Narozeninový přání – chci tě zpět! 1.

Je to už poměrně dlouho, co se jejich rodiče rozešli.Vyrůstali spolu, byli spolu skoro pořád a i přesto jim rodiče, už jako malým prckům, zbořili svět. Bylo jim tehdy přesně šest let. Mysleli si, že budou pořád spolu, že spolu vyrostou i zestárnou.Tehdy ještě ani jeden z nich nečekal, jakou ránu jim zasadí jejich vlastní rodiče. Billova a Tomova maminka Simone milovala své syny, oba stejně velikou láskou. Stejně, jako i jejich tatínek. Jenomže mezi sebou měli problémy a tak to vyvrcholilo rozvodem. Jenomže co teď? Rodiče byli dva a děti byly taky dvě. A oba se jich nechtěli vzdát. Nakonec se ale domluvili, že si každý nechají jednoho. Věděli, že tím dětem moc ublíží, ale nedokázali se smířit s tím, že by přišel jeden z nich o oba své synky. Bill zůstal doma s maminkou a Toma si odvezl táta. Ani jeden tomu nerozuměl a to nejen proto, že byli ještě malí. Měli se moc rádi. Proč jim to rodiče udělali?

Ale bolest, stejně jako všechno, skryl čas. Prošlo jedenáct let a z kluků byli už dospělí mladí muži. Bill celý život vyrůstal v Magdeburgu v Loitsche, kde žil s maminkou a Tom vyrůstal se svým tátou, někde v Berlíně. Celých dvanáct let se vůbec neviděli.Věděli jenom to, že někde mají svého brášku, ale nevěděli o něm vůbec nic. Z Billa vyrostl hubený kluk, který byl dokonce vyšší, než samotná Simone a z Toma se stal typický pohodář. Měli všechno, co chtěli. Rodiče je oba celkem rozmazlili, ale vůbec by jste to na nich nepoznali. Snažili se jim dát všechno, o co si jen řeknou, jenomže zapomněli, že bratra jim žádná sebevětší věc nevrátí. Oba tolik toužili po tom, ještě jednou vidět toho druhého, jenomže jejich rodiče to nechtěli povolit. Kdykoliv Bill změnil téma rozhovoru na Toma, nebo tátu, máma se hned vymluvila, že má práci. A podobné to bylo i u Toma. Jenomže rodiče netušili, jak moc touží jejich synové znovu vidět toho druhého…

Byl jeden z dalších upršených večerů a Billova máma právě vařila večeři.Bylo léto, ale i tady v Loitsche občas pršelo. A bylo tomu tak i dneska. Bill byl ve svým pokoji a ležel na posteli. V ruce držel fotku, na které byl on a bratr. Byli tam tak šťastní. Tuhle fotku si Bill skryl před mámou, protože Simone se všech fotek svého muže zbavila a pár Tomových si sama schovala. „Tome, kde pak si?“ šeptl a přejel prstem jemně po Tomově dětské tvářičce. Přišlo mu to všechno tak líto. Tak moc by jej chtěl vidět. Pomalu, ale jistě, se blížilo 1.září. Osmnácté narozky dvojčat. Do tohohle data scházely tak dva týdny. Do očí se mu vtěsnaly slzy. Tohle budou už dvanácté narozky, co slaví bez svého bratra. Nechce žádné dárky, nebo překvapení, chce jen, aby se jeho bratr vrátil zpět!…

Tom na tom byl podobně. Jeho táta si našel dobře placenou práci, ale co z toho, když se o ty peníze nemá s kým podělit. Smutně sebou fláknul na pohovku a vytáhl zpod škvírky pod gaučem Billovu fotku. Už tolikrát na ni koukal, ale pokaždé ho bodlo u srdce. Popošel smutně k oknu a rozhlídl se kolem na obrovský Berlín.Vůbec tady nebyl šťastný. Musí se vrátit. Jenomže kdyby jen věděl kam. Adresu si nepamatoval, byl přeci malý. „Já si tě najdu Bille. Slibuju…“

……………………………………………………………………………………………

Bill smutně sešel schody k mámě na večeři, ale stejně neměl vůbec chuť jíst. Pořád nad tím musel přemýšlet. Je Tom stejný, jako on? Přeci byli dvojčata… Je taky tak vysoký, taky má rád rockovej styl? Nebo se od sebe v některých věcech liší. „Bille?“, ozvala se Simone, když zjistila, že její syn jí nevěnuje žádnou pozornost. „Bille,“ zopakovala trošku hlasitěji, ale Bill byl teď někde v Berlíně u Toma. Tak moc jej chce vidět. „No tak, Billi,“ trošku ním zatřásla, načež se Bill konečně probudil. „Jo?…Co se stalo?“, zeptal se vykolejeně. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Simone ustaraně. „Jo, jo, jenom, ale nic…to nic. Nemám hlad,“ řekl a odešel do svého pokoje. Simone už začínala pomalu tušit, že její syn potřebuje svého bratra. Jenom si to nechtěla připustit.

Tom si lehl do postele a zbytečně se pokoušel usnout. Bylo mu smutno.Už tady nechtěl být sám. Už tolik nocí mu tady někdo chyběl. Někdo, komu by se mohl svěřit i s tím, co tátovi nikdy neřekne. Rozsvítil si svou lampičku u postele. Najednou ho ale něco napadlo. Rychle vstal a utíkal do tátova pokoje. Obvykle tam nechodil, ale teďka ho něco povzbudilo k tomu, aby tam šel. Rozsvítil a přiběhl ke skříni, ve které měl jeho táta osobní věci. Vytáhl velikou škatuli, ve které byly mimo jiné, také knížky s telefonními čísly. Začal se v ní přehrabovat, až našel staré číslo k nim domů. „Určitě už nebude platný,“ vzdechl, ale i tak vzal do rukou telefon a vyťukal číslo. „Zvoní. Proboha,“ šeptl a napjatě čekal, až se někdo ozve.

Bill se šel právě napít do kuchyně, když uviděl, že máma kouká v obýváku na televizi. Chtěl jenom rychle přeběhnout, protože se chtěl vyhnout máminým hloupým otázkám. Jakoby nevěděla, co mu je.Už už se vracel do svého pokoje, když najednou zazvonil telefon. Bill byl překvapen, kdo by mohl v tuhle chvíli volat, ale přesto váhavě popošel k telefonu. „Halo?“ ozval se.

Tomovi upadlo u ucha sluchátko. Byl to on. Byl to jeho bratr. Dvojče. „Haloo?Je tam někdo?“ křičel Bill do telefonu, ale pozdě. Sluchátko bylo už hluché. Šel si tedy lehnout dost překvapen, ale jeho bratr dnes usne šťastný. Měl tak krásný hlas.Byl to on, určitě. Ale jak to, že si ještě nezměnili číslo?

Právě slyšel po dvanácti letech hlas svého bratra. Musí ho najít. Musí ho vidět. Vrátí se do Magdeburgu…neřekne o tom ani tátovi a vrátí se… Musí jej vidět, tolik touží vidět zase jeho tvář. Kdoví, jestli mu je podobný…

autor: B-kay
betaread: Janule