Erfüllende Träumen II 45.

Laura udiveně vytáhla obočí. Hbitě sáhla po zapalovači a hodila ho do kabelky. „To je moje věc,“ odsekla obdivuhodně sebejistě.

Tom ji chytil za ruku. „Nehraj si se mnou.“ Škubnul s ní. „Odkud ho máš? Komu patří?“

„Do toho ti nic není.“ Mávla rukou na číšníka. „Zaplatíme!“

Tom nemohl pochopit, jak rychle nabyla ztracenou rovnováhu. Její pohled byl náhle nekompromisní a tvrdý.

„Přejete si platit?“ zazněl za Tomem číšníkův hlas.

„Jo,“ zahučel Tom. Hrábnul do kapsy a podal mu bankovku přeloženou napůl. „To je dobrý.“ Mávnul rukou.

„Omlouvám se, Tome, ale některé věci prostě nejsou … ehm… vhodné k tomu, abych o nich mluvila.“

„Nemůžeš mluvit o tom, proč máš v kabelce zapalovač s monogramem LW?“ zeptal se uštěpačně Tom. „Co když vím, komu patří?“

„Nechci o tom mluvit.“

„Myslel jsem, že se chceš sejít proto, abychom zůstali přátelé. Nebo se pletu? A přátelé si neříkají pravdu?“ útočil do jejích slabých míst.

„Přátelé hlavně respektují své soukromí,“ usmála se zlehka. „Budu už muset jít.“

Vstala, připravená k odchodu. „Dovolíš?“ zeptala se. Čekala, až se Tom zdvihne z její sedačky, aby mohla vyjít i ona.

Mlčky si navlékli bundy a vyšli ven.

„Co se stalo? Proč o tom nechceš mluvit?“ zkusil to Tom ještě jednou.

„Někdy ti to třeba řeknu,“ odpověděla. „Děkuju, že sis na mě udělal čas. Moc to pro mě znamená,“ dodala. Nepatrně zaváhala a pak se vytáhla na špičky a vtiskla Tomovi letmý polibek na tvář. „Ahoj.“

Mrzutě ji sledoval, jak zastavuje taxi. Na její zamávání neodpověděl. Zachumlal se hlouběji do mikiny a vydal se domů. Nemám z toho dobrý pocit. Tohle se asi nemělo stát. A navíc jsem mu znovu lhal. Znovu jsem ho zklamal, i když jsem už tolikrát přísahal, že ho nikdy nezklamu. Byl by i on schopný porušit svůj slib s takovou lehkostí? Jsme dvojčata…

Zachmuřeně kráčel po ulici, nevnímal lidi kolem sebe, kteří ho mlčky míjeli. Připadal si jako největší zrádce pod sluncem… výčitky se jak železné obruče pevně stáhly kolem jeho duše. Strašně si přál, aby už byl doma… s Billem… aby se mohl podívat do jeho rozzářených očí. Přečíst si v nich, že všechny jeho obavy jsou liché… že on svůj slib nikdy neporuší a nikdy ho neopustí.

…………………..

Tomova vytáhlá postava už dávno zmizela za rohem, ale štíhlý černovlasý muž stál nehybně na svém místě s pohledem upřeným na kamenný roh domu, za nímž Tom zmizel. Chvěl se, téměř neznatelně, ale sám to cítil. Měl pocit, že na tom místě stojí už několik hodin… znovu a znovu si před očima přehrával vše, čeho byl nechtěným svědkem. Litoval, že zaparkoval auto zrovna v téhle ulici… litoval, že zaparkoval zrovna před touhle kavárnou… litoval, že zdvihl hlavu a podíval se přes prosklenou stěnu dovnitř a místo toho, aby nasedl a odjel, zůstal stát jak přimrazený a nemohl odtrhnout pohled od dvou objímajících se postav. Nepotřeboval vědět, o čem spolu hovoří, jejich chování stačilo…

Navyklým pohybem stiskl tlačítko centrálního zamykání. Auto radostně bliklo, jako by chtělo říct, že ho rádo vidí. Zničeně usedl na sedačku a hlavu opřel o studený volant.

