Erfüllende Träumen II 37.

„Tak máte všechno?“ zeptala se už asi po sté matka. Stála ve dveřích Billova pokoje, s rukama zkříženýma na hrudi. Očima přelétávala množství zavazadel, která její synové postupně hromadili uprostřed pokoje.

„Bille, myslíš, že ti tu ještě něco taky zůstane?“ zasmála se mladšímu synovi. Klečel na kufru a snažil se ho svou váhu víc slisovat, aby ho mohl zavřít. Neodpověděl, jen se pro sebe ušklíbl. „K čemu potřebuješ s sebou tolik věcí?“ nenechávala ho na pokoji.

„Prostě potřebuju,“ odpověděl.

„Ukaž, pomůžu ti,“ nabídl se Tom. Zvedl se z postele, na které seděl, a natáhl k bratrovi ruku. „Mám větší sílu, víš?“ Jeho čokoládově hnědé oči se jen smály. Věděl, že Bill podobné vtípky nemá rád a vždycky se vzteká a rozčiluje… a je tak roztomilý, když se vzteká a rozčiluje kvůli takovým malichernostem.

Bill se nadechnul, jako by chtěl na Toma vychrlit množství argumentů proti, ale radši nakonec mlčel. Jen po něm seknul vše říkajícím pohledem. Tedy vše říkajícím pro ně dva… jak stále věřili, nikdo je nepodezíral, že by jejich vztah mohl přerůst v něco většího a silnějšího.

Loučení s matkou a Gordonem proběhlo podle očekávání. Matka se topila v slzách, kladla jim na srdce, ať na sebe dávají pozor, jeden bez druhého ať nikam nechodí, prostě taková ta rodičovská klasika… Gordon je chlapsky poplácal po zádech, řekl jim, ať moc neblbnou a popřál jim hodně štěstí.

Bill se nemohl dočkat, až už se za nimi zavřou dveře a oni konečně vyrazí vstříc dobrodružství, na které se tolik těšil. V autě bude Tomovi mačkat celou cestu ruku a vůbec… v příštích týdnech se od něj nehodlal vzdálit ani na milimetr. Tom to vnímal trochu jinak, nemohl říct, že by se netěšil, ale těch pár dní, které strávil v úplné rodině, po Billově boku, mu přišlo jak z jiného světa. Tolik hřejivé lásky a laskavého porozumění snad v životě nezažil. Nemohl se ubránit dojetí, když ho Simone sevřela v náruči a šeptala mu do ucha, že se jí bude stýskat, aby na sebe dával pozor a v pořádku se jí vrátil zpátky.

„Neboj, já se vrátím, mami. A Billa přivezu s sebou,“ slíbil s vážnou tváří.

………………..

„Páni, tak tady už jsem nebyl, ani nepamatuju,“ vydechl Bill, když se za nimi zabouchly dveře bytu Kaulitzových. Trochu ho mrzelo, že musel uvolnit svůj byt nad studiem a nastěhovat se k otci a Tomovi… přece jen přišli o takové jejich „hnízdečko lásky“, na druhou stranu otec byl velmi často zaneprázdněný a doma příliš času netrávil… a tenhle byt byl nesrovnatelně komfortnější než malý byt nad studiem a navíc… umožňoval mu trávit s Tomem celé dny, kdy budou v Berlíně.

„Budeš mít ten pokoj vedle mého,“ vysvětlil mu Tom. Ještě než odjel na vánočních svátky do Magdeburgu, všechno s otcem promysleli. „Až se vrátíme z Malediv, zařídíš si ten pokoj podle svého. Táta s tím počítá. Jenom bychom to teď asi už nestihli.“

Tom zamířil do kuchyně, aby vybalil jídlo, které jim Simone dala s sebou. Zřejmě předpokládala, že v Berlíně bude lednice nesrovnatelně hůř zásobená než v Magdeburgu.

„V kolik říkal David, že se sejdeme?“ zakřičel na Billa, který bloumal někde po bytě.

„V pět,“ dostalo se mu odpovědi.

„Tak to máme ještě víc než hodinu čas, ne?“ zasmál se Tom a v očích mu dychtivě zajiskřilo. „Billí, kdepak jsi?“

……………….

„Měli bychom vstát a jít, jinak bude David zase nadávat, že jdeme pozdě… znáš ho,“ zašeptal Bill a unaveně zdvihl hlavu. Tom z něj úplně překvapivě dokázal odčerpat veškerou energii, která se v něm v posledních týdnech nashromáždila. Ty čtyři dny v Magdeburgu stály za to. Tomova rozněžnělost prvního večera a prvního společného rána vzala rychle za své, když se trochu rozkoukal. Zase to byl ten Tom, kterým kdysi býval. Jako by si snad chtěl vynahradit všechny ty týdny váhání a pochybností, kdy nemohl být s Billem tak, jak by si v hloubi duše přál. Jejich noci byly naplněné dychtivým, někdy až drsným milováním… tím víc vzrušujícím, že možné odhalení jejich tajemství bylo tak strašně blízko.

„Nechoď ještě,“přejel Tom horkou dlaní křivku jeho ramene, po celé délce až k zápěstí. Zdvihl štíhlou ruku k sobě a smyslně políbil jemné zápěstí, jazykem poškádlil namodralou žilku zřetelně vystupující pod tenkou kůži.

