Erfüllende Träumen II 49.

………současně v domě Lucase Wagnera…….

Laura si nervózně poposedla a přehodila si nohu přes nohu.

„Děkuju,“ přijala nabízenou sklenici banánového džusu. Bojácně zdvihla oči. „Co mu mám podle tebe říct, když se znovu zeptá?“

Lucas usedl do křesla naproti ní. Zkoumavě si ji prohlížel. Cítila se pod jeho pohledem jak na rentgenu. „Jsi neopatrná… kolikrát jsem ti říkal, že o tom nikdo vědět nesmí?“

Sklopila oči. „Já vím… vůbec netuším, kde se ten zapalovač u mě v kabelce vzal. Já to nevím.“ Odložila sklenici na stolek a zkřížila ruce na hrudi.

„To je fuk. Prostě máš být opatrná…“ vyjel na ni znovu.

„Proč ti to vlastně tolik vadí? Proč o tom nesmí nikdo vědět? Stydíš se za mě?“ zeptala se plačtivě. Nespočítala by, kolikátá debata na tohle téma to je.

Trochu se zarazil.

„O tom to není, holčičko,“ vstal a přisedl si na opěradlo jejího křesla. Nervózně ji pohladil po vlasech. „Takhle to nesmíš brát. Samozřejmě že se za tebe nestydím. Jak tě to, prosím tě, mohlo napadnout?“

Naklonil se k ní a jemně ji políbil na čelo. „Vždyť víš, že tě mám moc rád.“

…………………

Tom si natáčel na prst pramen Billových vlasů a sledoval, jak po stropu běží pruh světla. Ještě chvilku a skryje se za závěsem v rohu pokoje. Zhluboka vydechnul. Cítil se příjemně unavený, spokojený… Na hrudi ho hřála Billova tvář, kolem pasu měl přehozenou jeho pravou ruku, nohy navzájem propletené. Mohl bych chtít něco víc? Ne… to by bylo rouhání. Nic víc už chtít nemůžu. Dostal jsem všechno, po čem jsem toužil… a možná ještě víc.

„Je to strašně zvláštní, když si takhle vyměníme role,“ pronesl najedou Bill.

Tom se pousmál, aniž by spustil pohled se světla na stropě. Nic neříkal. Nějak vycítil, že Bill si to spíš potřebuje srovnat sám v sobě… jen říct, nad čím přemýšlí, aby jeho úvahy získaly konkrétní obrys. „Víš,“ trochu se zavrtěl, „já mám strašně rád ten pohyb, když se nade mnou skláníš. Seš opřenej o loket a skláníš ke mně hlavu a druhou rukou se mě dotýkáš. To je něco, co prostě vnímám strašně silně…“ Tom se znovu pousmál, tak tohle o tobě vím už dávno. Roztržitě ho pohladil po rameni. „Já bych chtěl být pro tebe rovnocenným partnerem… se vším všudy. Nechci, aby sis o mě myslel, že jsem jak nějaká ufňukaná holka nebo něco takovýho…“ Povzdechl si. „Ale v některých věcech mi dělá docela dobře, když se ti můžu podřídit. Líbí se mi to. Líbí se mi tvá síla a moc, kterou ti tím dávám.“ Tom mu vtiskl do vlasů jemný polibek. „Takhle je mi strašně dobře, když u tebe ležím, ty mě hladíš a já se cítím tak hrozně moc v bezpečí, schovaný u tebe před celým světem… to je tak strašně silný pocit, že se tím až dusím.“

Tomova hruď se zdvihla v hlubokém nádechu. „Bille,“ promluvil konečně, „podívej se na mě.“ Rozcuchaná hlava se nepatrně pohnula a na Tomově tváři spočinula dvojice tmavých očí. Tom se krátce přitiskl k jeho rtům než pokračoval. „Já jsem moc rád, že se se mnou cítíš v bezpečí. I ty mi tenhle pocit dáváš, i když o tom někdy ani nemusíš vědět… ale to, že jsi vedle mě, to jak mě někdy třeba vezmeš za ruku nebo se na mě jen podíváš… špatně se to popisuje, ale nevyměnil bych to za nic na světě.“ Přitiskl si Billovu příjemně teplou dlaň na srdce. „Mám tě rád a beru tě jako rovnocenného partnera a je úplně fuk, jestli se mi v sexu radši podřizuješ nebo seš dominantní. To s tím vůbec nesouvisí…“ Tlumeně se zasmál. „Prostě když budeš chtít cokoli vyzkoušet, řekni mi to. Já jsem přece pro každou špatnost… to už přece víš.“ V očích mu šibalsky zajiskřilo.

