Dnes neumírej! 16.

„Bille, snědl jsi tu sušenku, co jsem ti dávala s sebou do školy?“
„No jasně!“ ohradil se Bill. Matka mu poslední dobou spíš než cokoliv jiného připomínala hlídacího psa.
Upřel na ní svůj laní pohled.
„A na obědě jsi byl?“ vyzvídala Simone dál.
„No samozřejmě, že byl…“ Bill protočil oči. „Proč mě pořád tak kontroluješ?“ hodil po matce vyčítavý pohled.
„Tak dobře. A nezapomeň se podívat na ten zeměpis!“ dodala Simone – jeho otázku ignorovala – a vzdálila se z Billova pokoje.
Bill si oddechl.
Ve skutečnosti sušenku věnoval spolužačce a do jídelny se pro jistotu vůbec nedostavil – nikdo ho tam nepostrádal.
Snídani každé ráno vzal se slovy, že „si jí sním cestou, mami!“ a přiživoval tak jednoho z magdeburských bezdomovců, který mu za to byl v těchto dnech neskonale vděčný.
Na zeměpis se skutečně podíval – celé dvě sekundy, než sešit nacpal do tašky spolu s těmi ostatními. Posadil se na posteli a sám pro sebe se usmál – měl to tak dobře promyšlené…
Odpoledne se věnoval kreslení abstraktních depresivních obrázků a rozčiloval se, proč se mu tahy tužkou nikdy nemůžou povést tak, jako těm autorům, co svá díla vystavovali na internetu.
Deset minut po páté hodině klepala Simone na dveře synova pokoje znovu.
„Bille, nechceš něco k jídlu?“ Bill sevřel křečovitě oči – musí ho s tím pořád otravovat?
„Ani ne…“ pokrčil nenuceně rameny.
„Bille, no tak, prosím…“ dorážela Simone dál.
„Ach, tak dobře,“ svolil nakonec Bill. Na Simone bylo vidět, že ji to potěšilo.
„Výborně, a co by sis dal, drahoušku?“
„Nevím.. třeba to hroznové víno, co jsi minule kupovala…“ prohodil a Simone spěšně seklusala po schodech, nadšená, že se její syn uvolil něco sníst.
Za necelých deset minut před Billem stála miska hroznového vína.
Za matčina nenápadného dozoru si strčil tři kuličky do pusy a cítil, jak se mu dělá líp. Poté, co Simone spokojená odešla, zkonzumoval ještě kolem deseti kousků, zbytek obsahu misky přesypal do mikrotenového sáčku a říkal si, že Karl – onen magdeburský bezdomovec – za něj bude určitě rád.
Opět se posadil na posteli. Už to byl čtvrtý den, co se pokoušel nejíst. Mockrát už přemýšlel nad tím, co je na něm horšího, kvůli čemu ho Tom odsunul na vedlejší kolej. Byl si jistý, že povahového charakteru to nebylo. Choval se stále stejně a Tom ho tak vždycky bral a miloval ho, ne, v duši to nebylo… Ani Billovo vystupování nedosáhlo nějakých zásadních změn. Bill byl pořád sám sebou, nezměnil se. Ano, v posledních týdnech býval malinko sklíčenější, bylo to ale tím, že byl násilím odtrhnut od Toma a on se poněkud depresivně choval také… Takže tahle možnost to také nebyla.
Zbývalo jediné – vzhled. Bill si na své kráse vždy zakládal, poslední dobou jí ale nebyl schopen v sobě nalézt.
Vždyť, vypadal tak… divně… Tomovi to určitě také tak připadalo.
Našel si někoho, kdo byl skutečně krásný – dokonalý. Tom ho tímhle slovem v minulosti častokráte označoval, teď však Bill věděl, že to bylo jen tak.
Bill nebyl dokonalý, zdaleka se nepřibližoval svým představám o dokonalosti – a těm Tomovým zřejmě taky ne. Teď v Mnichově určitě potkal člověka, kterému Bill nesahal ani po kotníky – proč by tedy Tom ještě zůstával s nedokonalým bratrem, když měl k dispozici něco takového…
Ale Bill mu dokáže, že se mýlil. Dopracuje se až k dokonalosti a pak bude Tom koukat, koho to opustil. Ten „nový“ Bill se mu určitě bude líbit víc než ten starý, vrátí se k němu a všichni budou šťastní a spokojení – tak si to Bill alespoň představoval.
A byl ochotný dát za tu vnější dokonalost, jež mu měla vrátit dvojče zpátky, prakticky cokoliv.
Během jeho rozjímání zapípala na Billově mobilu sms zpráva. Tom odpovídal na zprávu z předchozího dne, vymlouval se na to, že nová škola ho zcela zaměstnává. Bill věděl, že lže.
Chvilku si psali a Billovi připadalo, že Tom působí smutně a unaveně, pokud to byl schopný posoudit z textových zpráv.
Co by za tím asi tak mohlo být ? pomyslel si a sám pro sebe se ironicky usmál.
Připadal si zvláštně, jak se snažil Tomovi zlepšit náladu a stále byl na něj milý, zatímco věděl, čeho se Tom dopouští… Ovšem láska byla protentokrát a zcela výjimečně silnější než hrdost a on se svého Toma nedokázal vzdát, ani když věděl, že by si to Tom vskutku zasloužil.
Přemýšlel, že by za ním časem zajel. Tenhle vztah po smskách ho unavoval, potřeboval už bratra vidět, cítit, chutnat…
Ze začátku se mu to zdálo nemožné, ale postupem času si stále více uvědomoval, že sednout v pátek odpoledne na autobus, dojet do Mnichova, matce přitom napovídat cosi o víkendu u kamaráda na chatě, v Mnichově zůstat s Tomem celičký den a noc, a v neděli se zase vrátit do Loitsche, není až takový problém. Spíš ho děsil Tomův přístup k němu, za okolností, že má nějakou jinou známost, zda například nepošle Billa kamsi a tím to nadobro ukončí. Kvůli tomu by se Billovi tolik peněz za dopravu vyhazovat nechtělo…
Chtěl však ale ještě chvíli počkat a jet za ním o něco později, zatím si nepřipadal natolik krásný, aby to zvyšovalo jeho šance na úspěch.
„Bille, večeře!“ ozvala se zespoda Simone.
Billovi zakručelo v břiše. Měl hrozný hlad, hrozný…
Sešel dolů a vstoupil do kuchyně. Celá místnost voněla jakýmsi dobrým jídlem a zálivkou ze zeleninového salátu, jež Simone položila na stůl.
„No tak, pojď už..“ řekla synovi, který stále stál ve dveřích a blaženě nasával tu vůni. Bill se nenechal dvakrát pobízet a zasedl ke stolu.
Chtěl sníst večeře kousek a zbytek nechat, argumentovat slovy: „Já už ale doopravdy nemůžu…“, když si to však později uvědomil, už měl víc jak tři čtvrtiny jídla v sobě. Přišlo mu hloupé, nechávat zbytek nedojezený a tak snědl i ten. Simone se nestačila divit.
Před Billem zůstala stát miska se salátem. Měl ještě pořád takový hlad…
Je to jen salát… opakoval si pořád dokola.
Po tom nic nepřibereš, je to zdravý, vem si to… říkal si, zatímco už sahal znovu po vidličce.
Simone měla radost, Bill už o něco menší a odebral se zpět k sobě do pokoje. Byl podrážděný a unavený, rozhodl se tedy, že dnes půjde brzy spát.
Skutečně, po necelé hodině se odebral do koupelny.
Sprchoval se dlouho, přemýšlel nad Tomem a plánoval, jak za ním pojede, co mu řekne, co spolu budou dělat a podobně…
Poté co vylezl z vany, převlékl se do boxerek a odcapkal bos zpět do svého pokoje. Nebýval tu teď tak často, radši spával nostalgicky v Tomově posteli… Dnes však zamířil do vlastního území. Pohled mu sklouzl na vysoké zrcadlo, visící na zdi mezi stolem a postelí.
Postavil se před něj. Místnost byla spoře osvětlená a naoranžovělá zář vycházela pouze z jedné strany ze stolní lampičky, přesto na sebe Bill viděl dobře.
Měl moc nevýrazné oči. Musí si dělat nápadnější linky. Nos přešel bez poznámek, ten mu stále připadal docela dobrý, co ho ovšem štvalo, byly všudypřítomné kruhy pod očima. Nemohl se jich zkrátka zbavit, ať už používal sebevíc drahou kosmetiku nebo ne…
Pleť celkově nikdy neměl moc dobrou.. no co, make-up to spraví. Rty se daly pokládat za dobré… i když, mohly by být plnější… Měl moc špičatou bradu a hlavně mu vadily ty tváře. Tváře a celková šířka jeho obličeje… Chtěl mít o hodně užší obličej, propadlejší tváře – na tohle se doopravdy nedalo koukat…
Dále si vnitřně neustále stěžoval na vlasy – měl tak divné vlasy. Byly zplihlé, dlouhé, černé… Ale s tím se dá něco udělat.

