Narozeninový přání – chci tě zpět! 3.

Tohle nemůže bejt pravda. Bill přeci nemůže bejt jeho bratr. Nebo ano? Tom nic kolem sebe nevnímal. Až teď mu to všechno docházelo. To proto mu to tady bylo známé. To proto jej Bill něčím zaujal. Prostě se měli potkat. Měli se ještě jednou vidět. Asi to tak bylo psáno ve hvězdách. „Bill je…můj bráška. Můj ma-malej bráška,“ koktal potichu Tom a ronil obří slzy na Billův polštářek. On ho našel. Tak moc se bál, že ho nenajde a Bill mu spadl rovnou z nebe. Bill je ta osoba, kterou chtěl najít už jedenáct let? Tenhle krásnej černovlasej a navíc velice přitažlivej kluk je nakonec jeho dvojčetem?

Tom si ani nevšiml, že do pokoje potichu vešel Bill. „Hm, stalo se něco Tome?“ zeptal se a upíral na Toma překvapený pohled. To asi proto, protože nečekal, že ho tady najde plakat. Ale když se lépe podíval, uviděl v Tomových rukou něco, co by tam nemělo být. „Kdes vzal tu fotku?“ zeptal se poněkud ostře. Možná udělal chybu, když vzal domů cizího kluka. Pomalu se přiblížil až úplně k Tomovi a fotku mu vytrhl z rukou. Ale Tom byl jako v transu. Koukal na něj, jako na boha. Má tak nádherný oči…má moje oči… „Tome, vnímáš mně?“zeptal se Bill, který začínal být nervózní. Ne, že by nebyl rád, že na něj hledí, ale tohle už bylo moc. „Bi-Bille, kdo je na tý fotce?“ zeptal se, jakoby se chtěl opravdu ujistit, že to na tý fotce jsou oni dva. Že ta sladká tvářička vedle, patří skutečně Billovi. Bill na něj polekaně hleděl. „Je to můj bratr,“ šeptl po chvilce a nespouštěl z Toma pohled. Vypadal tak šťastně. Najednou mu přišlo líto, že na něj tak vyjel. Posadil se vedle něj a prstem mu setřel pár slziček, které ulpěly na jeho tváři. „Promiň mi to, Tome. Nechtěl jsem hned tak vyjet, já…moc mi chybí. Máma se k němu ani nechce přiznat, že je to její syn, ale já…já jej mám pořád tak moc rád,“ špitl a zahleděl se do Tomových očí.

Tom ale najednou nevěděl, jestli mu to má říct, nebo ne. Jejich máma by jej určitě vyhodila a oba by pak trpěli.Takhle to asi bude lepší. Ale on to nedokáže tajit. Nejraději by jej obejmul a vykřikl by radostí, že je jeho bratr, ale bál se Billovy reakce. Určitě mu to řekne, ale ještě ne dnes. Dneska to ještě musí strávit on sám. „Ty máš sourozence, Tome?“zeptal se se zájmem v hlase Bill a v rukách žmoulal fotografii. „Mám bratra, Bille,“ pousmál se a chytl jej za ruku. Bill se na něj polekaně zahleděl. „Chci, aby byl tady se mnou Tome. Potřebuju jej stejně, jako ty tvýho bráchu,“ na chvilku se odmlčel. „Tome, možná to bude divný, ale…mohl, mohl bys mě obejmout?“zeptal se s třesoucím se hlasem. Tom neváhal ani vteřinu a pevně si Billa k sobě přivinul.

Oba cítili něco jiného, než když je objal někdo z rodiny. Byla v tom tak krásná blízkost a vzájemná důvěra. Bill věděl, že Tom je sice cizí člověk, ale cítil pravý opak. Cítil se u něj tak krásně. Po jedenácti letech cítil, co to je láskyplné objetí. Jenomže nevěděl, proč tohle cítí u Toma.

Tom to ale, na rozdíl od něj, věděl.

