Kluci se s Davidem vrátili zpátky do Berlína a po několika týdnech volnějšího režimu začal zas ten stejný kolotoč. Intenzivně na sobě pracovali, zkoušeli, psali nové písničky… naplno se ponořili do práce. To jediné je teď drželo při životě.
Jejich soukromý život byl v troskách.
Každou noc ležel Tom v posteli s očima upřenýma ke stropu a poslouchal tiché vzlyky, linoucí se z Billova pokoje, ale nikdy nenašel odvahu vstát a jít za ním. Kdo ví, jestli by to něco změnilo. Rozhodně to nezkusil. Existovali vedle sebe jako dva cizinci. Dva naprosto neznámí lidé, kteří si nemají co říct.
Billa to ubíjelo. Zhubnul, byl bledý, unavený… s šedými kruhy pod očima. Zahlédnout na jeho dřív věčně rozesmáté tváři úsměv, byl téměř zázrak.
A tak míjely dny, jeden za druhým…
Bill podepsal dohodu s Lucasem a začal s dabováním. Byla to zas úplně jiná zkušenost, kterou mohl získat. Když poprvé vstoupil do studia a zjistil, že druhou hlavní roli bude dabovat jeho pěvecký idol z dětství, slavná německá zpěvačka, nemohl uvěřit tomu, že ho osud zavedl až sem.
S filmem byla spojená celá řada prezentací, na kterých nesměl chybět. Jeho tvář se stávala víc a víc známou, jeho vnímavé oči zářily z bledého obličeje téměř na všech titulních stránkách časopisů, které se daly v obchodech sehnat. Spirála úspěchu ho zachytila do svého středu a nemilosrdně se roztočila.
Ale smíření nenašel.
Bylo to někdy koncem února, když si je David svolal do zkušebny, aby jim sdělil novinku, že o jejich kapelu projevila zájem velká nadnárodní nahrávací společnost. Samozřejmě mnohem větší než LW records, mohla si dovolit nabídnout jim i lepší podmínky a kluci na nabídku téměř bez váhání kývli. Jejich singl si vedl v žebříčcích popularity nadmíru dobře, dalo se očekávat, že podobná nabídka dřív nebo později přijde. A tak byla během pár týdnů smlouva podepsaná a práce na první opravdové desce začaly.
…………….
Poslední únorový den seděl Tom ve svém pokoji a vybrnkával na kytaru melodie, které ho právě napadly. Uvažoval nad sebou a nad Billem. Už to byly skoro dva měsíce od doby, kdy Bill jejich vztah ukončil a Tom pomalu přestával věřit, že se to ještě někdy srovná.
Cítil se podivně prázdný. Sice s Billem pořád trávil hodně času, doma i ve studiu, ale vysoká hradba, která mezi nimi vyrostla, se nedala nijak obejít… a Tom neměl síly, aby ji dokázal sám strhnout… Čím dál častěji se ve vzpomínkách obracel ke šťastným chvílím, které s Billem prožil… hřál se alespoň v odlesku tehdejšího štěstí a velké, nesmrtelné lásky…
Musel pevně stisknout víčka, aby potlačil dojetí… Ubližuju sám sobě, mučím se tím, že můj mozek dokáže uchovávat ty krásné vzpomínky… bohužel jen v takových chvílích můžu být s tebou tak, jak bych chtěl… Bille, kdybys jen věděl… chybíš mi… tolik mi chybíš… Zakroutil hlavou.
Na chodbě slyšel Billovy kroky, jak přecházel sem a tam, z koupelny do pokoje, nezaměnitelný zvuk fénu se nesl bytem. Zase jde večer pryč…
Odložil kytaru a vyšel z pokoje ven. Zamířil do kuchyně pro něco k pití. Otevřel orosenou plechovku coly, kterou našel v ledničce. Položil ji na linku, zapřel se čelem o horní skříňky a zavřel oči. Nesnášel bublinky, které v čerstvě otevřené cole vždycky byly… raději počkal, až trošku vyprchají.
Uvědomil si, že v bytě je najednou ticho.
Ohlédl se přes rameno.
„Bille?“ zeptal se tázavě a otočil se. Bratr stál ve dveřích s volně spuštěnýma rukama a prohlížel si ho. Byl pečlivě upravený, vlasy mírně rozcuchané do rozpustilých bodlinek… Tom ještě ani neměl příležitost zvyknout si na tenhle jeho nový účes. Osobně upřednostňoval hladké vlasy, ale nemohl mu upřít, že vypadá nádherně. „Sluší ti to,“ vypadlo z něj najednou.
