Billovi se za celý den nepodařilo se Tomovi dovolat a byl už pekelně nervózní, když se tolik hypnotizovaný přístroj konečně rozvibroval.
Černovlasý chlapec nadšeně vypískl, přihnal se k vyzvánějící věcičce, avšak slova na displeji ho zklamala – Gustav.
Protáhl se mu obličej.
Vztekle hovor vytípl. Nebude se bavit nikým jiným než s Tomem, nebude.
Chudák Gustav zřejmě neměl o rodinném neštěstí u Kaulitzů ani ponětí, a tak v naivní domněnce, že se jeho kamarád jen překoukl, zkoušel se dovolat ještě nejméně třikrát, avšak docílil maximálně toho, že Bill se vynervovaně zhroutil na svou postel a se slzami vzteku v očích si přetáhl přes hlavu polštář.
Za celý den nedal nic do pusy a venku už se slunce klonilo k obzoru, když byl od dotěrného vyzvánění telefonu konečně klid.
Bill se na tenoučkých ručkách vytáhl na široký parapet, pohodlně se na něm usadil a oknem otevřeným dokořán, zíral ven na romantickou scénu rudých růží, jež se k sobě něžně nakláněly ve třpytu zlatavých paprsků zapadajícího slunce a přál si, aby se nic z toho nestalo. Aby tu teď mohl sedět s Tomem, on by ho držel ochranitelsky za pas, Bill by vnímal teplo jeho těla a nechával by si do ucha šeptat ujištění o té nejhlubší lásce… Dívali by se na emocionální scenérii před sebou a v záplavách sentimentality by si slibovali, že se nikdy neopustí… Tak jako kdysi.
Jeho křehké tělo se už třáslo zimou, když konečně zaslechl ten protivný, leč vysvobozující zvuk – pokojem se znovu rozezněla jeho vyzváněcí melodie.
Černovlasý chlapec nadšeně vypískl, přihnal se k vyzvánějící věcičce, avšak slova na displeji ho zklamala – Gustav.
Protáhl se mu obličej.
Vztekle hovor vytípl. Nebude se bavit nikým jiným než s Tomem, nebude.
Chudák Gustav zřejmě neměl o rodinném neštěstí u Kaulitzů ani ponětí, a tak v naivní domněnce, že se jeho kamarád jen překoukl, zkoušel se dovolat ještě nejméně třikrát, avšak docílil maximálně toho, že Bill se vynervovaně zhroutil na svou postel a se slzami vzteku v očích si přetáhl přes hlavu polštář.
Za celý den nedal nic do pusy a venku už se slunce klonilo k obzoru, když byl od dotěrného vyzvánění telefonu konečně klid.
Bill se na tenoučkých ručkách vytáhl na široký parapet, pohodlně se na něm usadil a oknem otevřeným dokořán, zíral ven na romantickou scénu rudých růží, jež se k sobě něžně nakláněly ve třpytu zlatavých paprsků zapadajícího slunce a přál si, aby se nic z toho nestalo. Aby tu teď mohl sedět s Tomem, on by ho držel ochranitelsky za pas, Bill by vnímal teplo jeho těla a nechával by si do ucha šeptat ujištění o té nejhlubší lásce… Dívali by se na emocionální scenérii před sebou a v záplavách sentimentality by si slibovali, že se nikdy neopustí… Tak jako kdysi.
Jeho křehké tělo se už třáslo zimou, když konečně zaslechl ten protivný, leč vysvobozující zvuk – pokojem se znovu rozezněla jeho vyzváněcí melodie.
***
(Tom)
„Bille? Bille!“ zařval jsem do telefonu hystericky.
„Tome!“ vřískl Bill a bylo slyšet, jak se v jeho okolí cosi zřítilo s pořádným zvukovým doprovodem k zemi – je možné, že to byl bratr sám.
„Kde jsi byl, co jsi dělal celou dobu, nemohl jsem se ti vůbec dovolat, já…“ spustil Bill netrpělivě, já ho však zarazil.
