„Stalo se něco?“ zeptal se Tom překvapeně a koukal na skoro prázdnou silnici. Bill ještě nikdy nikomu neřekl o svém problému. Možná že právě proto ještě nikdy řidičák neudělal. Ale děsně se za to styděl. Dobrému řidiči by se to totiž stát nemělo. Není ale na čase, aby mu s tím někdo pomohl?
„Co se stalo, Billiku?“ zeptal se Tom s úšklebkem, avšak když uviděl Billův smutný obličej, škádlení jej přešlo.
„Tak,co se ti stalo?“ zopakoval a zatvářil se trošičku mile.
„J-já mám… takovej menší problém,“ začal Bill potichu a jeho namyšlený výraz byl najednou tentam.
„A řekneš mi jej?“ zeptal se Tom a snažil se s ním navázat oční kontakt, jenomže Bill jako by se jeho pohledu bál. Pořád před ním utíkal. Nedokázal se mu souvisle podívat do očí a neuhnout přitom.
„Tak fajn… můžem?“ zeptal se jej Tom a podíval se, jestli náhodou nejede žádné auto.
„Ale nesměj se mi, jo?“ ozval se tichý hlásek vedle něj a něčí pohled se mu opatrně vpíjel do čokoládově hnědých a krásných očí.
„Jsem tvůj učitel. Mám tě to naučit. Proč bych se ti měl smát, Bille?“ poprvé to jméno vyslovil. Billovi to dodalo odvahu a konečně se mu rozvázal jazyk.
„Víš, to… když já, je mi to trapný,“ nesouvisle zavrtěl hlavou a musel se zasmát sám nad sebou, jak moc je trapnej. Tom jej pobaveně sledoval a občas si letmo přejel jazykem po spodním rtu.
„Já totiž neumím řadit rychlosti. Vlastně mě ta páka celkově děsí. Já nevím proč, ale mám neuvěřitelnej strach se jí dotknout… víš, tohle bych ti asi raději říkat neměl,“ zasekl se a rychle vrátil pohled zpátky k silnici. Už i tak mu toho řekl více než dost. Je to přeci cizí kluk. A nemusí mu tady vykládat o tý nehodě. Vždyť si na ni pamatuje jen v útržcích. Byl dva týdny v nemocnici. Stalo se mu to tehdy, když jako sedmnáctiletý kluk zkoušel řídit s kámošem auto jeho táty, najednou ucítil nějaký divný pocit a nedokázal našmátrat na rychlostní páku a vpálil do stromu.
„Já jsem se jí také bál, Bille. Jako sedmnáctiletej jsem měl dost vážnou nehodu. Ležel jsem tehdy dva týdny v nemocnici… děsil jsem se už jenom z pohledu na auto. Ale nějak jsem to překousl. A teď jsem tady,“ dopověděl. Začínal totiž cítit, že Bill se skrývá za tou pokličkou namyšlené barbíny. Billa až překvapilo, jak moc jsou si podobní.
„Dej mi ruku,“ zašeptal Tom a naklonil tu svou na Billa. Bill se na něj vyděšeně podíval a rychle si vystoupil z auta.
„Bille, počkej, tys to nepochopil,“ křikl na něj Tom a rychle se vysoukal z auta taky.
„Ale jo, pochopil. Jsem blbej, vid? Bojím se páky. Tohle byla chyba,“ řekl a znovu chtěl vycouvat.
„Tohle přesně říkal strejda. Ze všeho vycouváš. Nic nedokážeš dokončit. Možná, že seš srab, ale já ti dokážu pomoci,“ vyvalil na něj Tom dost hrubě.
„Já tvou pomoc nepotřebuju,“ odfrkl mu Bill rychle a naštvaně na něj koukal.
„Proč seš takovej,“ křičeli na sebe přes celou ulici.
„Jakej?“ nechápal Bill. Vítr mu rozcuchával upravené vlasy, takže teď to jen podtrhlo jeho rozčílení.
„Tak namyšlenej. Nikdy si nenecháš od nikoho pomoci. Já bych to zvládl. U mě bys ten řidičák dosáhl. Jen bys musel chtít,“ snažil se mu to všechno vysvětlit.
„Já nejsem namyšlenej a už vůbec ne barbína,“ křikl po něm Bill, ketrý měl už těch nadávek plné zuby.
„Ne? Tak koukni,“ zašklebil se na něj Tom a pomalu se k němu přibližoval…
autor: B-kay
betaread: Janule
