„Je konec, jdi pryč.“
Krátká, staccatová slova. Opakoval je stále dokola, jako by chtěl, aby se mi vyryla hluboko do mozku. Stál jsem tam a nechápavě se na něj díval. „Proč?“ To bylo to jediné, na co jsem se v danou chvíli zmohl.
Pořád jsem nemohl uvěřit, že zrovna on říká tahle slova. Byl to přece Bill… ten Bill, který bez mé lásky nemohl existovat, Bill, který nemohl dýchat bez mých polibků, Bill, který nedokázal usnout bez mých doteků… on mě přece nemůže opustit? Vždyť mi to slíbil!
„To přece nejde,“ Tom se na Billa díval s neskrývaným překvapením v očích. „To ne…“ vydechl. „Vždyť… ty… slíbil jsi mi, že mě nikdy neopustíš!“
„Stejně jako ty, že mě nikdy nezklameš,“ nemohl přeslechnout ten posměšný tón v Billově hlase. „Tak vidíš,“ pokračoval po chvíli Bill, „oba jsme lhali.“
Tom sklopil hlavu… a když mu Bill znovu zopakoval, aby odešel, mlčky poslechl.
Zavřel se ve svém pokoji. Zcela automaticky, jak přesně naprogramovaný stroj, usedl na mírně zmuchlanou postel a s pohledem upřeným na bílou stěnu proti sobě se pokoušel vstřebat informace, které získal. Uplynula hodina, dvě, tři… určitě víc. Slyšel klapnutí dveří u otcova pokoje a on stále seděl ve stejně strnulé pozici.
Z vedlejšího pokoje se neozval jediný zvuk.
………………
Když jsem se druhý den probudil, unavený a rozlámaný po víceméně probdělé noci, chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co se včera vlastně stalo a proč ležím v posteli oblečený.
Musel jsem za ním! Musel jsem ho vidět!
Tom vyskočil z postele a běžel za Billem. Nový den mu vlil do žil optimismus a víru, že ať už se stalo cokoli, zvládne to. My to zvládneme. Nejdřív mi musí povědět, co se stalo, určitě se to nějak vysvětlí… a pak… pak mu dám tu největší pusu, jakou kdy dostal. Dlaně ho svrběly, toužily po doteku hebkých černých vlasů.
Vletěl do bratrova pokoje. Jakmile však otevřel dveře, s rukou dosud svírající chladnou kliku, strnul uprostřed pohybu. Pokoj byl úplně prázdný. Bylo vidět, že jeho obyvatel ho opouštěl ve spěchu, pár zásuvek bylo povytažených, skříň špatně zavřená… všechny jeho osobní věci zmizely. Tom otevřel prádelník. Nezůstalo v něm vůbec nic. Horečně zotvíral všechny skříňky… všechny byly prázdné. Ztěžka dosedl na postel a zabořil obličej do dlaní. Lásko moje! Kam jsi mi utekl? Kdybych aspoň věděl proč… já zatím jen tuším…
Z vedlejšího pokoje uslyšel zvonit mobil. Bill! Rozbušilo se mu srdce. Určitě mi volá, aby mi řekl, že to je všechno jen omyl, že to tak nemyslel. Vběhl do pokoje tak prudce, až ramenem narazil do rohu skříně stojící vedle dveří. Dychtivě sevřel v ruce malý přístroj. Když na displeji uviděl zářit jméno kamaráda, pocítil zklamání. Přesto hovor přijal.
„Ahoj,“ pozdravil Gustava. „Co potřebuješ?“
…………….
Skoro celou noc jsem nespal. Pořád jsem se převaloval. Přemýšlel jsem, jestli jsem neudělal nějakou chybu. Znám Billa dobře, vím, jak moc impulzivně umí jednat… co když se mu něco stalo?
Nemohl jsem se dočkat rána. Nespočetněkrát jsem vzal do ruky telefon, už už jsem vytáčel jeho číslo, ale vždycky jsem ztratil odvahu. Vím, že jsem zradil jeho důvěru. Lhal jsem mu. Člověka jako je on nemůže nic ranit víc, než zklamání od blízkého člověka. To, že jsem znal pravdu o něm a o Tomovi, nás sbližovalo ještě víc než předtím…
Kolem poledne jsem konečně překonal svůj strach a vytočil jeho číslo. Telefon však zůstal hluchý. Vylekalo mě to. Zcela automaticky jsem našel Tomovo číslo a zavolal mu. Když mě pozdravil a zeptal se, co potřebuju, zněl normálně. Jen někde hluboko jsem možná zachytil malý náznak zklamání.
„Ahoj, chtěl jsem se zeptat, jestli je doma Bill,“ vymáčkl jsem ze sebe.
