Erfüllende Träumen II 35.

„Kluci,“ ozval se na chodbě Simonin hlas. „Kde jste? Pojďte si vypít čaj a vzít trošku cukroví!“

Bill bleskurychle zdvihl hlavu z Tomova ramene. Překulil se přes něj a vstal. Dvěma kroky přešel ke skříňce s cédéčky. Prudkým pohybem hrábl do přihrádky, až několik plastových obalů dopadlo s rachotem na zem.

„Sakra,“ zaklel a klekl si na zem, aby je sesbíral.

„Co děláš?“ zeptal se udiveně Tom. Podařilo se mu zapnout pásek a urovnat své oblečení tak, aby nebylo poznat, co ještě před chvílí prováděli. Zkušeně natřásl deku, narovnal polštář a usedl zpátky na ustlanou postel.

Zvědavě si prohlížel Billa, kmitajícího po koberci.

Dveře se otevřely a Simone nakoukla dovnitř. „Pojďte na chvíli zase k nám dolů, ať si vás taky trochu užijeme,“ pronesla a zálibně se na Toma usmála. Pořád nemohla uvěřit, jak krásný a okouzlující kluk z jejího malého chlapečka vyrostl.

„Bille,“ obořila se na druhého syna naoko mrzutě, „to, že jsem ti tu uklidila, neznamená, že tu musíš udělat stejnej bordel, jaký tu byl předtím.“

„Chtěl jsem jen Tomovi něco pustit,“ zahuhlal a špičkou nohy kopnul zbytek cédéček pod skříňku.

„To si uklidíš,“ sykla Simone přes rameno, zatímco vztáhla ruku po Tomovi. „Tak už pojďte, ať jsme taky všichni spolu.“

Tom jí věnoval široký úsměv, na Billa jen spiklenecky mrknul a svou nezaměnitelnou houpavou chůzi vyšel z pokoje ven.

………………..

„Chovej se tady slušně, Tome,“ snažil se otec uplatnil něco ze své rodičovské autority, zatímco se loučili. Byla už tma a on měl před sebou nejméně hodinu a půl jízdy zpět do Berlína.

„Neboj, tati, nejsem malej,“ ušklíbl se Tom a opětoval otcovo drsné objetí.

„No, znáš se,“ neodpustil si malé rýpnutí otec a poplácal Toma po rameni.

„Měj se, Bille,“ váhavě obejmul i mladšího syna. Když sevřel ve velkých dlaních jeho štíhlá ramena, uvědomil si, jak moc se Bill od Toma liší, i když jsou to vlastně dvojčata. Je křehčí, téměř ženský… „Moc rád tě v Berlíně uvidím.“

Se Simone i jejím manželem se přátelsky rozloučil a pak už jen nasedl do auta, bliknul na pozdrav dálkovými světly a opatrně vycouval po příjezdové cestě. Čtyři postavy stály před vánočně rozsvíceným domem a sledovaly jej. Dokonalá rodina, pomyslel si hořce.

…………………..

„Jak to provedeme se spaním?“ zamyslela se matka nahlas. Bylo po večeři. Dvojčata funěla u televize, protože takové množství jídla, jaké dokázali sníst, nemohly jejich žaludky jen tak zpracovat.

„Myslela jsem, že kdybychom roztáhli ten Billův gauč, že byste se tam mohli docela pohodlně vyspat, co?“ napůl tázavě a napůl omluvně se podívala po svých synech. „Chtěla bych, abys tu měl vlastní pokoj, Tome, ale ještě jsme to nestačili připravit… tak kdyby ti to nevadilo… a nebo ti Bill nechá svůj pokoj a usteleme mu tady v obýváku.“

Kluci si vyměnili rychlý pohled. Tom umlčel Billa očima. Viděl na něm, jak se tetelí nadšením ze zprávy, že spolu budou moct čtyři noci spát v jedné posteli… naprosto legálně.

