Vsadíš se? 8.

Hladil jsem Billa po břiše a on se jen rozrušeně vrtěl (otíral se mi tak zadkem o rozkrok, což radši nebudu řešit, protože na to slova nestačí… dobře, pokusím se, stačily by dvě – aaah, Bille!) a šeptal mi, ať toho nechám, že se musíme krotit.
Líbnul jsem ho zezadu na krk a zašeptal, že si nás nebudou ani všímat.
„Tak jsme se rozhodly, že dneska budeme radši tady…“ oznámí z předsíně máma, jako by čekala, že začneme jásat.
Okay, když jsme byli mladší, vždycky jsme se na „tetu Meg“, jak jí kdysi začal říkat Bill, hrozně těšili, ale to už máme za sebou.
„Hmmm…“ zamručím, a mám pocit, že moje divoce bijící srdce je slyšet až k nim do předsíně.
„Vy se ještě válíte u tý televize? A to nepřijdete ani pozdravit?“ máma mi dneska… hmmm… leze mi na nervy…
Strčil jsem něžně do Billa, protože dokud se nezvedne, nemůžu vstát ani já.
Konečně se vykutálí z pohovky a pomalým krokem zamíří k mámě a Meg. Následuju ho a mám co dělat, abych se už sakra uklidnil… Když vidím, jak se mu přede mnou vlní boky… Aaa, proč mi to děláš, Bille?
„Ahoj M-Meg!“ pozdraví Bill udýchaně; asi ještě nerozdejchal ten můj útok na jeho břicho…
Když dojdu natolik dopředu, abych mu viděl do tváře, vyprsknu smíchy. Stojí tam v boxerkách s naprosto rozcuchanejma vlasama a vykulenejma očima.
„Co je?“ vytřeští na mě ty svoje čokoládový kukadla ještě víc.
„Ale nic, brácha… Ty vypadáš přesně jak ten, teen… Jak ho dabuješ!“ dostanu ze sebe mezi záchvaty smíchu a nemůžu z něj spustit oči.
„Arthur?“ pozvedne obočí.
„Kolik jich dabuješ? Jo, to bude on…“ zakroutím hlavou.
„A ahoj Meg…“ dodám s úsměvem.
„No nazdar kluci! To ještě ani nejste oblečený? Vždyť bude za chvilku čas na oběd!“ reaguje Meg. Ani mě nenapadne stydět se před ní ve spodním prádle… Vždyť je tu skoro furt….
„Slyšels? Oběd,“ drcne do mě Bill a zase se jen mlsně olízne.
„Ty se klidni, sežral jsi mi celou snídani!“ zkonstatuju. Máma a Meg nás jen pobaveně pozorují.
„Co to kecáš? Dvě jsem ti nechal… A další dvě mi dlužíš… A myslel jsem to jinak,“ znovu se olízne a v tu chvíli mi to teprv cvakne.
„Ahaaa… Tak to pak vyřešíme. Teda jako to, jestli ti ty dvě poslední vafle fakt nechám…“ dodám urychleně.
Přece jenom je těžký něco tajit a krotit se, když jste právě zjistili, že máte vedle sebe nejdokonalejšího člověka na zemi…
„To vaše dohadování… A ty mi s tou hvězdou nelez na oči!“ ukázala máma na tetování ve tvaru hvězdy, zdobící Billovo bříško. Zatraceně, jak já bych si dal… Ona asi nedokáže pochopit, je to sexy! Vždyť je to ženská….
„Ano mami,“ usmál se svatouškovsky Bill a už jsme spolu vybíhali schody nahoru.
Kvůli téhle Billově kérce bylo doma pár dní docela dusno… Dodneška mu to máma připomíná – jako třeba teďka. Ovšem, dnes to přišlo vhod…
Bill otevřel dveře svého pokoje a posléze jsme oba zapadli dovnitř.
Bill se jen opřel zády o stěnu a zhluboka oddechoval.
„To si nedokážeš představit, co to pro mně bylo…“ vydechl. „Jak jsem se musel ovládat, abych se na tebe nevrhnul, nepovalil tě na zem a…“ Billovi po tváři přeběhl ďábelský úsměv, hned se ale zase vrátil do původní uštvanosti a nedočkavosti.
„Tome?“ zvedne najednou hlavu a zaujatě si mě prohlíží.
„No?“ kývnu hlavou k jeho rozestlané posteli, jestli si nesedneme. Bill přikývne, tak se tedy posadíme a on přes nás přehodí peřinu.
„Víš, myslel jsem, že bychom si měli trošku promluvit… Tak nějak probrat to, co mezi námi je…“ začal Bill s vážným pohledem.
Pocítil jsem najednou v srdci neskutečnou úzkost – až teď jsem si vzpomněl na tu sázku… Takže tu jsou dvě možnosti – buď mu to řeknu teď a zabiju tak všechno hned na začátku a ani si to neužiju, anebo se to dozví později a bude to tak tisíckrát horší…
Takže co teď? Zatraceně, co teď?
Ježiš, to nezvládnu! Třeba to nějak odezní a bude všechno dobrý… Třeba…
Nechám to takhle.
„A co bys chtěl slyšet?“ zamrkám.
„No třeba jak to jako bude dál?“ vypálí Bill.
„No tak, dnes ráno se mi to docela líbilo… Proč si to občas nezopakovat?“ nadhodil jsem.
Billova tvář posmutněla.
„Copak je?“ stiskl jsem jeho ruku.
„Né, nic…“ zamumlá nešťastně.
„Promiň, zapomněl jsem, že ty seš na tu pravou lásku a romantický procházky po parku… To, že jsem řekl tohleto neznamená, že tě nemám rád! A protože tě MÁM rád, rád ti splním všechno, co ti uvidím na očích…“ sevřel jsem jeho ruku mezi dlaněmi a pohladil jsem ji.