„Ne, není tady.“ Rozbušilo se mi srdce. Je to tady… nepřišel domů! Určitě se mu něco stalo! Já jsem takovej idiot. Proč jen jsem ho nezastavil? Nedotáhl za ruku k nám domů a nezavolal Tomovi, ať si pro něj přijede? Určitě by se to vysvětlilo a Bill by to pochopil. Přece Toma miluje, záleží mu na něm!
„Panebože,“ vyrazil jsem ze sebe polekaně. „Já věděl, že se něco stane.“
„Počkej,“zarazil Tom můj výlev. „Ty víš, co se včera stalo? Tak řekni… potřebuju slyšet všechno!“Poslední slova už zakřičel. Nesnáším, když je takový… ale v téhle situace jsem se mu nemohl divit. Řekl jsem mu všechno. Jak u nás Bill zazvonil, na co se ptal i jak potom utekl pryč.
„Jak na to mohl přijít?“ zeptal se Tom zaraženě, když jsem domluvil. „Nemohl nás vidět. On o té schůzce nevěděl, tím jsem si jistý.“
„Kam šel po tom, co jste odešli ze studia?“ napadlo mě. Určitě za mnou přišel bezprostředně poté, co to zjistil. Potřeboval jen ujištění, že to je pravda.
„Vracel se do studia, nechal tam mobil… já šel domů… poslední s ním zřejmě mluvil David.“
„Musíš za Davidem,“ zakřičel jsem na něj. „Dělej, seber se a jdi za ním. Určitě něco ví!“
……………..
A tak jsem udělal to, co mi Gustav poradil. Sebral jsem se a šel za Davidem.
Nejdřív se vytáčel, že o ničem neví, že netuší, proč Bill zmizel… ale když jsem se ho na rovinu zeptal, o čem se spolu bavili předtím než odešel, začal se ošívat. Došla mi trpělivost. Strčil jsem ho do ramene. Trochu zavrávoral, ale udržel rovnováhu. Nevraživost, kterou jsme v posledních týdnech jeden k druhému pociťovali, nás prostě dostala. Začali jsme na sebe řvát. Oba jsme byli tak přeplněný vztekem, kterej potřeboval uvolnit… zpětně si ani nevybavuju, kdo první sevřel ruku v pěst. Důležitý je, že jsme se porvali. Ale parádně. Zuřivost a bezmocnej vztek nám oběma daly neuvěřitelnou sílu. Mlátili jsme do sebe hlava nehlava, křičeli jsme jeden na druhýho, určitě to muselo bejt slyšet až na ulici… nevím, jak dlouho to celé trvalo. Pět minut, možná hodinu… netuším.
Když jsme skončili, sotva jsme stáli na nohou. Mikinu jsem měl celou od krve, která mi crčela z nosu. David na tom nebyl o moc líp. Měl natrženej ret a pravý oko mu natékalo závratnou rychlostí. Stáli jsme proti sobě a zhluboka oddechovali, já s kapesníkem u nosu… kdyby někdo přišel, určitě by si myslel, že nás přepadl nějakej pouliční gang…
„Řekl jsem mu o tobě a o Lauře,“ řekl najednou David. „Už nemusíš skrývat, že ses do ní zamiloval.“
„Počkej, tys mu řekl, že já se zamiloval do Laury?“ nemohl Tom uvěřit tomu, co slyší. „Co to je za blbost?“
„Řekl jsem mu všechno. Jak jsem vás přistihl při líbání na turné, jak jsi se mě ptal tenkrát v tom klubu na tu otázku i to, jak jsem vás viděl se objímat před pár dny v té kavárně. Netuším, proč ho to tak sebralo, ale asi jsem to mohl čekat… určitě žárlí, že ses zamiloval a on je sám.“
Tom udiveně odtáhl zakrvavený kapesník od obličeje. „Tys mu řekl, žes mě viděl líbat se s Laurou?… Počkej, tys mě viděl s ní v kavárně?“
David přikývl. „Jo, parkoval jsem venku na ulici a když jsem si přišel pro auto, viděl jsem vás tam sedět. Držel jsi ji v náruči a měl jsi zavřený oči. Tehdy mi to všechno došlo.“
„Jenomže jsi vůbec nic nepochopil… tak to přece vůbec není.“
Tom ztěžka dosedl na sedačku, kde ještě den předtím seděl jeho bráška. Takže Bill se dověděl o všem. Všechny moje hříchy vyplavaly na povrch. Už chápu, že to chtěl skončit. Zklamal jsem ho… strašně moc. Bille, lásko, odpusť mi to!