„Děkuju,“ Bill sklopil oči k podlaze. Téměř spolu nemluvili. Tohle bylo víceméně poprvé od příjezdu z Magdeburgu, kdy na sebe promluvili o samotě, bez přítomnosti někoho dalšího, kdy by byli nuceni předstírat, že je vše v nejlepším pořádku. „Jdu… ehm… na premiéru Artura.“
Tom vycítil jeho nejistotu. „Máš strach?“
Tomův neochvějný instinkt… Bill se pousmál a nepatrně přikývl. Ačkoli měl víc práce než kdy dřív a neustále byl obklopený lidmi, osamělost ho strhávala na kolena. Pořád si nemohl zvyknout na to, že to s Tomem skončilo. Že jen v noci může být s ním, alespoň ve svých představách… A Billovy sny byly Toma plné… měkce hnědé oči se na něj zase krásně smály, sametový hlas ho hladil a říkal mu, jak moc ho má rád, štíhlé ruce objímaly jeho tělo… probouzel se rozmrzelý, často s tvářemi mokrými od slz… a sám.
„Nejradši bych tam nešel,“ pronesl tiše Bill. Jeho chování se momentálně naprosto neslučovalo s jeho vzhledem. S tmavými stíny na očích působil téměř démonicky, přímo fatálně… zatímco nahrbená ramena ho srážela zpět mezi smrtelníky.
Tom si dodal odvahu. Vždycky když ho viděl takhle, se skloněnou hlavou a posmutnělým výrazem ve tváři, probouzel se v něm ochranitelský pud. Nemohl si pomoci.
Udělal pár kroků a zastavil se přímo před Billem. Všiml si, že se trhaně nadechl a bojácně po něm sklouzl očima. Přitáhl si ho k sobě a nejistě ho objal. Cítil, jak moc se Bill chvěje. I on sám se uvnitř třásl jak osika. Jenom to, že ho znovu držel v náruči, ho naplňovalo takovým štěstím, až se mu zadrhával dech.
„To bude dobrý, uvidíš,“ zašeptal a pohladil ho po zádech. Byl tak blízko. Stačilo, aby jen nepatrně pootočil hlavu a jeho rty by se dotkly té tepající žilky na krku. Sklouzl k ní očima. Zhluboka nasál příjemnou vůni vycházející z Billových vlasů, až se mu zatočila hlava. Zabíjíš mě, víš to? Pomalu, každý milimetr mého těla odumírá, když se tě nemůžu dotknout… Bille!
Raději ho pustil. Ustoupil o krok zpátky a nervózním pohybem si přejel po bradě. Tak už běž, prosím, nemůžu se na tebe jen dívat. Ničí mě, když vím, že dneska tam budeš s někým jiným, zatímco já tady budu sám… jen se svou kytarou…
„Chtěl jsem ti jen říct, že tam nejdu sám.“ Tom nejdřív nechápal, co tím Bill myslí. „Určitě bys to zjistil, budou fotky a tak,“ pokračoval tiše, „chtěl jsem, aby ses to dověděl ode mě.“
Tomovi se udělalo špatně. Moje nejhorší noční můra! „Bille,“ vydechl, „ty– ty sis někoho našel?“
Bill sklopil oči ke svým botám a nepatrně zakroutil hlavou. „Ne, to ne. Nemysli si, že je tak jednoduché na tebe zapomenout.“ Zdvihl k Tomovi utrápené oči.
„Já už nemůžu,“ vyrazil ze sebe najednou bez jakékoli souvislosti. Divoce potřásl hlavou a rozběhl se do svého pokoje, kde se za ním s bouchnutím zavřely dveře.
…………….
Tom seděl na posteli, zády opřený o stěnu a tiše hrál na kytaru smutnou melodii… k ní jediné napsal i slova. Schwarz…moje temná duše… stín mých temných dní… zase jsem sám… ale dneska to je jiné. Něco podstatného jsem se naučil. Už nejsem stejně prázdný jako dřív… naučil jsem se milovat a to je něco, pro co stojí za to pořád to na tomhle světě zkoušet… znovu a znovu do posledních sil!
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.
„Ano?“
Bill nahlédl dovnitř. „Tak já už musím jít…“ Vešel do pokoje a nervózně přešlápl. „Lucas mě požádal, jestli bych s sebou nevzal jeho dceru. Sice ji neznám, ale řekl jsem, že ano… tak jen abys věděl.“
„Netušil jsem, že má Lucas dceru,“ podivil se Tom, „no v každém případě se hezky bav,“ dodal upjatě.