Už to nedokázal v sobě držet. Nedokáže se koukat, jak se Bill trápí. Musí mu to říct i když mu už pak nebude důvěřovat, ale tohle je prostě jeho povinnost. Opatrně od sebe Billa odtáhl a zahleděl se mu do očí. Chtěl na něj jít pomalounku. „Bille, už neplakej,“ šeptl potichounku a letmo se dotkl Billovy tváře bříšky prstů. Bill nechápal, co v něm dokáže vyvolat tenhle hip hoper a hlavně proč? Dokonce jakoby přestal dýchat, když se jej Tom dotkl. Tak moc mu chyběly tyhle doteky. Podvědomě se k němu přisouval blíž a přitom se mu stále díval hluboko do očí….Má tak krásný oči. Tak krásně upřímný…

……………………………………………………………………………………………………

Tom se na něj omámeně koukal. Byl mu tolik podobný a přeci tolik odlišný. Ale oči, rty, sladce krčící se nosík, v tom byl Bill celý Tom. Kdyby ho Bill tehdy nezastavil a nepozval k sobě domů, asi by doteď hledal svého bratra a teď? Teď ho má tady na dosah ruky. Když se podíval do jeho očí, přemohl jej zase ten bratrský cit. Chtěl tady s ním zůstat, chránit jej, přesně tak, jako kdysi. Celých šest let byl Tom tím odvážnějším. Byl tím, komu se vždycky Bill ukryl v náručí před okolním světem.Vždycky si byli tak moc blízcí. A proto teď, když je tady i Bill, má právo vědět pravdu.

„Musím ti něco říct, Bille,“ šeptl nesměle Tom a chytl Billa pevně za ruku. Bill na něj šokovaně hleděl. Co mu asi chce říct? Všiml si, jak Tom celý září.

„Co se stalo, Tome?“ usmál se a taky pevně stiskl Tomovu ruku v té své.

„Budeš, budeš mít šok. Tedy… Bille, já, já nevím, jak ti to mám říct. Mám strach, jestli si pamatuješ, nebo jestli … jestli mně ještě přijmeš,“ začal Tom nesrozumitelně koktat z toho, jak byl nervózní. Bill vůbec nechápal jeho slova.

„Já, já nerozumím,“ šeptl Bill a znovu se zahleděl do těch krásných očí. Tom to už nevydržel a dal najevo to, co skutečně cítí. Po čtyřech se přiblížil k Billovi a uchopil jeho tvář do rukou. Musel si ho důkladně prohlédnout. Bill ani neprotestoval. Zavřel oči a dělal totéž, co Tom. Vzájemně se dotýkali tváře toho druhého.

„Co cítíš, Bille?“ zeptal se šeptem Tom a když viděl, jak je Bill zmatený, položil jeho ruku na místo, kde mu pod kůží bilo zběsile jeho srdce.

„Kdysi jsem ti slíbil…že tě tady nenechám samotného.A to taky dodržím,“ šeptl a viděl, jak se Billovi zpod přivřených víček skutálelo pár slz.

Už všechno pochopil. Ten pocit, když jej uviděl. Tu krásnou důvěru, co k němu cítil. Ten pocit bezpečí, když jej objal…všechno to do sebe zapadalo. Nemohl tomu uvěřit. Už chápal, proč Tom brečel. Tak dlouho ho hledal a teď? Teď je tady. Je tady s ním. Přišel si pro něj. Dodržel vše, co slíbil. Bill byl tak zmatený, že kdyby se ho teď někdo zeptal na jméno, asi by ani nevěděl odpověď. Nedokázal otevřít oči. Bál se, že tohle vše je jenom sen. Krásný sen a když se ráno vzbudí, Tom tady už nebude.

„Řekni mi…že tohle není sen,“ řekl a potichu polknul své slzy štěstí.

„Ne,není,“ šeptl s úsměvem Tom a ani on se neubránil slzám. Bill pomalu otevřel oči a zahleděl se do Tomovy tváře poprvé, jako do tváře svého bratra. Oba brečeli, ale při tom se smáli, jako sluníčka.

„Tome…Tomi, seš, seš to ty?“ sedl si mu Bill do klína a jemně mu přecházel prstem po tváři. Už se vůbec nebál. Ničeho. Byl tady s ním a víc přeci nechtěl.

Tom si Billa k sobě přitulil a nechal jej, ať si na to taky zvykne, protože to byl nádherný zvyk. Po chvilce Bill už nebyl tak vykolejený a s pláčem se vrhl Tomovi do náruče. Minuty, po které se k sobě pevně tulili, se mohly zdát jako hodiny. Ne a ne se pustit. A taky ani nechtěli. Vždyť spolu nebyli jedenáct let. Jedenáct let každý z nich trpěl.

„Už mi neodcházej, prosím,“ šeptl Bill a schoulil se do Tomovi náruče, stejně, jako kdysi. Tom si jej k sobě jemně přitulil a přikryl oba dekou…

autor: B-kay
betaread: Janule