…………………..

„Lásko! Jsem doma,“ zavolal Tom do ztichlého bytu. Zavřel za sebou dveře, klíče hodil na malou poličku a zamířil do svého pokoje. Pohodil mikinu na postel. „Bille? Jsi tady?“ zavolal znovu a vyšel na chodbu. Otevřel dveře do bratrova pokoje, ale nikdo tam nebyl, jen strašný nepořádek, jako kdyby odcházel ve velkém spěchu a něco hledal.

Vytáhl telefon a zmáčkl tlačítko s číslem jedna. První zazvonění, druhé, třetí… nic. V Tomově hlavě se plíživě objevila podivná myšlenka. Co když zjistil, že jsem mu lhal? Třesoucími se prsty našel Gustavovo číslo.

„Ahoj… Tom. Prosím tě, nevolal ti Bill? Vrátil jsem se domů a on tu není a telefon mi nebere… Ne… Aha… Tak díky.“ Posadil se na Billovu postel a telefon odložil zamyšleně vedle sebe. Co když se šel projít a viděl mě někde? Panebože… Sevřel ostře pulsující spánky v dlaních. Neměl jsem se s ní scházet. Ne za jeho zády… Já jsem takovej idiot. Ona mi za to přece nestojí. Vždyť… vždyť já mu slíbil, že ho nikdy nezklamu a přitom jsem mu zase lhal… Vzpomínka na sen o prázdném domě v Magdeburgu a o Billovi, unikajícím před Tomovými doteky, prudce projela jeho myslí. To ne! Bille! Vrať se zpátky a řekni mi, že je všechno dobré… prosím!

Uběhla hodina, kdy se Tom vrátil domů ze schůzky s Laurou. Uběhla i druhá a Bill stále nikde. Tom téměř šílený zoufalstvím přecházel po prázdném bytě od okna k oknu a vyhlížel vytáhlou vysokou postavu svého bratra. Asi desetkrát zkoušel vytočit jeho číslo, ale žádné zvonění se neozývalo. Přístroj byl němý.

Konečně uslyšel cvaknout v zámku klíč. „Bille!“ vykřikl a hnal se ke dveřím.

„Tati?“ vyslovil zklamaně, když do bytu vstoupil namísto Billa otec.

„Nazdar Tome,“ prohodil otec vesele, „nevypadáš moc nadšeně, že mě vidíš.“ Skopnul boty na tmavou rohož pod zrcadlem a na věšák pověsil tmavý kabát.

„Ne, já jen… čekám na Billa.“ Pronesl Tom unaveně. „Neříkal jsi, že se vrátíš později?“

„Jo, ale všechno šlo hladce, tak jsem mohl odjet už dneska. Nejsi rád?“ povytáhl otec pobaveně obočí.

„Ale jo,“ odtušil mrzutě Tom.

„A kde je vlastně Bill? Šel někam ven?“ zeptal se otec, zatímco táhnul svůj cestovní kufr do svého pokoje.

„No… to já právě nevím. Byl jsem venku a když jsem se vrátil, nebyl tu. A telefon mi nebere.“ Tom se cítil tak nešťastný, že se prostě musel někomu svěřit.

„Nebere ti telefon?“ vykoukl otec z pokoje na chodbu. Zamračil se. „To je divný… a zkoušel jsi volat klukům nebo Davidovi?“

„Mluvil jsem s Gustavem i s Georgem… nic o něm neví. S Davidem ne.“

„Tak mu zavolej…“

„No, víš… já… trochu jsme se nepohodli.“

„S Davidem?“ nepřestával pak Kaulitz žasnout nad novinkami. „A proč?“

Tom pokrčil rameny. „To je fuk.“

„Mám mu zkusit zavolat sám?“

„No… to bys byl hodnej, tati.“ Tom vděčně zamrkal.

