Dawn of emotions 1.

Ahoj twinsátka. Nejdřív bych vám chtěla říct, že já (T-KAY) a Iveth Biersack jsme se daly na spolupráci, a proto taky vznikla tato povídka. Nečekejte klasický twincest, protože jsme si řekly, že bysme mohly zkusit nějaký neobvyklý pairing a z toho vznikl Dawn… Doufám, že si užijete čtení stejně jako my dvě psaní. No… nevím, co bych dál řekla, snad jen to, abyste si to prostě užili.

Tak jako každý den v tomto podzimním období prší. A stejně tak jako každý den se černovlasý chlapec prochází poloprázdnými ulicemi města a sleduje poslední chudáky, co se nestihli včas schovat před deštěm. Je to až komické. Jemu déšť nevadil. Naopak. Měl ho rád. Zdálo se mu při tom, že odplavuje všechny strasti běžných dní. Doma zůstával nerad, protože tam byl beztak sám. Tom pořád někde lítal a v jejich společném bytě se skoro ani neohřál. Při tom pomyšlení se musel pousmát. Bylo mu to nehorázně líto. Nepamatoval, kdy naposled si s bratrem promluvil. Potřeboval by do života vnést trochu vzrušení. Trochu akce. Příležitostně kopne do nevinných kamínků, povalujících se mu v cestě.

Konečně dojde na své oblíbené místo. Na okraji města. Posadí se na lavičku a zapálí si cigaretu. S přivřenýma očima potáhne a vydechne. Konečně se rozhlédne kolem sebe. Sem nikdo nechodil. Taková tmavá ulice s ještě pár dalšími postranními uličkami. Bylo mu tu dobře. Jako by to prostředí popisovalo stav jeho srdce. Také tak stejně šedé a prázdné. Bez života. Své dobré přátele by mohl spočítat na prstech jedné ruky, a to ještě moc dobře věděl, že jim také nemůže stoprocentně věřit. Smutný povzdech se nesl společně s šumem deště a lehkým vánkem pryč do ztracena. Promočený až na kost, ale nevnímal to. Bylo mu dobře. Modlil se, aby se teď stal nějaký zázrak. Něco, co by vneslo trochu světla do jeho tmavého života. Odhodil dokouřenou cigaretu a se zavřenýma očima nastavil obličej slzám nebeských andělů.

„Hele brácho, nedělej tu rozruch, jo?!“ ozval se najednou hlubší hlas jednoho z nich. S kratšími vlasy. Bill neslyšel, o čem se bavili předtím, proto nastražil uši. Byl zvědavý, a proto se vyplížil ze svého úkrytu za jedním z domů, za kontejner, co stál blíž k nim. To si už všiml, že další z nich má v ruce zbraň. Musel si zakrýt ústa, aby nevydal ani hlásku, a jen tiše pozoroval, co bude dál. Všichni tři tam ale jen stáli proti sobě a mlčeli.
„No, já rozruch nedělám, jenom nemám rád, když peníze nejsou včas tam, kde by měly být!“ zahřímal muž v přiléhavých džínách, černém tílku a křížem na krku. To právě on držel zbraň.

Billovi z toho běhal mráz po zádech.
Ale jedno se muselo nechat. Přál si vzrůšo, tak ho dostal. To však netušil, jakou to bude mít dohru. Dál tiše pozoroval a očekával pořádnou hádku. A taky se tak stalo. Strhla se nekompromisní bitka. Zdálo se, že všichni proti všem.

Vin měl mysl zastřenou zlostí. Jako většinu svého života. Měl přeci jen svá milovaná auta, velkej barák, děvky, kdy si řekl, a spoustu falešných přátel, ale přeci mu něco chybělo. To prázdné místo v jeho duši nic nějak nemohlo zaplnit. Nechápal to, ale vlastně se tím nijak moc nezabýval. Momentálně měl sto chutí už tohohle grázlíka odprásknout, jak to měl udělat už dávno. Věděl, že mu nezaplatí včas. Jestli vůbec někdy.

O pár desítek vteřin později, po několika nechvalných slovech, prořízl ticho ulice jeden ostrý výstřel, mířící přímo do hlavy onoho muže. Vin se prostě naštval a tohle se stane každému, koho nenávidí. Společně s výstřelem se ozval výkřik. Billův výkřik. Leknutí ho přemohlo a on tak prozradil svou přítomnost. Ihned se zase chytl za pusu a doufal, že si toho nevšimnou.

Vin se otočil za tím výkřikem, ale nikoho neviděl. Bill se krčil za kontejnerem a doufal, že ho tu nenajdou. Vin proto poslal dva své komplice zjistit, kdo je sledoval. Po chvíli se vrátili se zmítajícím se Billem. Vin se ušklíbl.

„Prosím, ne. Nikomu nic neřeknu. Nic jsem neviděl,“ žadonil Bill a oči se mu zaleskly slzami.
„Řekl jsem, že bych měl, ale já to neudělám. Myslím, že s tebou mám jiné plány,“ ušklíbl se Vin.
„P-p-plány?“ vykoktal ze sebe otázku Bill.

Bill sebou cukal a snažil se opravdu vehementně dostat ze sevření těch chlapů, ale oni ho nekompromisně strčili do auta, zabouchli dveře a zamkli dálkovým ovládáním. Bill vzal za kliku u dveří a zacloumal, ale bezvýsledně. Zamykání bylo speciálně upravené a nebylo možné otevřít jakékoliv dveře, pokud je auto uzamknuto zvenku. Chtěl ven, ale nevěděl, jak to udělat. Bál se slov, která mu Vin řekl. Netušil, jaké plány s ním má, a o to víc se bál. Začal myslet na Toma, se kterým poslední dobou moc nemluvil, a teď ho to mrzelo, na mamku, jestli je v pořádku, dokonce i na biologického otce, se kterým neměli s Tomem zrovna perfektní vztah. Tolik by si přál to napravit, ale teď bude hlavně rád, když z tohohle vyjde se zdravou kůží. Jak moc se mýlil.

Najednou se přední dveře otevřely a za volant se posadil Vin. Než se stačil Bill probrat a zkusit kliku u dveří, bylo auto opět zamčeno. Neměl tudíž žádnou šanci na záchranu. Vin zasunul klíčky do zapalování, zařadil rychlost a sešlápl plynový pedál. Auto se doslova odpíchlo od silnice a velkou rychlostí odjeli z úkrytu.

„Doufám, že budeš sekat latinu,“ ozval se Vin a Bill se pod tím tónem rozklepal strachem.

Dojeli před luxusní dům na druhém konci města. Vin vystoupil, otevřel zadní dveře a za předloktí tahal Billa z auta. Jakmile Bill uviděl možnost útěku, začal se cukat, což neměl dělat, protože mu na tvář přistála Vinova ohromná dlaň.

„Vypadá to, že si tě budu muset vychovat. Neboj se, že tě nezkrotím,“ uslyšel před sebou Vinův hlas.

Konečně došli ke vchodu, který Vin v rychlosti odemkl, a táhl vzpouzejícího se Billa ke dveřím do sklepa.

autor: T-KAY & Iveth Biersack