„Nevíš, kam mohl jít?“ Tomův hlas zněl náhle strašně unaveně. Celkově najednou působil dojmem, že zestárnul o celé půl století.
David zakroutil hlavou. „Nic mi neřekl.“ Na chvíli se zamyslel. „A nejel třeba domů k mámě? Zkus jí zavolat a kdyby tam byl, dám ti auto, aby tě tam někdo hodil.“ Rozpačitě se poškrábal v rozcuchaných vlasech. „Asi jsem řekl něco blbě, co?“
Tom kývnul. „To teda jo.“ Vytáhl z kapsy telefon a našel matčino číslo.
Když mu řekla, že Bill přijel dopoledne domů s tím, že je nějak nemocný a potřebuje klid, aby se z toho dostal, spadl mu kámen ze srdce.
„Přijedu se za ním podívat,“ oznámil jí Tom. „Nechci, aby na to byl sám. Potřebuje mě. Ale nic mu o tom neříkej, ano? Chci ho překvapit.“ ¨
Matka, celá rozradostněná, že i druhý syn přijede na pár dní domů, slíbila zachovat tajemství a ani ji nenapadlo uvažovat na tím, proč Tom o Billově nemoci ani odjezdu nic nevěděl.
„Měl jsi pravdu, je v Magdeburgu.“ Tomovi se podstatně ulevilo, když věděl, že Bill je v bezpečí. Zastrčil telefon zpátky do kapsy a podíval se na Davida. „Kdy můžu mít to auto?“
David mrknul zdravým okem na hodinky. „Když Tonymu zavolám teď, mohl by tě tu do hodiny vyzvednout, vzít domů pro věci a můžete frčet.“
Tom kývnul. „Tak mu zavolej.“
Během pár minut bylo všechno vyřízené. Tony byl ten samý řidič, který Toma před pár měsíci vezl z nemocnice a od té doby ještě nesčetněkrát. Byl málomluvný a spolehlivý, David jeho služeb často využíval, když potřebovali někam odvézt.
Měli štěstí. Tony měl nějaké vyřizování někde poblíž, takže mohl pro Toma přijet už za patnáct minut.
Seděli vedle sebe a mlčky čekali. Tom se po očku podíval po manažerovi. „Páni, ty ale vypadáš,“ zhodnotil jeho novou vizáž.
David mu oplatil zvědavý pohled. „Nemysli si, že vypadáš o moc líp. Počkej, až se uvidíš.“
Chvíli na sebe jen tak koukali. Tou rvačkou se napětí mezi nimi uvolnilo a oba cítili, že se rozbouřené emoce jak mávnutím kouzelného proutku podstatně zklidnily.
„Doufám, že to splaskne, než budete mít příští vystoupení,“ pronesl David na adresu Tomovy opuchlé lícní kosti, která rudě zářila. Po očku mrknul na svoji pěst. Netušil, že umí tak dobře mířit.
„Smažeme to,“ protrhl Tom jako první nepříjemné ticho. „Už žádný hádky, žádný spory, žádný rvačky. Teď je mezi náma všechno vyrovnaný, platí?“ natáhl k Davidovi umazanou ruku.
David jeho dlaň přijal. „Platí,“ potvrdil a v duchu sám k sobě dodal: a žádná láska… pro ni už tady není místo. Teď už definitivně.
Silně stiskl Tomovu ruku ve své dlani.
autor: Michelle M.
na mojem blogu je bleskovka 8* tak se plsky zapoj!
Ahoj máš krásnej blogísek !!
Prosím budeš pro mě hlasovat na adrese : http://ajun-ka.blog.cz/0802/sonb-hlasujte-v-duelu#komentare
Jsem v druhém kole .. !! Prosííímmmm !!!
Potom všem co pro mě hlasovali tak udělám společnej diplomek !!!
wow! a kazdy zakonite podcenuje gayov ! a jak sa David mastil s Tomom! ha xD dokaz x) fakt uzoo , nedycham , som upe natesena ako to bude pokracovat ! :))
dala bych cokoliv za to vidět Toma se rvát! 😀 musela jsem se clou domu usmívat, pořád jsem čekala, kdy se začne jeden druhém za tuhle hovadinu řechtat. 😀 tak alespoň že už se všechno pěkně urovnává. 🙂
Snáď už David s Tomom skončili tou bitkou vojnu a začnú sa správať normálne. Obaja si svoje zaslúžili. David síce nemohol tušiť ako Bilovi ublíži, ale aj tak sa mu to zišlo. A Tom ten mal dostať raz toľko za tie klamstvá nezmyslené. Dúfam, že s Billom sa zmieria, toto musí skončiť dobre lebo plánujem túto poviedku zaradiť medzi moje obľúbené, ale len s happy endom 🙂