„Jsem tady přece pro tebe…“ zašeptal jsem.
Bill se usmál. Vyzařovalo z něj štěstí.
„A já pro tebe,“ oplatil mi.
„Bille mám otázku, můžu?“ napadlo mě náhle.
„Jasně, povídej!“ Bill se svalil do lehu a mě strhl za ruku s sebou.
„Kdy jsi ke mně začal cítit něco… víc než bratrství?“ byla to trochu osobní otázka, ale my jsme si bližší, než kdokoliv jiný, tak nevím, proč bych to nemohl vědět…
„Myslím, od té doby, jak jsi mě jednou objal a řekl mi, že jsi tady pro mně… Když jsi mi to řekl poprvé… Jak jsem tě našel u toho počítače, pamatuješ?“ Billovi se ve tváři vykouzlil zamyšlený, až dojatý výraz a mírně se pousmál.
„Jo, pamatuju…“ přikývl jsem. Leželi jsme na jeho obrovské posteli, hlavy u sebe a jen jsme se usmívali.
„A ty?“ zeptal se Bill zamyšleně po chvilce ticha.
„Vlastně… nni nevím… Prostě jsem tě najednou vnímal tak nějak… jinak… Všechno, co mi bylo dřív skryto, najednou vyplulo na povrch a já… Nedokázal jsem na tebe přestat myslet… Ani teď nemůžu… A ani nechci, když vím, že už nemusím jen snít…“ usmál jsem se znovu a Bill také. Ve stejný okamžik! My jsme fakt dvojčata…
„A Tome? Jak to teda bude? Asi to budeme muset tajit, co?“ zeptal se smutně.
„Jo, to asi jo, aspoň pro začátek… A neboj, vystačíme si sami, ne? Stačí, když ty budeš vědět, že máš mně a já, že mám tebe, nebo ne?“ zaváhal jsem.
„To si piš, že jo!“ usmál se zase Bill, převalil se na bok a vlepil mi pusu na tvář.
„Hmmm… to je mnohem sladší, než všechny ty tvoje vafle!“ mrknul jsem.
„Miluju sladký!“ s těmito slovy jsem se k němu otočil a naše rty splynuly v opravdu sladkém polibku – přítomnost čokoládové polevy byla pořád ještě znát…
„Kluci! Tome, nemohl bys dnes vážně udělat ty špagety? Když máme tu návštěvu… A ty mu pomůžeš, Bille!“ zařve zespoda máma.
„Sakra, já si tě dneska asi pořádně neužiju…“ reptám, ale obětavě se zvedám z postele. „Možná už bych se mohl oblíct…“ uvažuju nahlas.
„To já taky…“ souhlasí Bill a jeho hlava vzápětí zmizí ve velké šatní skříni, co má v pokoji.
Zapadnu k sobě do pokoje a jen zopakuju Billovu akci. Vezmu si na sebe jen volný tričko a tepláky; před Billem, mámou a Meg mi to nevadí, chodit normálně a bez kšiltovky, dokonce…
V koupelně se srazím s Billem, kterej se díky bohu doma většinou nelíčí (joo, čtete správně, taky to občas udělá…) a vlasy si jen hladce učeše.
Nevím proč, ale hrozně se mi takhle líbí…
Možná je to tím, že tuhle „image“ mám možnost a právo vidět jenom já a pak pár dalších „vyvolených“… Anebo proto, že tak vypadá ještě zranitelněji, bezbranněji…
Stojí tam u zrcadla, pročesává si vlasy a já znenadání dostanu chuť ho políbit a tak to bez varování udělám.
Bill prudce vydechne – nečekal to.
„Mimochodem,“ začne, jako bych mu tím něco připomněl.
„S těmi romantickými procházkami parkem, přemýšlel jsem o tom, a nebylo by to vůbec špatný…“ oči mu zajiskří.
„Fajn, někdy se pokusím vylidnit nějakej park, abychom se mohli nerušeně procházet…“ zasmál jsem se.
„Jé, to bys udělal?“ Bill byl úplně nadšený – asi to nepochopil…
„Jasně… Někdy to zkusím zařídit,“ usmál jsem se na něj a políbil ho na čelo.
Bill se usmál a ruce spojil za mým krkem. Prsty jsem mu prohrábl právě učesané vlasy, ale on dokonce ani nevypadal, že by mu to vadilo… Druhou rukou jsem sjel k jeho zadku, kam se později přesunuly obě mé dlaně, protože to bylo místo opravdu nutné k prozkoumání. Bill se mezitím dobýval k mým ústům, ale já se snažil o jeho neúspěch, abych ho trochu vybudil… Trochu jsem si ho za zadek přitáhl k sobě, ale on to pochopil jinak, vyšvihl se, za mírného přitažení za můj krk, nahoru, a objal mé boky nohama, které ale zase hned natáhl, když zjistil že nad mou pánví má pevnou pozici. Jak jsem to nečekal, poodešel jsem s ním pár kroků dozadu, a zastavil jsem se až o okraj vany, na který jsem dosedl. Konečně jsem mu dovolil mě líbat. Tolik vášně mi ještě nikdo nepředvedl, svými polibky mi dával najevo, jak moc o mě stojí a také, jak moc mě potřebuje. Nepřiměřeně silným tlakem na mé boky, co vyvíjel, jako by mi říkal, že mě prostě už nepustí, že se mě nikdy nevzdá, i kdyby za to měl bojovat. A z jeho přimhouřených očí jsem mohl vyčíst něhu, jemnost, a co mě mírně děsilo, dokonce i hlubokou lásku.

autor: Ketty
betaread: Michelle M.