Ich bin nich´ ich 3.

Přešel ke svému oknu v hotelovém pokoji a podíval se ven. Všude samé rušné ulice. Tak to vždycky totiž vypadalo v tomhle městě – Frankfurtu. Samá auta, lidé, světla – téměř žádný klid. Byl u sebe v pokoji v nejvyšším patře a každý jiný člověk by se cítil, že tady jsou jeho problémy malé, ale on ne. On cítil, že jeho problémy jsou i tady na vrcholu pořád velké. Pořád mu ubírají normální život. Poslední dny je mrzutý, naštvaný a nedokáže pořádně promluvit s nejdůležitější osobou jeho života – s Tomem. Přál by si toho tolik změnit – tolik mu toho říct. Ale copak může? Copak mu může říct, že ho trápí k Tomovi jistý cit? Jisté pocity? Kdyby mu to řekl, byl by za blázna a on to moc dobře ví. Ví, jaký jeho bratr je. Ví, jak by se tvářil, kdyby mu tohle řekl. Myslel by si o něm, že není normální. Vyčítal by mu snad ten cit? Bill jenom zakroutil hlavou a raději zase zašel do svého teplého pokoje, kde na něj čekala postel, do které se velice rád natáhnul. Copak ale mohl klidně usnout, když hned po zavření očí viděl jeho? Viděl Toma? Copak to šlo klidně spát? Musel se o to alespoň pokusit. Vždyť i jemu samotnému se moc nelíbí to, co cítí ke svému bratrovi, ale změnit to už nejde – je totiž pozdě. Nic nejde vrátit – nic nejde změnit. Je pozdě něco napravit a vrátit zpět. Zvlášť když už je v tom až po uši. Nakonec ale přece jenom i za dolního hluku aut a pokřiku lidí – usnul…

***

„Nechápu, co s ním je, kluci. Fakticky ne. Chová se ke mně, jako kdyby se bál mi už něco říct, že to řeknu někomu jinému. Chová se ke mně – jako kdybych byl vzduch,“ stěžoval si Tom ještě ten samý večer po rozhovoru s Billem klukům ve svém hotelovém pokoji. Věděl, že na ně se, se svěřením svých problémů, může spolehnout.

„Tome… a neudělal jsi něco, skrz co v tebe Bill třeba ztratil důvěru?“

„O to jde. Nevím. Kromě tamtoho, jak jsem řekl tu větu o jeho sexuálním životě, jsem nic neprovedl. Ale to není jistě kvůli tomu,“ namítal Tom a nechtěl připustit, že by to mohlo být kvůli takové prkotině. Že kvůli takové maličkosti je na něj Bill naštvaný a zvlášť potom, co se mu dokonce i omluvil.

„V tom případě by ses ho měl zeptat!“

„Ale jak? Jak? Vyhýbá se tomu. Vyhýbá se mně. Prostě mě nesnáší! Jako kdyby… kdyby mě nesnášel. Tohle nesnáším. Mám Billa rád! Je to můj brácha!“ Tom už se cítil docela na pokraji zoufalství, protože nikdy s Billem nebyl na ostří nože a teď to najednou nastalo a on ani neví proč.

„No… půjdeme spát. Tome, fakt si s ním zkus zítra ještě jednou promluvit a kdyby ne – zkusíme to my.“

„Díky kluci,“ usmál se na ně Tom a byl rád, že má po boku takové přátele. Na škole takové neměl a proto je rád, že teď tady ve skupině má takovou oporu.

Kluci odešli a Tom zůstal v pokoji naprosto sám. Stále mu vrtal hlavou Bill. Tolik by si přál vědět, co cítí. Co se mu honí v hlavě a co ho trápí. Je to jeho brácha nebo ne? Vždycky jako dvojčata měli mezi sebou jisté propojení, díky kterému věděl jeden, co je tomu druhému, ale teď? Jako kdyby měl Bill kolem sebe neviditelnou bariéru, kterou Tom nedokáže prorazit. Nedokáže se dostat skrz. Vstal z křesla, uložil svoji kytaru do pouzdra a lehnul si do postele. Ruce dal pod hlavu a koukal na strop – nemohl usnout. Musel přijít na to, jak si s Billem promluvit. Jak to zjistit. Jak zjistit, co s ním je? Jak mu pomoci? Jak vrátit jejich vztah na pravou míru? To byly otázky, které se mu honily hlavou a které on chtěl vyřešit, protože mu na Billovi záleželo a nechtěl, aby se trápil, ať to stálo cokoli. I kdyby měl před celou kapelou říct, že je blbec! Zhluboka se nadechnul a přemýšlel. CO?

„Co je s tebou, Bille?“ zašeptal si potichu sám pro sebe v tichém pokoji a přetočil se na bok. Nemohl uvěřit pořád tomu, že by na něj Bill byl pořád naštvaný jenom kvůli tamtomu v tom interview. To prostě nebylo možné a navíc se mu už za to i omluvil.

„Sakra Bille, co?!“ řekl znova vztekle tentokrát už trochu hlasitěji. Měl i chuť do něčeho praštit, byl naštvaný, ale hlavně na sebe, protože ví, že za to, co je Billovi, může z části on. Zavřel oči a zkoušel usnout, ale nešlo mu to. Pořád nad tím musel dneska přemýšlet. To ani předtím nad tím tolik nepřemýšlel jako teď. Prudce se posadil a rychle vstal z postele. Hodil na sebe triko, aby nešel jenom v boxerkách, ve kterých spí, a vyšel z pokoje. Zaklepal docela vztekle na dveře Billova pokoje, ale nikdo mu neotvíral. Bylo velice pravděpodobné, že Bill už bude spát, ale hodlal to risknout, protože vztek mu nedovolil spát. Zaklepal znova a tentokrát trochu hlasitěji – pořád nic! Pořád ticho z druhé strany dveří. Zaklepal potřetí a doufal. Doufal, že mu Bill otevře – opět nic.

