Jörgen Kaulitz nebyl typem člověka, jež by se považoval za dokonalého otce. Od doby, kdy jeho dvěma synům bylo šest let, už to ani moc dobře nešlo. Jistě, bral si dvojčata na víkendy, o prázdninách s nimi jezdil na dovolené, ale nikdy si nedovedl představit, že by měl doma pubertálního mladíka, jenž by ho oslovoval „tati“.
Díky bohu, že tu dvojčata alespoň nejsou společně, myslel si. Měl spousty starostí, věci k zařízení do práce a do toho ještě přítelkyni, která u něj doma sice zatím nebydlela, ale i tak tam trávila většinu svého volného času. Zkrátka – přítomnost staršího syna nebyla tak úplně vítaná…
To ovšem Tomovi náramně vyhovovalo – otec se o něj naprosto nestaral a poté, co mu ukázal pokoj pro hosty, kde měl teď Tom bydlet a upozornil ho, že cokoliv by chtěl, ať si bere sám, že ho nebude obskakovat a ptát se, jestli něco nepotřebuje, ho nechal dělat si, co chtěl.
Tom za celý den nevyšel z pokoje a jeho rodič si toho nevšímal, ani mu nenutil večeři.
Ležel na posteli a horečně vyťukával zprávu do mobilu:
„Promiň, že jsme ti ráno neodpověděl, vstával jsem šíleně pozdě. Taky se mi hrozně moc stýská, ale musíme to vydržet… Jo, za ty věci, co jsem ti tam nechal děkovat nemusíš. Ale já ti musím poděkovat za ten prstýnek – nesundám ho z ruky! ;)) Zatím se měj krásně a s matkou to vydržíš, neboj, lásko… Miluju tě, tvůj Tom.“ – odeslat.
Tom odhodil mobil na stůl a s povzdechem se natáhl na posteli. Tak ho to ničilo být bez Billa… Začínal být zcela apatický – bylo mu naprosto všechno jedno, na ničem mu už nezáleželo. Chtěl jen jedno – Billa.
Ten však byl na mnoho kilometrů vzdálený…
Zezdola slyšel hlasitý hovor a smích; jeho otec měl zřejmě dámskou návštěvu.
Tom vztekle praštil do polštáře. Jeho otec má holku a on nic, jemu jeho lásku klidně seberou, no to je…
Tom nadšeně poskočil – ozvalo se zapípání příchozí zprávy.
„To nevadí, Tome, neomlouvej se… J, na ten prstýnek dávej pozor, vždycky mi nosil štěstí. A proto mám tebe… =o* Máma po mně pořád chce, abych něco sněd, ale já prostě jíst nepotřebuju, nebudu! Když tu nejsi ty, nemá cenu vůbec dýchat, natož něco jíst… Nic do mě nedostane. Ach Tome, nemůžu uvěřit, že nás doopravdy rozdělili! Copak nemají srdce? Vždyť si museli všimnout, že se milujeme! Kdybys tu tak byl se mnou… A jak to vypadá v Mnichově? Jak je u táty? Taky se tě pořád snaží obletovat a dělat všechno proto, abys uvěřil, že je dobře, že tam jsi, nebo takovou smůlu mám zase jenom já? Napiš, jen a jen tvůj, Bill.“
Toma to zahřálo u srdce a chvilku jen tak s úsměvem ležel rozvalený na posteli a zíral do stropu, než začal sepisovat odpověď.