Billův obličej roztál v širokém úsměvu. „Věděl jsem, že mě pochopíš,“ řekl spokojeně. Vytáhl se o kousek výš a přiblížil se k Tomovu uchu. „A můžu ti teď říct, co bych chtěl vyzkoušet příště?“

„Jdou na tebe znova choutky?“ rozesmál se Tom a stáhl si ho na sebe. „Víš o tom, že seš neuvěřitelnej?“

Bill se na něm zavrtěl. „Vím,“ přejel jazykem po jeho spodním rtu, „a proto mě taky miluješ.“

Zadíval se Tomovi do očí, hluboce, bez jediného mrknutí.

Úsměv na Tomově rozesmáté tváři ztuhnul. „Jo, to máš pravdu,“ potvrdil chraptivě.

Té noci se už k dalšímu povídání nedostali a když se Bill nad ránem konečně dopotácel do své postele, netoužil po ničem jiném než spát a spát a spát…

……………………

Odpoledne se sešli s Gustavem a Georgem ve studiu. David chtěl znát jejich definitivní stanovisko ohledně podepsání smlouvy s LW records.

„Takže vaše rozhodnutí zní, že Lucasovu nabídku chcete odmítnout?“ zeptal se David a rozhlédl se po čtyřech tvářích, které si ho prohlížely. Dalo mu hodně práce se ovládnout a nevybuchnout vzteky, zejména při pohledu na Toma a jeho klidný, spokojený výraz.

„Přesně tak,“ přikývl Bill na znamení, že jeho slova pochopil manažer naprosto správně.

„A důvod?“

Bill se usmál. „Nechceme se unáhlit a vrhnout se na první nabídku, kterou jsme dostali. To je celé.“ Davidovi neušlo, jak se otočil po Tomovi. Jako kdyby snad čekal pochvalu! napadlo ho.

„A vy s tím takhle souhlasíte?“ obrátil se na méně výřečnou polovinu skupiny.

Gustav přikývl.

„Dohodli jsme se na tom,“ potvrdil Georg.

„Dobře, dobře,“ David rozhodil rezignovaně rukama. „Je to vaše věc. Ale nemůžu si odpustit neříct vám, že podle mého názoru děláte chybu. Takováhle nabídka se běžně neodmítá.“

„Běžně možná ne,“ připustil Bill, „ale kdybychom dělali jenom to, co se považuje za běžný, nikdy bychom nedosáhli toho, co máme už teď.“

Tomovi přelétl přes tvář krátký úsměv. Líbilo se mu, jak Bill reaguje. Jeho slova byla dobře promyšlená, David proti tomu neměl šanci nic namítat.

Bohužel jeho úsměv neunikl Davidovým pozorným očím.

Poslední dny byl nesnesitelně výbušný, stačila jen sebemenší připomínka Toma a David explodoval. Jeho zoufalství ho pohlcovalo a on ztrácel jakoukoli sebekontrolu. A nejinak tomu bylo i dnes. Jeden jediný úsměv věnovaný Billovi a lavina se zachvěla. „Jsi spokojenej?“ zařval na něj nečekaně.

Tři páry očí se po něm překvapeně podívaly, ale on si toho nevšímal. Pro něj existovaly jen Tomovy oči. Ty tmavé tůňky, ve kterých se toužil utopit a zničit tak tu bolest, která ho trhala na kusy. „Pěkně sis omotal Billa kolem prstu, jen co je pravda.“ Vyštěkl. „A co jsi nakecal jim?“ ukázal prstem na Georga a Gustava. Chtěl ho donutit, aby se na něj podíval. Aby aspoň na chvíli byl on tím, na kom jeho pohled spočine, koho bude vnímat.

„Ale Davide,“ ozval se Bill. „Takhle to není.“ Byl připraven bránit Toma za každou cenu.