Bill si povzdechl. „Lásko, nedělej mi to těžší. Nemůžu se ani pohnout… už teď… a představa, že celý dnešní večer strávím v sedě v těsných kalhotách, je víc než mučivá… natož pak tohle,“ dodal s úsměvem, Tomovy něžné polibky na jeho zápěstí, které se každou chvilkou přesouvaly na dlaň, byly tak příjemné… tak hříšně příjemné, že se neubránil lehkému mravenčení v podbřišku. Položil se zpátky na polštář a přivřel oči. Vnímal horkou špičku Tomova jazyka brázdící každou linku jeho dlaně, provokativně se vsouvající mezi prsty.

„Tome,“ vydechl a pohladil volnou rukou bratra po vlasech.

„Líbí?“ zazněla samolibá otázka.

„Hmmmm… je to… příjemné,“ vzdychnul.

„Jenom příjemné?“ zdvihl Tom překvapeně hlavu. „Jenom příjemné?“ zopakoval znovu nevěřícně. „Nic to s tebou nedělá?… Bille?? Ty si ze mě děláš legraci!“ Plamínky smíchu v Billových očích ho nenechaly na pochybách, že mu bráška trochu něco vrací. „To chce potrestat,“vykřikl a než Bill stihl zareagovat, přemístil se nad něj a štíhlé prsty se roztančily po jeho žebrech.

„Tomeeee, prosííím, néééé,“ zaječel Bill vysokým, nepříjemným hlasem. „Prosííím, nééé.“ Jeho slova zanikala ve smíchu. Do očí mu vyhrkly slzy.

Naštěstí se ozval zvonek, který Toma zastavil.

„Co to je?“ zdvihl hlavu a vzepřel se na lokti, s tváří nechápavě otočenou ke dveřím.

Bill prudce oddechoval a rozzářenýma očima sledoval Tomovu tvář, lemovanou dlouhými plavými vlasy… jeho hruď, která se zdvihala námahou z napůl trestajícího a napůl žádostivého mučení… s výrazem dávného lovce… byl nádherný. Ještě nikdy se snad Billovi nelíbil víc.

„Asi bys měl jít otevřít, někdo zvoní,“ doporučil bratrovi se smíchem.

Tom protočil oči v sloup a líně se odpoutal od jeho těla. Rozhlédl se kolem sebe, hledal něco, čím by zakryl svou nahotu.

Bill se přetočil na bok a hlavu podepřel dlaní. „Nepůjdeš otevřít takhle?“ provokoval. Dlaní se roztržitě pohladil po břiše.

„Nech toho,“ varoval ho Tom, „nebo otevřít nepůjdu a pak se těš.“ Seknul po něm pohledem, zatímco se soukal do čistých boxerek, které vytáhl ze skříně. V jejich oblečení rozházeném po podlaze nikde svoje prádlo nemohl najít.

„Ahoj!“ vydechl Tom překvapeně. „Co tady děláš?“

„Koukám, že jsem tě vyrušil, co?“ vyslovil s mírnou nechutí David místo pozdravu. Nemůžu za to, že první, co vidím, když se po tolika týdnech znovu setkáme, jsou táhlé stopy po ostrých nehtech na jeho ramenou. Od čeho asi… „Chci s tebou a s Billem mluvit. Je tady?“

„Jo, někde tu je,“ odpověděl Tom a ustoupil ze dveří, aby rozladěný manažer mohl projít. „Billéééé!“ zakřičel směrem do bytu, zatímco zavíral dveře. Rukou pokynul Davidovi, aby šel do obývacího pokoje.

„Je tady David, chce s náma mluvit,“ zakřičel ještě, když si uvědomil, že Bill ve své rozverné náladě by byl schopný přijít tak, jak ho pánbůh stvořil. Po tomhle nenápadném varování doufal, že se Bill obleče trochu víc než on.

Usadil Davida na sedačku v obýváku. „Dáš si něco? Colu nebo vodu nebo tu někde určitě bude čaj… a možná káva.“

„Stačí voda, díky.“ Odpověděl David odměřeně. Snažil se nedívat na Tomovu spoře oblečenou postavu, nevidět ty jemně vyrýsované svaly na rukou, jemně opálenou kůži na hrudi, rovné břicho, úzké boky jen tak tak zakryté červenočernou látkou a nekonečně dlouhé nohy… Proč mi tohle děláš?

„Nechápu, že si nemůžeš dát pokoj, ani když je tady Bill,“ neodpustil si naštvanou poznámku. „To bez toho vážně ani pár dní nevydržíš?“

Tom se sklenicí v ruce se k němu překvapeně otočil. „Cože?“

„Ahoj Dave,“ přerušil podivnou konverzaci Billův hlas ode dveří.

„Ahoj, Bille.“ Manažer věnoval druhému dvojčeti nesrovnatelně přátelštější úsměv než předtím jeho bratrovi. „Jak se máš? Vypadáš báječně.“

„Díky,“ začervenal se trochu Bill a nervózně si rukama uhladil okraj tmavého trička. „Mám se fajn.“

„Půjdu na sebe něco hodit,“ Tom přelétl pohledem z jednoho na druhého. Nechápal, co zas Davidovi přelítlo přes nos.

autor: Michelle M.