Ještě o něco víc jsem si bradu zachumlal do tlusté šály a snažil jsem se horkým dechem alespoň trochu zahřát. Boty, které nebyly stavěné na to, aby se brodily závějemi, si se vší urputnou snahou snažily probít cestu mezi kamennými náhrobky. Nikdy jsem nechápal, proč jsou tak tmavé, proč z nich čiší tolik studena…
(Leželi jsme vedle sebe a tiše pozorovali hvězdy. Začínala mi být zima, ale mlčel jsem. Věděl jsem, jak je máš rád, jak rád je pozoruješ. „Bille, slib mi, že nikdy nespadnou. Že tady vždycky budou stejně jako Ty, bráško. Miluji je tolik, stejně jako Tebe.“ Ucítil jsem, že mi do dlaně vložil něco jemného a se zájmem jsem si prohlížel šátek, který byl celý posetý malými, červenými srdíčky. Tom byl vždycky trošku dětinský, trochu kýčovitý, ale já… miloval jsem ho za to. „Slib mi, že ho budeš vždycky nosit u sebe, prosím.“ Tiše jsem přikývl a ještě pevněji stiskl jeho zpocenou dlaň…)
„Pane, pane tohle Vám vypadlo u vrat. Pane, stůjte.“ Naléhavý křik mě vyrušil a vzpomínky na bratra se znovu rozplynuly. Chci je zpět… Malá holčička se dvěma tlustými copy natahovala drobnou, bílou ručku a podávala mi šátek, posetý malými srdíčky. Trochu křečovitě jsem po něm chňapl a přiložil jsem ho k místu, kde obvykle bývá srdce… kde zůstalo to mé? „Děkuji Ti, jakpak se jmenuješ, malá?“ Holčička se trochu zakabonila a mírně se zhoupla na špičkách zimních bot s kožíškem, snad aby ukázala, že není žádné batole. „Anička. Anička Mayerová.“ „A kdepak máš maminku, Aničko?“ Holčička se rozhlížela po bílé, neutěšené krajině a její ručka po chvíli vystřelila nahoru. Támhle, támhle jak stojí babička. Spinká v tom hrobečku, víte?“ Vyschlo mi v krku a já se snažil ovládat přeskakující hlas. Ta zoufalost! „Utíkej, ať o Tebe babička nemá strach, Aňo.“ Naposledy mi zamávala a její drobné krůčky se vzdalovaly, až nakonec zcela utichly.
(Otevřel jsem oči a všiml si, že už zase neležíš vedle mě. Znovu jsem zabořil hlavu do polštáře a obklopila mě pronikavá vůně Tvého heřmánkového šampónu. Nastražil jsem uši, možná Tě uslyším šramotit v koupelně. Vztekle jsi zaklel a dohopkal k posteli s jednou nohou vzhůru. Ach, Tome, jak jsi býval neopatrný. Snažil ses přidržovat ručník kolem pasu, v obličejíčku ublížený výraz týraného kotěte. Schoulil ses mi do náruče a já Tě líbnul do mokrých vlasů. Neúměrně rychle jsi zapomněl na bolest, která Tě před chvíli trápila… i já chci zapomenout, prosím, obejmi mě!)
Čím blíž jsi mi byl, tím se moje kroky zkracovaly, znejistěly. Znovu začalo sněžit, nepříjemně ostrý vítr mě štípal do tváří. Jistě musely zčervenat. Jako Ty tenkrát, když jsem Ti nesměle šeptl: „Mám Tě rád, Tome.“ Rozklepanou dlaní bez rukavice jsem odhrnul tlustou vrstvu zmrzlého sněhu, trocha mi uvízla za rukávem kabátu. Nepodařilo se mi sníh odhrabat úplně, jen půlka Tvého usměvavého obličeje pozorovala ten můj ustaraný z fotky za umazaným sklem. Nepatrně jsem se ho dotkl, hladím Tě, cítíš to? Zvedl jsem ze země růže a napodruhé, tentokrát o něco pevněji, jsem do nich zastrčil nebohý šátek. Opatrně jsem je položil na studené kamení… měl jsi růže rád, viď, že ano?