Tom mlčel a díval se stranou. Cítil, že David správně vytušil, že Bill ustoupil kvůli němu a kluci se jen solidárně přidali, neměli rádi problémy a hádky a navíc mu důvěřovali, že ví, co dělá. Vstal a popotáhl si široké kalhoty. „To, co jsme potřebovali, jsme probrali…“ pronesl klidně. „Kdy se zase sejdeme?“

Jeho slova byla jak ledová sprcha… ale v pravou chvíli. Probrala i ostatní.

„No jasně,“ přidal se Georg. „Taky už bych potřeboval vypadnout. Tak kdy se sejdeme?“

Bylo vidět, jak David zápasí sám se sebou. Naběhlá žilka na jeho spánku neklidně tepala, ale ovládl se. Vytáhl diář a nalistoval příslušný termín. „Nejbližší vystoupení máme za dva týdny v televizi. Teď jste měli havaj… máte ještě tři dny a sejdeme se tady v pátek v pět? Vyhovuje vám to?“ Všichni pokývali hlavou. Chvatně se rozloučili a rozpačitě se rozešli, každý po svém.

„Přehání to,“ řekl Tom, když vyšli s Billem na ulici. „Vážně to přehání, nechápu, proč se do mě pořád tak naváží. Nic jsem mu přece neudělal.“ Výhružně se podíval po Billovi. „A jestli mi zase začneš říkat, jak mě má rád, naštvu se.“

Bill po něm střelil pohledem a hmátl do svojí kapsy. „Jé, zapomněl jsem tam mobil… počkej na mě, hned jsem zpátky.“ Otočil se, aby se vrátil zpátky do studia.

„Nebudu tu mrznout,“ zabručel Tom. „Dělej.“

„Tak jdi napřed, sejdeme se doma,“ Bill se k němu naklonil a vtiskl mu rychlý polibek na tvář. Dlouhými kroky se vydal zpátky.

………………

„Zapomněl jsem si tady mobil,“ řekl omluvně, když otevřel dveře. Našel Davida jak stojí u okna a zádumčivě se dívá na zšeřelé město. Chtěl jen telefon sebrat a co nejnenápadněji se vytratit. Nestál o další rozmíšky a hádky.

„Promiň, Bille,“ pronesl najednou David zkrotle. Otočil se od okna, ruce založené na hrudi. „Nechtěl jsem na tebe být hrubý.“

Bill kývnul, jako že bere jeho slova na vědomí. Na okamžik se zarazil a pak se váhavě zeptal: „Dave, můžeš mi říct jednu věc?“ Manažer ho vyzval očima, aby pokračoval. „Proč jsi na Toma takový? Co se stalo?“

„Bille… to není moc veselé téma,“ řekl zasmušile David. „Neudělal mi nic menšího než to, že se zamiloval… ale ne do mě. A já se s tím nedokážu vyrovnat.“ Zvedl k němu unavené oči.

V Billovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Zbledl jako stěna. To není možný! Jak to mohl zjistit? Pomyslel si zoufale. Teď je s námi konec! Přesto sebral odvahu a rozetnul to červivé jablko ve dví. „A ty víš do koho?“

David smutně přikývl a sklopil oči. „Vím, bohužel…“

S Billem se zatočil celý svět.

„A ty… ehm… jak jsi to zjistil?“

„Sám mi o tom řekl…“ Bylo divné, že David i přes tolik ožehavé téma, které spolu probírali, působil podivuhodně klidně.

„On ti o tom sám řekl? To je neuvěřitelný…“ Bill odvrátil pohled od Davida a zadíval se na svoje špičaté boty. „Proč by to dělal a nic mi o tom neřekl?“ Zauvažoval nahlas.

„Třeba se bál, že by tě to mrzelo,“ řekl David.

„Proč by mě to mělo mrzet?“ nechápal Bill.

„Nevím,“ pokrčil David rameny, „třeba se bál, aby tě neranilo, že on si někoho našel a ty ne.“

Bill se viditelně zarazil.

„Počkej, jak to myslíš?“

Teď zase nechápal David. „Vždyť ti to celou dobu říkám.“

„Do koho se to Tom zamiloval?“ Bill cítil, že se mu najednou dýchá hůř a zpotily se mu dlaně.

„Do Laury přece.“

To bylo něco, s čím ani náhodou Bill nepočítal.

autor: Michelle M.