„Bille? Zlato, co je to s tebou?“ starostlivá matka si přisedla vedle svého mladšího syna, jež seděl bez hnutí na posteli a zíral před sebe.
Neodpovídal.
„Copak?“ Simone pohladila syna po rameni.
Ani se nepohnul.
Simone na něj upírala vyčkávavý pohled.
„Je něco špatně, broučku?“ zeptala se po chvíli, když Bill stále nereagoval.
Choval se zvláštně sklesle už několik dní, ale až dnes to zašlo do takových mezí.
Od onoho období naprostého zoufalství, kdy byl Bill násilím odtržen od svého bratra, uběhly již nejmíň dva měsíce, a za tu dobu si Bill už docela na odloučení zvykl – cit k bratrovi však neutuchal. Až poslední ani ne týden, cítila Simone, že je něco v nepořádku.
„Tom,“ vydechl Bill neslyšně, sotva pohnul rty.
„Něco je špatně?“ Simone tohle tušila.
„Já nevím…“ hlesl Bill.
„A co se stalo?“
Bill mlčel. Stále upíral zrak kamsi ke stěně nade dveřmi.
„Nechceš o tom mluvit?“ ujišťovala se Simone a snažila se skrýt své zklamání. Dřív jí přeci oba bratři říkali všechno. Dobrá – ten nepatrný detail, že spolu udržují poměr, si nechali pro sebe, ale i tak…
Bill jen zavrtěl hlavou.
„Měla bych jít..?“ povzdechla si zdrcená matka.
„Asi ano,“ šeptl Bill a počkal, až za nechápavou Simone klapnou dveře.
Nechtěl o tom mluvit s matkou, nechtěl o tom mluvit vůbec. Jen on sám dokázal pochopit.
Věděl, že je něco špatně, tušil to už delší dobu. Tomovy zprávy již nebyly psané s takovou láskou a upřímností jako dřív. Stala se z toho jakási povinnost – dokázat bratrovi, že on je ten jediný…
Ale Bill věděl, že není jediný.
Jeho nezměrná důvěra v bratra byla vystavována stále těžším zkouškám.
Bill musel dlouho čekat na odpovědi a omluvy se mu téměř nedostalo – Tom měl zkrátka „hodně napilno“. Počal se vyhýbat přímému vyznání lásky – už kolik dní neslyšel tu omletou frázi – miluji tě. To bylo to, co chtěl slyšet… On nechtěl, on potřeboval…
Byl zvyklý být na něm závislý, mít v něm jistotu a teď… Všechno se hroutilo…
Vnitřní nepokoj mu nedal spát – nevěděl, s čím má počítat. Až nedávný telefonát ho utvrdil, že jeho zoufalství je opodstatněné.
Neodpovídal.
„Copak?“ Simone pohladila syna po rameni.
Ani se nepohnul.
Simone na něj upírala vyčkávavý pohled.
„Je něco špatně, broučku?“ zeptala se po chvíli, když Bill stále nereagoval.
Choval se zvláštně sklesle už několik dní, ale až dnes to zašlo do takových mezí.
Od onoho období naprostého zoufalství, kdy byl Bill násilím odtržen od svého bratra, uběhly již nejmíň dva měsíce, a za tu dobu si Bill už docela na odloučení zvykl – cit k bratrovi však neutuchal. Až poslední ani ne týden, cítila Simone, že je něco v nepořádku.
„Tom,“ vydechl Bill neslyšně, sotva pohnul rty.
„Něco je špatně?“ Simone tohle tušila.
„Já nevím…“ hlesl Bill.
„A co se stalo?“
Bill mlčel. Stále upíral zrak kamsi ke stěně nade dveřmi.
„Nechceš o tom mluvit?“ ujišťovala se Simone a snažila se skrýt své zklamání. Dřív jí přeci oba bratři říkali všechno. Dobrá – ten nepatrný detail, že spolu udržují poměr, si nechali pro sebe, ale i tak…
Bill jen zavrtěl hlavou.
„Měla bych jít..?“ povzdechla si zdrcená matka.
„Asi ano,“ šeptl Bill a počkal, až za nechápavou Simone klapnou dveře.
Nechtěl o tom mluvit s matkou, nechtěl o tom mluvit vůbec. Jen on sám dokázal pochopit.
Věděl, že je něco špatně, tušil to už delší dobu. Tomovy zprávy již nebyly psané s takovou láskou a upřímností jako dřív. Stala se z toho jakási povinnost – dokázat bratrovi, že on je ten jediný…
Ale Bill věděl, že není jediný.
Jeho nezměrná důvěra v bratra byla vystavována stále těžším zkouškám.
Bill musel dlouho čekat na odpovědi a omluvy se mu téměř nedostalo – Tom měl zkrátka „hodně napilno“. Počal se vyhýbat přímému vyznání lásky – už kolik dní neslyšel tu omletou frázi – miluji tě. To bylo to, co chtěl slyšet… On nechtěl, on potřeboval…
Byl zvyklý být na něm závislý, mít v něm jistotu a teď… Všechno se hroutilo…
Vnitřní nepokoj mu nedal spát – nevěděl, s čím má počítat. Až nedávný telefonát ho utvrdil, že jeho zoufalství je opodstatněné.