„No…“ spustil Tom váhavě. Nechtěl, aby na něm bylo vidět, že i jeho nedostatek místa potěšil. „Nechci Billa připravit o pokoj, já myslím, že se tam nějak srovnáme.“

Bill horlivě pokýval hlavou.

„Jasně, mami, nedělej si z toho hlavu….“

Tom docela intenzivně uvažoval nad tím, jestli si i ostatní všimli, jak se Bill po téhle zprávě změnil. Evidentně se nemohl dočkat okamžiku, až si budou moci jít lehnout. Od půl deváté velmi okatě zíval a ostentativně dával všem najevo, jak je unavený a ospalý. Byl tak nápadný, že ho Tom musel jednou i kopnout… vážně to přeháněl.

„Auuu,“ zaskučel Bill a promnul si lýtko, do kterého ho Tom poměrně necitelně zasáhnul. „Co blbneš?“

Tom se opatrně ohlédl, chtěl se ujistit, že Simone s Gordonem skutečně zmizeli za dveřmi kuchyně. „Ovládej se trošku, vždyť to na tobě poznají, jak se strašně těšíš,“ syknul Billovým směrem.

„Kluci, nechcete kapku něčeho na vytrávení?“ ozval se z kuchyně Gordonův hluboký hlas.

„Nebo třeba mátový čaj?“ vykoukla mezi dveřmi Simonina hlava.

Tomův obličej se roztáhl v širokém úsměvu. „Já bych si tu kapku docela dal,“ zavolal na Gordona.

„A nechceš radši ten čaj?“ zjišťovala matka.

„Dej pokoj s čajem,“ utrousil Gordon a k Tomovým uších dolehlo cinkání tenkého skla. „Billééé, chceš taky?“

„Jenom trošku,“ zklamaně pronesl Bill. Ztišeným hlasem se obrátil k Tomovi. „Ne že se namažeš, jasný? Chci, abys byl dneska fit.“

Tom vytáhl obočí do výšky. „To vypadá, že máš s dnešním večerem nebo dokonce nocí nějaké plány,“ nemohl si odpustit Billa trošku nepoškádlit.

Bill okamžitě vyletěl jak čertík z krabičky. „No jo, ty sis odpoledne užil, takže nejseš tak strašně frustrovanej jako já.“

„Chudinko moje malá,“ zasmál se Tom a něžně pohladil Billa po stehně. „Tak ty takhle strašně trpíš? To je hrozný,“ utahoval si z něj dál.

„Nech toho, Tome, nebo se naštvu. Já to myslím vážně. Víš jak dlouho jsem se na tebe těšil? Až budeme spolu sami?“

Vypadalo to, že se Bill vážně naštve a to Tom nechtěl. Byl to jeden z nejhezčích dnů v jeho životě a nechtěl to pokazit tím, že by Billa svým špičkováním vyprovokoval příliš.

„Tak, tady to máme,“ Gordon před ně postavil malé skleničky naplněné tmavě hnědou tekutinou.

Tom hned po jedné sáhnul a znalecky přičichnul. „Co to je?“ zeptal se, vůně mu povědomá byla, ale nedokázal určit, co to je.

Gordon na něj mrknul. „Neptej se a dej si. Určitě ti to neublíží.“

„Ble,“ otřásl se Bill. „To je ten tvůj blivajs,“ znechuceně se ušklíbl a vypil celý obsah sklenky naráz.

„Takhle o tom, Bille, nemluv, to je lék,“ poučil ho Gordon a znalecky usrknul. „To se nepije na ex, ale postupně.“

Tom ochutnal. Bylo to velmi velmi hořké, ale musel uznat, že na to, co všechno splácal k večeři dohromady, se nic jiného ani pít nedalo.

„Dobrou noc,“ rozloučila se dvojčata zhruba o dvě hodiny později, úplně stylově unisono.

