje ven. „Nikdy nezapomenu!“
Dlouhé černé řasy se zatřepetaly jako poplašení motýlci, z tmavých očích vytryskly slané slzy.
……………..
Je konec. V hlavě mám prázdno a srdce roztrhané na kusy. Zvláštní pocit, čekal jsem otupující bolest, ale nic takového se zatím neděje. Pořád je to příliš čerstvé a příliš neuvěřitelné. Ležím tu a pozoruju sníh za oknem. Je to teprve několik desítek minut, co jsem od tebe odešel a ještě pořád nepřestalo sněžit… Přemýšlím…
Než jsem tě poznal, byl jsem někdo úplně jiný. Ty víš, že jsem si vždycky rád užíval, měl jsem tvrdou skořápku, pod kterou jsem nikoho nepustil a nikomu bych nikdy neřekl, co cítím, na co myslím, co bych chtěl… Až s tebou se to změnilo. Ukázal jsi mi, že s někým, kdo ti je blízký, je všechno jiné. Ustřihl jsi mi křídla a otevřel srdce … ta rána se nikdy nezacelí a tenký pramínek krve bude neustále značit cestu, na kterou se teď vydám bez tebe… Pořád mi bude připomínat nás dva a to, co jsme mohli mít a co mít nebudeme.
Bříška svých citlivých prstů přitiskl pevně k čelu, jako by snad chtěl vytlačit temné myšlenky a konečně najít východisko. Musíme být rozumní. Přece jsme od začátku věděli, že to jednou musí skončit. Věděli jsme, že neustále máme v patách hrozbu, že se to provalí. Věř mi, prosím, že to dělám pro nás, pro nás dva i pro kluky. Kdybych to neudělal, ona nás zničí. Všechny. A když ne ona, přijde někdo jiný. Byli jsme příliš velcí sobci, Bille, když jsme nemysleli na důsledky, na to, co by bylo s kapelou, kdyby to všechno prasklo. Měli jsme obrovský sen mít skvělou a úspěšnou kapelu. To se nám splnilo. Nemůžeme mít všechno, pochop to! Lásko, prosím, pochop to!
……………
„Proč jsi nebyl na snídani?“ zeptal se David Toma, když konečně vyšel ze svého pokoje. Stáli u auta před hotelem a čekali na ostatní.
„Neměl jsem chuť,“ odtušil Tom nepřítomně.
„Děje se něco?“ neodpustil si David starostlivou otázku. Čekal výbuch, plamenná slova a rozčilení, ale k jeho velkému překvapení jen Tom unaveně sklopil hlavu.
„Neboj se,“ plaše se usmál, „všechno v pořádku…“
David pokýval hlavou, jako že informaci bere na vědomí. Sklonil se ke svým zavazadlům a mlčky srovnal štítek se svojí jmenovkou a adresou, na kterou se má kufr poslat v případě, že by se někde ztratil.
„Davide? Já… chtěl jsem ti jen říct, že mě mrzí, že se to mezi námi pokazilo.“ Manažer se překvapeně narovnal.
„To- Tome? Ty … tebe to mrzí…?“ David nebyl schopen ze sebe dostat kloudnou větu.
„Chci, abychom zůstali přátelé. Pracujeme spolu, rozumíme si. Nechci, abychom mezi sebou měli něco nevyřešeného,“ Odhodlaně se mu podíval do modrých očí, jeho hlas zněl pevně a rozhodně.
„Chci, abys věděl, že mezi námi nikdy nic víc než přátelství nebude. Mám tě rád, ale láska to není,“ pokračoval, aniž by zakolísal, „najdeš si někoho lepšího, než jsem já. Někoho, kdo za to bude stát, někoho, kdo bude opětovat to, co jsi schopen mu dát.“ Položil ruku na Davidovo rameno a silně je sevřel. „Jsi skvělý člověk, Dave, a nezasloužíš si trápit se kvůli někomu takovému, jako jsem já. Věř mi.“
„Tome,“ vydechl David vyděšeně. „Zní to jako slova na rozloučenou… Je všechno v pořádku?“
Než stihl Tom odpovědět, vyrušil je klapot Billových vysokých bot na zámkové dlažbě před hotelem a vzápětí jeho pronikavý hlas. „Posledních pět koncertů a frčíme domů!“
autor: Michelle M.
hm , a ja frčíím do prdele , neznasma smutne pasaze , ked vidim , teda iba ja , ako by sa ten problem dal vyriesit , lenze oni sa trapia , a ….no strasne smutne x( krááááááááása x)
úplně milionová věta:"Ustřihl jsi mi křídla a otevřel srdce … ta rána se nikdy nezacelí a tenký pramínek krve bude neustále značit cestu, na kterou se teď vydám bez tebe… Pořád mi bude připomínat nás dva a to, co jsme mohli mít a co mít nebudeme."
krásný, vážně moc. strašlivánsky mě to dojalo. 🙁
do háje! proč já to teda znovu a znovu čtu, když mám tendenci ti k tomu psát úplně stejný komentáře? 😀 možná právě kvůli těm absolutně stejným pocitům, které ve mě tvá slova, Michelle, vyvolávají. jsem za ně moc ráda. 🙂
ta věta mě zase dostala.. vlastně celý díl..Tomovy myšlenky..úvahy..metafory..
i tentokrát mě dojetí dostihlo, ba co víc, pár slziček se nedalo zadržet.. :')