Jsi všechno, co jsem já… všechno, co teče v mých žilách 4.

„Tomííííí!!!!!! Konečně ses, lásko, probral! Už jsem si říkala, jestli jsi neusnul na věk…“ Simone se zasekla… pak ale zatřepala hlavou a její bledou vysušenou tvář zbrázdil široký úsměv. Ústa se smála, ale napuchlé oči, podlité krví, lesknoucí se slzami, vypovídaly o vnitřním utrpení ještě stále mladé ženy.

„Mami… moc mi chybí..“

„Ach, miláčku… mě taky…“

Pak už se jen mlčky objímali. Ticho, které v místnosti nebylo ničím rušené, tedy až na hučící přístroje, bylo plné lásky a pochopení. Každá bytost chápala tu druhou, nepotřebovali slova k tomu, aby to vyjádřili.

Po dost dlouhé chvíli, co jen tak mlčeli, se Tom odtáhl.

„A jak se vyspinkal?“ zeptala se narychlo Tomova máma, protože jí bylo jasné, že změna tématu jim oběma prospěje.

„Co?A jo… dobře…“

„Spal si skoro dva týdny.“

Tom na ni nevěřícně vykulil oči.

„To jako fakt?“

Simone jen přikývla.

Jakmile se vzpamatoval z prvního šoku, mdle se zasmál. Simone se znovu usmála.

„Návštěvní hodiny jsou u konce!“ oznamovala kolemjdoucí sestřička. Tom vlepil mace pusu na čelo a odešel. Venku na něj čekal David v autě.

„Davide?“

„Eee… ano?“

„Jdu domů po svejch…“

„Ano, jen jdi.“

Tom si zastrčil ruce hluboko do kapes a ponořen do svým myšlenek, se vydal k nedalekému hřbitovu.

David mu cestou oznámil že Bill měl pohřeb, chtěli ho vzbudit, ale Tom se ne a ne probudit.

Na jednu stranu byl rád, že tam nebyl… na druhou měl na sebe nepředstavitelný vztek.

To už se však blížil k bráně hřbitova.

Pomalu se stmívalo a hřbitov zářil desítkama, možná stovkama světel svíček… vypadalo to, jako temná obloha, posedá hvězdami… přesně taková, na jakou se často dívávali s Billem.

Tom došel k onomu hrobu.

Temný náhrobní kámen se tyčil do výše… byl jako temný mrak… předzvěst bouřky.

Nechyběla Billova fotka… objímal se na ní s Tomem, smál se…

Tom nešťastně vzdychl…

Takhle už se nikdy neusměje… nikdy už nevycení ty svoje roztomilé bílé zuby…

Už nikdy…

Tom zoufale zaštkal…

Nedonesl Billovi nic, nevěděl, že ho sem kroky zanesou.

Sedl si k bratrově hrobu…

Jemně se dotkl mramorového kamene.

Byl černý… jako Tomovo prohlubující se utrpení…

Byl chladný… jako Billovo tiché srdce…

Tom se dále dotýkal onoho kamene.

„Ach bráško… odpusť mi, odpusť mi, že jsem se s tebou ani nerozloučil… odpusť mi, že jsem dopustil, aby nás rozdělili… odpusť mi, Bille, můj drahý… milovaný bráško… Nikdy nezapomenu, nikdy… navždy tě mám tady… dotkl se místa, kde zhruba myslel, že mu splašeně bije půlka srdce… proč jen půlka? Protože ta druhá… ležela dva metry pod ním…

ztratil ji…

byla chladná…

byla mrtvá…

tak, jako pohasínají hvězdy, tak se Billovi vytratila jiskra z očí…

tak, jako pohasíná plamínek svíčky… pohasl Billův život…

Tom se utápěl v sebelítosti… padal do propasti… padal do propasti zoufalství…

I když ve dne bylo ještě teplo, večery již byly chladné.

Toma ofoukl chladivý vítr…

Z jeho černých myšlenek ho vytrhlo zvonění mobilu…

„Ano?“

„Kde seš, člověče je 8 večer!“ ozýval se naštvaně Davidův hlas.

„Jsem s ním… Tomovi se opět zlomil hlas…

„Pojd domů… prosím,“ zašeptal unaveně, ale už ani trochu naštvaně David

„Dobře,“ a zavěsil…

„Tak Billíšku, já musím, přijdu zase zítra a něco ti donesu…“

**************************************

Bill již delší dobu tušil, co se děje… tušil kde je…

Až ve chvíli, kdy otevřel oči a viděl své tělo zamotané v obvazech a spoustu lékařů kolem…

Podíval se na své průsvitné ruce…

Až tehdy mu došlo, o co jde…

Zoufale se snažil vrátit se… jít zpět a třeba i znova trpět… jen aby se znova mohl dotknout Toma, jen proto, aby byl s ním…

Chtěl zpět…

Do světa živých…

A až později zatoužil odejít, jít někam tam, kam ho volali, tam, kde bude mít navždy pokoj…

Moc tam chtěl…

Ale něco jej zde stále drželo…

Byl to Tom…

Doprovázel bratra všude…

Byl jako jeho neviditelný stín…

Dávno vzdal snahu se Toma dotknout…

Pohladit jej, ukonejšit jej a říct mu, že je mu dobře…

Ať si nedělá starosti…

Ať se přestane trápit…

Že Bill je stále s ním…

Dávno to vzdal…

Jeho průsvitné „tělo“ bylo k ničemu…

Ach, jak záviděl ptákům… psům… i blbým broukům jejich podobu…

Jak jim záviděl že na své pokožce… či srsti, cítili slunce, vítr… cítili, vnímali…

Jak jim záviděl ŽIVOT.

Ještě jednou, alespoň jedenkrát, chtěl cítit vůni květů…

Ještě jednou chtěl obejmout Toma…

Když byl živý, tyto věci pro něj byly samozřejmostí…

Až nyní si uvědomuje, jak byly ty chvilky s bratrem vzácné, jak nádherné byly kapky deště, dopadající mu na CÍTÍCÍ kůži, jak nádherný byl vítr, čechrající mu existující černé vlasy… jak byl život krásný…

Chvíli před tím, než se rozeběhl za Tomem, stál nad svým hrobem, stál nad svým plačícím dvojčetem…

Trpěl s ním…

Nevěděl, jak mu to říci…

PS: omlouvám se, že ten konec není dramatický, ale thak nějak mě nenapadlo, jak to dramaticky ukončit

autor: Bbamboocha
betaread: Janule