„Fajn… Nespustím ten prstýnek z očí a třeba se brzy zase setkáme…;)) Jo a Bille, ne že kvůli mě přestaneš jíst, to se opovaž! Už takhle se stěží držíš na nohou a ještě kdybys nejedl… Nechci chodit s kostrou! Ne, lásko, tebe bych miloval vždycky… A jez – ber to jako moje výslovné přání. Noo, z Mnichova jsem zatím neviděl ani ň, protože když jsme sem přijeli, byl jsem někde na hranici spánku a bytím s tebou, a od té doby jsem nevylezl z pokoje. Jen v noci jsem si zašel do kuchyně – potkat se s tátou a jeho ženskou zrovna nechci! No to já mám v tomhle ohledu docela štěstí – táta nemá ponětí, jak se o mě starat, takže na mě radši ani nemluví, za což jsem mu vděčný… Aaach Bille, dokážeš si představit, co bych s tebou dělal, kdybych tě tady měl? Skoro celý den prázdný byt a naprosté soukromí! Kdybychom tak zamkli ty dveře… =o/ Ale jinak je to tu… tak nepříjemně luxusní… Hodně moderní – nepohodlný…
No nevím, no… Hele, puso, co děláš v noci?“ Tom se zamyšleně kousl do rtu… Ani nepřemýšlel nad tím, že píše přesně to, na co myslí a zprávu odeslal.
Díky bohu, že tu dvojčata alespoň nejsou společně, myslel si. Měl spousty starostí, věci k zařízení do práce a do toho ještě přítelkyni, která u něj doma sice zatím nebydlela, ale i tak tam trávila většinu svého volného času. Zkrátka – přítomnost staršího syna nebyla tak úplně vítaná…
To ovšem Tomovi náramně vyhovovalo – otec se o něj naprosto nestaral a poté, co mu ukázal pokoj pro hosty, kde měl teď Tom bydlet a upozornil ho, že cokoliv by chtěl, ať si bere sám, že ho nebude obskakovat a ptát se, jestli něco nepotřebuje, ho nechal dělat si, co chtěl.
Tom za celý den nevyšel z pokoje a jeho rodič si toho nevšímal, ani mu nenutil večeři.
Ležel na posteli a horečně vyťukával zprávu do mobilu:
„Promiň, že jsme ti ráno neodpověděl, vstával jsem šíleně pozdě. Taky se mi hrozně moc stýská, ale musíme to vydržet… Jo, za ty věci, co jsem ti tam nechal děkovat nemusíš. Ale já ti musím poděkovat za ten prstýnek – nesundám ho z ruky! ;)) Zatím se měj krásně a s matkou to vydržíš, neboj, lásko… Miluju tě, tvůj Tom.“ – odeslat.
Tom odhodil mobil na stůl a s povzdechem se natáhl na posteli. Tak ho to ničilo být bez Billa… Začínal být zcela apatický – bylo mu naprosto všechno jedno, na ničem mu už nezáleželo. Chtěl jen jedno – Billa.
Ten však byl na mnoho kilometrů vzdálený…
Zezdola slyšel hlasitý hovor a smích; jeho otec měl zřejmě dámskou návštěvu.
Tom vztekle praštil do polštáře. Jeho otec má holku a on nic, jemu jeho lásku klidně seberou, no to je…
Tom nadšeně poskočil – ozvalo se zapípání příchozí zprávy.
„To nevadí, Tome, neomlouvej se… J, na ten prstýnek dávej pozor, vždycky mi nosil štěstí. A proto mám tebe… =o* Máma po mně pořád chce, abych něco sněd, ale já prostě jíst nepotřebuju, nebudu! Když tu nejsi ty, nemá cenu vůbec dýchat, natož něco jíst… Nic do mě nedostane. Ach Tome, nemůžu uvěřit, že nás doopravdy rozdělili! Copak nemají srdce? Vždyť si museli všimnout, že se milujeme! Kdybys tu tak byl se mnou… A jak to vypadá v Mnichově? Jak je u táty? Taky se tě pořád snaží obletovat a dělat všechno proto, abys uvěřil, že je dobře, že tam jsi, nebo takovou smůlu mám zase jenom já? Napiš, jen a jen tvůj, Bill.“
Toma to zahřálo u srdce a chvilku jen tak s úsměvem ležel rozvalený na posteli a zíral do stropu, než začal sepisovat odpověď.