Matka je šla ještě vyprovodit na chodbu. „Dobrou noc,“ řekla a sledovala jejich hubené postavy, jak ztěžka stoupají po schodech nahoru. „Tome?“ zvolala.

Světlovlasý kluk se otočil. „Ano?“ zeptal se.

„Nic… jen… chtěla jsem ti popřát, ať se ti něco hezkého zdá. Víš přece, co se říká, ne? Když spíš poprvé na novém místě, tak se ti tvůj sen vyplní.“

„Tak to si dám záležet,“ zasmál se pobaveně Tom.

„Myslíš, že musíme ten gauč rozkládat?“ zeptal se Bill provokativně, když za sebou zavřeli dveře jeho pokoje. Objal Toma kolem krku a lehce ho políbil na tvář.

Tom ovinul ruce kolem jeho pasu a unaveně si položil tvář na bratrovo rameno. „Radši jo… mohlo by to bejt podezřelý, kdybysme se tu ráno mačkali,“zamumlal.

„Hm, mně by tedy nevadilo se mačkat,“ zklamaně zahučel Bill. Setřásl Toma dolů a pustil se do stlaní postele.

„Tak se hned nerozčiluj, pomůžu ti, ukaž,“ usmál se Tom a dloubnul Billa do boku, aby ustoupil kousek stranou.

I přes vzájemné pošťuchování se jim podařilo po necelých patnácti minutách dílo zdárně dokončit.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Bill, nečekal na odpověď a zasunul ruce pod okraj Tomova trička. Lenivým pomalým pohybem sunul ruce po jeho těle vzhůru. Když se mu podařilo neskutečně obrovské tričko z bratra stáhnout, pohodil ho ledabyle na zem. „Kalhoty taky?“ usmál se a v očích mu šibalsky jiskřilo.

„Kalhoty taky,“ přisvědčil Tom a legračně pokýval hlavou. Za chvilku už měl na sobě jen boxerky. „A jde se do pelíšku!“ Hupsnul do připravené postele a pohodlně se rozvalil.

Bill na něj jen nevěřícně koukal. „A co já?“ zeptal se trošku zklamaně. „Kdo pomůže mně?“

„Zvládneš to sám,“ zazíval Tom na celé kolo. „Já už dneska nemám sílu.“

Bill si k němu přisedl a silně ho šťouchl do ramene.

„Jau, co je?“ promnul si Tom postižené místo a tvářil se nechápavě. Pak se jeho obličej spokojeně rozzářil. „Tak já se na tebe budu koukat, jo?“

„Ne, nebudeš, už nikdy se na mě nebudeš koukat,“ čertil se Bill a rozkošně přitom pohazoval rozcuchanými vlasy.

„Ale jdi ty,“ Tom po něm hrábnul rukou a přitáhl si ho k sobě. Položil si jeho horkou hlavu na nahou hruď a prsty vklouzl mezi jemné vlasy. „Je mi s tebou tak dobře… nikdy jsem si nemyslel, že bych tohle mohl zažít,“ zašeptal Tom, zatímco se probíral černými vlasy. Přitiskl si Billovu hlavu ještě blíž a něžně jej políbil na temeno. „Řekni, že se mi to nezdá… řekni, že to opravdu prožíváme,“ zaprosil.

„Není to sen, tohle vážně žijeme,“ odpověděl Bill a pevně sevřel Toma oběma rukama.

Své sevření povolil teprve tehdy, když zjistil, že pohyby Tomových prstů v jeho vlasech ustaly a i jeho dech se prohloubil. Jemně vyklouzl z jeho sevření a opatrně přes něj přehodil deku. Ještě dlouho jen stál a díval se na spícího Toma, všechno uvnitř něj se svíralo. Tolik toužil vykřičet svoji lásku do celého světa, ale věděl, že tohle nikdy nepůjde.

„Alespoň tobě to můžu říct,“ sklonil se k Tomovi a pohladil ho po hrubých vlasech, „jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat.“

autor: Michelle M.