(„Hezkého Valentýna, Tome.“ Špitl jsem zastřeným hláskem a podal Ti malé poupě růže, které ani nedostalo šanci na to, aby se z něj stala růže. S radostí jsi je přijal a políbil mě na čelo. „Moc dobře vím, jaká to byla dřina vylézt do zahrady starého Klause.“ Zachichotal ses a úplně stejnou kytičku vysvobodil z úkrytu pod svým tričkem. „Koukej.“ Rozesmál ses na celé kolo a hrdě mi ukazoval natržené kalhoty. „Ještě, že sis neublížil, Tome, to by za to nestálo.“ Vážně ses mi zahleděl do očí a usměvavé rty vystřídala rovná, soustředěná čárka. „Kdybychom měli více peněz, Bille, kdybychom jednou byli slavní a úspěšní, kdybychom nehráli jen tak pro radost, tak pak… pak bych Ti koupil, co by sis přál. Ale takhle…“ Rozhodil jsi nešťastně rukama a já si poupě přitiskl o něco blíž k srdci. „Tohle, Tome, je to nejkrásnější, co můžeme jeden druhému dát… láska, bráško.“
Věděl jsi, že něco tajím. Zřejmě mě prozradily sklopené, nesoustředěné oči .. ba, ne vždycky si poznal, že něco tajím. Jako tehdy, když jsem náhodou zaslechl jakou, že oslavu pro nás rodiče chystají na čtrnácté narozeniny. Loudal jsi to ze mě tak dlouho, než jsem se Ti pod náporem polibků přiznal. A i dnes se nemýlíš Tome. Znovu jsem se téměř neznatelně dotkl Tvé fotky za sklem. Někoho jsem potkal bráško. Je stejně křehká, sladká jako Ty. Nosí mi stejné bláznivé dárky, má stejné ztřeštěné nápady, které mé rty znovu naučily smíchu. Nikdy ji nebudu milovat tak jako Tebe Tome, … i když je to dívka někdy se přistihnu, že místo k ní, mluvím k Tobě bráško …, ale mám ji rád. Já, už nechci být sám. Sám bez Tebe. Tak zoufalý, prázdný. Zeptal jsem se jí, jestli mi slíbí, že ty hvězdy, které jsi tak miloval nikdy nespadnou. Řekla ano, … a já jí věřím.
Tomu klukovi, který Tě srazil, jsem po čtyřech letech konečně odpustil. Vím, že by sis to přál, by jsi tak srdečný, tak nevinný. „Tome? Včera v podvečer padaly nezvykle velké vločky, jako tehdy na Vánoce, pamatuješ? To sněžila ta Tvá něha, bráško.“
autor: Gia
betaread: Michelle M.
Velice krásné!!! 🙂
áááááááááááh…. Gio… zlatíčko moje.. holka jedna praštěná.. cos mi to zase provedla..? z tvé dílny na bezchybné povídky vyšlo opět něco tak nepopsatelně famózního. ani nevíš, jak mi teď je. zajistila jsi mi skoro hodinový kolaps..
vzala jsem si tenhle úžasný příběh až moc osobně.. už vím, že to nemám příště dělat, ale jinak to nešlo. napsala jsi to příliš excelentně, než aby se mi povedlo nezvztáhnout si to na sebe. a teď tady zase sedím s vyplakanýma očima a nadávám si, že do sebe budu za chvíli zase rvát tunu všemožných prášků, jen abych se zbavila té příšerné bolesti, která duní celou mou hlavou.
u tebe to nejde jinak, než tě vychvalovat do nebes..
moje nejzamilovanější povídka… :-*
víš co viď? :')
:-*
Nádherně napsané nemám slov.