„Fajn… Nespustím ten prstýnek z očí a třeba se brzy zase setkáme…;)) Jo a Bille, ne že kvůli mě přestaneš jíst, to se opovaž! Už takhle se stěží držíš na nohou a ještě kdybys nejedl… Nechci chodit s kostrou! Ne, lásko, tebe bych miloval vždycky… A jez – ber to jako moje výslovné přání. Noo, z Mnichova jsem zatím neviděl ani ň, protože když jsme sem přijeli, byl jsem někde na hranici spánku a bytím s tebou, a od té doby jsem nevylezl z pokoje. Jen v noci jsem si zašel do kuchyně – potkat se s tátou a jeho ženskou zrovna nechci! No to já mám v tomhle ohledu docela štěstí – táta nemá ponětí, jak se o mě starat, takže na mě radši ani nemluví, za což jsem mu vděčný… Aaach Bille, dokážeš si představit, co bych s tebou dělal, kdybych tě tady měl? Skoro celý den prázdný byt a naprosté soukromí! Kdybychom tak zamkli ty dveře… =o/ Ale jinak je to tu… tak nepříjemně luxusní… Hodně moderní – nepohodlný…
No nevím, no… Hele, puso, co děláš v noci?“ Tom se zamyšleně kousl do rtu… Ani nepřemýšlel nad tím, že píše přesně to, na co myslí a zprávu odeslal.
„Obyčejně spím, pokud neležíš vedle mě. A tuhle noc asi zase probrečím, takže ono je to jedno… Nedovedeš si představit, jak prázdno tu bez tebe je, když nejsi vedle mě… S tím jídlem – ještě ty začínej, prosím tě… No dobře, dobře, pokusím se… Nechtěj vědět, co bych s tebou dělal já, kdybys nebyl na druhý straně Německa… x)) Joo – cos myslel s tou nocí?“
Tak zněla odpověď – Bill ji zřejmě nacvakal v rekordním čase…
Tom, ležící na břiše, se pánví otřel o matraci pod sebou a pak se se zavrněním protáhl. Začal psát další textovku: „Máš ještě na mobilu takové ty.. .video hovory?“ zeptal se v ní stručně a natěšený na odpověď odeslal.
„jj, jasně že mám… Myslíš, že…?“
Tom se usmál, když si ji přečetl – naprosto přesně před sebou viděl Billa, jak nakrčil obočí, zamyšleně se na něj podíval a vzápětí se začal hrdě usmívat, jako by to celé vymyslel on – jako vždycky…
„Joo, přesně tak… Večer, v půl desátý, buď na příjmu – A AŤ TĚ MATKA NEVIDÍ, ANO?! Víš, nechci přijít ještě o mobil – víš, že máma je toho schopná, kdyby zjistila, že si píšem, nebo dokonce voláme a vidíme se… Chápeš, ne? Bože, asi se toho tvýho nádhernýho obličeje nedočkám! x))“
Tom o tom vážně pochyboval – byl na bratra tak natěšený, že mu dělalo problémy soustředit se na to, kde jsou na mobilu jaká písmenka – asi pětkrát se přepsal.
Dohodli se tedy na nočním telefonátu a Tom se plný očekávání zadíval z okna svého pokoje. Byl to o hodně jiný pohled, než jaký se mu jevil za okenicí jeho opravdového pokoje v Loitsche. Sice nebyl úplně v centru města, ale byl tedy o dost civilizovanější než místo, kde doteď žil…
Když měl jistotu, že je v kuchyni prázdno, rozeběhl se tam pro něco k pití, protože měl dojem, že by bez toho zkolaboval… Vzpomněl si přitom na Billa a jeho přesvědčení, že nebude jíst… Bál se, aby jeho milovaný bráška neudělal nějakou hloupost – byl schopný trucovat takovým způsobem, že by klidně celé dny nevzal nic do pusy a ani by se nehnul z místa – byl velice zatvrzelý a když si jednou něco usmyslel, taky to tak bylo. V tomto směru byl nesnesitelný, nebral ohledy na své okolí a prostě realizoval…
Tom o něj měl doopravdy strach – Bill se svou stavbou těla působil velice křehkým dojmem porcelánové panenky, která by se při každém neopatrném, hrubém pohybu mohla rozlámat na tisíce kousků. Tento vjem ještě podtrhovala jeho čistě bledá, hladká pleť a velké, vykulené, nevinné oči, plné čokolády a stále působící překvapeným dojmem.