>>>> Vytočit – Tomi <33. Tak…
Zvedni to, no tak, Tome, zvedni to… Pověz mi něco hezkýho, ať můžu klidně spát – zvedni to.
Nic – on to položil. Odmítnul hovor.
Billovi se rozbušilo srdce v neblahém očekávání… Třeba to jen zvednout nemůže, něco zařizuje, nemůže… Vytočit číslo – opět.
S každým dalším pípnutím mu klesalo srdce níž a níž. Až najednou –
„Haach, Bille, já teď nemůžu, já ti.. já ti zavolám později. Zatím.“
Hovor byl ukončen. <<<<
Zvedni to, no tak, Tome, zvedni to… Pověz mi něco hezkýho, ať můžu klidně spát – zvedni to.
Nic – on to položil. Odmítnul hovor.
Billovi se rozbušilo srdce v neblahém očekávání… Třeba to jen zvednout nemůže, něco zařizuje, nemůže… Vytočit číslo – opět.
S každým dalším pípnutím mu klesalo srdce níž a níž. Až najednou –
„Haach, Bille, já teď nemůžu, já ti.. já ti zavolám později. Zatím.“
Hovor byl ukončen. <<<<
Bill nebyl hluchý – věděl, co slyšel.
Bylo mu jasné, co Tom v tu chvíli dělal, vysvětlovalo to úplně všechno – skvěle to zapadalo…
Netušil, co má dělat. Prozatím se rozhodl neříkat mu o tom. Hrát si na naivního chlapce, který bratra zbožňuje, tělem i duší…
Nechápal, kde nastala ta chyba. Muselo to být u něj. Tom ho přeci vždycky tak miloval… Muselo se teď něco změnit, muselo to mít nějakou příčinu – důvod, proč o něj Tom už nejevil zájem a raději si užíval s… Bill ani nevěděl s kým. Určitě ale musel být dokonalý. Bill věděl, že Tom ho miloval příliš silně, než aby ho podvedl jen tak s někým…
Ač to Billa spalovalo, táhlo ho to ke dnu, cítil, jak ho to ničí – on se nevzdával.
Stále si pamatoval jejich odloučení – napořád spolu – je NIC nerozdělí.
Nic. Ať už Tom udělal cokoliv, byl to pořád on, ten pohodový, usměvavý chlapec s kšiltovkou, dredy a vtipnými hláškami, kterého Bill miloval. A nedokázal přestat. Pouto bylo příliš silné…
Bill se nedokázal vzdát – nemohl se vzdát.
Bude bojovat. A dostane svého Toma zpátky. Dokáže mu, že on je pro něj ten pravý. Ať už kvůli tomu bude muset obětovat cokoliv. Protože on mu za to stojí.
Bylo mu jasné, co Tom v tu chvíli dělal, vysvětlovalo to úplně všechno – skvěle to zapadalo…
Netušil, co má dělat. Prozatím se rozhodl neříkat mu o tom. Hrát si na naivního chlapce, který bratra zbožňuje, tělem i duší…
Nechápal, kde nastala ta chyba. Muselo to být u něj. Tom ho přeci vždycky tak miloval… Muselo se teď něco změnit, muselo to mít nějakou příčinu – důvod, proč o něj Tom už nejevil zájem a raději si užíval s… Bill ani nevěděl s kým. Určitě ale musel být dokonalý. Bill věděl, že Tom ho miloval příliš silně, než aby ho podvedl jen tak s někým…
Ač to Billa spalovalo, táhlo ho to ke dnu, cítil, jak ho to ničí – on se nevzdával.
Stále si pamatoval jejich odloučení – napořád spolu – je NIC nerozdělí.
Nic. Ať už Tom udělal cokoliv, byl to pořád on, ten pohodový, usměvavý chlapec s kšiltovkou, dredy a vtipnými hláškami, kterého Bill miloval. A nedokázal přestat. Pouto bylo příliš silné…
Bill se nedokázal vzdát – nemohl se vzdát.
Bude bojovat. A dostane svého Toma zpátky. Dokáže mu, že on je pro něj ten pravý. Ať už kvůli tomu bude muset obětovat cokoliv. Protože on mu za to stojí.
°°°°
„Tomíí..?“ ozvalo se klepání na dveře jeho pokoje.
Stačí jen říct „Ne.“ … Je to přeci tak jednoduché…
„Tome, no tak, ozvi se, vím že tam jsi!“ zaklepala se smíchem znovu.
Ještě ji může odmítnout, ještě ano…
Zavřel křečovitě oči a přál si, aby býval byl tak silný…
„Tomíí…“ zavrněla smyslně a umělými nehty přejela po dřevěné desce dveří.
„Tak pojď dovnitř,“ ozval se konečně a v duchu se za tu svoji slabost nenáviděl.