Otec s povzdechem sáhl do kapsy. „Někdy se chováš jak malej kluk, Tome.“ Neodpustil si káravou poznámku. Než však stihl najít Davidovo číslo, znovu zarachotil zámek a bytem se rozezněl Billův jasný hlas. „Tome! Jsem tady lá–“ zarazil se, když uviděl otce stojícího napůl v chodbě, napůl ve svém pokoji. Honem spolknul láskyplné oslovení, které měl pro bratra přichystané. „Ahoj tati.“ Odhodil klíče na poličku vedle otcových a skopnul boty.

„Ahoj Bille,“ usmál se otec. „Už jsme po tobě skoro vyhlásili pátrání. Tom je pěkně nervózní, když tě nemá vedle sebe.“

„Kdes byl?“ vyštěkl Tom za jeho zády.

Bill se překvapeně otočil. „Ahoj Tome.“

„Proč mi nebereš telefon?“ útočil Tom. „Ani jsi mi nenechal vzkaz. Víš, jak jsem se o tebe bál?“

„Mám vybitou baterku… promiň. Myslel jsem, že se stihnu vrátit dřív než ty.“ Odpověděl provinile Bill. Stáhl svoji koženou bundu a pověsil ji na věšák vedle otcova kabátu.

„A kde jsi vlastně byl?“ nevzdával se Tom.

Bill se rozzářil a mrknul na něj. „Překvapení.“

Tom se zarazil. „Jaký překvapení?“

„Uvidíš. Objednal jsem cestou pizzu… za chvíli ji přivezou, dáte si, ne?“ obrátil se k otci i bratrovi.

„Jasně,“ kývnul hlavou pan Kaulitz. „Jen si dám sprchu. Hned jsem u vás.“ A zmizel za dveřmi svého pokoje.

Bill ovinul Tomovi ruce kolem krku a jemně se otřel o jeho rty. „Ahoj lásko… ani jsme se nepřivítali.“ Zašeptal do Tomových úst. „Ty se zlobíš?“ odtáhl se zklamaně, když Tom nezačal hned spolupracovat.

„Ale ne,“ vydechl Tom a přitiskl si jeho tělo těsně k sobě. Zhluboka se nadechl známé vůně, která bratra vždy obklopovala. „Jen jsem se o tebe strašně bál… tohle mi nesmíš dělat… zbláznil bych se bez tebe.“ Mírně naklonil hlavu, aby mohl Billa políbit. Jazykem něžně pohladil plný spodní ret a jakmile se ten sladký ráj otevřel, pronikl dravě dovnitř. Až do posledního dechu se odmítal odtrhnout od Billových nadmíru vzrušujících úst. Ale vědomí, že by je otec mohl přistihnout přímo před dveřmi svého pokoje, mu už tolik vzrušující nepřišla. Proto uchopil Billa za ruku a odvedl ho do svého pokoje. Posadil se na postel a stáhl Billa na svůj klín.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptal a nosem ho zašimral na štíhlém krku.

„Vážně?“ zasmál se tiše Bill. „Ty mě taky… moc.“ Dodal a prohrábl Tomovy dredy. „Škoda, že dneska spolu nebudeme moct spát, co?“

„Ale budeme, neboj se,“ ujistil ho Tom. „Počkám, až táta usne a přijdu za tebou, jo?“

„Tak jo,“ pokýval hlavou horlivě Bill. Ještě naposledy Toma krátce políbil a sklouzl z jeho kolen dolů. „A ne že usneš.“ Pohrozil mu vztyčeným ukazováčkem, oči mu šibalsky jiskřily.

Než stihl Tom něco trefného odpovědět, ozval zvonek a o chvíli později otcův hlas. „Podává se pizza!“

Oba kluci se jak na povel otočili ke dveřím.

„Já první,“ vykřikl Tom a hnal se za otcem.

„Nééé, Tome, to není fér,“ ječel za ním Bill. „Já ji objednal. Ty mi ji zase sežereš.“

autor: Michelle M.