Jeho váha s vždycky pohybovala velmi nízko, a to i když normálně jedl. Tom si nedokázal představit, jak by vypadal, kdyby jíst přestal. Přímo ho děsilo vědomí, že Bill je toho doopravdy schopný a nějaké promlouvání do duše nepomůže – stejně si vždycky dělal, co chtěl…
No, snad se nějak umoudří, pomyslel si Tom a znovu sebou plácl na postel.
Tom, ležící na břiše, se pánví otřel o matraci pod sebou a pak se se zavrněním protáhl. Začal psát další textovku: „Máš ještě na mobilu takové ty.. .video hovory?“ zeptal se v ní stručně a natěšený na odpověď odeslal.
„jj, jasně že mám… Myslíš, že…?“
Tom se usmál, když si ji přečetl – naprosto přesně před sebou viděl Billa, jak nakrčil obočí, zamyšleně se na něj podíval a vzápětí se začal hrdě usmívat, jako by to celé vymyslel on – jako vždycky…
„Joo, přesně tak… Večer, v půl desátý, buď na příjmu – A AŤ TĚ MATKA NEVIDÍ, ANO?! Víš, nechci přijít ještě o mobil – víš, že máma je toho schopná, kdyby zjistila, že si píšem, nebo dokonce voláme a vidíme se… Chápeš, ne? Bože, asi se toho tvýho nádhernýho obličeje nedočkám! x))“
Tom o tom vážně pochyboval – byl na bratra tak natěšený, že mu dělalo problémy soustředit se na to, kde jsou na mobilu jaká písmenka – asi pětkrát se přepsal.
Dohodli se tedy na nočním telefonátu a Tom se plný očekávání zadíval z okna svého pokoje. Byl to o hodně jiný pohled, než jaký se mu jevil za okenicí jeho opravdového pokoje v Loitsche. Sice nebyl úplně v centru města, ale byl tedy o dost civilizovanější než místo, kde doteď žil…
Když měl jistotu, že je v kuchyni prázdno, rozeběhl se tam pro něco k pití, protože měl dojem, že by bez toho zkolaboval… Vzpomněl si přitom na Billa a jeho přesvědčení, že nebude jíst… Bál se, aby jeho milovaný bráška neudělal nějakou hloupost – byl schopný trucovat takovým způsobem, že by klidně celé dny nevzal nic do pusy a ani by se nehnul z místa – byl velice zatvrzelý a když si jednou něco usmyslel, taky to tak bylo. V tomto směru byl nesnesitelný, nebral ohledy na své okolí a prostě realizoval…
Tom o něj měl doopravdy strach – Bill se svou stavbou těla působil velice křehkým dojmem porcelánové panenky, která by se při každém neopatrném, hrubém pohybu mohla rozlámat na tisíce kousků. Tento vjem ještě podtrhovala jeho čistě bledá, hladká pleť a velké, vykulené, nevinné oči, plné čokolády a stále působící překvapeným dojmem.
Jeho váha s vždycky pohybovala velmi nízko, a to i když normálně jedl. Tom si nedokázal představit, jak by vypadal, kdyby jíst přestal. Přímo ho děsilo vědomí, že Bill je toho doopravdy schopný a nějaké promlouvání do duše nepomůže – stejně si vždycky dělal, co chtěl…
No, snad se nějak umoudří, pomyslel si Tom a znovu sebou plácl na postel.
***
Tři minuty před půl desátou se Tom naposledy ujistil, že jeho otec je mimo doslech, a pak konečně vytočil bratrovo číslo.
