Liebe lässt sich nicht erzwungen I 9.

Seděl jsem u Billa. Neklidně se převaloval a mě to rvalo srdce…No, když už jsme u těch srdcí, tak mi to připomíná, že je za tři dny Valentýn…Bill se probouzí…S hlasitým zívnutím se protáhne.

„Ahojky…“ uculí se na mě. Nedá mi to a lehce ho pohladím.

„Co dělá čelist?“ optám se zvědavě.

„Bolí,“ fňuknul. Lehce mu ji pofoukám. Bill zavře očička a potichu zavrní.

(Bill)

Ta pusa mě bolela jak cip. Andy mi na ni lehce fouká. Najednou ale přestane. Zmateně otevřu oči.

„Bille? Já…no…Co děláš 14. února?“ zeptal se nejistě.

„Nic. Co je to za den?“ zeptám se zmateně.

„Ale, je to středa.“ Andy zesmutní. Pak až si všimnu na zdi kalendáře. Kurva…on je Valentýn. Nějak mi to celé vypadlo, co se hádám s Tomem.

„Chceš být na Valentýna se mnou?“ Andy kývne a s nadějí v očích se na mě dívá. Váhám, ale přece jen. No, vždycky jsem byl na svátek všech zamilovaných s Tomem. Nijak moc jsme to neslavili a docela mě to i mrzelo. Teď mám možnost konečně si to trošku užít.

„Tak víš co? Dobře. Nejsem proti.“ Andreas se mi vrhne kolem krku

„Hej…A-Andy…dusíš mě.“

„Promiň,“ pípne a okamžitě povolí stisk.

(Andy)

Tak se mi ulevilo, když Bill souhlasil. Nervozitou mi rupaly nervy. Skočil jsem mu kolem krku a málem ho udusil. Kousek jsem se od něj odšoupnul a nedočkavě se mu vrhl na rty. Asi jsem ho vyděsil, protože byl strnulý.

„Promiň,“ pípnul jsem tiše. Bill se usmál a pak to byl on, kdo mě políbil. Jemně jsem si hrál s kuličkou v jeho jazyku a lehal si na něj. Chtěl jsem ho. Zase. Opatrně jsem mu začal rozepínat pásek. Nechal se. Svlékl jsem tričko, které mi vadilo ve výhledu na Billovu nádhernou pokožku. Trochu se zachvěl. Asi mu byla zima, mám v pokoji docela kosu. Přehodil jsem přes nás deku.

(Bill)

Klepal jsem se jak ratlík. Andy si toho všiml. Dal na nás peřinu a mě začal opět přemáhat spánek. Ne, sakra, Bille!!! Nesmíš spát! Opovaž se!!! křičel jsem na sebe v duchu. Aspoň nějak mu to musím vrátit.(pz. Teď si asi myslíte, že nemám mozek a dělám z Billa kurvu, ale jo…Já ji z něho dělám. Tak mě, pls, neukamenujte.) Cítím, jak mi stahuje rifle. Vím, co chce, ale já mu to dneska nejsem schopný poskytnout. Jsem v moc velkém psychickém rozpoložení a asi bych to ani neustál. Andy mi krouží jazykem kolem pupíku.

„Stop,“ hlesnu. Zarazí se.

„Já…promiň, ale já dneska…no…prostě nemůžu…Nezlob se.“ Vím, že je mu to líto. To je už podruhé. Jednou usnu a pak to zase utnu. Natáhne mi zpět rifle. Proč mám dojem, že v sobě to naštvání drží?

„Andy?“

„Mlč!“ štěkne. Fajn, že by to konečně už začal ventilovat? Jenže tohle jeho chování mě zamrzí. Bolestně zavřu oči.

„Nechtěl jsem na tebe zvýšit hlas.“ Pohladí mě po tváři. Hodím pohled ublíženého štěněte.

„Jen mě to mrzí, už je to po-„

„Já vím, po druhé,“ doplním ho.

„Ani nevíš, jak to mrzí mě. Nevím, proč to stopuji.“

autor: Mykerina
betaread: Lucy