Ovšem, to tělo… Nebylo vůbec pěkné. Bill se zoufale natáčel před zrcadlem. Proč – proč nemůže mít tak hezké tělo, jako ti lidé z časopisů…?
Chtěl být alespoň trochu hubenější… Proč to nešlo? Vždyť se tolik snažil…
Připadal si ještě silnější než před čtyřmi dny. Neměl jíst dnes tu večeři, neměl… A ten salát už vůbec ne.
Nemá vůbec žádnou vůli, Tom míval pravdu, když tvrdil, že Bill nedokáže vytrvat, když mu něco nejde hned napoprvé… To to nemohl vydržet?
Nemusel to přece jíst. Měl by sice trochu hlad, ale co by se stalo, že? Alespoň by nevypadal takhle…
Se zoufalostí v očích zkoušel zrcadlo přimět, aby mu ukázalo aspoň nějaké zlepšení jeho nepěkné postavy.
Natáčel se zboku, zleva, zprava, z poloprofilu, zepředu, i zezadu, zkoušel poodstoupit několik kroků dál od zrcadla nebo naopak blíž, ale ono nic. Pořád byly vidět ty široké boky, břicho, stehna, zadek… To má ze vší té čokolády, kterou zkonzumoval, když se denně uklidňoval ze šoku, způsobeného ztrátou bratra.
Předtím byl určitě mnohem hubenější, zoufal si.
Tom – ano – viděl to na tom videu, co mu tenkrát Bill posílal, všiml si, že bratr není tak štíhlý, jak býval, a proto to všechno… Právě od té doby začal být takový… divný… Bill na to přišel, byl si jistý, že to tak je.
Přejel si prsty od boků přes zadek a povzdechl si.
Zhubne. Bude muset, pokud se nechce s Tomem nadobro rozloučit. A to on doopravdy nechtěl.
Naposledy se s nádechem pokusil zatáhnout břicho, dělalo se mu však nebezpečně špatně a on se raději konečně odebral do studené postele.
Zvládne to – pro Toma cokoliv… S touto myšlenkou se pomalu propadal do uvolňujícího spánku…

autor: Ketty
betaread: Michelle.M