„Ššš, Bille, klid, už jsem u telefonu. Nerozčiluj se.“
„Já se nerozčiluju, jenom jsem měl prostě… Ach Tome, co se stalo?“ Měl jsem takový neblahý pocit, že už natahuje…
„Nic se nestalo, všechno je v pořádku, uklidni se… Jen mi včera došel kredit, tak jsem si ho dneska musel dokoupit, toť vše…“ dobrá, dobrá, všechno nebylo v pořádku, tohle nebylo „vše“… Ale copak jsem to mohl vykládat právě jemu?
„Aha, jo tak…“ souhlasil.
„A co jinak, Tomí? Jak se máš, co tam celý den děláš? Jak moc ti chybím?“ sesypal na mě vlnu otázek.
„No já tady… nic moc nedělám. Mám se strašně, tady se to prostě nedá vydržet… Jak moc mi chybíš? To ti takhle do telefonu předvést nemůžu..“ pousmál jsem se a bylo mi líto, že ho teď nemůžu vidět.
Naše debata se vedla ve stejném duchu jako včera, vlastně jsme si jen říkali, jak si navzájem chybíme. A celou tu dobu mě na hrudi tlačil neblahý pocit, že mu něco tajím… Když jsem po několika desítkách minut zavěsil, aby mi ten kredit taky nějakou chvíli vydržel, měl jsem čas nad tím vším přemýšlet.
Vignonette… Bill… Můj táta… Všechno mi to tak splývalo…
Vignonette nešla za žádným strýčkem, šla za svým přítelem, jen mi to nechtěla říct, pravděpodobně. Nepochopil jsem přesně proč, ale své důvody nejspíš měla… Ovšem nejvíc mnou otřáslo to, že… Její přítel nosí stejné příjmení jako já a říká si můj otec!
Ach bože, se mnou si snad chtěla něco začít.. holka mýho táty! To je neskutečně zvrhlý! No dobrá, dobrá, já mám tak co říkat o zvrhlosti, když spím se svým bratrem…
Spím? Ach bože, taková urážka… Jako bych s ním jenom spal.
Ne, já toho člověka miluju, tak proč musím být tak daleko? Proč se tu musím stýkat s nějakou Vignonette a řešit, jestli se líbá s mým vlastním fotrem nebo ne?
Navíc Bill mi starosti neubírá – naopak. Ten paličák si zkrátka nedá říct a prostě nejí! No skvěle, skvěle, brácho, ty se mi sesypeš dřív, než tě zase uvidím, bravurně…
„Bille? Bille!“ zařval jsem do telefonu hystericky.
„Tome!“ vřískl Bill a bylo slyšet, jak se v jeho okolí cosi zřítilo s pořádným zvukovým doprovodem k zemi – je možné, že to byl bratr sám.
„Kde jsi byl, co jsi dělal celou dobu, nemohl jsem se ti vůbec dovolat, já…“ spustil Bill netrpělivě, já ho však zarazil.
„Ššš, Bille, klid, už jsem u telefonu. Nerozčiluj se.“
„Já se nerozčiluju, jenom jsem měl prostě… Ach Tome, co se stalo?“ Měl jsem takový neblahý pocit, že už natahuje…
„Nic se nestalo, všechno je v pořádku, uklidni se… Jen mi včera došel kredit, tak jsem si ho dneska musel dokoupit, toť vše…“ dobrá, dobrá, všechno nebylo v pořádku, tohle nebylo „vše“… Ale copak jsem to mohl vykládat právě jemu?
„Aha, jo tak…“ souhlasil.
„A co jinak, Tomí? Jak se máš, co tam celý den děláš? Jak moc ti chybím?“ sesypal na mě vlnu otázek.
„No já tady… nic moc nedělám. Mám se strašně, tady se to prostě nedá vydržet… Jak moc mi chybíš? To ti takhle do telefonu předvést nemůžu..“ pousmál jsem se a bylo mi líto, že ho teď nemůžu vidět.
Naše debata se vedla ve stejném duchu jako včera, vlastně jsme si jen říkali, jak si navzájem chybíme. A celou tu dobu mě na hrudi tlačil neblahý pocit, že mu něco tajím… Když jsem po několika desítkách minut zavěsil, aby mi ten kredit taky nějakou chvíli vydržel, měl jsem čas nad tím vším přemýšlet.