Bill přikývl a sklopil hlavu. Pořád ale setrvával na místě, jako kdyby to ještě nebylo všechno, co Tomovi chtěl.
„Tomi?“ oslovil ho nečekaně něžnou zdrobnělinou, kterou dřív používal jen ve velmi intimních situacích. „Uděláš pro mě něco, prosím?“
Tom ztěžka polknul a křečovitě sevřel krk kytary. Přikývl.
Bill udělal čtyři kroky směrem k němu. „Obejmi mě, prosím. Ještě jednou… jen tak… jako bratr, víš?“ vysvětloval provinile. „Mám dneska hrozně divný pocit, jako kdyby se mělo něco stát…“
Tom odložil kytaru a váhavě vstal. Pomalu se blížil k Billově tmavé siluetě. Cítil, že to pro něj nebylo jednoduché přijít a říct si o drobnou něžnost.
Opatrně, jako kdyby se bál, že ho může rozbít na tisíce střípků, ovinul dlouhé ruce kolem jeho štíhlého těla. Netroufal si přitisknout se k němu, nadechnout se, prostě cokoli. Ale to jak Bill vděčně jeho doteky přijímal, v něm probudilo odvahu zkusit víc.
Vztáhl ruku a dotkl se jednoho pramene černých vlasů. Promnul mezi bříšky prstů poničené konečky. Bill zvedl posmutnělé oči ke svému odrazu v Tomově tváři. Jejich pohledy se prolnuly. Tom pokračoval ve své objevné cestě. Pohladil hladké čelo, tmavý oblouk obočí… palcem přejel téměř neznatelnou linii lícní kosti. Zatímco prsty sklouzl k mírně špičaté bradě druhá ruka si přitáhla Billovo tělo zpátky do náruče. Objímal ho a zároveň si přidržoval jeho tvář. Očima sklouzl k lesklým rtům. Snad nikdy po ničem víc netoužil než po jediném doteku těch sladkých úst… právě teď, v tuhle jedinečnou chvíli.
„Nedělej to,“ ten svádivý pohyb, když vyslovoval odmítavá slova, rozhodl.
„Ale já chci,“ zamumlal Tom. Lehce naklonil hlavu a otřel se o ty důvěrně známé rty. Silný plamen vzrušení projel skrz jeho páteř až do slabin. Raději se odtáhl. Nemohl si nevšimnout, že i Billovy tváře zřetelně zčervenaly.
„Vrať se ke mně,“ zašeptal Tom a pohladil Billa po tváři. „Dej nám ještě šanci.“ Z tmavých očí ukrytých ve výrazném líčení vytryskly obrovské slzy a rychle si razily cestu dolů na bradu. Tom je palcem setřel. Sám měl co dělat, aby nereagoval stejně.
„Nemůžu, Tome,“ zavrtěl hlavou. „Nejde to.“
Tom uvolnil své sevření. Ustoupil o krok zpátky a kývnul. „Chápu,“ šeptnul poraženě. Se sklopenou hlavou se prosmýkl kolem Billa a odešel ze svého pokoje pryč.
Bill zůstal stát uprostřed místnosti, ze všech stran obklopený Tomovými věcmi, na rtech ho dosud pálil ten letmý nevinný dotek, cítil jeho dlaně na svém těle… Nešťastně se otočil k otevřeným dveřím.
Ne, Tome… mýlíš se, nic jsi nepochopil!
………………
Nasedl do luxusního vozu, který na něj čekal před domem. Řidiče znal od vidění. Byl to muž, který Lucase vozil často a občas už vezl i Billa. Když se Bill usadil, muž se k němu otočil. „Slečna Wagnerová na vás bude čekat na místě,“ vysvětlil mu. „Můžeme jet?“ ujistil se.
Bill přikývl. Přitiskl obličej ke sklu a podíval se nahoru. V rozzářeném okně Tomova pokoje zahlédl tmavý stín hubené postavy.
autor: Michelle M.
ach ……,..uplne nááádherna chvila ……nedycham ………uz …je iba jeden diel … 🙁
jůůů, finišujem 🙂
Tenhle díl byl opravdu silně emocionální. Na konci se mi chtělo strašně brečet. Oba se tak moc trápí a mě se to vůbec nelíbí! Tohle prostě MUSÍ dopadnout dobře!