Neměl ji rád, v běžném životě se mu ji dařilo přehlížet a vůbec její přítomnost nevyhledával.
Večer však, když už sms zprávy neměly takový efekt, náklonnost k bratrovi klesala, avšak touha po fyzickém uspokojení byla stále silnější, bylo všechno jinak.
Nebylo by to až tak nutné, problém byl ovšem v tom, že věděl, že stačí lusknout si prsty a tu příležitost dostane – ona se mu sama nabízela.
Když byl s ní, nemusel myslet na Billa. Nemusel truchlit každou částečkou svého těla, mohl hodit všechno za hlavu… včetně oblečení.
Ano, ze začátku jejich podivného vztahu Tom pociťoval jistou vinu vůči Billovi.
Postupem času však sám sebe přesvědčil, že je to tak určitě lepší. Bez ohledu na to, že Tom byl přesvědčený, že bratr někoho má. Byl natolik krásný, aby si dokázal omotat kolem prstu kohokoliv. Tom si byl až fanaticky jistý, že ho bratr skutečně podvádí.
Zlost jím lomcovala pokaždé, když si na to vzpomněl. Bylo to přeci tak jisté…
S o to větším zadostiučiněním tak přijímal laskání od blonďaté Vignonette a navíc – když ho zaměstnávala ona, nemusel přemýšlet nad tím, co zrovna dělá Bill.
A vůbec – incest je nezákonný. Takhle sice spí se snoubenkou vlastního otce, aspoň to však není trestné. Ničil by tím Billovi život. On ho vlastně nikdy neměl doopravdy rád. To Tom byl natolik sobecký a majetnický, že si nebohé dvojče přivlastňoval.
Bylo to jisté – bez něj mu bude určitě líp.
Vsugeroval si tu myšlenku, přes den s ní sice trošičku bojoval, ale když doba pokročila, byl si opět jistý.
Jen občas, když už stejně nevěděl kudy kam, zaleskly se mu oči lítostí, když rozepínal Vignonette naučeným způsobem podprsenku a ztěžka dýchal ne její rozpálenou kůži.
Kam jsme se to poděli, bráško..? Řekni mi, kam…
Stačí jen říct „Ne.“ … Je to přeci tak jednoduché…
„Tome, no tak, ozvi se, vím že tam jsi!“ zaklepala se smíchem znovu.
Ještě ji může odmítnout, ještě ano…
Zavřel křečovitě oči a přál si, aby býval byl tak silný…
„Tomíí…“ zavrněla smyslně a umělými nehty přejela po dřevěné desce dveří.
„Tak pojď dovnitř,“ ozval se konečně a v duchu se za tu svoji slabost nenáviděl.
Neměl ji rád, v běžném životě se mu ji dařilo přehlížet a vůbec její přítomnost nevyhledával.
Večer však, když už sms zprávy neměly takový efekt, náklonnost k bratrovi klesala, avšak touha po fyzickém uspokojení byla stále silnější, bylo všechno jinak.
Nebylo by to až tak nutné, problém byl ovšem v tom, že věděl, že stačí lusknout si prsty a tu příležitost dostane – ona se mu sama nabízela.
Když byl s ní, nemusel myslet na Billa. Nemusel truchlit každou částečkou svého těla, mohl hodit všechno za hlavu… včetně oblečení.
Ano, ze začátku jejich podivného vztahu Tom pociťoval jistou vinu vůči Billovi.
Postupem času však sám sebe přesvědčil, že je to tak určitě lepší. Bez ohledu na to, že Tom byl přesvědčený, že bratr někoho má. Byl natolik krásný, aby si dokázal omotat kolem prstu kohokoliv. Tom si byl až fanaticky jistý, že ho bratr skutečně podvádí.
Zlost jím lomcovala pokaždé, když si na to vzpomněl. Bylo to přeci tak jisté…
S o to větším zadostiučiněním tak přijímal laskání od blonďaté Vignonette a navíc – když ho zaměstnávala ona, nemusel přemýšlet nad tím, co zrovna dělá Bill.
A vůbec – incest je nezákonný. Takhle sice spí se snoubenkou vlastního otce, aspoň to však není trestné. Ničil by tím Billovi život. On ho vlastně nikdy neměl doopravdy rád. To Tom byl natolik sobecký a majetnický, že si nebohé dvojče přivlastňoval.
Bylo to jisté – bez něj mu bude určitě líp.
Vsugeroval si tu myšlenku, přes den s ní sice trošičku bojoval, ale když doba pokročila, byl si opět jistý.
Jen občas, když už stejně nevěděl kudy kam, zaleskly se mu oči lítostí, když rozepínal Vignonette naučeným způsobem podprsenku a ztěžka dýchal ne její rozpálenou kůži.
Kam jsme se to poděli, bráško..? Řekni mi, kam…
Ačkoliv to ani jeden z nich netušil, v tom období se názorně ukázalo, že jsou opravdovými dvojčaty. Čert jim byl tu podobnost dlužný…
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