Vignonette… Bill… Můj táta… Všechno mi to tak splývalo…
Vignonette nešla za žádným strýčkem, šla za svým přítelem, jen mi to nechtěla říct, pravděpodobně. Nepochopil jsem přesně proč, ale své důvody nejspíš měla… Ovšem nejvíc mnou otřáslo to, že… Její přítel nosí stejné příjmení jako já a říká si můj otec!
Ach bože, se mnou si snad chtěla něco začít.. holka mýho táty! To je neskutečně zvrhlý! No dobrá, dobrá, já mám tak co říkat o zvrhlosti, když spím se svým bratrem…
Spím? Ach bože, taková urážka… Jako bych s ním jenom spal.
Ne, já toho člověka miluju, tak proč musím být tak daleko? Proč se tu musím stýkat s nějakou Vignonette a řešit, jestli se líbá s mým vlastním fotrem nebo ne?
Navíc Bill mi starosti neubírá – naopak. Ten paličák si zkrátka nedá říct a prostě nejí! No skvěle, skvěle, brácho, ty se mi sesypeš dřív, než tě zase uvidím, bravurně…
***
Dny se vlekly jako stíny a tak přinejmenším po roce času, co jsem Billa neviděl, mi kalendář ukázal, že už jsou to dva týdny, co jsme od sebe násilím odloučeni… Mně to tedy připadalo rozhodně delší, ale budiž…
Volali jsme si několikrát denně, psali si každých pět minut, ale… Už nám to jaksi nestačilo. Fyzické tužby byly stále silnější…
Byl jsem zvyklý, že kdykoliv jsem potřeboval, došel jsem si za milovaným bráškou, ale teď? Ta vzdálenost mezi námi nám to rozhodně neulehčuje…
Už mi přestávalo stačit, jak mi Bill vzdychal do telefonu a prohlašoval, že ještě nikdy neměl tak strašný absťák… To já také ne…
„Ty, Bille, uděláme něco úchylnýho…“ zahlaholil jsem mu jednoho dne do telefonu, který jsem tiskl k uchu během toho, co jsem seděl na studených dlažičkách v koupelně a zády se tiskl k ledové ploše vany.
„Jo? Tak říkej, říkej, ocením cokoliv tohohle rázu,“ prohlásil Bill a vydal ze sebe jeden ze svých vrnivých zvuků.
„Každej z nás natočí video. Na svůj mobil, ok? Zakazuju ti na něm mít na sobě víc než boxerky, je ti to jasný? Co tam budeš dělat, je na tobě, ale udělej to tak, jak by se ti líbilo, kdybych to dělal já… Chápeš mě?“ vysvětloval jsem lámaně a šermoval rukou v zapařeném vzduchu koupelny.
„Ehmmm… Jo. Chápu,“ souhlasil a i přes ten telefon jsem poznal že se právě šibalsky usmívá.
„A pak mi to pošleš, jsem zapomněl říct…“ dodal jsem urychleně.
„Jo, to mi došlo. A mimochodem – zakazuju ti mít na sobě jakoukoliv látku, Tome Kaulitzi, je ti to doufám jasný?“ zasmál se a během několika minut už jsme hovor ukončili a dali se do realizování našich zvrhlých nápadů.
Bezprostředně po tom, co jsem zavěsil, se mě zmocnila mírná panika – nedomyslel jsem, co asi tak ve videu budu předvádět já…
Chvíli jsme zmateně pobíhal po bytě, nepadlo mi však do oka nic, čím bych mohl oživit své erotické video pro Billa.
Nakonec jsem se rozhodl pro klasiku. Nejmíň pětkrát jsem zkontroloval, zda jsou všechny dveře zamčené, všechna okna zavřená a přesvědčil se, že je dům kromě mé přítomnosti doopravdy prázdný a pak už jsem se dal do aranžování přikrývek v mé rozložité posteli.
Cítil jsem se poněkud trapně, když jsem nastavoval mobil na poličku, šteloval samospoušť a přitom ze sebe nervózně stahoval tričko a džíny.
Uvelebil jsem se na posteli a počkal, až blikne objektiv na znamení, že můžu se svým výstupem začít.
