Totgeliebt
,,Jsme navždy ztraceni.“
Chodila jsem za ním každý den. Nevím, jestli jsem opravdu chtěla, ale něco mě tam podvědomě táhlo. Vyprávěl mi o svém životě, nevynechal jediný detail. Za pár dnů jsem se dozvěděla jeho nejtajnější přání, nejkrásnější zážitky a dokonce i pocity z prvního sexu s Tomem. Říkal mi o něm úplně všechno. Jakoby se tím vracel do chvil, kdy byl s ním. Dokázal mi hodiny popisovat Tomův vzhled. Měla jsem pocit, že ho tím lépe poznávám.
Miloval Toma šílenou, smrtelnou láskou, ale sám sebe nenáviděl. Přitom jeho chybou byla jen zoufalá závislost na bratrovi.
°°°
,,Kyra Davisová už zase nebyla na terapii. Nevíš o tom něco, Cheri?“
,,No, víte… ona je teď hodně s tím Kaulitzem. Chodí za ním, povídá si s ním a tak. Sestra Stephenová říkala, že ho i přiměla trochu jíst…“
,,To je sice moc hezké a je samozřejmě dobře, že se slečna Davisová zajímá o něco jiného, než o heroin a sebevraždy… ale pořád je to naše pacientka s placenou péčí. Už kvůli jejím rodičům je důležité, aby se léčebných akcí účastnila.“
,,Vždyť já vím. Taky jsem jí to říkala, ale ten kluk na ní doslova visí. Věnuje mu spoustu času a energie. Ale už aspoň nebere uklidňující prášky…“
,,Ona je někdy brala?“
,,Přece víte, že se dopovala Kodinalem…“
,,To máš pravdu. Bohužel je nemůžeme sloučit do jednoho oddělení. No dobrá, nebudu to říkat madame Wind, ale zkus jí nějak vysvětlit, že na sezení chodit musí.“
,,Jasně.“
°°°
Ozve se zaklepání na dveře.
,,Dále,“ zařvu. Vstoupí nervózní čtyřicátnice.
,,Dobrý den. Já jdu za Billem.“
,,Ahoj mami,“ usměje se Bill.
,,Aha tak… to já nebudu rušit. Půjdu si něco zařídit. Tak za dvě hodiny jsem zpátky a pak půjdeme na oběd, ano Bille?!“ Dochází mi, že jsem tu poněkud navíc.
,,Tak jo. A nevzala by si mi jídlo sem?“ Zamrká.
,,Možná.“ Pokrčím rameny a opustím pokoj. Uf. Je to dost unavující trávit s ním tolik času. Už jen čekám, kdy mě přemluví, abych se k němu nastěhovala do pokoje. Bože, bože.
V pokoji se podívám do zrcadla. Hnědé vlasy už jsou trochu hustší, ale fialový melír mi silně odrůstá a ostře růžový dread v něčem, co bylo kdysi ofinou, jakbysmet. Dobře, vypadám příšerně. S tím budu muset někdy něco udělat.
°°°
,,Mami a kdy přijde Tom?“ Simone si smutně povzdechne.
,,Ale Bille, vždyť víš, že…“
,,Kdy přijde?“
,,Nevím,“ odpoví popravdě.
,,Stýská se mi po něm. Vždyť slíbil, že tu bude každý den. Nebráníš mu doufám…“
,,Ach Bille! To víš, že ne,“ obejme ho Simonne a snaží se zadržet slzy.
,,Mami, přibral jsem hodně?“ zeptá se vystrašeně.
,,Moc ne, ale už vypadáš o hodně líp.“ Bill odvrátí hlavu.
,,Jsem tlustej. Před tím to bylo mnohem lepší. Tom si to určitě taky myslel. Všechno bude jinak, až se vrátím.“
,,Proboha Bille! Co si představuješ, že se stane, až se vrátíš domů?!“
Pokrčí rameny.
,,Nevím. Zajdu si na pořádnou kosmetiku, pojedeme s kapelou na turné… a třeba bude zase všechno v pohodě s Tomem,“ usměje se zasněně.To už Simone nevydrží a naplno se rozpláče.
,,Broučku, ty tomuhle všemu věříš?“
,,Jo. Proč bych neměl?“ pousměje se.
°°°
Ve dveřích do pokoje 483 se srazím s Billovou mámou. Má ubrečené oči a vypadá celkově vyčerpaně. Slabě se usměje na tác s jídlem, který nesu.
,,Bill má rád těstoviny.“ Vzlykne a s kapesníkem v ruce rychlým krokem zmizí k výtahu. Co to?
,,Ahoj Billí. Nese se oběd.“ Vrazím před něj tác.
,,Eh jo… díky.“
,,Říkala tvoje mamka něco zajímavýho?“
,,Ani ne… jenom, že neví, kdy přijde Tom.“ Posmutní.
,,Aha… tobě to nechutná?“ Kývnu směrem k talíři.
,,Chutná,“ zamumlá, ale stejně se vidličkou jen rýpe v sýrové omáčce.
,,Ach jo. Tak počkej,“ povzdechnu si. Odložím svůj talíř vedle a chopím se jeho vidličky.
,,Ale uvědom si, že mi to radost nedělá,“ podotknu. Nabodnu jedno sousto.
,,Tak, otevři pusinku… no… šikovnej, uděláme letadýlko, frrr…“ Jako kretén, ano. Pomocí této metody sní půlku porce a pak se zamlaskáním usne.
To bychom měli. Při troše štěstí stihnu terapii a kafe s Cheri, než se probudí.
°°°
,,Madame Wind?“
,,Ano?“
,,Přijel pan Bärtel, mám ho pustit dál?“
,,Samozřejmě. To si myslíte, že tam bude čekat nebo co?! Neprovokujte mě!“ Do místnosti vstoupí mírně korpulentní padesátník.
,,Ach Petere! Netušila jsem, že přijedeš tak brzy. Mám ještě spoustu práce.“
,,To nevadí, ty moje notičko. Já klidně počkám, než si tu vyřídíš papíry a pak zajdeme na večeři.“
,,Dobře. Mám tu problémy s jednou složkou. Zatím mi třeba vyprávěj o koncertě.“
,,No, naši sboristé byli vynikající…“
°°°
,,Byla jsi někdy zamilovaná?“
,,Párkrát… ale asi ne tak moc jako ty.“
,,Někdy mám pocit, že kdyby se to nestalo, všechno by bylo lepší.“
,,Ty lituješ? Říkal jsi, jak je to krásné…“
,,Možná až moc…“ povzdechne si a stále kouká z okna. Tahle jeho depresivní nálada se mi nelíbí. Byl tak strašně naivní, ale teď… je to divné.
,,Smrtelně jsme se zamilovali a to mě zabíjí.“
Škoda, že nerozumím významu jeho slov. Některé věci na něm asi nikdy nepochopím.
autor: Trinitis
betaread: Michelle M.
