Narozeninový přání – chci tě zpět! 2.

Tom už dál nemohl a ani nechtěl čekat. Už tolikrát tady byl sám a přitom věděl, že někde je osoba, která mu je nesmírně blízká. Musel ho jít hledat. I kdyby prohledal celý Magdeburg, musí Billa najít. Ještě ten večer si sbalil pár věcí do menšího vaku a ráno se chystal odletět zpět. Táta stejně přijde až za tři dny. Zatím by snad mohl něco zjistit.

Ráno vstal poměrně brzo, ale plný odhodlání. Rychle se vykoupal, oblíkl, vzal si věci a utíkal na letiště. Jenomže jak byl plný očekávání, zapomněl na menší detail, vždyť on vůbec neví, kam má jít. Jenomže to mu jaksi nedošlo. Zakoupil si lístky a prvním letem letěl do Magdeburgu. Cítil, že je bratrovi už bližší.

Bill zatím otráveně snídal s mámou, hlavu plnou myšlenek. Máma mu četla nějaký vtipy,ale to ho tak zajímalo nejméně. Už se ho zase ptala, jaký dáreček prý chce. A on zase věděl, že tento rok to bude stejné, jako i ty předešlé. Zase dostane nějaký i-Pod, nebo Gordonovo staré auto, když si teď dodělal řidičák. Ale beztak mu žádná takováhle věc nevrátí bratra. „Bille,Bille? Posloucháš mně vůbec?“zeptala se se strachem v očích Simone a pohladila syna po tváři. „Jo, jo,“ vrátil se Bill zas zpět na zem a snažil se vnímat mámu, tedy…alespoň trošku. „Nejedeš počkat na Gordona na letiště? Měl by teď přiletět z Mnichova,“ navrhla mu Simone, myslíc si, že tím synovi zlepší náladu. „Tak jo. Jdu se oblíknout,“ šeptl a vyběhl schody nahoru. Simone moc dobře věděla, co je jejímu synovi, ale raději na to nechtěla ani pomyslet. Ona trpěla dost a tak chtěla na svého bývalého už zapomenout, ale takhle to asi nepůjde.

Tom konečně po dlouhém letu přistál a dezorientovaně se rozhlížel kolem. Až teď mu to došlo, že neví, kam má jít. Dokonce si i koupil mapku, jenomže jeho umění v orientaci by se ukázalo asi tak, že by skončil někde na benzínce, nebo v supermarketu. A tak mu nezůstávalo nic jiného, než se prodírat tou masou lidí a dostat se k nějaké lavičce. Tam si sedne a asi tam i shnije hodně dlouho. Tady se ukázala jeho odvaha a plán, který jaksi nedomyslel. Našel jedinou volnou a tak se rozběhl, aby mu ji nikdo neobsadil, když do někoho narazil a shodil jej na zem. „Proboha promiň,“ řekl a celý se červenal. „To je v pohodě,“ vstal ze země černovlasý kluk a trošku se oprášil. „Dneska je fakt supr den,“ vzdychl si Tom a napravil si kšiltovku. „To mi povídej,“ řekl už zmíněný černovlasý kluk a dal si dolů sluneční brýle, jestli se mu při tom nárazu nerozbily. Tom na něj koukal jak na zjevení. Byl to sice kluk, ale byl tak…tak zvláštní…přitažlivý. Úplně jej uchvátil.

Bill tedy čekal všechno, ale že ho někdo málem přizabije kvůli lavičce, to tedy ne. „Tak si tedy sedni, když si tak moc chtěl,“ pousmál se na něj Bill a napravil si brýle. Tenhleten kluk byl velice… jak by to řekl, prostě jej něčím zaujal. Byl to vysoký hip hoper, s krásnýma upřímnýma očima. Bill se dokonce přistihl, že na něj čučí s otevřenou pusou. „Tak co, co tady vlastně děláš?“ pokusil se navázat konverzaci. Tom se smutně rozhlídl kolem. Stejně tady Billa nenajde.To je nemožné. „Já…já tady jen někoho hledám,“ šeptl a sklonil hlavu. „Zeptal jsem se něco špatně? Jestli jo, tak promiň, já jsem totiž moc ukecanej,“ sedl si Bill vedle něj a zahleděl se mu do očí. „A koho tady hledáš?“ zeptal se tiše a pohledem se vpíjel do Tomových očí. Měl pocit, jakoby je někdy už viděl. Byly tak krásně upřímné. Hleděli si zpříma do očí a ani jeden nerozuměl, proč nedokáže uhnout pohledem….