Bliklo a mně se rozbušilo srdce nehorázným způsobem. Měl jsem přehozenou deku přes dolní polovinu těla a po několika vteřinách tupého zírání do objektivu, jsem začal nějak pohybovat pánví. Muselo to působit zoufalecky.
Přetočil jsem se raději na břicho a pokoušel se vymyslet, jak udělat z toho videa něco lepšího, než jen „Vítáme vás u pořadu: Nuda u Kaulitzů“…
Mysli na Billa. Mysli na Billa… opakoval jsem si v duchu a pro lepší představivost jsem přivřel oči.
Hlava mi klesla na bělostný polštář pode mnou a já se zasnil. Měl jsem před očima jeho jemňounký obličej křišťálově čisté víly, s dokonalými rysy, něžným nosíkem a smyslně krojenými rty…
Protáhl jsem se a slabě zasténal.
Havraní vlasy mu spadaly do porcelánově bledého obličeje…
Prudce jsem vydechl a začal se otírat pánví o matraci pod sebou.
Bratr si vysvlíkal tričko, ve tváři nevinný, sic provokativní úsměv, poté si olízl prokrvené rty a mezi zuby stiskl třpytící se kovovou kuličku svého piercingu v jazyku. To už se mi tajil dech, jak to bylo neskutečně sexy…
Během několika okamžiků místnost naplnily mé naléhavé steny, výkřiky touhy a jediné, co mi na tom zážitku připadalo nesnesitelné bylo, že Billovu „prácičku“ musela obstarat má vlastní ruka, a ta se s jeho štíhlými a obratnými prstíky s dlouhými, ostrými nehty, nemohla vůbec rovnat.
S posledním, nejspíš až nadměrně hlasitým: „Billeeee!“ jsem dopadl hlavou zpátky na nadýchaný polštář. Narozdíl od něj jsem byl já spíš udýchaný, a tak jsem musel zůstat ještě chvíli ležet a rozdýchávat ten nečekaný přísun slasti.
Zatímco jsem si dopřával tohoto odpočinku, mobilní telefon na stolku zapípal a znovu zasvítilo varovné světýlko, což prozrazovalo, že jsem vrchol svého sexuálního žití za posledních pár týdnů, zakončil právě včas.
Když jsem se pak vysíleně zvedl a začal na sebe pomalu natahovat ponožky naruby, uvědomil jsem si, že Bill na tom videu zřejmě uvidí i ten začátek – ten trapnej začátek. Radši ho ani nechci vidět…
Jak jsem řekl, tak jsem udělal, na video jsem se ani nepodíval a s adrenalinově vzrušeným pocitem v břiše jsem joystickem najel na – Odeslat a v zápětí už videjko putovalo signály do, na několik set kilometrů vzdáleného, Magdeburgu…
Volali jsme si několikrát denně, psali si každých pět minut, ale… Už nám to jaksi nestačilo. Fyzické tužby byly stále silnější…
Byl jsem zvyklý, že kdykoliv jsem potřeboval, došel jsem si za milovaným bráškou, ale teď? Ta vzdálenost mezi námi nám to rozhodně neulehčuje…
Už mi přestávalo stačit, jak mi Bill vzdychal do telefonu a prohlašoval, že ještě nikdy neměl tak strašný absťák… To já také ne…
„Ty, Bille, uděláme něco úchylnýho…“ zahlaholil jsem mu jednoho dne do telefonu, který jsem tiskl k uchu během toho, co jsem seděl na studených dlažičkách v koupelně a zády se tiskl k ledové ploše vany.
„Jo? Tak říkej, říkej, ocením cokoliv tohohle rázu,“ prohlásil Bill a vydal ze sebe jeden ze svých vrnivých zvuků.
„Každej z nás natočí video. Na svůj mobil, ok? Zakazuju ti na něm mít na sobě víc než boxerky, je ti to jasný? Co tam budeš dělat, je na tobě, ale udělej to tak, jak by se ti líbilo, kdybych to dělal já… Chápeš mě?“ vysvětloval jsem lámaně a šermoval rukou v zapařeném vzduchu koupelny.