Bill sedící v koupelně na vaně, z důvodů bezpečnosti a úkrytu před matkou, nervózně nadskočil – na displeji mobilu, který křečovitě svíral v ruce se rozsvítil příchozí video-hovor. Levou ruku vynervovaně sevřel v pěst, kousl se do rtu a pak hovor konečně přijal. Na displeji se mu hned objevila ostražitá Tomova grimasa, až se Bill musel usmát.
„Bille!“ vydechl Tom, když se mu na obrazovce zjevil bratrův obličej, který se v jedné sekundě úplně rozzářil.
„Tome, to je… To snad neni možný – nevidím tě dva dny a jsem na tebe tak natěšený, jako bychom se neviděli dva roky!“ konstatoval Bill nevěřícně…
„No jo.. Dva dny a ty ses za tu dobu tak změnil…“ poznamenal Tom s povzdechnutím.
„Já?“ podivil se Bill smutně.
„Jsi prostě jiný, zamyšlený, smutný… V tvých očích není to, co tam vždycky bylo – ta radost, štěstí…“ Tom sklopil pohled z mobilu.
„Moje štěstí jsi ty. A ty tu nejsi, nesmíš se divit!“ Bill se, stále ještě zaraženě, usmál.
Celý jejich telefonát se nesl v podobném duchu a skládal se převážně ze slov: „Miluji tě“ a „Kdybys tu tak byl se mnou…“ a tak různě. Ujišťování o vzájemné lásce a něžná oslovení je natolik bavila, že jimi strávili skoro celou noc.
„…Heh, vážně? Joo, kdyby jsme se zamkli, mohli jsme to teďka realizovat a nejenom o tom mluvit, stejně si myslím, že by s -“ Tom značně rozespalý, jak už se mu zavíraly oči, překvapeně zamžoural na telefon – Billův obraz mu zmizel z displeje a místo toho se mu objevilo upozornění: „Stav vašeho kreditu je 0€. Odchozí hovory jsou až do navýšení blokovány.“
Zatraceně, ani jsem se s ním nestihl rozloučit, pomyslel si. Značně rozladěný se nakonec zahrabal do peřin a s myšlenkami na to, že zítra si koupí nový kredit, se propadl do sféry snů.
„Tome, to je… To snad neni možný – nevidím tě dva dny a jsem na tebe tak natěšený, jako bychom se neviděli dva roky!“ konstatoval Bill nevěřícně…
„No jo.. Dva dny a ty ses za tu dobu tak změnil…“ poznamenal Tom s povzdechnutím.
„Já?“ podivil se Bill smutně.
„Jsi prostě jiný, zamyšlený, smutný… V tvých očích není to, co tam vždycky bylo – ta radost, štěstí…“ Tom sklopil pohled z mobilu.
„Moje štěstí jsi ty. A ty tu nejsi, nesmíš se divit!“ Bill se, stále ještě zaraženě, usmál.
Celý jejich telefonát se nesl v podobném duchu a skládal se převážně ze slov: „Miluji tě“ a „Kdybys tu tak byl se mnou…“ a tak různě. Ujišťování o vzájemné lásce a něžná oslovení je natolik bavila, že jimi strávili skoro celou noc.
„…Heh, vážně? Joo, kdyby jsme se zamkli, mohli jsme to teďka realizovat a nejenom o tom mluvit, stejně si myslím, že by s -“ Tom značně rozespalý, jak už se mu zavíraly oči, překvapeně zamžoural na telefon – Billův obraz mu zmizel z displeje a místo toho se mu objevilo upozornění: „Stav vašeho kreditu je 0€. Odchozí hovory jsou až do navýšení blokovány.“
Zatraceně, ani jsem se s ním nestihl rozloučit, pomyslel si. Značně rozladěný se nakonec zahrabal do peřin a s myšlenkami na to, že zítra si koupí nový kredit, se propadl do sféry snů.
autor: Ketty
betaread: Michelle.M