…………………………………………………………………………………………………

„Já ani nevím, proč jsem sem přišel, já…já asi myslel, že tady něco, nebo někoho, ale kašli na to. Ty nevypadáš na to, že bys tady někoho hledal,“ pousmál se mírně Tom. Bill se na něj chápavě podíval a až tehdy si vzpomněl na Gordona.Úplně na něj zapomněl. „Já tady čekám na tátu, no tedy nevlastního,“ vzdychl a potlačil v sobě palčivé slzy. Tom pochopil, že se asi spletl a tak se už dál Billa neptal. A jak se vlastně jmenuješ?“ nahodil Bill zase svůj zářivý úsměv a podíval se na trošku posmutnělýho Toma. „Jsem Tom,“ šeptl Tom nesměle a podal Billovi opatrně ruku. „Tom?“ Billovi se oči rozšířily a teďka se už bál, že už slzy neudrží. Při tom jménu mu hned přišel na rozum jeho bratr. „Já jsem Bill,“ podal mu ruku a jemně ji stiskl. Tomovi naběhla husí kůže, už jenom při tom jménu. „A kde vlastně bydlíš, Tome?“ zeptal se Bill jakoby nic a dál si pohrával se svými prstýnky na ruce. „Já? Nikde. Tedy bydlím s tátou, ale ne tady v Magdeburgu,“ šeptl a rozhlížel se kolem, jakoby čekal i on na příbuzného. „Ty nemáš kam jít?“ otočil Bill svoje smutná očka na Toma, který zakroutil hlavou. „Já si tady něco najdu na jednu noc a zítra pojedu zpět,“ vstal a na záda si šoupl svůj vak. Bill ale najednou pocítil strach o Toma. Ani nevěděl proč, ale nechtěl ho nechat teď v tom dešti někde v hotelu. „Tak se tedy měj Bille. Rád sem tě poznal,“ usmál se a chystal se opustit už druhého Billa ve svém životě.

„Tome, počkej! Já, já…nechtěl bys zůstat dneska u nás? Víš, jenom jednu noc,“ vstal rychle Bill a dohonil Toma, který byl už od něj dost daleko. Toma to dost překvapilo. „A co když sem nějakej vrah? Vůbec nemáš strach?“ zazubil se na něj Tom. „Já a strach?“ zazubil se Bill uličnicky. Vůbec nevěděl, co jej to popadlo, ale Tomovi důvěřoval. Věděl, že by mu nedokázal ublížit. A ani nevěděl, jak si tím mohl být tak jistej, vždyť se vůbec neznaj. Ale on i přesto všechno cítil, jakoby se znali už hodně dlouho. Tom nadšeně přikývl a tak se domů k Billovi vraceli už dva. Úplně zapomněl, že přišel čekat na Gordona.

Stopli si taxík a po deseti minutách zastavili před Kaulitz domem. Tom se rozhlížel kolem. Jakoby tady už někdy byl, jenom nevěděl, proč má takovej pocit. „Tak pojď,“ ukázal Bill směrem ke dveřím a Tom jej poslušně následoval. Ani nedokázal popsat, jaké štěstí ho potkalo, když se potkal s Billem. Billova máma šla taky za Billem, aby tam na Gordona počkali společně, ale Bill už měl úplně jiné zájmy.

„Tak co, líbí?“ zeptal se jej, když jej provedl po svém pokoji. Tom se jen nadšeně rozhlížel kolem. „Jo a moc, jenom…“ najednou posmutněl. „Přinesu něco k pití jo?“ nabídl se Bill a pádil do kuchyně. Tom se pomalu rozhlížel po celém pokoji. Chtěl zjistit, co mu je tady tak známé. Po chvilce to ale vzdal a svalil se na prostornou postel. Chvíli se převaloval, ale najednou mu pod hlavou něco zachrastilo. „Co to je?“ překvapeně se posadil a sáhl rukou pod peřinu, kde měl Bill pozorně schovanou fotku bratra. Jakmile to Tom uviděl, z očí mu vyhrkly slzy. „To…to není možný…“ brečel štěstím a v ruce držel tu stejnou fotku, co měl sám ukrytou pod gaučem. „Bille…“

autor: B-kay
betaread: Janule