„Ehmmm… Jo. Chápu,“ souhlasil a i přes ten telefon jsem poznal že se právě šibalsky usmívá.
„A pak mi to pošleš, jsem zapomněl říct…“ dodal jsem urychleně.
„Jo, to mi došlo. A mimochodem – zakazuju ti mít na sobě jakoukoliv látku, Tome Kaulitzi, je ti to doufám jasný?“ zasmál se a během několika minut už jsme hovor ukončili a dali se do realizování našich zvrhlých nápadů.
Bezprostředně po tom, co jsem zavěsil, se mě zmocnila mírná panika – nedomyslel jsem, co asi tak ve videu budu předvádět já…
Chvíli jsme zmateně pobíhal po bytě, nepadlo mi však do oka nic, čím bych mohl oživit své erotické video pro Billa.
Nakonec jsem se rozhodl pro klasiku. Nejmíň pětkrát jsem zkontroloval, zda jsou všechny dveře zamčené, všechna okna zavřená a přesvědčil se, že je dům kromě mé přítomnosti doopravdy prázdný a pak už jsem se dal do aranžování přikrývek v mé rozložité posteli.
Cítil jsem se poněkud trapně, když jsem nastavoval mobil na poličku, šteloval samospoušť a přitom ze sebe nervózně stahoval tričko a džíny.
Uvelebil jsem se na posteli a počkal, až blikne objektiv na znamení, že můžu se svým výstupem začít.
Bliklo a mně se rozbušilo srdce nehorázným způsobem. Měl jsem přehozenou deku přes dolní polovinu těla a po několika vteřinách tupého zírání do objektivu, jsem začal nějak pohybovat pánví. Muselo to působit zoufalecky.
Přetočil jsem se raději na břicho a pokoušel se vymyslet, jak udělat z toho videa něco lepšího, než jen „Vítáme vás u pořadu: Nuda u Kaulitzů“…
Mysli na Billa. Mysli na Billa… opakoval jsem si v duchu a pro lepší představivost jsem přivřel oči.
Hlava mi klesla na bělostný polštář pode mnou a já se zasnil. Měl jsem před očima jeho jemňounký obličej křišťálově čisté víly, s dokonalými rysy, něžným nosíkem a smyslně krojenými rty…
Protáhl jsem se a slabě zasténal.
Havraní vlasy mu spadaly do porcelánově bledého obličeje…
Prudce jsem vydechl a začal se otírat pánví o matraci pod sebou.
Bratr si vysvlíkal tričko, ve tváři nevinný, sic provokativní úsměv, poté si olízl prokrvené rty a mezi zuby stiskl třpytící se kovovou kuličku svého piercingu v jazyku. To už se mi tajil dech, jak to bylo neskutečně sexy…
Během několika okamžiků místnost naplnily mé naléhavé steny, výkřiky touhy a jediné, co mi na tom zážitku připadalo nesnesitelné bylo, že Billovu „prácičku“ musela obstarat má vlastní ruka, a ta se s jeho štíhlými a obratnými prstíky s dlouhými, ostrými nehty, nemohla vůbec rovnat.
S posledním, nejspíš až nadměrně hlasitým: „Billeeee!“ jsem dopadl hlavou zpátky na nadýchaný polštář. Narozdíl od něj jsem byl já spíš udýchaný, a tak jsem musel zůstat ještě chvíli ležet a rozdýchávat ten nečekaný přísun slasti.
Zatímco jsem si dopřával tohoto odpočinku, mobilní telefon na stolku zapípal a znovu zasvítilo varovné světýlko, což prozrazovalo, že jsem vrchol svého sexuálního žití za posledních pár týdnů, zakončil právě včas.
Když jsem se pak vysíleně zvedl a začal na sebe pomalu natahovat ponožky naruby, uvědomil jsem si, že Bill na tom videu zřejmě uvidí i ten začátek – ten trapnej začátek. Radši ho ani nechci vidět…
Jak jsem řekl, tak jsem udělal, na video jsem se ani nepodíval a s adrenalinově vzrušeným pocitem v břiše jsem joystickem najel na – Odeslat a v zápětí už videjko putovalo signály do, na několik set kilometrů vzdáleného, Magdeburgu…
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
pěkný!!!