„Tome?“
Tom sebou trhnul.
S námahou rozlepil oči.
Chvíli mu trvalo, než se mu vyjasnily 2 rozmazané tváře.
Sluneční paprsky ztrácely na síle, bylo tudíž už nejspíš odpoledne… Tom musel usnout.
Gustav s Tomem jemně třásl až do chvíle, kdy byl Tom plně při vědomí.
Georg sklopil zrak. „Už to víme… Tome… je nám to líto… moc.“
Gustav stále ještě klečel u Toma s rukou na jeho rameni.
Oči obou kamarádů byly naplněny smutkem, bolestí… bolestí nad ztrátou milovaného přítele.
Gustav Toma lehce pohladil po onom rameni a přidušeným hlasem pronesl: „Měl by ses najíst, tím, že budeš tady sedět celý den a jen… jen… nic nedělat… nikomu nepomůžeš!“
„Nemám hlad,“ odsekl chladně Tom.
„Vážně, Tomi, potřebuješ načerpat síly,“ přidal se Georg.
„Nechte mě sakra bejt!!!!!“
Tom se vrávoravě postavil… odstrčil starostlivého Gustava a vydal se do koupelny.
Udělal sotva pár kroků… jeho tělo bylo vyčerpané, vyprahlé a slabé… jeho nohy ho nedonesly tam kam chtěl… podlomila se mu kolena… 2 silné paže zabránily pádu.
„Tak na to zapomeň, teď si lehni a já ti donesu horkou polévku. Sníš ji… jasné?“
Gustav Toma jemně položil do postele. Jeho mladší kamarád nekladl odpor, jeho mysl byla temná… v ní jako by měl propast… padala do ní minulost, přítomnost… o budoucnosti se Tom ani nepokoušel přemýšlet. Vždyť jaká je to budoucnost bez NĚJ?
Lehl si a počkal, než mu Gustav donesl polévku.
„Chutná?“ mdle se usmál Georg… „Dělali sme ji sami!“
„Hmmmmm…“ zabručel v odpověď Tom, myšlenkama však balancoval nad propastí a snažil se zachytit alespoň střípky vzpomínek.
Stále ještě cítit Billův pohled, vpíjejících se do Tomových očí… Hleděl na něj s takovou láskou, jemností… Stále ještě cítil jeho vůni… kouzlo jeho úsměvu.
Horké slané slzy Tomovi stékaly po bledých tvářích a padaly do již prázdného talíře.
Gustav s Georgem si vyměnili zděšené pohledy a pro jistotu vycouvali z pokoje.
Tom opět osaměl.
Zavřel oči… usnul…
Najednou se těsně před ním objevil jeho bratr. Zamával mu… a pak ho sotva znatelným gestem… jemným pokynutím hlavy, vyzval k závodu… přesně jako když byli ještě malí, když nosili stejné oblečení, kdy byli ještě malými a svět byl pro ně jen samá hra.
Tom se začal smát a rozběhl se za ním…
Ale najednou se Bill zastavil… Tom taky… nohy jej neposlouchaly…
Nejednou se cítil o tolik starší…
Billovi zmrzl úsměv, zděšeně vykřikl Tomovo jméno…
Ze všech stran se začaly hrnout davy anti a fanoušků…
Tom ale upřeně pozoroval Billa…
Bilovu tvář ozářilo světlo z vržené světlice…
„Bille!!!! Uteeeeeeeeč!!!!!!!!“ chtěl Tom křičet, ale z jeho rtů se vydralo jen zděšené zakňourání…
Znova rána… další světlice vybuchla… jiskry Toma pálí ještě na kůži…
A pak… přímo nad Billovou hlavou … BUM
Sen se otočil… Tom je v nemocnici… Před ním leží Bill… je jako mumie, zamotaná v desítkách metrech obvazů…
Pak se sen znovu otočil…
Tom je znova s Billem, opět leží na posteli ale kolem se motá alespoň 5 lidí v pláštích…
Tom slyší jen „pííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííp“ a na monitoru vlevo se táhne jen vodorovná… ničím nerušená čára…
autor: Bbamboocha
betaread: Janule