„Kašlu na tebe!“ zamumlal vztekle a zašel zpátky k sobě do pokoje…

***

Bill se ráno probudil s příjemným pocitem. Nevěděl přesně, co se mu to zdálo, ale zkrátka ho to zalilo takovou tou vzrušující radostí…
Spustil nohy z postele a hned je s vypísknutím dal zase zpátky na postel, protože mramorová podlaha měla o několik desítek stupňů míň, než jeho vyhřáté peřiny.
Nevěděl, čím to je, ale zdálo se mu, že ještě včera večer, když usínal, tak měl u nohou postele koberec…
Zatřepal hlavou a se zatnutýma zubama si stoupnul na ledovou zem. Odhopsal ke koupelně a byl rád, že ho nikdo nemůže vidět – co by si o něm pomysleli…
Teď už byl vážně zmatený – měl za to, že si včera všechny šminky a taštičku s kosmetikou odkládal na dřevěnou skříňku, vedle dveří koupelny, ale ta skříňka tam zaprvé vůbec nebyla a když ji pak našel na opačné straně pokoje, než ji čekal, nebylo tam po jeho zkrášlovacích potřebách ani stopy.
Asi si to plete s jiným hotelem… Vždyť za celý rok jich navštívili tolik… Vůbec by nebylo divné, kdyby mu to už splývalo dohromady…
Stává se ze mě blázen… pomyslel si šokovaně a přitom si uvědomil, že tak nejspíš i vypadá – co si o něm asi tak mohou myslet lidi z vysokých budov naproti jeho hotelu, když tam poskakuje po studené podlaze, jako magor, a ještě k tomu jen v…. – počkat!
CO to má na sobě??
Pokud si Bill někdy myslel, že se z něj stává šílenec, teď v tom měl jasno.
Tohle by na sebe za žádnou cenu, nikdy v životě nenavlékl!
Co to sakra má být?
Nějaký hloupý žert, co na něj vymyslel jeho bratr??
Ne, proč pořád myslí jen na svého bratra? Proč? Celý jeho vesmír se teď točí jenom kolem Toma! Bez tak za to všechno může jenom on! Dělá divné věci, nepamatuje si, kde to usínal, a to všechno proto, že stále musí myslet jenom na jediného člověka… A zrovna to musí být jeho bratr. Proč?
Kde nastala ta chyba?
Billova dobrá nálada byla rázem ta tam. Nyní ale nebyl naštvaný, neměl vztek, ale bylo mu to všechno prostě líto…
Chtěl by, aby ho někdo objal a on se mu mohl vybrečet na rameno… No, dobrá, chtěl by, aby to byl Tom, ale tím to jeho problém ještě prohlubuje…
Se svěšenou hlavou odešel konečně do koupelny.
Nahlédl dovnitř. Tom.
Ne! Zase ho vidí všude – copak je tohle normální?
Radši sklonil hlavu do umyvadla a zapnul vodu. Nevěděl co, ale cosi ho šíleně tlačilo do spodního rtu… Moc se tím nezabýval.
Opláchl si obličej studenou vodou a s očekáváním toho nejhoršího pohlédl do zrcadla – musí po včerejšku vypadat strašně.
To, co ale spatřil, se však v nejmenším nerovnalo ani jeho nejhorším představám. Vytřeštil oči.
„Tome?“
Třeba je to jen nějaký trik. Nějaký optický klam – to zrcadlo tam třeba ve skutečnosti není a vedle v pokoji je jeho bratr a baví se nad jeho vyděšenou grimasou. Ano.
Rukou chtěl hrábnout skrz, aby uštědřil Tomovi alespoň malou ránu, za vyučenou, jaké však bylo jeho překvapení, když jeho prsty narazily na tvrdé a nepřívětivě chladné sklo.
„Co?“
Začínal panikařit. Ohmatával si obličej, vlasy – to ho rozlítostnilo nejvíc, jak asi bude vypadat s pomalu metrovými dredy? A kde jsou jeho melírované vlásky? Byl vážně zoufalý…
Nemá ani jeden piercing, nemá svou hvězdičku na břiše, nemá své upnuté prádlo, nemá svůj vlastní pokoj, nemá svoje osobní věci, nemá svoje líčení a nemá svoje tělo!
Chvíli se vyděšeně pozoroval v zrcadle.
Pohled to nebyl špatný…
Zrudnul v obličeji – on očumuje tělo svého bratra!
Ale co by za to dal, kdyby mu to sám bratr dovolil… Vlastně, napadla ho ještě jedna věc – kde je teď Tom? Bill byl přeci v jeho pokoji, měl jeho věci a byl vlastně jím a jediné, co ho napadlo, co by mohlo být s Tomem bylo…
Jestli právě očumuje MOJE tělo, zabiju ho!
Zatnul ruce v pěst a opřel se o studené kachličky.
Co se to děje? Je to jen sen? Tak živý?
Jako by měl problémů málo – ne, on se ještě vymění se svým dvojčetem…
Takhle běžný a všední život by vážně přál každému…

autor: Evelyn, Ketty
betaread: Michelle M.